Co dělat s pocity viny, když nedostáváme měřítkům?

Co dělat s pocity viny, když nedostáváme měřítkům?

  • Autor:
  • Anglický název: When We Don’t Measure Up: Escaping The Grip Of Guilt
  • Vydáno: 2013
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Proč se mnozí z nás snaží plnit nerealistická očekávání? Jak se ve svém životě vypořádat s pocity viny? Jaké strategie přitom používáme? Jak se od pocitů viny osvobodit?
A life filled with guilt over not measuring up to others’ expectations can drain you spiritually, emotionally, and physically. Find hope and a way of escape from your feelings of guilt, as counselor Jeff Olson shares insight from Scripture to help you understand your true identity in Christ. Discover how you can experience freedom from the exhausting grip of guilt when you live by God’s standards and not the opinions of others.

Co dělat s pocity viny, když nedostáváme měřítkům?

Jeff Olson


Obsah:

Očekávání a pocity viny

  • Naše osobní očekávání
  • Očekávání v rámci rodiny
  • Očekávání v rámci komunity

Proč se mnozí z nás snaží plnit nerealistická očekávání?

  • Jaké strategie používáme?

Jaký zisk nám plyne z našich strategií?

  • Zakoušíme menší zklamání
  • Získáváme vědomí ochrany
  • Můžeme si zasloužit přijetí

V čem jsou naše strategie nesprávné?

  • Naše strategie selhávají
  • Naše strategie nás odvádějí od skutečného problémuP

Co je naším skutečným problémem?

Překážky změny

  • Překážka v podobě popírání
  • Překážka v podobě spoléhání na sebe sama
  • Překážka v podobě zaměření na sebe sama

Jak překonávat překážky

  • Nasazení pro pravdu
  • Ocenění Božího odpuštění
  • Svoboda projevovat lásku

Klára nemohla ani za nic usnout. Navečer jí Jana po telefonu prosila, zda by ji mohla odvézt na nádraží, ale Klára už měla na ten večer domluveno něco jiného. Jana sice řekla, že to chápe, ale Klára se nemohla zbavit pocitu viny, že nebyla schopna své přítelkyni pomoci.

Prostě Janu zklamala. Takhle se dobrá přítelkyně nechová. Pořád si v hlavě snažila srovnat, co by nyní měla udělat, aby jejich přátelství bylo zase v pořádku. Pocitů viny se tím sice nezbavila, ale ulevilo se jí alespoň natolik, že se jí zase podařilo usnout.

U Kláry nebylo nic neobvyklého, že si dělala takové starosti ohledně poměrně malého nedorozumění. S pocity viny se vlastně potýká celý svůj život. Vždy pro ni bylo velmi těžké někomu něco odmítnout.

Tomáš už se nemůže dočkat, až řekne rodičům tu úžasnou zprávu. Dostal se na skvělou školu, která mu bude velkou pomocí v jeho práci v elektrotechnice. Ale tátova reakce jej zchladila: „Myslel jsem si, že s tebou budu moci počítat, že tu budeš s námi a že postupně převezmeš realitní firmu, jako jsem ji já převzal od svého otce.“

Tomáš se cítil hrozně. Při několika příležitostech se o svých plánech zmiňoval, ale jeho otce to příliš nezajímalo. Otec mu to sice nikdy neřekl přímo, ale dalším členům rodiny dával najevo, že firma, pro kterou se tolik nasadil, by měla zůstat v rodině a měl by v ní pokračovat jeho syn. Ale zcela přehlížel skutečnost, že Tomáše zajímal zcela jiný obor.

Tomáš si tolik přál, aby na něj jeho otec mohl být hrdý. Neuměl si představit, jak by dále žil s pocitem, že otec jeho počínání neschvaluje. A tak dal nakonec přednost svému otci a dal své vlastní plány stranou.

Anna neví, kam dříve skočit. Tři dny v týdnu vypomáhá ve škole, kam chodí její dvě malé děti, stará se o účetnictví ve firmě svého otce, v nedělní škole vede desetileté dívenky, ve středu pořádá u sebe doma setkání biblické skupinky a kromě toho se zapojila do ochotnického souboru.

Žádná další aktivita tedy nepřipadá v úvahu. Ale když byla požádána, aby na se na nějakou dobu starala o účetnictví i ve sboru, nedokázala odmítnout. Opravdu neví, co dříve, ale pocity viny jí brání říci ne. „Bylo by sobecké nechat je na holičkách. Co by si lidé ve sboru pomysleli, kdybych odmítla? Bude to honička, ale nějak to zvládnu. Jako vždycky.“

Výše uvedené příběhy nejsou stejné, ale přesto mají Klára, Tomáš a Anna jedno společné - každý z nich se potýká se silnými pocity viny kvůli tomu, že nesplňuje určitá očekávání či měřítka.

Někdo by možná namítl, že u těchto jednotlivců se nejedná o vinu, ale především o touhu líbit se Bohu. Což Klára nemyslela na svou přítelkyni tak, že měla na mysli více zájmy její než své vlastní (Fp 2,3-4)? A když Tomáš dal své vlastní plány stranou, aby vyhověl svému otci, neprokazoval mu tím snad čest (Ef 6,2)? A když Anna souhlasila, že bude vypomáhat ve sboru, nejednala snad v duchu toho, že je součástí těla Kristova (1K 12)?

Tyto otázky nelze řešit povrchně. Jednání Kláry, Tomáše a Anny vychází z jejich náhledu na život, z toho, čemu věří a jaké pohnutky stojí za jejich jednáním. Dobré věci lze totiž dělat i na základě nesprávných důvodů.

Pro Kláru například mohlo být důležitější uchránit se před kritikou než pomoci své přítelkyni. Tomáš možná změnil své plány nikoli proto, aby ctil svého otce, ale protože se prostě bál jeho neschválení. A Anně možná nešlo především o její úlohu v rámci těla Kristova, ale třeba si jen chtěla získat uznání a vyhnout se odmítnutí ze strany druhých.

Co když se tedy někdo snaží žít s cílem zalíbit se lidem kvůli osobnímu zisku či nějaké výhodě? Bible je pomocí i v této otázce. Například apoštol Pavel s tímto problémem konfrontoval Petra v Antiochii (Ga 2,11-14). Pavel řekl Petrovi, že byl „v neprávu“, když přestal jíst s pohany, „protože se bál“ toho, jak se na něj budou dívat Židé. A Pavel proto zdůraznil následující skutečnost: Máme se řídit Božím názorem, a nikoli názory lidí.

Máme se řídit Božím názorem, a nikoli názory lidí.

