Bůh, náš Otec: Co znamená být Božím dítětem

Bůh, náš Otec: Co znamená být Božím dítětem

  • Autor:
  • Anglický název: God Our Father: What It Means To Be His Child
  • Vydáno: 2012
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Bůh je náš Otec. Co znamená být Božím dítětem? Jak nás Bůh přijímá do své rodiny? Jak k němu máme přístup skrze modlitbu? Jak nás vede ke zbožnosti? Jak nám dává pomoc v časech tísně? Jak nám dává naději na věčnost? Jaké odpovědnosti nám náš Otec dává?
Discover what it means to be a child of God, as Kurt De Haan helps you see the absolute perfection of your heavenly Father. Find meaning, security, and perspective in every area of life when you put your trust in the One who is greater than life itself. Czech version of God Our Father: What It Means To Be His Child.

Bůh, náš Otec: Co znamená být Božím dítětem


Obsah

Pátrání po dokonalém otci

Co znamená být Božím dítětem?

Bůh je náš Otec:

  • Přijímá nás do své rodiny
  • Máme k němu přístup skrze modlitbu
  • Vede nás ke zbožnosti
  • Dává nám pomoc v časech tísně
  • Dává nám naději na věčnost
  • Dává nám odpovědnosti, které máme plnit

Jsi členem Boží rodiny?


Je jistě dobré cítit se emocionálně dobře, ale ještě lepší a důležitější je být v rukou Toho, kdo je větší než naše problémy. Je jistě žádoucí narodit se do rodiny s dobrými rodiči, ale mnohem lepší je narodit se do Boží rodiny. Je dobré mít smysluplné zaměstnání, ale mnohem lepší je mít Zastánce, který nám dává jistotu, jež převyšuje veškeré pozemské sliby.

Kurt De Haan, někdejší redaktor publikace Our Daily Bread (Náš každodenní chléb), popisuje na následujících stránkách vztah, který může dát smysl, jistotu a perspektivu každé oblasti našeho života. Popisuje rodinný vztah, díky němuž získávají bázliví lidé víru, zklamaní dostávají naději, lidé osamocení a bez jakékoli ochrany získávají pevné vědomí toho, jak jsou milováni.

Mart De Haan

Pátrání po dokonalém otci

Viděli jste někdy Lochnesskou nestvůru či himálajského sněžného muže? Patrně ne. A viděli jste už někdy nějakého dokonalého otce?

Ať budeme pátrat sebedůkladněji a ať svého vlastního otce milujeme jako nikoho jiného, dobře víme, že na každém otci se nějaká ta chyba najde (což říkáme raději jen velmi opatrně). Zároveň je třeba mít na mysli, že naše zkušenost se svým vlastním otcem má dopad na to, s jakou dychtivostí či obavami budeme přistupovat k námětu této publikace - k poznávání Boha jakožto našeho Otce.

Pro některé z nás to bude docela příjemné. Pokud jsme měli dobrého, milujícího otce, s radostí přijmeme biblický obraz Boha jakožto našeho nejvyššího rodiče. Pokud jsme ale takového otce neměli, možná budeme toužit po otci, jakého jsme nikdy nepoznali. Někteří se mohou myšlence na Boha jakožto otce dokonce vzpírat. Pokud vás otec bil, citově se vám vyhýbal nebo s vámi ani nechtěl být, možná to pro vás bude velmi bolestné zkoumání a budete muset vynaložit velké úsilí, abyste konečně odhalili všechny ty mylné představy a abyste mohli vidět tu úžasnou pravdu o tom, jaký má být skutečný otec podle Božího vzoru.

Dokonalého Otce má jedině Ježíš (Mt 5,48), a proto jedině Ježíš nám může pomoci, abychom zakusili úzký vztah s jeho Otcem, vztah, po němž naše srdce tolik touží. Pán ježíš řekl svým učedníkům: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce... Kdo viděl mne, viděl Otce“ (J 14,6-7,9). Ježíš je dokonalý Boží Syn, a proto také dokonale zjevil svého Otce a ukázal nám, jak se těšit ze vztahu s Otcem - z tak blízkého vztahu, o němž se nám ani nesnilo.

Žádný jiný vztah nás nemůže takto naplnit. Poznáme-li Boha jakožto našeho Otce, poznáme i život tak, jak jej Bůh zamýšlel. Spisovatel a teolog J. I. Packer to vyjádřil následovně: „Chcete-li posoudit, do jaké míry někdo chápe křesťanství, zeptejte se jej, co pro něj znamená, že je Božím dítětem a že Bůh je jeho Otcem. Jestliže právě tato myšlenka nepodněcuje a neřídí jeho uctívání, modlitby a celý jeho pohled na život, znamená to, že křesťanství vůbec nijak dobře nechápe“ (Knowing God, InterVarsity Press, s. 182).

„Chcete-li posoudit, do jaké míry někdo chápe křesťanství, zeptejte se jej, co pro něj znamená, že... Bůh je jeho Otcem.“ (J. I. Packer)

Věříte tomu tedy? Smýšlíte tak a žijete podle toho každý den? Těšíte se z blízkého vztahu se svým nebeským Otcem? Víte, jak vás miluje a jak touží vám to dávat najevo?

Tato publikace by vám měla pomoci, abyste viděli, jak absolutně dokonalý je náš nebeský Otec, a abyste měli co největší potěšení a radost ze vztahu s ním.

Co znamená být Božím dítětem?

Vraťme se na chvíli k příběhu, který patrně všichni dobře známe, k příběhu o Popelce, která musela otročit svým ohyzdným nevlastním sestrám a své maceše. Zatímco nevlastní sestry chodily se svou matkou na bály do králova paláce, Popelka musela zůstat doma a tvrdě pracovat. Zázrakem však dostala překrásné šaty a do paláce přijela v nádherném kočáře.

Toho večera měl princ oči jen pro Popelku a tančil jenom s ní. Když odbíjela půlnoc, musela Popelka ihned domů, ale ve spěchu se jí vyzul jeden střevíček. Princ nechal v celém království hledat, komu střevíček patří, až Popelku našel. Odnesl si ji v náručí do svého paláce, kde se stala princeznou a součástí královské rodiny.

