Co dělat s narušeným vztahem?

Co dělat s narušeným vztahem?

  • Autor:
  • Anglický název: What to Do With a Broken Relationship?
  • Vydáno: 2013
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Jak znovu budovat narušený vztah? Jak usilovat o smíření a obnovu? Jak v procesu smíření projevovat lásku a pokoru? Jak snášet utrpení? Jak odpustit a dále odpouštět? A co když to nebude fungovat?
How can you restore what has been torn apart by pain and suffering? In this booklet, we will examine the biblical process of reconciliation and restoration. Discover how you can rebuild, strengthen, and maintain relationships when you follow God’s example of love, humility, and forgiveness.

Co dělat s narušeným vztahem?


OBSAH:

Co dělat s narušeným vztahem?

Je třeba rozpoznat příznaky

Čím se stav jen zhorší

Správný vzor

Správný postup

  • Krok č. 1: Projevujte lásku
  • Krok č. 2: Pokořte se
  • Krok č. 3: Buďte ochotni snášet utrpení
  • Krok č. 4: Udělejte vše pro smíření
  • Krok č. 5: Projevte odpuštění

Co když to nebude fungovat?

O vztah je třeba pečovat

Příběhy těch, kteří to zkusili

Je třeba udělat první krok


Každý vztah může být ohrožen krizí. Po urážce dojde k odcizení. Mohou se rychle změnit postoje. Zazní tvrdé výrazy, někdy následuje i tvrdé jednání. Vztah je vystaven velkému napětí a někdy je ukončen.

Zažili jste něco podobného? V takovém případě se modlíme, aby vám tato publikace od Jamese Pittmana pomohla a přinesla vám praktické odpovědi na vaše otázky týkající se našeho námětu.

Martin R. De Haan II

Je třeba rozpoznat příznaky

Pokud zrovna nežijete osamoceně na nějakém opuštěném ostrově, patrně znáte, jakou bolest může vyvolávat narušený vztah. A zhatit se mohou i ta nejlepší přátelství. K hlubokým nedorozuměním může docházet v manželství. Spolupracovníci mohou z pracoviště udělat hotové bojiště. Křesťanský sbor se může kvůli osobním konfliktům rozdělit na dva tábory. Rodinné svazky se mohou zpřetrhat kvůli nelaskavým slovům. Sousedé se nemohou vystát třeba kvůli hlučnému psovi. A mohli bychom pokračovat. Problémy v mezilidských vztazích mohou být horší než rakovina či srdeční onemocnění.

Podobně jako u tělesného onemocnění se objevují i v těchto případech určité příznaky, které tyto problémy provázejí. Jsou jako výstražné světlo a upozorňují, že cosi je vážně v nepořádku. Ze své vlastní zkušenosti patrně dokážete identifikovat následující příznaky:

Vyhýbání se druhým. Někdejší přátelé se sobě navzájem po nějakém nedorozumění či střetu vyhýbají. Dříve spolu byli rádi, nyní si zachovávají odstup.

Podrážděnost. "Cože jsi to říkal?" "Nech mě být!" "Hleď si svého!" "A co má být?" "Už toho mám dost!" "Kliď se mi z cesty!"

Jsou vám některé z těchto výroků povědomé? Asi jsme všechny z nich už někdy slyšeli. A možná jsme některé z nich i sami řekli.

Zaryté mlčení. Někteří se v osobním střetu a nedorozumění uchylují k "zarytému mlčení", kdy s druhou osobou prostě odmítají mluvit. Neverbálně tak vlastně sdělují: "Nechci s tebou mít co do činění, dej mi pokoj." Někteří se tak chrání před další bolestí. Jiní si tím vyrovnávají své skóre. Druhá osoba má jejich mlčením trpět.

Hledání spojenců. Jakkoli je to nešťastné, někteří lidé si u narušeného vztahu počínají jako stát při vyhlášení války. Shánějí si spojence, kterým předkládají jen svůj pohled na celou záležitost. Právě toto jednostranné podání je pak jejich hlavním bojovým prostředkem. V takovém chování se pochopitelně odráží jejich nejistota a slabost, jejich nedostatek důvěry v to, že by daný problém mohli nějak řešit sami.

Terorizování. Zatímco teroristé používají bombové útoky a únosy, je tato podoba agrese poměrně nenápadná a přichází bez jakéhokoli varování. Při této metodě trpí společně s údajným nepřítelem i lidé zcela nevinní. Zúčastnění se uchylují ke zlostným pohledům, tvrdému výrazivu, a dokonce i tělesnému napadání. Někteří používají zákeřné útoky v podobě pomluv, jimiž důsledně ničí vliv a pověst své oběti.

Pokud některé z těchto příznaků vidíte, jde to s daným vztahem patrně značně z kopce. Je tedy načase začít něco dělat.

Čím se stav jen zhorší

Život v narušeném vztahu může být velmi těžký. A svými bezděčnými reakcemi můžeme vše ještě zhoršovat. Naše "řešení" totiž často nejen že nefunguje, ale ještě celou situaci zhoršuje. Podívejme se tedy, jakým přístupům je lépe se vyhýbat.

Ignorování. Pštros, největší pták na světě, má nechvalnou pověst, že si v nebezpečí dává hlavu do písku, což jistě vypadá pošetile. Ale mnozí lidé reagují podobně. Pokud problém přehlížíme, může se šířit jako rakovina a vztah to bude jen nahlodávat.

Osobní útoky. Místo, abychom se zaměřili na samotný problém, snažíme se útočit na danou osobu. A na skutečnou příčinu konfliktu pak často zapomeneme. Mnozí se uchylují k nadávkám a neustále se na druhém snaží hledat chyby. Lidé si tím mezi sebe staví jen stále vyšší zeď, ale skutečná příčina zůstává nepostižena.

Manipulace. Někdy nám jde především o naše osobní zájmy. Máme dojem, že máme veškeré odpovědi, a proto se na druhé snažíme působit tak, aby se na věci dívali naším pohledem. Ve skutečnosti se jedná o nenápadnou formu pýchy a sobectví.

Zapojování nesprávných osob. Do dané záležitosti někdy zatahujeme lidi, které ale více zajímá tlachání než možnost někomu pomoci v jeho vztahových problémech (Př 16,28).

