Co je správné a nesprávné: Hledání absolutních mravních měřítek

Co je správné a nesprávné: Hledání absolutních mravních měřítek

  • Autor:
  • Anglický název: Right & Wrong: A Case For Moral Absolutes
  • Vydáno: 2012
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Co je správné? Co je nesprávné? Jaká měřítka jsou absolutní a proč? Jaká měřítka nejsou absolutní a proč? Jak nahlížet na obtížné mravní otázky? Co absolutní měřítka zmohou a co nezmohou?
How do we resolve the difficult moral issues that separate our society? Find out how you can tell truth from error as author Herb Vander Lugt shares profound insight from God’s Word that gives absolute standards of right and wrong. Discover how you can depend on God’s Spirit for direction to help you survive in a world of changing values. Czech version of Right & Wrong: A Case For Moral Absolutes.

Co je správné a nesprávné: Hledání absolutních mravních měřítek


Obsah:

Mravní stav mysli

Mezera v našem srdci

Správné, či nesprávné: Podle koho?

Příklady absolutních morálních zásad

  • Absolutní ochrana víry a uctívaní
  • Absolutní ochrana rodiny
  • Absolutní ochrana života, který je posvátný
  • Absolutní ochrana poctivých mezilidských vztahů

Výjimky

  • Neabsolutní zákon o sobotě
  • Neabsolutní zákon proti zabíjení
  • Neabsolutní zákon o podřízenosti
  • Neabsolutní zákon ohledně podvádění

Úloha absolutních měřítek v politické strategii

Úloha církve

Úloha křesťana jako občana

Co absolutní měřítka zmohou a co nezmohou


Pro naši dobu jsou typické „kulturní války“. Nemůžeme dojít k žádné shodě v oblasti mravních měřítek, a proto se snažíme řešit palčivé morální otázky u soudu, u voličských uren a dokonce i v našich církvích a sborech.

Mnozí se domnívají, že nejlepší je být tolerantní, mít otevřenou mysl a projevovat všem úctu. Jiní jsou přesvědčeni, že je lépe být „strážcem svého bratra“ (Ge 4,9). Jsou si jisti, že prostě nemůžeme jen tak opustit mravní hodnoty minulosti a jednat, jako by nezáleželo, čemu věříme o Bohu, sexuálních otázkách či ohledně života nenarozených dětí.

Redaktor RBC Herb Vander Lugt nám ukáže, že Bible na tyto otázky poskytuje pádné odpovědi - že poukazuje na určitá absolutní mravní měřítka.

Martin R. De Haan II

Mravní stav mysli

V roce 1903 Mark Twain napsal pojednání Nový zločin, v němž popisuje řadu vražd, za něž přestupníci nakonec byli shledáni nevinnými z důvodu své nepříčetnosti. Twain ve svém pojednání dochází k závěru: „Ve světě je zcela jistě stále více nepříčetnosti, takže skutečný zločin pomalu vymírá. Prostě už nejsou vraždy - žádné, které by nějak stály za zmínku. Pokud někdo dříve někoho zabil, mohl být i nepříčetný - ale nyní, pokud někoho zabijete a máte vlivné přátele a peníze, je to důkazem, že nemůžete být volán k odpovědnosti.“

Ve vyjádření Marka Twaina se dobře odráží dilema našeho právního systému. Pakliže mravní odpovědnost záleží na momentálním stavu mysli, kdo potom může říci, zda by pachatel zločinu měl být vůbec volán k odpovědnosti? Co když takový pachatel je sám předně „obětí“, kdy byl celé roky zneužíván a zakoušel určité emoční trauma?

„Nyní chceme nikoli zákony proti zločinu, ale zákon proti nepříčetnosti. V něm je totiž to skutečné zlo.“ - Mark Twain

Dnešní právní systém ale má před sebou ještě obtížnější problém. Jestliže i morálka je jen určitým stavem mysli a jestliže již nebude žádný standard ohledně toho, co je mravně správné - co nás pak uchrání, abychom nebyli zmítáni rok za rokem sem a tam podle toho, kam bude právě vát vítr politické většiny? Jak vůbec přežijeme v takovém moři neustále se měnících hodnot?