Opravdu působivý příběh. Možná se nám tolik líbí právě proto, že mnozí z nás bychom také rádi byli královským dítětem a žili jako princ či princezna - se všemi výsadami s tím spojenými. Možná si často zoufáme nad každodenním shonem, či dokonce bezprávím. Toužíme, aby nám bylo dáváno najevo, jak jsme cenní a jak si nás druzí váží.

Ale v Bibli se píše o čemsi ještě mnohem lepším a mnohem skutečnějším. Bible totiž ukazuje, že hříšníci se mohou stát dětmi samotného Krále celého vesmíru.

Bůh je náš Otec: Přijímá nás do své rodiny

Když však přišla plnost času, vyslal Bůh svého Syna... aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, a abychom přijali synovství. A protože jste synové, vyslal Bůh ducha svého Syna do našich srdcí, ducha, který volá: ‚Abba, Otče.‘ Takže už nejsi otrok, ale syn. A když syn, tedy i dědic skrze Boha. (Ga 4,4-7)

Pohleďte, jakou lásku nám Otec dal, abychom byli nazváni Božími dětmi; a také jimi jsme. Proto nás svět nezná, neboť nepoznal jeho. (1J 3,1)

To jsou úžasná vyjádření! My, obyčejní, běžní lidé, můžeme být nazýváni dětmi Stvořitele celého vesmíru. Jistě stojí o tom trochu více přemýšlet.

Proč je třeba patřit do nové rodiny?

K lepšímu pochopení si pomůžeme něčím z nedávné historie. Ty obrazy si sám dosud velmi živě vybavuji: Vyhublá novorozeňata a malé děti ve strohém rumunském sirotčinci. Bylo to v roce 1989, těsně po pádu bezohledného režimu Nicolae Ceausesca. Podmínky byly skutečně otřesné - podvýživa, nemoci a bezpočet umírajících.

Když režim Nicolae Ceausesca padl, zpráva o stavu těchto sirotků se roznesla po celém světě a soucitní lidé začali ihned spěchat na pomoc. Bylo shromážděno jídlo, léky a peníze. Ale ten největší projev lásky byl ze strany těch, kdo navzdory neuvěřitelné byrokracii usilovali o adopci těchto sirotků. Přestože se jednalo o děti, které se staly obětmi bezohledného diktátora, staly se nakonec dětmi rodičů, které toužily jim projevovat lásku, starat se o ně, naplnit je nadějí a dát jim lepší budoucnost.

A Bůh pro nás vykonal něco podobného. Podle Bible žijeme ve světě pod vlivem bezohledného tyrana, Satana, „vládce tohoto světa“ (J 12,31; 16,11), ‚boha tohoto věku‘, který oslepuje lidem myšlení, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy (2K 4,4). Lidé, kteří odmítají Krista, jsou pak označováni jako děti ďáblovy (J 8,44).

Jasně to vylučuje koncepci, kdy Bůh je označován za otce všech - Bůh je údajně milujícím Otcem všech lidí, takže nikdo nebude odsouzen do pekla. Je to ale v rozporu s tím, co ohledně Božích dětí vyučoval Ježíš a co čteme v Bibli. V 1. Jana 3,15 čteme, že lidstvo se dělí na dvě části: na děti Boží a děti ďáblovy. A Ježíš vyslal apoštola Pavla k tomu, aby se lidé „obrátili od tmy do světla, od moci Satanovy k Bohu“ (Sk 26,18).

Co Bůh vykonal, aby nás přivedl do své rodiny?

Bible nám to vysvětluje pomocí dvou obrazů. Za prvé, Ježíš mluví o tom, že se musíme ‚znovu narodit‘ (J 3,3). A za druhé Bible mluví o adopci - o přijetí do Boží rodiny (Ř 8,15; Ga 4,5; Ef 1,5). Obě tyto analogie nám pomáhají porozumět, proč jsou v Bibli tak často používány termíny synové Božíděti Boží.

Ježíš vysvětloval, že dokud se člověk nenarodí znovu, zůstává mimo Boží rodinu a je duchovně odsouzen (J 3,1-21). Znovuzrození vykonává Boží Duch, když člověk vyjádří osobní víru v Ježíše jako svou jedinou naději na odpuštění hříchů a na život v nebi. Apoštol Jan říká: „Těm však, kteří ho [Ježíše] přijali, dal [Bůh] pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno“ (J 1,12).

Dokud se člověk ‚nenarodí znovu‘, zůstává mimo Boží rodinu.

Nový zákon také hojně mluví o adopci - o přijetí do Boží rodiny, o přijetí za syny. V Římanům 8,14-16 apoštol Pavel napsal: „Všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“

Termín znovuzrození poukazuje především na skutečnost, že dostáváme nový duchovní život a jsme přivedeni do Boží rodiny. Termín přijetí za syny poukazuje především na nový vztah s Otcem a naše nová zákonná práva a výsady.

Nejsme tedy jen zachráněni od věčnosti v pekle, ale dostáváme nový právní status Božích dětí. Pastor a spisovatel Erwin Lutzer uvádí: „Kristus nezemřel na kříži jen proto, aby mohly být odpuštěny naše hříchy, ačkoli již to by si zasluhovalo naši nekonečnou chválu. Bůh odstranil překážku v podobě hříchu, aby mohl v našem životě dosáhnout určitých vznešených cílů. Konkrétně jsme byli ustanoveni, abychom byli syny Božími“ (You’re Richer Than You Think, SP Publications, s. 47).

V Galatským 3,22-4,7 Pavel zdůrazňuje řadu skutečností, o nichž jsme dosud mluvili:

  • Dokud se nestaneme Božími dětmi, jsme duchovně mrtví a jsme v otroctví hříchu (3,22-23; 4,3).
  • Božím dítětem se člověk stává tím, že vyjádří svou víru v Krista (3,26).
  • Boží Duch nám dává nový život a činí nás Božími dětmi (4,6).
  • Když jsme Božími dětmi, přináší nám to svobodu z otroctví hříchu a úžasné výsady nyní i na věčnost, protože jsme duchovními dědici (v. 4-7).