Upovídanost. Jsme dobří posluchači? Snažíme se naslouchat a projevovat pochopení? Jen mluvit o problémech nestačí.

Nesprávné načasování a nedostatek taktu. Možná i říkáme správné věci, ale přesto to nevede ke kýženým výsledkům. Všechno chce svůj čas a je třeba jednat s taktem, jinak budeme pouze přilévat olej do ohně.

"Jak dobré je slovo v pravý čas!" (Přísloví 15,23)

Zastírání skutečnosti. "Prostě na to zapomeňme." "Hoďme to za hlavu a začněme zase od začátku." Takové výroky jsou v pořádku, pokud je za nimi upřímná snaha o skutečné smíření, ale nestačí, pokud mají být jen náplastí na vážnou a hlubokou ránu ve vztahu. Na rány vězící hluboko v srdci nestačí jen nějaké povrchní výroky.

Zavržení. Se vztahy se někdy zachází jako s krátkodobým spotřebním zbožím. Pokud se ve vztahu něco pokazí, lidé si pak raději hledají vztah nový, než aby se snažili problémy řešit. Někteří dokonce tvrdí, že nejlepší je problémový vztah úplně utnout.

Ano, narušený vztah lze nevhodným postupem ještě více poškodit. Nezbytné nápravy lze dosáhnout, jsme-li ochotni řídit se vzorem, jaký nám dává sám Stvořitel.

Správný vzor

Představte si, že jste voják, který dostal rozkaz, aby sám napadl nepřátelské město. Pomalu se k městu blížíte. Je obehnáno hradbami, na nichž jsou připraveny hlídky. Obří železná vrata vypadají neproniknutelně. Splnění rozkazu vám připadá jako neřešitelný rébus.

Vše to zní poněkud absurdně. Ale Bible uvádí, že získat ukřivděného přítele je podobné jako snažit se dobýt hrazené město. A hněv se překonává stejně těžko jako opevněná brána.

Ukřivděný bratr je nedostupnější nežli pevné město, sváry jsou jako závora pevnosti. (Př 18,19)

Napravit narušený vztah je nesmírně těžké, ale není to nemožné. Je však třeba vědět, co dělat. V Bibli nacházíme plán od samotného Stvořitele.

V Bibli vidíme kroky, které Bůh v osobě Ježíše Krista učinil, aby napravil porušený vztah mezi sebou a lidstvem. Kristovo dílo bylo vlastně dílem samotného Boha, který takto obnovoval vztah lidstva se sebou samým. Apoštol Pavel o tom napsal:

Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření. (2K 5,19)

Na tomto příkladu vidíme, jaké kroky je třeba udělat, abychom dosáhli pokoje s druhými.

Co tedy Bůh udělal? Jaké kroky použil? Odpověď je přímo v Bibli. Bůh nám projevoval lásku, ponížil se, trpěl, zval nás k sobě a odpustil nám.

BŮH ––> Láska ––> Pokora ––> Utrpení ––> Pozvání ––> Odpuštění ––> TY

Bůh nám prokazuje lásku: "V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh na svět poslal svého Syna, toho jediného, abychom skrze něho měli život. 10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on miloval nás." (1J 4,9–10)

Bůh iniciativně usiloval o pokoj. Nečekal na naše jednání. Přestože vina byla na naší straně a nedávali jsme najevo touhu své přestupky nějak napravit, Bůh udělal první krok – poslal na zem svého vlastního Syna. Zatímco jsme byli hříšníci, Bůh nám prokazoval svou lásku (Ř 5,8).

Bůh se ponižuje. "A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži." (Fp 2,8)

To je skutečně hluboká pravda! Bůh se ponížil. Bůh Syn se stal člověkem v osobě Ježíše Krista. Kristus dal svá práva stranou a své zájmy dal nad své vlastní. Tento úžasný projev pokory byl naprosto nezbytný, aby náš porušený vztah s Bohem mohl být napraven.

Bůh trpí: "Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen." (1Pe 3,18)

Hříchem byl poškozen náš vztah s Bohem, což bylo možné napravit jedině na základě bolestivé oběti. Bůh za nás dal svého Syna, byl ochoten nechat jej za nás trpět a obětovat jej za nás. Bůh si zde volí utrpení – utrpení, jež podstoupí jeho vlastní Syn, který dá svůj život, abychom my mohli žít.

Bůh nás zve: "Přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, a pokoj těm, kteří byli blízko, 18 neboť skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu." (Ef 2,17–18)

Bůh učinil skrze Krista další krok. Zvěstoval poselství Židům i pohanům. Zvěstoval evangelium, dobrou zprávu, založenou na oběti svého Syna. Díky tomu dostáváme příležitost přistupovat k Bohu a čelit skutečnosti, že jsme od něj byli vzdáleni a odděleni. Jsme zváni, abychom se skutečnostem postavili tváří v tvář a přijali Boží nabídku na obnovu našeho vztahu s ním. Dveře pro přístup k Bohu jsou nám otevřeny.

Bůh nám odpouští: "V něm máme vykoupení skrze jeho krev – odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti." (Ef 1,7)

I přes naši vzpouru nám Bůh prokazuje nesmírnou milost. Zasluhujeme si trest, ale Bůh touží nám projevovat milosrdenství. Bůh naše hříchy nepoužívá proti nám, ale chce nám odpustit skrze svého Syna. Takovou nezaslouženou laskavost jen velmi obtížně chápou lidé, kteří žijí podle hesla, "je naprosto zbytečné se rozčilovat, lépe je hned si účty pěkně vyrovnat". Ale Bůh takto nejedná. Chce, aby náš vztah s ním byl v pořádku. Takové nezasloužené odpuštění je jistě důvodem, abychom jej chválili. Můžeme si být naprosto jisti, že Bůh nás přijímá, a to díky Kristovu dílu na kříži. Bůh je nám ochoten zcela odpustit.

Ano, Bůh nám na svém vlastním příkladu ukazuje, jaké kroky jsou nezbytné k nápravě narušeného vztahu. Pokud tedy vidíme nějaké bariéry či zábrany v nějakém vztahu, měli bychom postupovat podle tohoto Božího vzoru.

Správný postup

Děti se snaží napodobovat své rodiče a stejně by i křesťané měli jednat podle vzoru svého nebeského Otce. A zcela nezbytné to je v případě snah o obnovení narušených vztahů. Náš nebeský Otec nám dal dokonalý vzor, jak dosáhnout smíření. Měli bychom tedy použít stejné kroky. Těmito kroky jsou láska, pokora, utrpení, pozvání a odpuštění.