Pavel ve svém dopise do Korintu upozorňoval na nebezpečí, když klademe příliš velký důraz na lidské schválení:

Netroufáme se totiž zařadit mezi ty, kteří doporučují sami sebe, nebo se k některým z nich přirovnat; vždyť oni se měří sami sebou a přirovnávají se k sobě samým, a nechápou, oč jde. (2K 10,12; viz též 1K 4,3-4).

Pavel měl na mysli pýchu, kdy sami sebe pokládáme za standard toho, co je správné. Stejně tak ale máme sklon trápit se pocity viny, když nesplňujeme měřítka či očekávání někoho druhého.

Mnozí lidé se podobně jako Klára, Tomáš a Anna potýkají s pocity viny, když se jim nedaří naplňovat očekávání druhých. Děje se to například přátelům, kteří neumí říkat ne, manželce sužované v nešťastném manželství, rodičům i zaměstnancům anebo dětem, které nikdy nedělají dost, aby jejich rodiče byli spokojeni.

Se stálými pocity viny ale nelze dost dobře žít. Vyčerpává nás to duchovně, citově i tělesně, protože jsme vlastně otroky názorů druhých lidí. A takové názory nám brání, abychom žili jako muži a ženy stvoření k obrazu Božímu. Pokud neustále žijete s takovými pocity viny, snad vám následující část poskytne lepší porozumění této problematice a dá vám naději na život bez zbytečných pocitů viny, na život, v němž budete pociťovat pokoj.

Očekávání a pocity viny

Každý z nás od druhých něco očekává a zároveň cítíme, že od nás druzí něco očekávají, i když to třeba není nijak konkrétně vyjádřeno. Svět, kde by nikdo nic neočekával, by byl prazvláštním místem, kde by nejvýhodnější byla lhostejnost, nečinnost a naprostá pasivita. Díky očekáváním se tedy můžeme ve svém životě například posunovat kupředu.

Ne všechna očekávání jsou ale pozitivní. V závislosti na okolnostech mohou nabývat podobu nelítostných a nemilosrdných požadavků, které v nás vzbuzují jen hluboké pocity viny.

Otázka očekávání je velmi spletitá. Ve většině případů totiž nejde jen o jednu skutečnost, která se od nás očekává. Například řád našich osobních cílů vychází z toho, co se očekávalo v naší rodině. Očekáváními v rámci naší rodiny jsou ovlivňovány i standardy v dané společnosti či komunitě. Tyto tři kategorie se sice do určité míry překrývají, ale přesto bude dobré se na každou z nich podívat samostatně.

Naše osobní očekávání

Většina z nás od sebe něco očekává, i když některým lidem nijak zvlášť nezáleží na tom, jak si počínají nebo jak se na ně druzí dívají. Neplatí to ale o lidech, kteří mají pocit, že určitým měřítkům nedostávají. Místo aby si laťku snížili, ji naopak neustále dávají výše.

„Nesmím nikoho pohoršit.“ „Vždy musím jednat příjemně.“ „Lidem je vždy třeba vyjít vstříc.“ „Pro druhé musím být přínosem, a ne zátěží.“ To je jen několik příkladů toho, co od sebe lidé očekávají.

Jeden muž například nebyl schopen nikomu odříci, když se jednalo o pomoc s opravou auta nebo domu. Ale když sám nějakou pomoc potřeboval, prakticky nebyl schopen o ni požádat. Lidé kolem něj by mu i rádi pomohli a vyšli vstříc, ale jeho pocity viny mu bránily v tom, aby se na kohokoli obrátil. Sám od sebe totiž očekával, že nebude nikomu břemenem.

Klára od sebe očekávala: „Vždy musím druhým vyjít vstříc.“ A když nemohla svou přítelkyni zavézt do obchodu, měla velké pocity viny, protože nedokázala naplnit svá vlastní očekávání. A nebylo možné jí to nijak vyvrátit. Prostě selhala v tom, co od sebe sama očekávala.

Očekávání v rámci rodiny

V řadě rodin se očekává, že budeme jednat určitým způsobem anebo že něčím budeme, a nemusí to být nutně v souladu s Boží vůlí. Taková očekávání mohou být uváděna velice jasně a konkrétně, anebo se předpokládají jako samozřejmost, ale každopádně o nich všichni vědí. Očekávání mohou v rámci rodiny pocházet z několika zdrojů, přičemž takovým primárním zdrojem jsou obvykle rodiče.

Jako příklad si uveďme dospělou dceru, která neustále trpí pocity viny, kdykoli nenaplní přání své matky, která očekává, že se vždy musí vše dělat po jejím. Pokud tomu tak není, začne svou dceru obviňovat z toho, že jí nedůvěřuje anebo že ji nemá ráda. Pokud máma například určí, že se celá širší rodina sejde u dcery, bude dcera trpět hlubokými pocity viny, pokud tomuto přání nevyhoví, i když musí být v práci dlouhé hodiny a nemá čas, aby rodinné setkání mohla nějak připravit.

Tomáš byl vlastně nucen dělat něco, co mu nebylo vlastní. Veškeré jeho zájmy byly v oblasti elektrotechniky, ale otec jej nutil do podnikání s nemovitostmi. A Tomáše pocity viny nakonec vedly k tomu, že kvůli svému otci začal dělat v oboru, který mu vůbec nebyl vlastní.

Očekávání v rámci komunity

Do naší komunity patří lidé v našem bydlišti, na pracovišti či ve sboru, kam chodíme. A tito lidé od nás mají určitá očekávání.

Každý z nás chce někam patřit a být druhými přijímán. Není nic příjemného stát vždy jen stranou. Přijetí a schválení ze strany určité komunity je obvykle založeno na tom, do jaké míry žijeme podle určitých psaných či nepsaných pravidel.

Zda do dané komunity patříme, může záležet na našem autě či oblečení, na našich financích, vzdělání, postavení, vzhledu nebo ochotě dělat to, co dělají ostatní.

Není tomu žel jinak ani v rámci sboru. I zde je nám schválení vědomě či podvědomě vyjadřováno na základě našeho oblečení, vzhledu, rodinných svazků či na základě toho, jak se ve sboru zapojujeme. Někdy jsou tyto společenské standardy považovány za součást víry a lidé, kteří taková měřítka plně nepřijmou, se nakonec mohou cítit jako druhořadí křesťané.

Anna takový tlak poprvé pocítila, když se odmítla ve sboru věnovat dětem. Vedoucí dětské služby si nacházela způsoby, jak v Anně vzbuzovat pocity viny, přestože se jinak s Annou přátelila. V této oblasti ale dávala Anně najevo, že z duchovního hlediska selhala. Anna se pak natolik potýkala se svými pocity viny, že navzdory svým mnoha dalším povinnostem se rozhodla, že ve sboru se bude snažit vždy každému vyhovět a že nesmí nikoho zklamat.