Jak se můj život změní, když se stanu součástí Boží rodiny?

Právě o této otázce se bude pojednávat v naší publikaci dále. Budeme zkoumat biblické pravdy týkající se mimo jiné i následujících skutečností: můžeme k našemu nebeskému Otci s volností přistupovat v modlitbě; máme k dispozici vedení, jak se přibližovat Kristovu příkladu; dostáváme pomoc prakticky ke všem různým životním situacím; získáváme nový pohled na naději v tomto životě i pro věčnost; jsme vůči našemu Otci a našim novým bratrům a sestrám vázáni i určitými odpovědnostmi.

Bůh je náš Otec: K našemu Otci máme přístup skrze modlitbu

Skrze něho [Krista] jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu. (Ef 2,18)

Když se modlíte, neopakujte naprázdno slova jako pohané... vždyť Bůh, váš Otec ví, co potřebujete, dříve, než jej poprosíte. Vy se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. (Mt 6,7-9)

Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas. (Žd 4,16)

Výše uvedená vyjádření by musela být rouháním, pokud bychom věřili, že když je Bůh dokonalý a oddělený od zla, nemůžeme k němu my, obyčejní lidé, jen tak přistupovat. A přesto Ježíš a jeho učedníci jasně učili, že k Bohu můžeme přicházet s modlitbou, protože prostřednictvím víry v Ježíše patříme do Boží rodiny.

Pokud bychom se chtěli setkat například s nějakým výše postaveným politikem, museli bychom to mít domluveno dlouhé dny či měsíce předem. Ale pokud chcete mluvit se svým otcem, co uděláte? Prostě se u něj zastavíte anebo mu ihned zatelefonujete. Proč? Protože patříte do rodiny.

Mé čtyři děti vědí, že za mnou mohou přijít naprosto kdykoli. Není třeba se domlouvat předem. Nemusí mít na sobě to nejlepší oblečení ani se pro tento účel nemusí nijak zvlášť upravovat. V mé přítomnosti pak nemusí používat žádné zvláštní výrazy, nemusí přede mnou klečet, mít ruce v nějaké zvláštní pozici, nemusí se držet žádného ‚protokolu‘ a nemusí se mnou mluvit podle žádné předem dané osnovy. Proč? Protože jsme jedna rodina.

Boha můžeme oslovovat „Abba“

Abba je aramejský termín, jenž židovské děti používají k oslovení svého otce. (Aramejština je příbuzná hebrejštině; běžně se jí mluvilo v Kristově době.) Výrazu Abba odpovídá oslovení tatínku nebo drahý otče. Původně toto oslovení používaly především malé děti, ale v Kristově době je používali i dospělí k důvěrnému oslovení svého otce.

Nový zákon byl sepsán v řečtině (která se používala jako obchodní jazyk v celém Středozemí), takže je zde obvykle používán výraz pater. V Palestině se ovšem běžně mluvilo aramejsky, a proto máme pádné důvody se domnívat, že když Ježíš učil své učedníky modlit se „Otče náš, který jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno“ (Mt 6,9), povzbuzoval je, aby používali oslovení Abba.

Apoštol Pavel v Římanům 8,15 uvádí, že jsme Boží děti, a proto můžeme volat „Abba, Otče!“ (stejný výraz je i u Mk 14,36 a Ga 4,6). Podle biblického komentátora F. F. Bruce je výraz Abba v tomto verši velmi významný, protože „Židé nepoužívali a nepoužívají termín Abba, když Boha oslovují jako svého Otce. Ale toto aramejské slovo vešlo do slovníku věřících z řad pohanů, což je pádným důkazem, že právě takto jej používal Ježíš“ (The Epistle Of Paul To The Romans, Eerdmans, s. 166).

Proč je tato výsada tak významná?

Ve Starém zákoně je Boží svatost zdůrazňována takovým způsobem, že Bůh zde není vyobrazován jako příliš přístupný. Tato myšlenka byla posilována i svatostánkem a honosným chrámem s jeho obřady. Do Boží přítomnosti nemohl vstoupit jen tak kdokoli - tato výsada byla vyhrazena pouze pro velekněze, a to pouze jednou za rok.

Haddon W. Robinson ve své knize What Jesus Said About Successful Living (Co Ježíš říkal o úspěšném životě) píše: „Izraelité ve Starém zákoně jako jednotlivci neoslovovali Boha jako Otce. Pokud víme, Abraham, Josef, Mojžíš, David či Daniel nikdy ve svém soukromí takto Boha v modlitbě neoslovovali. A přesto je v Novém zákoně Bůh označován jako Otec nejméně 275krát, a právě tak jej máme oslovovat i my. Ježíš nám řekl, že vše, čím chce být dobrý otec svým dětem, bude Bůh pro křesťany, kteří k němu přistupují v modlitbě. Můžeme se tedy k němu modlit jako děti“ (Discovery House Publishers, s. 190).

„Vše, čím chce být dobrý otec svým dětem, bude Bůh pro křesťany, kteří k němu přistupují v modlitbě.“ - Haddon W. Robinson

V Novém zákoně máme jasný obraz týkající se té velké výsady, že věřící mohou nazývat Boha svým „Otcem“. Jedná se o ústřední myšlenku evangelia, která je zásadní k tomu, abychom žili jako Kristovi následovníci. Boží svatost a velikost se tím nijak nezmenšuje, protože v Kristu máme prostředníka, který uspokojuje Boží požadavky na svatost a který nás svou obětí za naše hříchy činí svatými (1Tm 2,5; Žd 8,6; 9,15; 12,24). Proto můžeme k Bohu přistupovat směle a s důvěrou (Ef 3,12; Žd 4,16; 10,19).

Není zde nebezpečí, že bychom pak k modlitbě přistupovali lehkovážně?