Novinář Charley Reese si všímá, že například na Floridě si může těhotná žena klidně nechat udělat interrupci, naproti tomu ale bude soudně obviněna, pokud během těhotenství použije crack nebo podobnou drogu. Zdravotní sestra ve škole nesmí na Floridě dát acylpyrin dítěti bez předchozího písemného svolení rodičů, ale těhotná dívka na téže škole si může nechat provést interrupci, aniž by o tom musela uvědomit rodiče.

Takovou nedůslednost nelze nijak snadno řešit v rámci demokracie, kde se již ztratila jakákoli jednotící mravní perspektiva. Co členům Národní organizace žen připadá zcela běžné, je například naprosto nemyslitelné pro zastánce náboženských práv.

Jsou tedy všechna pravidla jen otázkou úhlu pohledu? Má člověk, který zneužil dítě, právo pracovat s malými dětmi, protože si tuto práci prostě vybral? Mohou lidé, kteří nejsou v manželství, spolu sexuálně žít prostě jen proto, že se mají rádi a používají antikoncepci? Má muž etické právo zrušit svůj manželský slib, jestliže je se svou manželkou naprosto nespokojen a má pocit, že už se nemají rádi?

Nahoře může znamenat dole. Vlevo může znamenat vpravo, vpravo může znamenat vlevo. Až příliš mnoho záleží jen na okolnostech a úhlu pohledu.

Odpověď není ani ve vyšším vzdělání. Chuck Colson se zmiňuje o jednom svém příteli, který po návratu z třítýdenního kurzu o obchodní etice na Harvardské univerzitě uváděl, jakou radu právě dostali od profesora etiky: „Nikdy nedělejte nic, co by pak mohlo skončit v bulvárním tisku.“

Chuck Colson ve svém románu Gedeonova pochodeň vkládá toto myšlení do úst členů soudní poroty. Senátor Byron Langer se ptá pověřené generální prokurátorky Emily Gineenové: „Což stát není vázán určitými pravdami? Vždyť vesmír je podřízen určitým fyzikálním zákonům. Nejsme tedy i my vázáni určitými mravními zákony? Neexistují snad tedy určité závazné pravdy, jimiž je vázán i stát?“ Emily Gineenová odpovídá: „Pravdy? Domnívám se, že pravdou, pane, je, jak kdysi napsal slovutný soudce Oliver Wendell Holmess, vůle většiny. Vždyť soudce Robert Bork, jehož jste tak nadšeně podporoval, kdysi řekl: ‚Pravda je to, co si v jakoukoli danou chvíli myslí většina, a to právě proto, že většina neustále určuje a nově definuje svá vlastní pravidla!‘“ (s. 75).

Pro mnohé v dnešní době platí jen jediné absolutní pravidlo - že neexistují naprosto žádná absolutní pravidla.

Takový rozhovor o podstatě pravdy rozhodně není jen historickou fikcí. Allan Bloom ve své knize z roku 1987 The Closing of the American Mind popisuje podobný pohled, který má být pro mladé Američany charakteristický. Podle Blooma „si profesor může být absolutně jistý jednou skutečností: Prakticky každý student nastupující na univerzitu zastává názor nebo uvádí, že pravda je relativní“ (s. 25).

Bloom dále vysvětluje, že v případě dnešních studentů „relativita pravdy není nic teoretického, ale jedná se o mravní předpoklad, o stav svobodné společnosti, jak jej oni vidí“. Zastávají názor, že aby římští katolíci, baptisté, hinduisté i ateisté mohli žít společně ve svobodné společnosti, musí se zasazovat o toleranci a otevřenou mysl. Bloom si všímá, že v takovém světě „skutečný věřící představuje opravdové nebezpečí. Studium dějin a kultury nás pak vlastně učí, že celý svět byl v minulosti šílený, protože lidé se vždy cítili být v právu, což vedlo k válkám, pronásledováním, otroctví, xenofobii, rasismu a šovinismu. Pointou tedy není opravovat chyby a mít pravdu; pointou je vůbec se nedomnívat, že máš pravdu“ (s. 26).