Pokud svůj život řídíme podle očekávání druhých lidí, vlastně se nedostáváme blíže ani k nim, ani k Bohu. A kromě toho měřítka jiných určují, jak máme nahlížet na sebe sama. Namísto abychom svá skutečná selhání a pocity viny přinášeli Bohu, který nám chce dát útěchu a odpuštění, nadále se poměřujeme a srovnáváme s druhými (2K 10,12).

Proč se mnozí z nás snaží plnit nerealistická očekávání?

Jak se vypořádat se svými pocity viny, když nedostáváme měřítkům? Tyto pocity mohou vést k perfekcionismu a stresu, k poškozeným vztahům a k celé řadě destruktivních problémů - k bulimii či anorexii (poruchám v příjmu potravy), alkoholismu či zneužívání dalších návykových látek. Ale proč si takto kazíme život? Odpověď musíme hledat ve svém nitru. Ježíš řekl, že naše problémy pocházejí z našeho nitra, z našeho srdce (Mk 7,20-23).

Prozkoumejme tedy své srdce. Při prvním pohledu si patrně všimneme svých obav a pocitů zoufalství.

Srdce plné obav

Když se snažíme druhým vycházet vstříc, i když nás to velmi zatěžuje, často se za tím skrývají obavy z odmítnutí či ze zavržení. Apoštol Jan o tomto druhu strachu píše v příběhu o uzdravení „člověka slepého od narození“ (J 9,1-23). Když jeho rodiče dostali otázku ohledně uzdravení svého syna, nechtěli na ni nijak odpovědět a židovským předákům doporučovali, ať se sami jejich syna zeptají (v. 20-21). Proč? Báli se totiž, že by mohli být „vyloučeni ze synagogy“. Jinými slovy, nechtěli dát veřejně najevo svůj názor na Ježíše, který uzdravil jejich syna, protože se báli, že by mohli přijít o své místo či postavení ve své komunitě.

U jiných lidí takové obavy pocházejí ze vztahů, v nichž je druzí často kritizovali za to, že nedostávají určitým měřítkům. Bylo jim například dáváno najevo, že nejsou dostatečně chytří, nemají atletickou postavu, nenosí určité oblečení atd. Někteří dokonce došli k názoru, že i jejich touhy byly špatné. A nezáleží na tom, zda kritika byla vyjadřována nevraživým pohledem, ostrou poznámkou či bolestivou výtkou. Poselství totiž bylo vždy stejné: „Jsi prostě k ničemu.“ Anebo: „Jak se můžeš vůbec takhle opovažovat?“

Tvrdá kritika je ničivá v mnoha ohledech. Někteří lidé se zatvrdí, v jiných vyvolává strach. Kritika může být natolik bolestivá, že začne utvářet samotný život postiženého člověka. Mnozí si podvědomě stanovují cíl, že takovou bolest již dále v životě nechtějí zakoušet. A někteří lidé mají tak velké obavy z odmítnutí, že se snaží udělat vše, co od nich druzí očekávají.

Jedna žena měla například vždy hrůzu z výčitek své matky, která ji během dospívání tvrdě kritizovala za sebemenší nedostatek či chybu. Tato žena je nyní vdaná a má dvě děti, ale přesto se bojí se svou matkou nesouhlasit a raději udělá vše po jejím.

Vyhladovělé srdce

I když máme obavy, náš hlad po přijetí a schválení ze strany druhých je třeba nějak uspokojit. A proto usilujeme o schválení ze strany druhých, podobně jako si hladovějící člověk snaží najít jídlo. V mnoha ohledech jsme jako židovští náboženští vůdci, kteří si „zamilovali lidskou slávu víc než slávu Boží“ (J 12,42-43). Ze zoufalství se snažíme naplňovat očekávání druhých a tím si u nich zasloužit, po čem sami toužíme, přičemž se jim to často obáváme i říci.

Bojíme se odmítnutí a zavržení, a proto se snažíme plnit očekávání druhých a pociťujeme vinu, když se nám to nedaří. Ze stejného důvodu trpíme pocitem, že Bůh nás nemůže přijímat a že nám nemůže odpustit.

Než se podíváme blíže na potenciál našeho vztahu s Bohem, pojďme prozkoumat, jak často reagujeme na své obavy a hlad ve svém srdci.

Jaké strategie používáme?

Když se setkáme s odmítnutím, často míváme sklon zakrývat své zklamání a potlačovat svou bolest. Nad hlubokým neklidem v našem srdci visí těžké pocity viny či sebeobviňování. Zvnějšku se ale pokoušíme před zdrojem svých obav utíkat, snažíme se odčinit své údajné chyby a snažíme se zasloužit si od druhých schválení, po kterém ve svém nitru tolik toužíme.

Naše vnitřní strategie

Někteří při kritice hned vylítnou. Sekají jazykem jako mečem na všechny strany. Neplatí to však o lidech, kteří se potýkají s pocity viny. Někdy se možná také neudrží, ale hněv z toho, že nesplňují očekávání druhých, zaměřují obvykle sami proti sobě.

Používají tedy velmi zvláštní vnitřní strategii - sebeobviňování. Místo aby nerealistická očekávání a nelaskavou kritiku ze strany druhých objektivně zhodnotili, vidí chyby jen na své straně - že nejsou schopni plnit požadavky druhých. Často se srážejí: „Měl jsem to udělat lépe,“ „Měl jsem se více snažit,“ „Bylo ode mě sobecké po nich něco chtít.“

Jedna žena si například vybavuje příhodu, která je typická pro její bolestivý vztah s otcem. Jednoho dne se po příchodu ze školy snažila otci říci, jak ji kamarádka ten den podvedla. Doufala, že otec ji uklidní. Místo toho od něj dostala kázání za to, že se odvážila jej vyrušit ve čtení novin. Děti u nich doma prostě nemohly jen tak za někým z rodičů přijít, dokonce se ani neměly nijak vyjadřovat, pokud k tomu nebyly vyzvány. A nestalo se jí to poprvé ani naposledy. S vnitřní bolestí a rozpolceností kvůli otcově reakci pak dospěla k názoru, že její touha po osobním zájmu je nejen nesprávná, ale přímo důvodem, proč ji otec přehlížel a byl z ní znechucen.