Krok č. 1: Projevujte lásku

Napodobujte tedy Boha jako milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a vydal sám sebe za nás jako dar a oběť Bohu v příjemnou vůni. (Ef 5,1–2)

Žít v lásce s těmi, s nimiž máme nějaké nedorozumění či dokonce konflikt, není vůbec snadné. Chceme-li ale dosáhnout smíření, musíme druhým iniciativně projevovat lásku. Jedná se o naprosto zásadní krok, a proto je třeba jej správně chápat. Nejprve se tedy podívejme, co láska není.

Láska není jen nějaký pocit. V narušeném vztahu jsou namísto pozitivních pocitů většinou jen pocity negativní. A může trvat poměrně dlouhou dobu, než se na sebe obě strany opět začnou dívat pozitivně.

Láska není jen na oko. Nucené úsměvy či neupřímná vyjádření účasti či laskavosti zavánějí povrchností. Postrádají opravdovost a trvalost potřebnou k tomu, aby mohly mít nějaký zásadní vliv na narušený vztah. Skutečnou lásku lze jen stěží předstírat a rozhodně ne nijak dlouho. Apoštol Pavel napsal: "Láska ať je bez přetvářky." (Ř 12,9)

Lásku nemůžeme nijak vyprodukovat. Láska nepochází z nás samotných, proto ji nemůžeme jen tak nějak vyprodukovat. Boží láska je mimo náš osobní vliv. A proto ji může vyprodukovat jedině Duch svatý, který přebývá ve všech křesťanech (1K 6,19). Pod vedením Ducha svatého můžeme skutečně projevovat lásku těm, s nimiž chceme obnovit svůj vztah (Ga 5,22).

Láska není pomstychtivá. Když je s námi špatně zacházeno, je jen na našem rozhodnutí, zda budeme činit, co je správné. Ježíš řekl: "Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří." (Lk 6,27–28) Na nenávist tedy máme odpovídat laskavostí. O těch, kdo nás haní, bychom měli mluvit dobře. Za ty, kteří nás ponižují, bychom se měli modlit. Stručně řečeno, na základě svého rozhodnutí činíme druhým dobře, a to bez ohledu na jejich jednání.

Probrali jsme tedy stručně, jak se láska neprojevuje. Nyní se podívejme na lásku z pozitivního hlediska.

Láska je nad osobními pocity. To není snadné uplatnit. Vyžaduje to sebezapření. Vůči druhým se chceme chovat správně a ještě se zdržovat jakýchkoli negativních projevů. Negativní pocity potlačujeme s ohledem na druhé a pro jejich dobro. Patří to k sebezapření, k němuž nás Kristus povolává (Mt 16,24). Důležitým krokem k nápravě narušených vztahů tedy je reagovat při jednání s druhými správně, a to i navzdory svým pocitům.

Láska se dívá do zrcadla. Pokud jde o projevování lásky druhým, patrně tím nejobtížnějším aspektem je zkoumat své vlastní postoje. Ale přitom bychom to měli mít na mysli na prvním místě. Než budeme chtít někoho napravovat, měli bychom mít jistotu ohledně svých pohnutek a svého postoje. Ježíš řekl: "Pokrytče, nejprve vyjmi trám ze svého oka, a pak jasně uvidíš, jak vyjmout třísku z oka svého bratra." (Mt 7,5) Je to obtížné a často i bolestivé, ale je to možné.

Musíme se ve svém životě spoléhat na dílo Ducha svatého, který nám dává nové srdce a novou mysl (Ř 12,2). S jeho pomocí můžeme místo hněvu, hořkosti a zášti pěstovat laskavost, soucitnost, dobrosrdečnost a odpuštění (Ef 4,31–32).

Láska dělá první kroky. Ze své přirozenosti se vyhýbáme lidem, s nimiž máme rozpory. Má-li ale ve vztahu s takovým člověkem dojít k nápravě, musíme projevovat ochotu a také v tomto procesu udělat první kroky. Projevem lásky je udělat první krok a začít nesrovnalosti řešit (Mt 5,23–24; 18,15). Ano, narušené vztahy lze napravit, pakliže jsou naše kroky vedeny láskou.

Je třeba věci důkladně promýšlet. Způsobil vám někdo v poslední době bolest? Učinili jste pak rozhodnutí dát své pocity stranou a prostě dělat to, co je správné? Prosili jste Boha, aby vám pomohl v tom, abyste dotyčnou osobu nepřehlíželi, nesnažili se o odvetu, ale abyste jí dokázali projevovat lásku? Jestliže s Boží pomocí uděláte první vstřícné kroky, bude to zárukou, že dotyčný člověk vaši lásku přijme? Jak dlouho bychom se s láskou měli snažit usilovat o smíření?

Krok č. 2: Pokořte se

Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste vedli život hodný toho povolání, které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a usilovali zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje. (Ef 4,1–3)

Jednou z největších překážek při řešení sporů s druhými je pýcha. Problémy by i třeba šlo řešit, ale brání nám naše ego. Jakékoli kroky směrem k pokoji jsou vnímány jako slabost. A my přece nechceme být považováni za slabé, a proto svou důstojnost za každou cenu chráníme tím, že za dotyčným člověkem ani za nic nepůjdeme a zároveň se budeme chovat maximálně nepřístupně.

Ale taková tvrdost s cílem zachovat si osobní hrdost je zcela nemístná, a obzvláště pro křesťany. Jestliže Bůh se mohl v Kristu ponížit tak, aby nastolil pokoj s hříšníky, my se jistě můžeme ponížit v zájmu pokoje mezi sebou. Vždyť je nám přikazováno, abychom "chodili s veškerou pokorou mysli". Kdykoli máme nějaké problémy s druhými, měli bychom k nim přistupovat se vší pokorou. Proto je také důležité dobře chápat, co je pokora.