Jistě takové nebezpečí existuje. Spolu s pravdou, že skrze Ježíše Krista máme volný přístup k Bohu, nesmíme zapomínat, jak je Bůh úžasný. Haddon Robinson uvádí: „Skutečnost, že smíme přicházet k Božímu trůnu, by nás měla naplňovat bázní. Je to však trůn milosti, a proto k němu smíme přistupovat... S naším Otcem můžeme mluvit velmi důvěrně a s naprostou volností“ (What Jesus Said About Successful Living, s. 191).

Jaký je váš modlitební život?

Nevím, jaké je to ve vašem případě, ale tyto pravdy z Bible mi pomáhají vidět, že brána nebes je mi vždy otevřená, protože jsem členem Boží rodiny. Otec dychtivě očekává mou další návštěvu, touží po mých slovech náklonnosti, chce slyšet, s čím se potýkám, jak mu důvěřuji, jak mu dávám najevo, že jsem na něm závislý ve všech oblastech svého života. Doufáme, že i vy si plně uvědomujete tu úžasnou výsadu a příležitost, kterou jako Boží děti máme.

Bůh je náš Otec: Vede nás ke zbožnosti

Téma jako školení, výcvik, trénink by asi mnozí z nás raději vynechali. Nemáme rádi bolest a úsilí spojené s učením. Výcvik má mnoho podob. Může se jednat o fyzické cvičení, kdy se snažíme udržet si dobrou kondici, jíme zdravěji a snažíme se mít více pohybu. Cvičení či školení může mít i podobu emoční a duchovní, kdy se učíme, jak být v různých životních situacích závislí na Bohu. Může mít podobu utrpení následkem nesprávných rozhodnutí, kdy ze strany Boha zakoušíme kárání, učíme se tedy ze svých útrap.

Jako děti jsme patrně nebyli vždy nadšeni z toho, když se nás rodiče snažili učit a vést. Museli jsme si uklízet pokoj, pomáhat s domácími pracemi a dělat si včas úkoly. A když jsme nejednali podle stanovených pravidel, museli jsme nést následky - dostali jsme nějakou práci navíc nebo jsme se třeba nesměli dívat na svůj oblíbený pořad. Když jsme byli ukázňováni, v té chvíli jsme patrně nijak zvlášť neoceňovali, čemu se právě učíme.

Náš otec postupoval při ukázňování docela zvláštním způsobem. Než někomu z nás udělil výprask, obvykle říkal: „Bude mě to bolet více než tebe.“ Tehdy jsme mu to moc nevěřili. Ale nyní, když mám sám čtyři děti, dobře chápu, co měl na mysli. Často si promýšlím, jak své děti nejlépe ukázňovat a jakého cíle tím chci dosáhnout. Zároveň mi to pomáhá lépe chápat, co ukázňováním zamýšlí Bůh.

Jak Bůh školí své děti?

Již jsme si ukazovali, že ukázňování může být pozitivní i negativní. Může mít například podobu poučování o tom, jak žít. Anebo se může zaměřovat na nápravu a jeho součástí může být i určitý trest.

Pisatel listu Židům mluví o obou těchto druzích ukázňování. Po 11. kapitole, v níž uvádí řadu příkladů věřících, jejichž víra byla velmi zkoušena těžkostmi, pronásledováním, ba dokonce mučednickou smrtí, připomíná na začátku 12. kapitoly svým čtenářům, že musíme následovat takové příklady víry, když se snažíme žít podle Kristova vzoru. Pomocí výrazů z atletických her nás autor vybízí, abychom se udržovali v dobré ‚duchovní kondici‘ a abychom se nenechali ničím zastavit a ‚s vytrvalostí běželi závod, který je před námi‘ (Žd 12,1).

Následně pisatel ukazuje, že tento závod máme běžet ‚s pohledem upřeným na Ježíše‘ (v. 2-3). V Židům 5,8 se o Kristu dozvídáme: „Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl.“ Rozhodně to nemá znamenat, že Kristus byl v nějakém ohledu hříšný. Ježíš prostřednictvím svého utrpení zakusil vše, co jeho Otec ustanovil, díky čemuž může být oprávněným Spasitelem světa. Ježíš sám se naučil, co stojí poslušnost Otci.

Jestliže takovým školením musel projít Ježíš Kristus, jak bychom se pak vůbec mohli ptát, proč Bůh připouští, že podobným školením procházíme i my sami?

Ve 12. kapitole Židům se píše i o ukázňování, jehož cílem je náprava. „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna“ (v. 6 ČEP). Bůh někdy musí použít i přístupy, které nám nejsou příjemné.

Například v novozákonním sboru v Korintu bylo několik členů, kteří velmi potřebovali ukázňování (1K 11,17-34). Ztratili ze zřetele, proč vlastně slaví Večeři Páně, někteří se dokonce opili!

V důsledku ukázňování od Boha pak někteří trpěli tělesně a někteří kvůli svému zatvrzelém postoji dokonce zemřeli.

Proč bychom měli být za ukázňování od Boha rádi?

V takovém ukázňování se totiž projevuje Boží láska k nám. V Židům 12,5 je citováno Přísloví 3,12: „Koho Hospodin miluje, toho kárá jako otec syna, jehož si oblíbil.“

Paul Dwight Moody, syn evangelisty D. L. Moodyho (1837-1899), mluvil o tom, jak jeho otec při ukázňování myslel na lásku našeho nebeského Otce. Uvádí příklad z doby, když mu bylo deset let. Tatínek mu nakázal ukončit telefonát s kamarádem a jít do postele. Paul píše: „Za chvíli přišel znovu do pokoje a viděl, že jsem ho neuposlechl. Velmi příkře mi řekl, abych šel hned spát. Tak strohý tón jeho hlasu byl pro mě něčím naprosto novým, takže jsem spustil slzy a ihned si šel lehnout. Ale než jsem se zachumlal do peřin, už byl otec u mé postele. Vysvětloval mi, že mě musel pokárat, protože jsem jej neposlechl, což ale neznamená, že mě nemá rád. Klekl si a modlil se se mnou. Přitom jsem si všiml, jak mu po jeho mužné bradce stékaly slzy... Nikdy na tento výjev nezapomenu. Otec ve mně takto bezděčně probudil vědomí o Boží lásce.“

Co je cílem ukázňování?