Naše vnější strategie

Na základě sebeobviňování docházíme k přesvědčení, že neseme vinu za to, že nejsme dost dobří, a následně začneme sahat po určitých vnějších strategiích. Bezděčně docházíme k názoru, že chyba je někde na naší straně, a proto bychom s problémem měli něco dělat právě my sami. Proto se dále snažíme zakrývat své nedostatky a potlačovat své touhy, napravovat své chyby a získávat si schválení ze strany druhých.

Snažíme se zakrývat své nedostatky a potlačovat své touhy

Když si děláme obavy ohledně toho, jak se lidé dívají na naše chyby a nedostatky ohledně toho, jak toužíme po schválení, snažíme se pak ovlivňovat, jak na nás tito lidé nahlížejí. Mnozí z nás se snaží vystupovat, jako když mají vše plně pod kontrolou a nic od druhých nepotřebují.

Máme dojem, že když sebou opovrhujeme, opravňuje nás to používat naprosto cokoli k cíli, aby nás nikdo nemohl považovat ze neschopné, nekompetentní či potřebné, a to ani jako manžela či manželku, syna, dceru, zaměstnance či přítele.

Strategii, kdy se snažíme schovávat za fasádu schopného člověka, ale nesmíme zaměňovat s oprávněným úsilím - když se člověk snaží být dobrým rodičem, manželským partnerem, přítelem či zodpovědným pracovníkem. Když usilujeme o zdání schopného člověku, snažíme se vyhýbat situacím, v nichž by se mohly odhalit naše chyby, nedostatky a touhy tak, že bychom se vystavili riziku posměchu či odmítnutí.

Dobře je to vidět na příkladu Anny, která měla svůj denní program neustále zcela plný, ale prakticky nikdy nebyla břemenem pro druhé. Bylo pro ni naprosto nepřípustné, aby se na ni někdo díval jako na přítěž. Vyrůstala s matkou, která byla chladná perfekcionistka. A tak se již od malička naučila nechtít po nikom city ani lásku. Matka sama vyrůstala v domově, kde byla napadána slovně i sexuálně. Annu svým přístupem vlastně naučila, že touha po lásce je známkou slabosti, kterou mohou další jen dobře zneužít. Nejdříve v ní tento přístup vyvolával velký zmatek, ale po několika hořkých zklamáních v různých vztazích tento postoj nakonec přijala. Její matka ji kromě toho nadále nemilosrdně kritizovala, kdykoli nebyly naplněny její přehnané požadavky. Matčiny slovní výpady sice byly pro Annu zdrojem bolesti, ale nakonec vždy došla k názoru, že matka měla pravdu, a její kritice začala přikládat nejvyšší váhu. Začala sebou opovrhovat a svou touhu po lásce zcela potlačila. Nasadila si masku schopného člověka, aby jiní nemohli postřehnout její nedostatky, chyby či touhy.

Snažíme se napravovat své chyby

Pokud opovrhujeme sami sebou, vlastně si neustále zdůrazňujeme, že problémem jsme my sami. Problém si definujeme tak, že nejsme schopni dostát určitým měřítkům, a proto se tento problém snažíme řešit. Své chyby se snažíme vynahradit tím, že žijeme podle měřítek jiných lidí, především těch, na nichž nám záleží.

Své chyby se snažíme vynahradit tím, že žijeme podle měřítek jiných lidí.

O nápravu se snažíme především v oblastech, kde jsme podle svého názoru selhali. Pokud naše postava neodpovídá měřítkům našeho okolí, snažíme se například zhubnout. Pokud se neprojevujeme dostatečně inteligentně, vyrovnáváme to studiem. Pokud nejsme dostatečně úspěšní, zaměřujeme se na pracovní povýšení nebo se snažíme najít si lépe placenou práci. Pokud je nám dáváno najevo, že se ve sboru málo nasazujeme nebo dáváme malé příspěvky, budeme se snažit dávat více. Uděláme tedy cokoli, abychom své „nedostatky“ napravili.

Dobře to vidíme na příkladu Kláry. Považovala za své selhání, když nemohla vzít svou přítelkyni do obchodu. Ani kvůli tomu nemohla spát, dokud ji nenapadlo, jak to své přítelkyni vynahradit. Nabídla jí, že ji odveze do autoopravny, až zde bude mít auto připravené k převzetí po opravě.

Snažíme se zasloužit si schválení ze strany druhých

Když se snažíme své nedostatky zakrývat a napravovat, bezděčně zároveň usilujeme o to, abychom si nějak zasloužili schválení ze strany druhých anebo abychom si udrželi schválení, kterého se nám dostává. Druhým to ovšem neříkáme, sami si toho totiž často ani nejsme vědomi. Vztahy s druhými se pak ale stávají jen jakýmisi transakcemi, kdy plníme určitá očekávání, a za to si pak vlastně kupujeme schválení dotyčných lidí.

Usilovně se tedy snažíme plnit očekávání lidí, od nichž zoufale očekáváme schválení. Někteří z nás se takto chovají prakticky ke každému člověku kolem sebe. Naprosto nesnesitelná je pro ně myšlenka, že by s někým nevycházeli. U jiných se to může týkat jen osob nejbližších - rodičů, sourozenců, manželského partnera, dětí, blízkých přátel a spolupracovníků.

Snaha zasloužit si schválení je dobře vidět na příkladu Tomáše. Otec mu rozhodně neschvaloval jeho zájem o elektrotechniku. A pro Tomáše bylo na prvním místě schválení ze strany jeho otce. Proto mu „nezbylo“ nic jiného než pracovat pro svého otce a dát svou vysněnou kariéru stranou. Jen tak si dle svého mínění mohl získat otcovo schválení.

Mnozí z nás se tedy v různé míře uchylujeme ke strategiím, které jsme si popisovali výše - viníme sami sebe, snažíme se napravovat své chyby, zakrývat své nedostatky a zasloužit si schválení ze strany druhých. U některých se jedná o velmi závažný problém, u jiných dochází k takovým projevům jen někdy. V každém případě nám z těchto strategií plyne určitý zisk.

Jaký zisk nám plyne z našich strategií?

Z našich strategií musíme mít nějaký zisk, jinak bychom jim nevěnovali tolik energie. Podívejme se tedy na to blíže.

Zakoušíme menší zklamání

Pohrdání sebou samým či sebeobviňování se nám stává prostředkem, s jehož pomocí zmenšujeme své zklamání z toho, jak s námi druzí zacházejí. Jakkoli je to zvláštní, je pro nás snazší přijmout, že pohrdáme sami sebou, než když nám druzí neposkytují ujištění a schválení, po němž tolik toužíme. Když přijmeme myšlenku, že si pochvalu vlastně ani nezasloužíme, zklamání nás pak nepohltí.