Definice pokory

Řada slovníků definuje pokoru jako opak pýchy či hrdosti. Rozhodně to ale není opak pýchy či hrdosti z dobré práce, pěkné rodiny či vlastní země. Opakem pokory je nadutost, namyšlenost, sebestřednost a povýšenost. Pokora je tedy opakem této pýchy, a proto bychom o sobě neměli smýšlet více, než je na místě (Ř 12,3). Znamená to, že bychom se měli zajímat o potřeby a záležitosti druhých (Fp 2,4). A pokud smýšlíme takovým způsobem, je naší touhou druhým sloužit (Ef 5,21).

Pokora v praxi

Jak působí pokora při napravování narušeného vztahu? Za prvé, pokud potlačíme svou pýchu, nebudeme nic považovat za příliš bezvýznamné ani žádnou oběť za příliš velkou. Za druhé, pokud máme upřímně na mysli zájmy druhých, budou jejich pocity a názory pro nás stejně důležité jako naše vlastní. Budeme se snažit projevovat pochopení, i když to třeba pro nás nemusí být snadné.

A za třetí, pokud jsme pokorní, budeme lidem projevovat úctu, i když s nimi třeba nesouhlasíme. Budeme se snažit být nápomocni, i když třeba naše úsilí neoceňují.

Vztahy lze napravit, pokud se snažíme mít Kristovu mysl a projevovat pokoru po jeho vzoru (Fp 2,5). Pak budeme připraveni přijmout osobní utrpení, což je další důležitý krok.

K zamyšlení

Jakých výsad a práv se Ježíš kvůli nám vzdal? Jestliže to vše pro nás udělal, proč je tedy pro nás tak obtížné vzdávat se svých výsad a práv? Kdy jste byli naposledy v situaci, kdy jste byli "v právu", ale přesto jste se kvůli druhému člověku pokořili? A jak byste mohli projevovat pokoru, pokud si uvědomíte, že nemáte pravdu?

Krok č. 3: Buďte ochotni snášet utrpení

"Když tedy Kristus za nás trpěl v těle, i vy se vyzbrojte týmž smýšlením." (1Pe 4,1) Ježíš Kristus zemřel za hříchy světa jako Bohočlověk. Utrpení křesťana tedy v tomto smyslu nemůže být stejné. Ale přesto můžeme Ježíšova příkladu následovat, a to v mnoha ohledech. Utrpení po vzoru Krista má mj. následující charakteristické rysy: nasazení a odhodlání, odvahu, důvěru, soucítění a vytrvalost.

Nasazení a odhodlání

Kristus byl rozhodnut konat Otcovu vůli bez ohledu na své utrpení (Mt 26,39). Vůlí našeho nebeského Otce je, abychom žili pokojně se všemi lidmi (Ř 12,18). Když dojde k nějakému nedorozumění či konfliktu – což se jistě stane – měli bychom se s odhodláním nasazovat v zájmu smíření. Přitom bychom si měli uvědomovat, že součástí celého tohoto procesu je i utrpení.

Odvaha

Kristus věděl, že jej čeká velké utrpení, ale čelil mu s odvahou (Lk 9,51). Při problémech ve vztahu s druhými často raději zůstáváme pasivní, protože se obáváme možné bolesti. Je tedy třeba problémy s odvahou řešit, přestože možná budeme muset čelit utrpení.

Důvěra

Ve všech utrpeních, která Ježíš snášel, se vložil do rukou svého Otce (1Pt 2,23). Projevovat natolik bezmeznou důvěru je pro nás velmi obtížné. Ale právě taková důvěra je klíčem k tomu, abychom i z té nejhorší situace získali něco dobrého. Když vkládáme svou důvěru v Boha, on nás nejen posiluje, ale také působí, že vše nám napomáhá k dobrému (Ř 8,28).

Soucítění

Ježíš se s námi plně ztotožnil v našem smutku a utrpení (Iz 53,3–4). Soucítění a pochopení, které Ježíš projevoval, přitahovalo množství lidí, kteří toužili smířit se s Bohem. I my můžeme mít značný vliv na lidi, které jsme si předtím odcizili, když se začneme zajímat o jejich problémy a bolesti. Třeba pro ně bude přijatelnější, když ve své bolesti uvidí, jakou bolest musíme snášet i my sami. Apoštol Pavel napsal:

Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. (Ř 12,14–15)

Vytrvalost

Kristus snášel svá utrpení a my máme následovat jeho příkladu (Žd 12,1–3). Je velmi těžké ztotožnit se s tím, že bychom měli trpět kvůli druhým, obzvláště není-li takový vztah v pořádku. Kritika, nedorozumění a odmítání nám působí bolest, které se chceme přirozeně vyhnout. Tuto bolest je ale třeba snášet, mají-li se naše osobní nedorozumění a konflikty vyřešit. Nikdo netrpí rád, ale stojí to za to, jestliže právě to je třeba pro záchranu přátelství či manželství.

Ano, náprava narušeného vztahu je bolestivým procesem. Ale nápravy lze dosáhnout, pokud jsme připraveni přijmout skutečnost, že bez utrpení to patrně nebude možné.

K zamyšlení

Kde a proč veškeré toto utrpení začalo? (viz Gn 3) Jak lze bariéry v podobě zahořklosti a nenávisti odstraňovat pomocí skutečných projevů soucítění? Vzpomenete si, jaké utrpení jste museli snášet, aby došlo k obnovení nějakého narušeného vztahu?

Krok č. 4: Udělejte vše pro smíření

"Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra." (Mt 18,15) Ve sporu je velmi těžké si s druhou stranou vše v klidu rozebrat. Snadnější je druhému se vyhýbat, anebo nechat své emoce, aby získaly navrch. Konfrontaci se často vyhýbáme – z rozpaků, strachu či hněvu –, ale pro obnovu vztahu bývá naprosto nezbytná. Když se vyskytne konflikt, je třeba záležitosti s druhou stranou probrat, aby vůbec bylo možné problémy začít řešit.

Přikázání

Snahou o smíření projevujeme poslušnost tomu, co nám přikazuje Pán Ježíš Kristus. Ať jsme někoho urazili vědomě či nevědomě, anebo se dotyčný dotkl nás, je naší odpovědností jít za takovým člověkem a snažit se nesrovnalost řešit. Dosáhnout vstřícnosti a spolupráce může být obtížné, ale máme o to usilovat.