Cílem našeho Otce je, abychom stále více rostli do podoby jeho Syna. Bůh nám nechce působit bolest, ale chce, abychom se měnili. V Židům 12,10-11 je uvedeno, že Bůh chce, „abychom dostali podíl na jeho svatosti“ a abychom vydávali „pokojné ovoce spravedlnosti“. A podle Jakuba 1,2-5 ‚zkoušení naší víry působí vytrvalost‘ - s cílem, abychom spěli duchovně ke zralosti.

Cílem našeho Otce je, abychom stále více rostli do podoby jeho Syna.

Pastor Jim Carpenter píše: „Náš nebeský Otec nedělá při ukázňování nikdy žádné chyby. Používá dokonalé načasování, má dokonalé pohnutky a jeho metody nejsou nikdy destruktivní, ale vždy k našemu prospěchu“ (Dsicipleship Journal, č. 51, s. 52).

Věříme tomu?

Jsme opravdu přesvědčeni, že všechno, co se z Boží vůle v našem životě děje, slouží k našemu školení - s cílem, abychom stále více rostli do Kristovy podoby? Je tomu skutečně tak! A díky této pravdě získáme správnou perspektivu, pokud jde o dobré i špatné věci v životě. Konečný cíl je tak majestátní a vznešený, že pak nic v životě není tak špatné, abychom to nemohli snést. A jsme-li ochotni tuto myšlenku přijmout, musíme pak projevovat následující postoj: „Bože, měň mě všemi způsoby stále více do podoby svého Syna, Ježíše Krista.“

Bůh je náš Otec: Dává nám pomoc v časech tísně

Bůh... je otcem sirotkům a ochráncem vdov. (Ž 68,6)

31 Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ ... Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. (Mt 6,31-32)

Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když ho požádá o chléb? Nebo mu podá hada, když ho požádá o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše dá dobré věci těm, kteří ho žádají, váš Otec, který je v nebesích! (Mt 7,9-11)

Jsem rád, když mohu jako otec přijít svým dětem na pomoc. Někdy je třeba ovázat nějaký ten šrám, jindy potřebují pomoc s úklidem a jindy je nejlepší pomocí trocha útěchy. Také potřebují pomoc s těžkým domácím úkolem nebo vyřešit nedorozumění s kamarádem ve škole. Jindy zase potřebují ochránit před dotěrným psem. A někdy je nejlepší pomocí je prostě jen obejmout.

Jak víme, že náš nebeský Otec nám pomůže v časech tísně?

Jaký Otec by to byl, pokud by to nedělal? Ježíš na tuto otázku odpovídá v 7. kapitole Matouše: „Kdo z vás je takový člověk, který podá svému synu kámen, když ho požádá o chléb? Nebo mu podá hada, když ho požádá o rybu?“ (v. 9-10). A Ježíš pokračuje: „Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše dá dobré věci těm, kteří ho žádají, váš Otec, který je v nebesích!“ (v. 11).

William Hendriksen se k této pasáži vyjadřuje: „Nebeský Otec své děti nezklame, což ale neznamená, že jim vždy dá cokoli, oč požádají. Znamená to ale, že jim nedá nic, co by pro ně bylo špatné. Těm, kdo jej prosí, dá ‚dobré věci‘“ (The Gospel Of Matthew, Baker Book House, s. 363).

Bible nás ujišťuje, že můžeme na Boha uvrhnout veškeré své starosti, protože o nás pečuje (1Pt 5,7). Zná naše potřeby a ví, jak tyto potřeby naplnit s moudrostí a soucitem.

Starozákonní prorok Izajáš nám předkládá zajímavý obraz toho, jak Bůh pečuje o své duchovní děti. Když byl během obtížných dob Izrael poražen svými nepřáteli a Bůh se zdál být daleko, lidé říkali: „Hospodin mě opustil, Panovník na mne zapomněl.“ Ale Bůh jim odpověděl: „Cožpak může žena zapomenout na své miminko a nesmilovat se nad synem svého lůna? I když ony mohou zapomenout, já však na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní“ (Iz 49,14-16).

I my si tedy můžeme být jisti, že Ten, kdo nám dal duchovní nové narození, nás neopustí a nezapomene na nás.

Jakou pomoc potřebujeme?

Níže jsou příklady oblastí, v nichž potřebujeme pomoc. V uvedených biblických pasážích si všímejte, jak se Bůh o tyto potřeby stará.

  • Základní tělesné potřeby (Mt 6,31-32).
  • Moudrost v náročných situacích, v nichž máme vydávat svědectví (Mt 10,18-20).
  • Pomoc při modlitbě (Ř 8,26).
  • Pomoc v utrpení (Ř 8,18-30).
  • Jak se vyrovnávat s nemocí (2K 12,7-10; Jk 5,16).
  • Jak odolávat pokušení (Ř 6,1-23; 8,12-17; 1K 10,13).
  • Potřeba útěchy (2K 1,3-7).
  • Situace, které jsou nad naši sílu (2K 1,8-11).
  • Jak odporovat Satanovi (Ef 6,10-18; Jk 4,7).
  • Co dělat ve zkouškách (Jk 1,5).
  • Jak překonávat obavy (1Pt 5,7).

Jak Bůh v minulosti projevoval svou milující péči?

V Bibli nacházíme mnoho příkladů Boží pomoci v časech tísně. Vidíme z nich, jak se Bůh o své děti stará a poskytuje jim ochranu.

Například izraelský národ viděl Otcovu lásku během celých svých dějin. Mojžíš například popisuje situaci, jak je Hospodin vyvedl z Egypta: „Tehdy jsi viděl, jak tě Hospodin, tvůj Bůh, nesl, jako nosí člověk svého syna, a to celou cestu, kterou jste šli, než jste dorazili sem“ (Dt 1,31 B21).

„Tehdy jsi viděl, jak tě Hospodin, tvůj Bůh, nesl, jako nosí člověk svého syna, a to celou cestu, kterou jste šli, než jste dorazili sem.“ (Dt 1,31 B21)

Bible obsahuje opravdu mnoho příkladů, ale není zde na všechny prostor. O Boží péči a ochraně svědčí například Abraham, Izák, Jákob, Išmael, Josef, Rút, Daniel, Ester, Pavel a Jan.