Získáváme vědomí ochrany

Tyto strategie nás chrání před větší újmou a bolestí tím, že zvolňují náš hněv a slouží jako nástroj toho, jak nás vnímají druzí. Například tváří v tvář manipulaci můžeme cítit oprávněný hněv, který nás však děsí, protože nevíme, co by mohlo nastat, pokud bychom mu dali průchod. Když obviníme sami sebe, bráníme si tím, abychom nevybuchli vůči druhým, čímž jsme chráněni před neschválením či odmítnutím z jejich strany. A pokud se stále tváříme spokojeně a šťastně, ovlivňujeme tím, jaký náhled na nás mají druzí. Máme neustále fasádu spokojeného člověka, který vlastně nic dalšího nepotřebuje. A když tedy svými potřebami druhé nijak nezatěžujeme, chráníme se tím před nebezpečím, že bychom za své touhy mohli být nějak sráženi.

Můžeme si zasloužit přijetí

Když se snažíme své nedostatky napravovat a plnit očekávání jiných lidí, můžeme si pak zasloužit jejich schválení a přijetí.

Jako děti jsme se bezděčně snažili přijít na to, jak naplnit své potřeby a jak si pro sebe zajistit ochranu. U dětí jsou takové postoje naprosto pochopitelné, ale nikoli u dospělého, který se jich drží stejně křečovitě jako tonoucí záchranného kruhu. Takový člověk pak jedná jako pošetilá ovečka, která se bez ohledu na svého pastýře snaží svéhlavě jít svou vlastní cestou (Iz 53,6). Podívejme se nyní, v čem jsou strategie nesprávné.

V čem jsou naše strategie nesprávné?

Uvnitř cítíme bolest, hněv, obavy a prázdnotu, ale zároveň i určitou rozhodnost pokračovat ve svém hledání toho, jak zaplnit svou vnitřní prázdnotu a uklidnit své rozbouřené emoce. Ale dosavadní strategie nám v tom žádnou velkou pomocí nebyly. Ve skutečnosti nás jen odváděly od našeho skutečného problému.

Naše strategie selhávají

Naše strategie sice fungují, ale jen do určité míry a jen po určitou dobu. Můžeme se s jejich pomocí úplně vyhnout zklamání a získat naprostou ochranu před tím, čeho se obáváme? Můžeme si zasloužit takové přijetí a schválení, které naplní prázdnotu v našem srdci?

Odpověď je nasnadě. Naše strategie jsou jen chabou investicí. S ohledem na investovaný čas a energii získáváme nakonec jen malou úlevu. Tyto strategie nás spíše přivádějí na pokraj vyčerpání. Jen málokdy přestáváme být ve střehu a dovolíme si jen tak tak si užívat života. Žijeme pod obrovským tlakem, abychom druhé nějak nezklamali nebo se jim nestali přítěží. To ale nelze vydržet dlouhodobě. Dříve nebo později někoho zklameme nebo nás někdo bude vnímat jako přítěž. Měřítkům nedostojíme, což nám pak dá jen další důvod se obviňovat, čímž se dostaneme zpět do svých někdejších zajetých kolejí, které nás ale již dříve přivedly na samotný okraj vyčerpanosti.

Naše strategie nás vlastně přivedly jen do slepé uličky, na jejímž konci zakoušíme pocit vyčerpanosti, prázdnoty a naprosté frustrace. Tyto strategie se určitou dobu jevily jako správné, ale vedly na slepou kolej.

Naše strategie nás odvádějí od skutečného problému

Tyto strategie nás odvádějí od toho skutečně nejdůležitějšího. Na základě naší vnitřní strategie (sebeobviňování) se nám náš problém jeví tak, že jej zvládneme pomocí našich vnějších strategií. Následkem toho pak nevidíme skutečný problém ve svém srdci, protože se přespříliš zaměstnáváme menším, méně závažným problémem, který si dokážeme pomocí svých strategií definovat a na který se pak zaměřujeme.

Co je tedy tím skutečným problémem? Když se podíváme do hlubin svého srdce, vidíme zde zklamání, hněv, obavy a hlad po přijetí a schválení. Ale zkusme jít ještě hlouběji, s cílem odhalit skutečný problém, a to s ohledem na strategie, které pro jeho zvládání používáme.

Co je naším skutečným problémem?

Co mylně považujeme za svůj hlavní problém? Skutečnost, že nedostáváme určitým měřítkům. Při bližším zkoumání však zjistíme něco jiného: Své blaho dáváme všanc čemusi jinému než Bohu Bible. Naším problémem je totiž velmi nenápadná forma modlářství.

Modlářství si pak žádá svou daň, kdykoli věříme komukoli nebo čemukoli více než Bohu. Jako v případě onoho muže, který si vyřezal sošku ze dřeva a spínal k ní své ruce, „Vysvoboď mě, protože jsi můj bůh!“ (Iz 45,15-17), i my spoléháme na svého vlastního boha, který nás má ochránit od toho, čeho se bojíme nejvíce.

Ať je takovou modlou nějaký člověk nebo nějaká naše strategie, může být pro nás velmi obtížně si přiznat, že naším největším problém je ve skutečnosti skryté modlářství. Ale jakmile si začneme uvědomovat, že se snažíme lidem vycházet vstříc kvůli svému osobnímu zisku, a nikoli kvůli Bohu, začne nám docházet, že u druhých hledáme schválení, které nám ale nakonec může poskytnout jedině Bůh.

Apoštolu Pavlovi neušlo, že Athény byly plné různých model, a proto místním lidem zdůraznil, že jedině v Bohu „žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Ac 17,28). Jakmile opomíjíme jediného pravého Boha, takže za důležitější považujeme názory a jednání druhých, jsme jako oni Athéňané s jejich nesčetnými bohy. Na místě Boha, Stvořitele, pak máme ve svém životě náhražku v podobě lidí.

A podobně i naše ochranné strategie mají často původ v našem vlastním bohu. Například můžeme věřit myšlence, že svůj den nezvládneme, pokud se nám od druhých nedostane schválení a přijetí, které pro svůj život považujeme za tak důležité jako třeba kyslík.

Naše ochranné strategie mají často původ v našem vlastním bohu.

Je jistě v pořádku toužit po láskyplných vztazích s lidmi, kde se navzájem povzbuzujeme (Ř 1,12; Fp 1,8; 4,1; 1T 2,8). Ale jestliže jsme zaměřeni především na schválení a přijetí ze strany druhých (jako například Klára ze strany své přítelkyně a Tomáš ze strany svého otce), činíme si z lidí falešné bohy. Svou víru pak vkládáme nejen v to, co nám mohou dát lidé, ale i ve svou vlastní schopnost to od nich získat tím, že budeme naplňovat jejich očekávání.