Poctivý přístup

Osobní setkání nebude příliš prospěšné, pokud si nedáme za cíl otevřenost a upřímnost. Pokud nás někdo nějak poškodil, je třeba mu to říci. Pokud pociťujeme bolest či zlost, opět je třeba to říci, ale ne s cílem dosáhnout hádky nebo vyrovnat si účty. Cílem je druhému poctivě sdělit své pocity proto, že chceme naše záležitosti urovnat.

Důvěrné záležitosti musí zůstat důvěrné

Konflikt se často značně zhorší, pokud záležitosti nezůstanou jen mezi zúčastněnými stranami. U citlivých věcí je třeba zachovat diskrétnost. Proto je třeba vše řešit jen v soukromí, mezi čtyřma očima, případně společně s prostředníkem, na němž se obě strany dohodnou. Tento přístup nám brání, abychom se nesnížili k pomluvám, ostouzení a očerňování a abychom si třeba nezačali postupně shromažďovat přívržence své strany sporu. Také se tím chrání pověst obou osob. Postojem, kdy odmítáme své záležitosti šířit na veřejnosti, si navzájem dáváme najevo loajalitu a vzájemnou úctu. Takový solidní přístup může ve sporu působit k dobrému a značně přispět k jeho urovnání.

Prostředník

Ne při každém osobním jednání se problém podaří vyřešit. Jestliže osobní jednání selže, podle Matouše 18,16 bychom měli požádat o pomoc další osoby, jejichž moudrost a vliv může být ku pomoci. A pokud bude problém přetrvávat, mohou takové osoby působit jako svědci, kteří budou bránit nesprávné interpretaci rozebíraných skutečností. Jestliže nedosáhneme úspěchu ani s pomocí prostředníka, můžeme využít dalšího kroku – můžeme svůj případ přednést před zástupci sboru.

Pokud tedy máme s druhými nějaký konflikt, měli bychom je požádat o jeho společné řešení.

K zamyšlení

Kdy jste si naposledy sedli se svou protistranou, abyste společně mluvili o vašem sporu či nedorozumění? Proč je při konfrontaci tak těžké vyjádřit věci na rovinu? Proč bývá snadnější získávat si lidi na svou stranu než vyhledat pomoc prostředníka? Pokud víte o rozepři mezi dvěma lidmi, co byste pro ně mohli udělat? Mohli byste jim posloužit jako prostředník (mediátor)?

Krok č. 5: Projevte odpuštění

"Odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám." (Ef 4,32) Učitelka v nedělní škola vysvětlovala dětem, co je odpuštění. Pokud by se k nim někdo ze spolužáků zachoval nesprávně, měly by k němu být i nadále laskavé. A pokud by se jim takový přestupník omluvil, měly by na celou záležitost zapomenout. Děti se na sebe udiveně dívaly, až jedna dívenka vyhrkla: "To je ale strašně těžké!"

Ano, je to těžké pro každého z nás! Ale narušený vztah nelze napravit, dokud nebudeme ochotni dělat to, co je velmi obtížné. Musíme ochotně uznat, co nás popudilo a čím jsme byli uraženi a být ochotni si navzájem odpustit, stejně jako nám odpustil Bůh. Ale jak se v naší reakci vůči druhým lidem má projevovat Boží odpuštění?

Právní odpuštění

Znamená to, že naše odpuštění není založeno na tom, že bychom přestupky druhých přehlíželi či omlouvali. Chceme napodobovat Boha, a proto chceme jednat v souladu s právem. Uvědomujeme si, v čem spočívalo příslušné přestoupení i správnost případného trestu. Ale zároveň si také uvědomujeme, že Ježíš již vzal veškerý trest na sebe, a proto si můžeme odpouštět, aniž bychom porušovali právo ohledně zaslouženého trestu. Ano, lidé se proti sobě navzájem proviňují a způsobuje jim to bolest, ale Ježíš Kristus již za to vše zaplatil svou smrtí na kříži. Proto je správné, abychom si navzájem odpouštěli.

Podmínečné odpuštění

Stejně jako Bůh odpustil nám, musíme i my být ochotni vždy si navzájem odpouštět. Ale proces takového odpuštění není úplný, pokud daný přestupník není ochoten činit pokání. Ježíš nás učil:

Zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho, a uzná-li svou vinu, odpusť mu. A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: ‚Uznávám svou vinu, odpusť mi‘, odpustíš mu. (Lk 17,3–4)

Přestupník tedy musí uznat svůj přečin a musí dát najevo ochotu své záležitosti s poškozenou osobou urovnat. Bez toho není možná náprava takového vztahu.

Odpuštění na základě rozhodnutí

Znamená to, že se rozhodujeme pro odpuštění, a to i navzdory svým pocitům. Bible uvádí, že u Boha vyvolává náš hřích zármutek a rozhořčení (Ž 7,12), a přesto nám odpouští (Ef 4,32). I my si tedy musíme navzájem odpouštět. Bez ohledu na své pocity se musíme rozhodovat pro odpuštění nehledě na to, čím jsme byli uraženi.

Emocionální odpuštění

Máme odpouštět, i když se nám do toho nechce, ale přesto bychom se měli snažit nevyřazovat emoce. Znamená to, že při odpouštění nejde jen o naši vůli, ale i postoj našeho srdce. Apoštol Pavel na to poukazoval ve svém dopise křesťanům v Kolosech. Máme projevovat niterný soucit, laskavost, pokoru, mírnost a trpělivost. Máme být snášenliví a máme si navzájem odpouštět, pokud vůči sobě máme nějaké výhrady (Ko 3,12–13).

Není snadné tyto ideály uplatňovat, pokud nás někdo hluboce zraňuje a uráží. Necháme-li si své srdce otevřené vůči Bohu, můžeme i v takové situaci reagovat správným způsobem. Apoštol Pavel ve svém inspirovaném výčtu ovoce Ducha svatého poukazuje na správné postoje:

Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon. Ti, kdo patří Kristu Ježíši, ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi. Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme. Nehledejme marnou slávu, navzájem se neprovokujme a jedni druhým nezáviďme. (Ga 5,22–26)

Jestliže skutečně chceme Boha ctít svým životem, musíme dávat ve svém srdci jeho Duchu volné působení, abychom mohli druhým ze srdce odpouštět.

Musíme se rozhodnout, že chceme odpouštět, a to navzdory svým pocitům.

K zamyšlení

Připadá vám těžké odpustit, když jste o to požádáni? Proč? Je správné odepřít odpuštění někomu, kdo svůj přečin neuznal? Jaký dopad na náš vztah s Bohem může mít náš postoj, kdy druhým odmítáme odpustit?