Jak Bůh projevuje svou milující péči o tebe?

Pravdy, o nichž jsme dosud mluvili, pro vás osobně nemusí mít nijak zvláštní význam, pokud si neuvědomujete, že Bůh pečuje i o vás. Jestliže jsi Božím dítětem skrze svou víru v Krista, Bůh již pro tebe vykonal velmi mnoho a touží vykonat ještě více.

Důkaz jeho péče můžeš vidět například skrze lidi, které ti posílá do života, aby tě povzbuzovali a naplňovali tvé potřeby. Bůh tě může naplňovat hlubokým vnitřním pokojem, když mu projevuješ svou důvěru a vkládáš na něj své starosti (1Pt 5,7). Možná vidíš, jak je postaráno o tvé fyzické potřeby, anebo pociťuješ milost, která ti dává sílu vytrvávat i během obtíží (2K 12,9; Fp 4,11). Můžeš si tedy být jistý, že náš Otec o tebe pečuje.

Bůh je náš Otec: Dává nám naději na věčnost

[Modlím se,] aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého a osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých. (Ef 1,17-18)

Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému... Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? (Ř 8,28.31)

V domě mého Otce jsou mnohé příbytky. Kdyby nebyly, řekl bych vám to. Neboť vám jdu připravit místo. A odejdu-li a připravím vám místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. (Jan 14,2-3)

Naděje nás zachovává naživu. Lidé bez naděje se často stávají nepřáteli společnosti anebo zátěží pro druhé. Takoví lidé buď na druhé neustále útočí, anebo se úplně stáhnou do ústraní. Někteří v sobě živí i myšlenky na sebevraždu.

Kvůli čemu lidé pokračují den za dnem?

Kvůli naději na další výplatu? Kvůli představě, co budou dělat zítra, o víkendu či o další dovolené? Kvůli lednici plné dobrého jídla? Kvůli nějakému pěknému vztahu? Kvůli možnosti na kariérní postup? Kvůli vizi vysokoškolského diplomu a titulu? Kvůli dětem, novému domu, odchodu do důchodu, pocitu uznání, určité odměně, kvůli spolupracovníkům, přátelům, bratrům a sestrám v křesťanském sboru? Kvůli náboženství a vizi budoucí odměny od Boha?

Jádrem všech náboženství je touha po naději, která by dala smysl všemu životnímu chaosu a veškeré nespravedlnosti. Lidé touží vědět, proč existují, kam směřují a co má v životě cenu. Mnozí lidé se však upínají k falešné naději.

Apoštol Pavel se snažil jedné skupině filozofů v Athénách ukázat marnost jejich myšlení a aby viděli, že jediná pravá naděje je v Ježíši Kristu (Sk 17,16-34). Pavel v tomto městě viděl velké množství model (v. 16), které lidem dávaly falešnou naději. Proto jim poukazoval na Stvořitele, kterého můžeme poznat (v. 27). V tomto životě i po smrti existuje skutečná naděje (v. 31). Tato naděje vychází z poznání Boha, jak se zjevil prostřednictvím svého Syna Ježíše Krista, a z víry, že v Ježíši máme odpuštění svých hříchů.

Pavel pak v dopise do Efezu popisuje, v jakém stavu jsme byli, než jsme poznali Krista a uvěřili v něj: „V tom čase [jste byli] bez Krista, odcizeni společenství Izraele, bez účasti na smlouvách zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě“ (Ef 2,12).

Proč máme důvod k naději?

Patříme do rodiny, která má milujícího nebeského Otce a Syna, který nám otevřel dveře k naději.

Pavel se také za Efezany modlil, aby si uvědomili, jak velká je jejich naděje skrze Krista (Ef 1,17-18). Modlil se za ně, aby lépe poznali Boha Otce a aby si uvědomili vše, co svým dětem nabízí. Prozkoumejme nyní alespoň některé naše důvody k naději.

Co je základem naší naděje?

  • Byl nám dán duchovní život a byli jsme osvobozeni ze sevření Satana (Ef 2,1-7).
  • Byla nám dána vnitřní přítomnost Ducha svatého, který nám dosvědčuje, že jsme Boží děti (R 8,16), a zaručuje nám, že jsme byli za Boží děti přijati navždy (Ef 1,13-14).
  • Máme Boží moc, která nám umožňuje žít pro Boha (2K 12,9; Ef 1,19).
  • Máme ujištění, že nás nic nemůže odloučit od Boží lásky (Ř 8,35-39).
  • Máme důvěru, že vše v životě - dobré i špatné - slouží k určitému účelu (Římanům 8,28) a že nade vším je Bůh (v. 29-30).
  • Máme zaslíbení, že pokud své hříchy vyznáváme, mohou nám být odpuštěny, a my tak můžeme obnovit vztah s naším Otcem (1J 1,5-10).
  • Máme záruku pomoci od našeho Otce (viz odkazy v části o pomoci).
  • Máme Otce, který slyší a vyslýchá naše modlitby (viz předchozí část o modlitbě).
  • Máme povzbuzení, které pochází ze skutečnosti, že patříme do rodiny, jejíž každý člen má duchovní obdarování ku prospěchu druhých (Ř 12,1-8; Ef 4,1-16; Žd 10,25).
  • Máme zaslíbení plného, smysluplného života (J 10,10).
  • Máme Boží slovo, které nám dává vedení a vybavuje nás ke každému dobrému dílu (2Tm 3,16-17).

Co je naší nadějí pro věčnost?