Modlářství se projevuje i v našich strategiích, jejichž cílem je zakrýt naše selhání. Své nedostatky se snažíme zakrývat, aby na nás lidé „nemohli“. Nevíme totiž, zda bychom jejich kritiku či odmítnutí byli schopni zvládnout. Tím jsme si ale z lidí udělali malé náhradní bohy, kterým dáváme možnost určovat, zda je s námi vše v pořádku. A věříme plně bohu svého vlastního úsilí, že nám bude pomáhat, abychom druhé náhodou nějak nezklamali (jako například Anna členy svého sboru).

Naše závislost na lidech souvisí s našimi strategiemi bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme. Ale je třeba si položit důležitější otázku: Proč svým strategiím důvěřujeme více než Bohu? Proč máme tak silný sklon zapomínat na Boha a žít nezávisle na něm? Apoštol Pavel nás nenechává na pochybách, že modlářství má kořen v tom, že Boha odmítáme uznat za Boha (Ř 1,18-23). Nevzdáváme Bohu patřičnou čest a slávu, neděkujeme mu a často se hněváme a jsme podezřívaví. Chováme v sobě pocity viny za to, že nedostáváme určitým měřítkům, a přitom se hněváme na Boha a ptáme se, proč něco takového připouští. Má moc čemukoli zabránit, ale neudělal to! A tak si pomyslíme: „Postarám se o to sám, a lépe!“

Tento skrytý hněv v našem srdci je hlavním důvodem, proč se uchylujeme k modlářským strategiím a bouříme se proti Bohu. A svou vzpouru si ospravedlňujeme svým hněvem.

Je tedy zásadní plně si uvědomit, že naším skutečným problémem je falešná důvěra, která vychází z našeho hněvu a nedůvěry vůči Bohu. Jakmile si uvědomíme svůj sklon k modlářství, můžeme lépe vidět, za co bychom se měli skutečně cítit provinilí. A jakmile vidíme svou skutečnou vinu, můžeme začít k Bohu přistupovat lépe, žádat jej o milosrdenství a přijmout jeho odpuštění za to, co je skutečně třeba odpustit. Takový pocit viny je dobrý a je zcela na místě. Vina, kterou na sebe uvalujeme sami, ale na místě není. Tento způsob je projevem myšlení, kdy se snažíme jít minovým polem tohoto světa bez Boha. Takový způsob myšlení nás nevede k vyznání vin, k odpuštění a svobodě, ale k ještě většímu odsuzování sebe sama, k životu pod obrovským tlakem a k otroctví.

Můžeme se sice snažit napravovat své modlářské srdce, ale bez ohledu na vynaložené úsilí to prostě sami nedokážeme. Naše jediná naděje, jak uniknout moci hříchu a trestu za něj, spočívá ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista (Tt 2,14; 3,3-5). Srdce plné hněvu a nevědomé povýšenosti může být přivedeno ke spáse jedině Boží milostí.

Ke spáse a osvobození z našeho hříchu dojdeme okamžitě, ve chvíli, kdy uvěříme v Pána Ježíše Krista (Sk 16,31). Ale osvobození z moci hříchu je celoživotním procesem, který bude završen až při našem setkání s Kristem. „Víme..., že až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho uvidíme takového, jaký je“ (1. Jana 3,2). Ale do té doby bude u nás ke změnám docházet postupně.

Osvobození z moci hříchu je celoživotním procesem.

Překážky změny

Nyní se budeme zabývat třemi hlavními překážkami ve svém srdci, které nám brání v životu po vzoru Ježíše Krista. Jedná se o popírání, spoléhání na sebe sama a zaměření na sebe sama.

Překážka v podobě popírání

Popíráním skutečností se snažíme vyhnout tomu, co je pro nás příliš bolestivé. Nějak doufáme, že když budeme svou bolest popírat, prostě časem zmizí, podobně jako když bychom přehlíželi díru ve střeše s nadějí, že se to časem nějak samo spraví. Popíráním si namlouváme, že o žádné bolesti není třeba mluvit. Vnitřního klidu vlastně dosahujeme na základě předstírání, přičemž se ale stavíme proti pokoji Božímu, který přesahuje veškeré lidské myšlení (Fp 4,6-7).

Stejně neochotni jsme ale zabývat se svými otázkami a pochybnostmi ohledně Boha. Podobně jako Gideonovi nám uniká, že pomocí otázek se ve skutečnosti můžeme k Bohu přiblížit (Sd 6,12-16). Ať již popíráme svou hlubokou bolest ze vztahů nebo své zápolení s Bohem, stavíme si tím v srdci hráz vůči působení Ducha Božího. A popírání nám nakonec brání vidět skutečný rozsah své vzpoury a radovat se z Božího odpuštění, které lidem mění život (Mk 4,12).

Překážka v podobě spoléhání na sebe sama

Když popíráme svůj skutečný problém, musíme pak spoléhat sami na sebe - domníváme se přitom, že vše prostě nějak zvládneme sami. Domníváme se, že víme, jak na to. Pokud na nás jde hněv, stačí přece trocha sebeovládání. Pokud na nás někdo zkouší svou manipulaci, stačí si přece stát za svým. Někdy tedy projevujeme přehnanou sebedůvěru, jindy sebou opovrhujeme, ale v každém případě spoléháme sami na sebe - že si sami zase dáme život nějak dohromady. Spoléhání na sebe sama takto vlastně brání biblickému procesu změny. Možná i věříme, že spásu dává jedině Bůh, ale přesto spoléháme na to, že svým vlastním úsilím nějak dokončíme dílo, které v nás započal Duch Boží (Ga 3,3).

Při spoléhání na sebe sama se zaměřujeme především na to, co je vidět zevně. Vlastně tím zapřaháme vůz před koně, protože je pro nás důležitější, jak vypadáme, než co je v našem nitru. Navenek tedy prezentujeme, co se jeví jako dobré, ale tento přístup musí nevyhnutelně vést k tomu, že se stále zaměřujeme na sebe sama (Ko 2,20-23).

Překážka v podobě zaměření na sebe sama

Když spoléháme na sebe sama, nemůžeme překročit svůj stín. Jakékoli selhání v nás pak vyvolává pocity viny, kvůli nimž na sebe vyvíjíme ještě větší tlak projevovat se lépe. Pokud v tom uspějeme, posiluje to naši hrdost. V každém případě se vše točí kolem nás, kolem toho, co dokážeme, kolem toho, co si umíme vymoci. A největší tragédií je pak skutečnost, že přehlížíme Boží dílo. Nemusí nám to tak na první pohled vůbec připadat, ale většinu svého času a energie zaměřujeme na to, abychom lépe vypadali, lépe se prezentovali a tím se také lépe cítili. Své nejhlubší touhy ale nemůžeme uspokojit žádnou svou námahou (Kaz 6,7). Všechny další snahy zase jen vedou k tomu, že se zaměřujeme na sebe sama, a nikoli na Boží odpouštění a na radost ze skutečné lásky.