Boží vzor vs. naše jednání

Jakkoli zvláštní nám to může připadat, mnozí při nápravě poškozeného vztahu přehlížejí Boží vzor. Důvodem může být například to, že si ve skutečnosti přejí být s někým v konfliktu. Někteří lidé nechtějí dobře vycházet se svými sousedy. Některé obchodní vztahy připomínají bitevní pole, kde se bojuje o úspěch za každou cenu. Někteří členové křesťanského sboru dávají svým jednáním najevo, že podněcovat spory považují přímo za nezbytné. Bible nám ukazuje, že kořen těchto nesprávných postojů je v našem srdci. Jakub nám říká: "Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů?" (Jk 4,1 ČEP)

Naproti tomu Bůh nás vede k nesobeckému jednání. Pokud jde o smíření, Bůh je nám vzorem v tom, jak nám projevuje lásku, pokoru, jak kvůli nám snáší utrpení, jak nás k sobě zve a jak nám odpouští. Je nejvyšším projevem nevděčnosti přijmout od Boha tuto milost a pak ji odmítat projevovat těm, kdo se proti nám provinili.

Pakliže si skutečně uvědomujete, co pro vás Bůh vykonal, rozhodněte se následovat jeho vzoru ve všem svém jednání s lidmi.

BŮH ––> Láska ––> Pokora ––> Utrpení ––> Pozvání ––> Odpuštění ––> TY ––> Láska ––> Pokora ––> Utrpení ––> Pozvání ––> Odpuštění ––> DRUZÍ

Co když to nebude fungovat?

Bůh nás nebude volat k odpovědnosti za výsledky, ale za to, co děláme a jak to děláme. Pokud jde o narušené vztahy, je naší křesťanskou povinností napodobovat našeho nebeského Otce a následovat jeho vzoru jednání. Jestliže jsme vynaložili upřímné úsilí a problémy přesto zůstávají nevyřešeny, je na místě uvažovat o následujících podnětech.

Neobviňujte se

Žalmista napsal: "Již dlouho přebývá má duše s tím, kdo nenávidí pokoj. Jsem člověk pokojný, ale když promluvím, oni chtějí bojovat." (Ž 120,6--7) Máte podobné pocity? Někdy vám může připadat, že jste v zájmu pokoje už zkusili snad vše, ale druhý člověk nepřestává se svými útoky. V takovém případě je třeba udělat vše, co je ve vašich silách, a pak již nechat vše na Bohu.

V případě narušeného vztahu musí ochotu k nápravě projevovat obě strany. Žel tomu tak vždy není. Podobně jako v případě žalmisty se jedna strana může snažit o pokoj, ale druhá chce "bojovat". Vina je pak na takovém člověku, protože jeho postoj brání procesu nápravy. V pozadí může být hněv, hořkost, obavy, strach ze zostuzení, zášť, či dokonce pýcha. V každém případě je vina na takové osobě. Jestliže jsme udělali vše ve své moci, ale vztah je i nadále narušen, bude se za to Bohu zodpovídat naše protistrana.

Důvěřujte Bohu, že povede druhého člověka ke změně

Apoštol Pavel napsal Timoteovi následující radu: "Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se." (2Tm 2,24–25 ČEP) Měli bychom se těmito slovy řídit. Neměli bychom se nechat vyprovokovat či popudit k hádavosti, ale měli bychom jednat s jemností a trpělivostí. Měli bychom mluvit s mírností a zdvořilostí. A přestože třeba naše úsilí nebude mít žádný momentální účinek, Bůh může na dotyčného člověka působit a vést jej ke změně postojů a jednání.

Můžeme zakusit počáteční neúspěch, ale nemusí to tak být z dlouhodobého hlediska. Proto je třeba projevovat trpělivost. Proto je třeba se za druhého modlit. Musíme Bohu důvěřovat, že druhého člověka povede ke změně.

Požádejte o pomoc třetí stranu

Někdy je třeba přizvat ku pomoci prostředníka či mediátora. Například apoštol Pavel jednal jako prostředník při sporu mezi služebníkem jménem Onezimus a jeho pánem Filemonem. Onezimus vůči svému pánovi evidentně jednal nesprávně a následně od něj utekl. Později se setkal s apoštolem Pavlem a stal se křesťanem. Pavel píše Filemonovi o tomto novém vývoji situace a s láskou jej vybízí, aby Onezima přijal zpátky, a to nejen jako pouhého služebníka, ale jako svého bratra v Kristu. Pavel na Filemona dokonce naléhá, aby připsal na jeho účet jakoukoli škodu, kterou mu snad Onezimus způsobil (Fm 16–18).

I my tedy možná budeme potřebovat prostředníka, podobně jako Onezimus a Filemon. Takový prostředník by měl jednat s láskou, být zbožný a moudrý. Měl by chápat situaci a měl by projevovat pochopení i vůči nám osobně. Měl by být nestranný a objektivní. A především by měl být citlivý, pokud jde o Boží vedení. Pomoc takového prostředníka může být velmi účinná, ať to bude pastor, kazatel, poradce či důvěryhodný přítel.

Projevujte bezpodmínečnou lásku

Možná se nám nepodaří odstranit důvod ke konfliktu s dalším člověkem, ale přesto mu musíme prokazovat lásku. Naší touhou musí být zacházet s ním správně, bez ohledu na to, jak se vůči nám chová či jaký vůči nám zaujímá postoj.

Apoštol Pavel v 1. Korintským 13,4–7 popisuje, jak se má projevovat bezpodmínečná láska vůči druhým:

Máme projevovat trpělivost. To si vyžaduje vědomé a často velmi náročné úsilí neuchylovat se k odvetě. Pokud je nám nějak ublíženo, měli bychom se neustále snažit jednat podle vzoru Ježíše Krista.

Máme jednat laskavě. Když na základě svého rozhodnutí jednáme laskavě, posilujeme tím svou schopnost reagovat na nesprávné jednání s mírností a dobrotou. Našeho protivníka může naše laskavé jednání velice překvapit!

Neměli bychom být žárliví. Svým odpůrcům bychom neměli závidět jejich úspěch. Možná si jej nezasluhují, ale musíme postupovat s důvěrou v Boha.