  • Těšíme se na nadcházející vzkříšení (Sk 24,15; 1K 15).
  • Čeká nás nebeský domov, který nám připravil Kristus (J 14,1-6).
  • Budeme se samotným Kristem (1J 3,2; 2K 5,6-9; Zj 21-22).
  • Budeme jako Kristus (1J 3,2) - budeme mít nové tělo, které bude bez hříchu (2K 5,1-5).
  • Opět budeme s našimi věřícími příbuznými (1Te 4,13-18).
  • Obdržíme dědictví, které naprosto převýší všechna naše očekávání (Ef 1,11.14.18; Ko 1,12; 1Pt 1,3-4).
  • Naše služba Kristu i oběti pro něj budou bohatě odměněny (1K 3,9-15; 9,16-27; Ko 3,24).
  • Budeme zakoušet úlevu ode všeho zármutku, který jsme znali na zemi (Zj 21,4).

Máte naději?

Jak jsme právě viděli, máme opravdu mnoho důvodů ke skutečné naději pro nadcházející život. Snadno se však můžeme nechat zavalit svými každodenními problémy, a některé mohou vypadat jako nepřekonatelné. O to více bychom si měli účelně a pravidelně vyhrazovat čas, abychom opakovaně uvažovali o všech důvodech pro naši naději. Ať nynější život na zemi vypadá jakkoli beznadějně, máme veškeré důvody k naději, protože máme našeho Otce v nebesích.

Bůh je náš Otec: Dává nám odpovědnosti, které máme plnit

Jako poslušné děti... se i vy staňte svatými v celém svém způsobu života. Vždyť je napsáno: ‚Buďte svatí, neboť já jsem svatý.‘ Jestliže vzýváte jako Otce toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho skutků, prožijte v bázni čas svého přebývání [zde] v cizině. (1Pt 1,14-17)

Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. (Mt 5,48)

Podle toho se poznají děti Boží a děti Ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha. (1J 3,10)

Je nádherné být Božím dítětem. Můžeme se totiž těšit z celé řady výsad, které jsme si již popisovali. Jako Boží děti však nemáme jen výsady, ale také i určité odpovědnosti, které máme plnit.

Co od dětí očekáváme?

Je zdrcující naslouchat postarším rodičům, kteří mluví o tom, že syn či dcera si dokončili školu, dostali zaměstnání, našli si bydlení, ale nyní se u rodičů zastaví jen sotvakdy a ani jim nijak často netelefonují. Také cítíme zármutek spolu s rodiči, jejichž sedmnáctiletý syn se chytil party a odvrátil se od Boha i od křesťanského sboru.

Nevím, jak to chodilo u vás doma, ale u nás byla jedna věc jasně daná: Dítě dostává, ale také musí dávat. I přes můj sklon k umíněnosti se ode mě očekávalo, že budu rodičům prokazovat patřičnou úctu, důvěřovat jejich úsudku, pozorně jim naslouchat, dobře zacházet se svými sourozenci a dělat, co mi rodiče řeknou (tedy i domácí práce). Také jsem postupně poznal, že všechny tyto věci mě těšily mnohem více, když jsem si uvědomoval, jak mě rodiče milují a že mi touží pomáhat, nikoli mi ubližovat.

Nyní jako rodič mohu vše vidět i z té druhé strany, takže si uvědomuji, jak rodiče těšilo, když jsem se k nim choval dobře (což nebylo vždy). Stejně tak si uvědomuji, že od svých dětí nechci jen poslušnost, ale také aby projevovaly lásku.

Co od nás chce Bůh?

V Novém zákoně je řada vybídek ke správnému chování a správným postojům. Tyto příkazy jsou často uváděny v rámci našeho vztahu s Bohem, naším Otcem a se členy rodiny věřících. Podívejme se tedy na několik příkladů.

Otec ze všeho nejvíce touží po naší lásce

Jeden zákoník se Ježíše zeptal, „Které přikázání je v Zákoně největší?“ (Mt 22,36), na což mu Ježíš odpověděl: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání“ (v. 37-38).

Jedna věc je poslouchat Boha a plnit si své povinnosti jen tak ze setrvačnosti, anebo Bohu sloužit na základě pravé oddanosti a lásky. Řekli jste někdy v poslední době svému nebeskému Otci, že jej milujete?

Řekli jste někdy v poslední době svému nebeskému Otci, že jej milujete?

Co to znamená pro našeho nebeského Otce, jsem si uvědomil z jedné situace se svou dvouletou dcerkou. Poměrně rychle se naučila nás napodobovat a říkat, „mám tě ráda“. Ale při jedné příležitosti její slova nabrala nového významu. Jednoho večera jsme si spolu hráli a přitom mi najednou skočila do náručí a řekla: „Mám tě moc ráda, tati!“ Byl to drahocenný moment. Srdce mi úplně plálo, protože to bylo tak spontánní a čisté.

Když přemýšlíme, kdo je naším nebeským Otcem, jak nás miluje, co pro nás vykonává, také k němu poběžíme, abychom mu řekli: „Miluji tě, Otče náš!“

Otec si zasluhuje úctu

Na konci Starého zákona se Hospodin ptá svého vyvoleného lidu: „Syn ctí otce a otrok svého pána. Jestliže jsem otec, kde je úcta ke mně? Jestliže jsem Pán, kde je bázeň přede mnou?“ (Mal 1,6).

Již jsme si ukazovali, jakou výsadou pro nás je, že Všemohoucího Stvořitele můžeme oslovovat Abba. Ale nesmíme nikdy zapomenout, kým Bůh je - že je svrchovaným Pánem všeho, co existuje.

Prokazovat našemu Otci úctu také znamená uvědomovat si, že Bůh nám poskytuje vše, co máme a z čeho se těšíme. Proto jsme v Efezským 5,20 vybízeni: „Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“

Otec chce, abychom jej napodobovali

Pastor a spisovatel Erwin Lutzer uvádí: „Když někdo řekne, ‚Můj otec je David Kovář,‘ podíváte se, zda je svému otci skutečně nějak podobný. Když tedy věřící řekne, ‚Jsem synem Božím,‘ měli bychom očekávat, že na jeho životě bude patrný přinejmenším nějaký náznak Božího charakteru“ (You’re Richer Than You Think, Victor Books, s. 55).