Přinejmenším tři překážky - popírání, spoléhání na sebe sama a zaměření na sebe sama - nám tedy brání v tom, abychom se ohledně naší vnitřní změny spoléhali na Boha. Jak tyto překážky překonávat? V odpovědi nám pomůže, když se nyní zaměříme na hlavní prvky procesu růstu a změny: nasazení pro pravdu, ocenění odpuštění a svobodu projevovat lásku.

Jak překonávat překážky

Pravda, odpuštění a láska jsou nejen cestou ke změně, ale jsou také mocným prostředkem, jak překonat bariéru, která stojí mezi námi a úžasným dílem, které chce Bůh vykonávat v našem životě.

Nasazení pro pravdu

Bůh chce, abychom znali pravdu (Ž 51,8). Pravda patří do výstroje, kterou potřebujeme v naší bitvě s ďáblem (Ef 6,14). Pravda Božího slova je živá, „ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha“ a pronikne tedy i popíráním v našem srdci (Žd 4,12). V této džungli hříchu nám pravda pročisťuje cestu ke svobodě (J 8,31-32).

Jestliže pravdu známe, ale ignorujeme ji, žijeme v popření. Chceme-li se skutečně zaměřit na své pocity nadbytečné viny a modlářství, musíme se chtít postavit tváří v tvář důležitým pravdám o sobě a prosit Boha o pomoc v našem hledání (Ž 139,23).

Pokud bojujeme se svými bolestnými pocity nedostatečnosti, můžeme se začít chápat pravdy tím, že své chyby přiznáme, ale zároveň si uvědomíme, jak tvrdě a nespravedlivě jsme byli ve svém životě kritizováni určujícími lidmi, jejichž nesprávné postoje a projevy na nás měly hluboký dopad. V důsledku toho se potýkáme se zklamáním a obavami, které by jinak ani zdaleka nebyly tak velké.

Někteří z nás se mohou děsit zklamání. Tváří v tvář své vnitřní prázdnotě můžeme objevit sžíravou touhu či hlad, který nemůže uspokojit žádný člověk ani žádná věc. Tento hlad může totiž uspokojit jedině Bůh (Dt 8,3). Stejně důležité je přiznat si své obavy, abychom je mohli začít překonávat. Tímto krokem se ujímáme odpovědnosti za to, do jaké míry svým obavám dovolíme nás ovládat.

Dále je třeba si přiznat sobecké strategie, s jejichž pomocí se snažíme zmenšit své zklamání, chránit se a získávat si, co potřebujeme. Některé skutečnosti sice děláme s upřímnými pohnutkami druhým pomáhat, ale zároveň je třeba se postavit tváří v tvář pokořující pravdě, že mnohá slova a úsilí používáme ve snaze něco pro sebe získat - například přijetí druhých či jejich ochranu. A jakmile druhým umožňujeme, aby pro nás byli důležitější než Bůh, nejen že jim tím dáváme nad sebou příliš velkou moc, ale zároveň tím i sami ztrácíme moc mít s nimi vztahy založené na lásce, protože s nimi jednáme spíše na základě strachu.

A konečně je třeba si přiznat své modlářství. Jako modláři se obracíme o pomoc jinam, protože je pro nás velmi těžké důvěřovat Božím opatřením a jeho ochraně. Je tedy třeba přestat tento svůj vnitřní boj popírat a přiznat si jej před sebou i před Bohem. Bůh od nás vyžaduje opravdovost (Ž 51,8). Po upřímném úsilí sice nezmizí všechny naše pochybnosti, ale dáváme tím Bohu najevo, že mu chceme projevovat větší důvěru. Bohu začínáme předkládat své pochybnosti a hněv a učíme se být před ním v tichosti. Pak se můžeme dostat do bodu, kde podobně jako Jób zůstaneme beze slov (Jób 41-42). Pocítíme Boží blízkost a jako Petr si začneme uvědomovat, že nemáme, kam jinam bychom šli: „Pane, ke komu půjdeme? Máš slova věčného života“ (J 6,68).

Jedině tváří v tváří pravdě se můžeme posunout vpřed a nechat za sebou život plný pocitů viny a obav. Ale je třeba si na rovinu říci, že stát tváří v tvář pravdě není vůbec snadné. Řada z nás by patrně raději úplně zapomněla na svou bolest i na to, jakou bolest jsme způsobili druhým. Pravda si ale žádá připustit si svou bolest, pokořit se a pocítit lítost nad svým sobectvím a vzpourou. Následně se nám otevřou dveře k porozumění důležitým skutečnostem a odpuštění - což při popírání není možné. V Boží milosti pak nacházíme naději na hlubokou, trvalou osobní přeměnu.

Ocenění Božího odpuštění

Máme-li lásku k pravdě, můžeme se o sobě mnoho dozvědět. Bylo nám ublíženo slovy, cítíme hněv a jsme rozhodnuti své obavy a vnitřní prázdnotu zvládnout bez Boží pomoci. Lidé kolem nás jsou buď nepřátelé, před nimiž se musíme bránit, anebo jsou zdrojem k uspokojování našich potřeb. Začneme si uvědomovat, že máme na sobě vinu, protože nemilujeme lidi a bouříme se proti Bohu.

Nejpřekvapivější ale není rozsah našeho hříchu, ale Boží reakce. K Bohu jsme přistupovali s pochybnostmi a hněvem. Bůh pochopitelně ví o našich modlářských pokusech se proti němu bouřit a využívat lidi. Ale na rozdíl od ostatních nás nechce zostudit ani nás nechce zavrhnout. Jakkoli úžasně to zní, Bůh reagoval na naši vzpouru již před dávnou dobou prostřednictvím svého Syna, jehož potrestal na kříži místo nás a kvůli nám. Za naše hříchy bylo zaplaceno, když Bůh dovolil, aby jeho Syn byl veřejně zostuzen a „stal se za nás prokletím“ (Ga 3,13). Mnozí lidé, kteří si poprvé uvědomí, co Bůh udělal s ohledem na jejich hřích, začínají ve svém srdci pociťovat hlubokou vděčnost. Pro křesťany je to další příležitost hlouběji si uvědomit, jakého Boha mají, uvědomit si jeho nezměrnou milost a lásku.