Neměli bychom se vychloubat. Pokud se snažíme svými výroky stavět do lepšího světla, nejednáme správně.

Neměli bychom být namyšlení. Pýcha je bariérou při řešení konfliktu, brání nám přinášet osobní oběti, které jsou třeba k nápravě narušeného vztahu.

Neměli bychom být hrubí. Oheň nelze hasit olejem. A hněv nelze "hasit" drsnými slovy. Ať se cítíme jakkoli ublíženi, je třeba se vyhýbat jakémukoli neuctivému způsobu vyjadřování.

Neměli bychom být sobečtí. Neměli bychom se zajímat jen o své záležitosti a potřeby. Měli bychom se snažit zajímat se o i o záležitosti a potřeby těch, s nimiž nemáme úplně nejlepší vztahy.

Neměli bychom být popudliví. Když nás druzí něčím popudí, vyjedeme na ně? Bohu to nepřináší čest ani radost. Vznětlivý člověk by se měl snažit dávat si pozor na to, co říká.

Neměli bychom v sobě chovat zášť. Pokud si ve své mysli nebudeme vést záznamy o tom, co nám kdo udělal, nebudeme zároveň ani toužit po pomstě.

Neměli bychom se radovat ze špatnosti. Když se protistraně stane něco špatného, neměli bychom z toho mít radost.

Měli bychom se vždy radovat z pravdy. Měli bychom chválit Boha, radovat se vždy, když druzí poslouchají Boží slovo a reagují na problémy v souladu s ním.

Udržet svou zlost na uzdě a potlačit ji je nejdůležitější ve chvíli, kdy v tom selhává vaše protistrana. – Harold Smith

Měli bychom jednat diskrétně. Měli bychom chránit zájmy protistrany a "neprat své špinavé prádlo" na veřejnosti.

Měli bychom druhým projevovat důvěru. Neměli bychom se na druhé dívat podezřívavě a očekávat od nich jen to nejhorší. Spíše bychom jim měli přičítat dobré pohnutky.

Měli bychom se na vše dívat s nadějí. Láska se na možnost smíření dívá optimisticky, vždy očekává změnu k lepšímu.

Vždy bychom měli být loajální. Láska vytrvává, i když věci nejdou snadno. Měli bychom setrvat ve svém dobrém postoji a jednání vůči těm, s nimiž máme osobní konflikt či nedorozumění. Pokud takový člověk odmítá mít s námi pokojný vztah, přesto bychom mu měli projevovat lásku.

"Pokud trpíte nespravedlivým jednáním ze strany nějakého zlého člověka, odpusťte mu, jinak tu budou zlí lidé dva." – svatý Augustin

Možná jsme při své snaze o nápravu poškozeného vztahu selhali, ale přesto vás mohou výše uvedené podněty posunout kupředu. Důležité je to nevzdat. Bůh je vůči hříšníkům trpělivý a přeje si, aby všichni dospěli ke správnému vztahu s ním. Podle jeho příkladu musíme nechat dveře otevřené vůči smíření a dělat pro to maximum.

O vztah je třeba pečovat

Buďme k sobě upřímní. Nikdo nechce zakoušet bolest a trápení v nefunkčním vztahu. Jsme raději, když máme s druhými dobré vztahy, což ale není vždy snadné. O každý vztah je třeba pečovat, což si vyžaduje úsilí od obou stran.

Je třeba spolu otevřeně mluvit

Je velmi důležité spolu pravidelně mluvit, sdílet své pocity a myšlenky. Pomáhá nám to k lepšímu porozumění. Získáváme možnost lépe se poznávat a lépe na sebe reagovat.

Komunikace musí být poctivá a upřímná

Bible nás nabádá, abychom odhodili lest a pokrytectví (1Pt 2,1). Neměli bychom si lhát (Ko 3,9). Ve všem, co říkáme a děláme, bychom měli být poctiví. Pak si budeme moci navzájem důvěřovat.

Je třeba si navzájem projevovat úctu

Pro naši psychiku je velmi důležité, aby si nás druzí vážili. Proto je pro nás tak důležité mít kolem sebe přátele, kteří nám dávají najevo, jak jim na nás záleží. Potvrzují nám tím, že jsme cenní. Když jim stejný postoj dáváme najevo i my sami, vzniká tím vřelá atmosféra vzájemného přijetí. A tento důležitý pocit přijetí je udržován tím, když si navzájem prokazujeme úctu (Ř 12,10).

Řešte svou nahněvanost

V Bibli se uvádí: "Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce." (Ef 4,26 ČEP) Svou nahněvanost bychom měli co nejrychleji vyřešit. Ještě týž den bychom měli jít za tím, kdo nás urazil, a příslušnou záležitost si vyjasnit. Nejen že pak budeme spát lépe, ale problém vyřešíme předtím, než by začal bujet a bobtnat.

Projevujte trpělivost

Musíme navzájem přehlížet své nedostatky. Bible uvádí: "Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpusťte i vy." (Ko 3,13) Týká se to každého z nás, každý máme totiž nějaké nedostatky. Místo abychom druhé soudili a byli vůči nim kritičtí, měli bychom být pokorní a tolerantní.

Sdílejte navzájem své problémy

Je třeba si na rovinu říci, že se navzájem potřebujeme, především když máme problémy. Každý je sice odpovědný za své vlastní potíže, ale v určité chvíli každý z nás ocení pomoc ze strany přítele. Bible nás vybízí, abychom navzájem nesli svá břemena, čímž plníme Kristův zákon (Ga 6,2). Když se dělíme o své problémy, dáváme tím najevo, že nám na druhých záleží. Naše vztahy s druhými jsou pak pro nás zdrojem bezpečí.

"Kdo neodpouští druhým, ničí most, který bude sám potřebovat." – George Herbert

Poskytujte konstruktivní kritiku

Bible uvádí: "Otevřené pokárání je lepší než skrytá láska." (Př 27,5) Často se nám nechce druhého člověka konfrontovat ohledně nějakého provinění, ale je projevem lásky mu takovou skutečnost otevřeně sdělit než zůstat zticha, takže dotyčný by pak ve svém chování pokračoval. Jestliže kritiku předkládáme v lásce, dáváme najevo, že máme na mysli nejlepší zájmy druhého člověka.