Když věřící řekne, ‚Jsem synem Božím,‘ měli bychom očekávat, že na jeho životě bude patrný přinejmenším nějaký náznak Božího charakteru. - Erwin Lutzer

Apoštol Pavel napsal: „Napodobujte tedy Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť Bohu“ (Ef 5,1-2). Boha napodobujeme například tím, že se snažíme být milosrdní jako on (L 6,36).

Skutečnost, že patříme do Boží rodiny, musí být patrná z toho, že již dále nepokračujeme v bezbožném způsobu života. Musíme se jednoznačně lišit od těch, kdo nejsou členy Boží rodiny. V 1. Jana 3,10 čteme: „Podle toho se poznají děti Boží a děti Ďáblovy: žádný, kdo nečiní spravedlnost a kdo nemiluje svého bratra, není z Boha.“

Vírou jsme se ‚narodili znovu‘ (J 3,3.16) a tuto skutečnost pak projevujeme poslušností vůči Bohu. Jakub píše: „Víra bez skutků, víra sama o sobě, je mrtvá“ (2,17 B21). Ježíš nás učil: „Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka“ (Mt 12,50). Také řekl: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích“ (7,21).

Podle svého chování - zda projevujeme poslušnost nebo neposlušnost - tedy dáváme najevo, do jaké rodiny patříme.

Jaké odpovědnosti máme vůči dalším členům rodiny?

V Římanům 12,5 je nám připomínáno, jak těsně jsme spolu jako věřící spojeni. Možná si to až tak plně neuvědomujeme anebo se podle toho vždy nechováme, ale všichni, kteří přicházejí k Bohu skrze víru v Krista, jsou členy téže rodiny: „Jsme jedno tělo v Kristu, ale jednotlivě jsme údy jeden druhého.“

Našeho Otce jistě bolí, když jeho děti mají mezi sebou spory. Osobně mě velice bolí, když naše děti mají mezi sebou nějaké rozmíšky a když třeba slyším: „Ona mě nenávidí!“ Zarmucuje mne, když si nechtějí navzájem pomáhat. Oč více musí zarmucovat našeho Otce, když vidí mezi věřícími různá nedorozumění, potyčky, sváry a boje.

Jako členové duchovní rodiny musíme dávat stranou svou sebestřednost a zaměřovat se na zájmy druhých. Mezi naše odpovědnosti patří:

  • Máme se navzájem milovat. Dalším dětem Božím máme projevovat lásku stejně jako Bohu (Ř 13,8; 1K 13; 1Te 3,12; 4,9; 1Pt 3,8; 4,8; 1J 3,11.23; 4,7.11-12; 2J 1,5).
  • Máme si navzájem projevovat úctu a navzájem si sloužit (Ř 12,10; Ga 5,13; 1Pt 4,9).
  • Máme se navzájem budovat, a nikoli se strhávat (Ř 14,13).
  • Máme se od sebe navzájem učit (Ř 15,14).
  • Máme být pravdiví (Ef 4,25; Ko 3,9).
  • Máme být laskaví a odpouštět (Ef 4,32; Ko 3,13).
  • Máme si navzájem poskytovat útěchu (1Te 5,11).
  • Máme se navzájem vybízet k životu ve svatosti (Žd 3,13; 10,24-25).
  • Máme se za sebe navzájem modlit (Jk 5,16).

„Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil Zákon.“ - Římanům 13,8

Plníme své odpovědnosti s radostí?

Uvedli jsme si mnoho odpovědností, které máme vůči našemu nebeskému Otci a vůči našim bratrům a sestrám v Kristu. Při pohledu na tento soupis můžeme mít pocit jako dítě, které právě dostalo seznam domácích prací, které má udělat v sobotu dopoledne, než si bude moci jít hrát ven s dalšími dětmi.

Proto si musíme neustále připomínat, co nás má vést, abychom všechny tyto věci dělali se správným postojem - musíme si neustále uvědomovat, že jsme jedna rodina. Patříme do duchovní rodiny s milujícím Otcem, který z lásky k nám - aby nás přivedl do své rodiny - dokonce obětoval svého vlastního Syna Ježíše Krista.

Když rozjímáme o všem, co pro nás Bůh vykonal a jak nás miluje, vede nás to k ocenění - chceme Bohu činit radost tím, jak mluvíme, jak smýšlíme a co děláme, a chceme mít úzké rodinné vztahy s těmi, kdo do Boží rodiny byli také přijati.

Blížíme se k závěru našeho námětu. Proto je na místě si připomenout, jak se Pavel modlil za Boží děti ve sboru v Efezu:

Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali (Ef 1,17 ČEP).

„Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, ... ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.“ - Židům 10,24-25

Jsi členem Boží rodiny?

Jedná se o naprosto nejdůležitější otázku. Můžeš říci, že Bůh je tvým Otcem? Stal ses Božím dítětem tím, že jsi vyznal svou víru v Ježíše jako svého Spasitele? Na této odpovědi záleží, zda se nyní a navždy budeš těšit z radosti, že znáš Boha jako svého Otce.

Možná jsi tuto publikaci četl s nepříjemným pocitem, že nejsi členem této rodiny. Nyní je tedy vhodná chvíle se touto otázkou zabývat.

Otec tě touží přijmout do své rodiny. A celý proces je velmi jednoduchý. Jdi k Bohu s dětskou vírou, přijmi jeho nabídku odpuštění svých hříchů, kvůli nimž jsi nemohl být členem této rodiny. Ježíš zde žil, zemřel a byl vzkříšen, aby ti ukázal Otcovu lásku a aby ti umožnil stát se členem Boží rodiny.

„Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.“ - Jan 1,12

Otec na tebe čeká. Neočekává ale žádná květnatá slova, jen prosté vyjádření tvé upřímné, dětské víry. Řekni mu, že věříš, že Ježíš zemřel, aby zaplatil za tvé hříchy. Přijmi jeho dar odpuštění (Ř 6,23) a jeho pozvání stát se navždy součástí jeho rodiny.

Pokud jsi to udělal, pak tedy vítej do rodiny!


O Publikaci

Název: Bůh, náš Otec: Co znamená být Božím dítětem.

Původně: God Our Father: What It Means To Be His Child. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Knowing God (Poznáváme Boha).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2012.