Uvažujme na chvíli o Kristově kříži. Matouš nám ukazuje, že lidé u kříže se začali Ježíšovi posmívat. Dva zločinci ukřižovaní vedle něj jej také nejprve tupili a napadali (Mt 27,44).

Lukáš pak ale poukazuje na zásadní změnu u jednoho z ukřižovaných zločinců, kterému došlo, jak je Kristus naprosto jedinečný. Ježíš se na své popravčí nehněval, dokonce Boha prosil, aby jim odpustil (Lk 23,34). Nepředstavitelné trýzni na kříži se nijak nevzpouzel. Ani nepomýšlel na odplatu. Své utrpení snášel dobrovolně. Nevíme sice, zda onen zločinec plně chápal, že Ježíš trpěl i za něj, ale Ježíšova klidná pokora a laskavost zmírnila jeho vlastní hněv a zaměření na sebe sama. Cosi v jeho srdci se začalo měnit, takže začal toužit po Spasiteli (Lk 23,40-42).

My sami jsme také patrně kladli Bohu otázky a dokonce se na něj hněvali. Svou vzpouru jsme si omlouvali tím, co se nám stalo nebo co by se nám stát mohlo. Ale když se nyní snažíme k Bohu přistupovat s opravdovostí, začínáme oceňovat, jak laskavě jedná, pokud jde o naši vzpouru. Jeho milosrdenství nám přináší vnitřní pokoj a odstraňuje naše pochybnosti. Když před Bohem stojíme ve své hříšnosti a bez jakýchkoli výmluv, můžeme zakoušet, jak ‚dává milost pokorným‘ (Př 3,34). Když nyní svou vzpouru vidíme jasněji, jsme uneseni „bohatstvím jeho dobroty“ (Ř 2,4).

Žalmistova víra v Boha byla obnovena, když rozjímal o Božích skutcích, o jeho mocných činech (Ž 77,10-20). Stejně důležité je, abychom si i my připomínali, jak jsme byli vyvedeni z otroctví hříchu a jak byla obnovena naše důvěra v Boha. Jestliže nepociťujeme stále větší úžas nad Boží milostí - nad tím, že nevinný Pán Ježíš zaplatil plnou cenu za naše viny - pak se nebudeme schopni povznést nad svou prázdnotu, hněv a strach. Ale když si Božího odpuštění začneme cenit jako svého největšího pokladu, získáme víru, která nás bude posunovat kupředu a dá nám svobodu projevovat lásku (L 7,47).

Svoboda projevovat lásku

I nadále se však budeme potýkat se zklamáním, hněvem a obavami. Tyto skutečnosti nezmizí na základě naší vnitřní změny, ale budou nás méně ovládat, a mnohem větší vliv na nás bude mít náš nový zájem o druhé (Fp 2,3-4).

Ke změně sice nedojde přes noc, ale představte si, jak rozsáhlá tato změna časem může být! Namísto vysilující, nikdy nekončící snahy dostát nerealistickým měřítkům a očekáváním druhých budete zakoušet hlubokou radost z lásky vůči nim. Může k tomu dojít, jakmile pocítíme smutek nad tím, jak jsme se pokoušeli žít nezávisle na Bohu. Pak se můžeme s důvěrou svěřit do rukou našeho milosrdného, milujícího Boha.

Vraťme se nyní k příběhům tří osob ze začátku našeho pojednání a zkusme si představit, jak svobodně by se taková nová láska mohla projevovat.

Klára tehdy nemohla své přítelkyni vyjít vstříc, ale nyní by namísto pocitů viny pociťovala lítost. Předtím se neustále obviňovala a zaměřovala se na své chyby, které se snažila nějak napravovat nebo skrývat. Ale jakmile začne pociťovat lítost nad svými omezenými možnostmi, může začít objevovat svou skrytou hlubokou touhu projevovat zájem o potřeby druhých. Bude se zaměřovat na to, co „Bůh... zamýšlel k dobru, aby vykonal“ své dílo (Gn 50,20).

Tomáš se nemusel zachovat podle svých obav z otce, ale mohl se jeho manipulaci postavit. Otci by se to sice nemuselo líbit, ale vše by se dělo podle pravdy, přičemž otec by si mohl uvědomit své sobecké pohnutky. Tomáš se mohl rozhodnout mluvit pravdu kvůli svému otci, s přesvědčením, že „kdo... doufá v Hospodina, bude v bezpečí“ (Př 29,25).

Anna mohla pomoc ve sboru zdvořile odmítnout. Se svobodou v Kristu mohla uznat své omezené možnosti. Odmítnutí může být i projevem rozumnosti. Když se přepínáme, patrně tím druhým nijak zvlášť neprospějeme. Pochopitelně by nebylo správné, aby Anna (nebo kdokoli z nás) druhé odmítali s postojem, „Je mi naprosto jedno, co si kdo myslí“. Pavel napsal, že bychom nikdy neměli svobodu zneužívat pro sebe, ale měli bychom sloužit „v lásce jedni druhým“ (Ga 5,13 ČEP).

Projevovat lásku ve svobodě vlastně znamená svobodu existovat tak, jak nás Bůh stvořil. Pod vlivem popírání a viny se můžeme domnívat, že na našich pocitech a názor vlastně ani nezáleží. Někteří z nás mají dokonce pocity viny už za to, že jsou, že vůbec existují. Díky vlivu pravdy a odpuštění však vidíme, že máme svobodu být, máme svobodu existovat. Začínáme vidět, že můžeme druhým dávat něco zvláštního a cenného. Nemusíme plýtvat časem, abychom se u sebe snažili něco skrýt nebo napravit. Můžeme ze sebe dávat druhým takovým způsobem, že to může výrazně ovlivnit jejich život ke slávě Boží. Čím více se snažíme žít podle své pravé totožnosti v Kristu, tím více budeme nadšeni tím, že můžeme a chceme ve svém životě ‚napodobovat Boha‘ (Ef 5,1-2).

Poznámka

Tato publikace je výňatkem z knihy Eternity: Reclaiming A Passion For What Endures od Joea Stowella, kterou vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, jež patří k RBC Ministries. Joe Stowell sloužil 18 let jako prezident Moody Bible Institute. Nyní je prezidentem Cornerstone University v Grand Rapids v Michiganu, USA. S RBC Ministries spolupracuje na produkci publikací, rozhlasových a televizních pořadů.

Další materiály Joea Stowella, například denní ztišení Daily Strength, jsou k dispozici na webu www.getmorestrength.org.


O publikaci

Název: Co dělat s pocity viny, když nedostáváme měřítkům?

Původně: When We Don’t Measure Up: Escaping The Grip Of Guilt. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.