Taková kritika jistě bolí, ale přesto patří k projevům skutečného přátelství. Když si takto navzájem pomáháme, dáváme tím najevo, že nám na druhých opravdu záleží. Díky konstruktivní kritice se můžeme stávat lepšími lidmi. A také se zlepšují naše vztahy s druhými.

Služte si navzájem

Nemělo by nám jít v prvé řadě o to, co získáme či dostaneme, ale o to, co můžeme dávat. Měli bychom se snažit druhým vyhovět a usilovat o jejich prospěch (Ř 15,2). Sobectví je pro vztah jedem. Sebeobětavostí se vztah buduje. Vzájemnou službou vztah budujeme, takže z toho mají prospěch všechny zúčastněné strany.

Ano, o vztah je třeba pečovat. Můžeme k tomu používat výše uvedené kroky. Díky tomu pak budou naše vztahy pevnější.

"Pokud jde o upřímně míněnou kritiku, laskavým úsměvem vyvoláme namísto nevraživosti chuť po změně." – Philip Steinmetz

Příběhy těch, kteří to zkusili

Zásady uvedené v této publikaci nejsou jen krásné teorie. Tyto biblické pravdy skutečně fungují a může je uplatnit naprosto každý.

Zeptali jsme se několika lidí, zda někdy zakusili nějaký narušený vztah. Níže uvádíme jejich odpovědi. Zkuste přemýšlet o jejich reakcích a zároveň si do těchto příběhů promítněte zásady uváděné v této publikaci.

Manželský pár

"V určité době jsme naše manželství už považovali za odepsané. Vzájemně jsme se velmi tvrdě osočovali. Pak jsme spolu vůbec nekomunikovali. Celé dny jsme se z toho vzpamatovávali a navzájem jsme se přehlíželi. Nakonec se nám podařilo vše napravit. Nyní už se nehádáme. Prostě to za veškerou tu bolest nestojí."

Mladík

"Vztahy? Kdo o ně stojí? Ať se snažím jakkoli, vždycky se s někým pohádám. Pokud to nejsou zrovna moji rodiče, pak je to bratr nebo sestra. A stejné je to i ve škole. Ani se nesnažím tam se všemi vycházet. Bohatě mi stačí, když mi zůstane jen těch pár přátel, co tam mám. A i s nimi se občas pohádám, i když si to pak většinou vyříkáme. Asi je to proto, že se máme rádi."

Úřednice

"Moje kamarádka mě neustále kritizovala. Když jsem se snažila s ní o tom mluvit, urazila se, a to byl konec našeho vztahu. Když jsme se později opět potkaly, obnovily jsme naše přátelství. Nikdy se mi sice neomluvila, ale rozhodně přestala se svou kritikou. I přesto, co se mezi námi stalo, mi na ní hodně záleží, což jsem jí také řekla."

Pracovník z továrny

"Vztahy jsou určitě důležité. Ale mám jiné starosti. Musím se starat o rodinu a platit všechny možné poplatky. Určitě bych rád s každým dobře vycházel, ale někdy to není snadné. Jednou jsem se chytnul se svým vedoucím. Ale po hádce jsem se mu nakonec omluvil. Obvykle to tak dělám s každým. Jde mi o to vždy s každým nějak vyjít, ale obvykle se především snažím hledět si svého."

Manažer

"U všech vztahů to nakonec je o poctivosti. Je prostě třeba se chovat správně. A pokud se ve vztahu něco pokazí, je třeba se snažit o nápravu, což ale vždy nemusí vyjít – přinejmenším v mém případě to tak je. Jednou jsem u nás ve společnosti udělal rozhodnutí, kterým jsem si poštval lidi proti sobě. Snažil jsem se to pak řešit, ale neúspěšně. S některými věcmi je prostě pak třeba nějak žít."

Postarší člověk

"Ke stáří si člověk váží každé chvíle s druhými. Většina mých přátel a příbuzných už mezi námi není. Proto se snažím s druhými vycházet co nejlépe. Dříve jsem si tak ale vždy nepočínal. Nechci ale skončit jako někteří, které znám. Natropili si toho tolik, že už s nimi nikdo nic nechce mít. Teď zůstali sami, jen se svou zahořklostí."

Je třeba udělat první krok

Máte s někým nějak narušený vztah? Co jste zatím v tomto ohledu dělali? Přehlíželi jste takového člověka? Anebo jste na něj podnikali útoky, jednali manipulativně, sháněli si podporu na svou stranu u dalších lidí, všude o vašem nedorozumění mluvili, zakrývali skutečnosti a jednali bez ohledu na možné důsledky?

To vše je naprosto špatně. Narušený vztah bychom se měli snažit napravit tím, že budeme následovat příkladu Ježíše Krista a budeme se snažit projevovat lásku, pokoru, snášet utrpení, zvát lidi k sobě a odpouštět jim.

Křesťané mají napodobovat svého nebeského Otce (Ef 5,1). Je třeba vynaložit veškeré úsilí a podnikat kroky k tomu, aby byl ve vašich vztazích opět obnoven pokoj. Nikdo z nás nemá odpověď na všechno, ale budeme-li se řídit biblickými postupy a zásadami, může to vést k velmi dobrým výsledkům.

Pokud nejste křesťan, měl byste nejprve přemýšlet o tom, jak je narušen váš vztah mezi Bohem a vámi. Kvůli neposlušnosti jednoho člověka jsou nyní všichni lidé odděleni od Boha (Ř 5,12). Bůh lidi miluje, a proto pro nápravu tohoto vztahu narušeného hříchem učinil něco úžasného. Bůh poslal na svět svého Syna, aby spasil hříšníky (1Tm 1,15). Ježíš Kristus, Boží Syn, zemřel za naše hříchy. Umožnil nám tak dospět k novému vztahu s Bohem. Všem, kteří uvěří v Ježíše Krista a přijmou ho jako svého Spasitele, se dostává odpuštění hříchů a získávají osobní vztah s Bohem (J 1,12).

Přijměte Ježíše Krista jako svého Spasitele! Navažte nový vztah s Bohem! Neodkládejte tento zásadní první krok, ale učiňte ho ještě dnes!

O publikaci

Název: Co dělat s narušeným vztahem?

Původně: What to Do With a Broken Relationship? Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery -- Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 -- Bible, překlad 21. století, ČEP -- Český ekumenický překlad, KB -- Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.