Takové smýšlení tedy dominuje ve světě, v němž žijeme. Hodnoty a logika věku relativismu jsou natolik vetkány do naší kultury, že je pak velmi snadné zapomenout i na to, co se dělo v dějinách. Možná již nebudeme chtít věřit, že Mojžíš dostal své mravní zásady od Boha. Je ale těžké popírat, že když porušujeme Desatero, nakonec tím trpíme my sami. Vždyť jen odmítání absolutních měřítek v oblasti sexu vedlo k sexuálním závislostem, nechtěným těhotenstvím, rozbitým manželstvím, zmatku mezi pohlavími, ztrátě zdraví i smrti.

Může nám připadat, že absolutní mravní zákony někdy působí více škody než užitku - podobně jako fyzikální zákon přitažlivosti.

Mezera v našem srdci

Relativismus není nic nového. Řecký filozof Protagoras v 5. století př. n. l. učil, že lidský úsudek je věcí subjektivní a že příslušný vjem platí jen pro daného jedince. Ještě ranější příklad praktického relativismu najdeme v Bibli. V knize Soudců je popisováno, jak si v oněch dnech, kdy nebyl v Izraeli král, „každý dělal, co bylo v jeho očích správné“ (17,6; 21,25).

„Každý dělal, co bylo v jeho očích správné.“ - Soudců 17,6

O několik generací později se Šalomoun, třetí král Izraele, potýkal s tím, zda se držet mravních zásad svého otce Davida. Šalomoun dal stranou zásadovost, když navazoval politické svazky s okolními národy tím, že uzavíral řadu politických manželství s dcerami pohanských králů (1Kr 11,1-8).

Jak vidíme z pojednání v knize Kazatel, Šalomoun také hledal uspokojení v celé škále dalších aktivit. Pokoušel se najít radost a smysl života ve vzdělání, hudbě, alkoholu, vztazích, lepším bydlení a krásných zahradách. Nakonec vždy ve svém srdci pociťoval prázdnotu, kterou se mu nedařilo zaplnit žádným potěšením.

Šalomoun se potýkal s rozporuplnými pocity. Při svém pátrání po smyslu života napsal:

Všechno má svou chvíli, každý záměr pod nebem má svůj čas. Je čas rodit a čas umírat, čas sázet a čas vytrhávat, co bylo zasazeno; čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas stavět; čas plakat a čas se smát, čas naříkat a čas poskakovat; čas házet kameny a čas kameny shromažďovat, čas objímat a čas vzdálit se od objímání; čas hledat a čas ztrácet, čas uchovávat a čas odvrhovat; čas trhat a čas šít, čas být zticha a čas mluvit; čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje. Jaký užitek má ten, kdo pracuje, z toho, při čem se namáhá? Viděl jsem plahočení, které Bůh uložil lidským synům, aby se při něm osvědčili. To všechno učinil krásné ve svůj čas. Také věčnost dal do jejich srdce, aniž by člověk ovšem postihl dílo, které Bůh vykonal, od počátku až do konce. (Kaz 3,1-11)

Když Šalomoun přemýšlel o životě a viděl, že nedokáže v ničem najít trvalé uspokojení, vzpomněl si na Toho, k jehož podobě byl stvořen (Kaz 12,13-14).

Správné, či nesprávné: Podle koho?

Stále více Američanů opouští závěry, k nimž dospěl Šalomoun. Skupina Barna Research Group uvádí, že v roce 1991 souhlasilo 67 procent dospělých respondentů s výrokem, že žádná absolutní pravda neexistuje. V roce 1994 to již bylo 72 procent, přičemž 62 procent znovuzrozených křesťanů (sami se takto označili) pochybovalo o tom, že by mohla existovat nějaká absolutní pravda.

Výše uvedená čísla zahrnují náboženské vůdce i laiky. V řadě denominací je běžné, že duchovní vedoucí mluví o svém vlastním vyznání jako o záležitosti tradice a nikoli o záležitosti osobní víry a osobního rozhodnutí. Pastoři mohou mít stejně otevřenou mysl, jaká se projevuje ve zbytku kultury. Často jsou otevření vůči čemukoli - snad s výjimkou historického křesťanského učení. Přestože nosí symboly ordinovaných křesťanských služebníků, mnozí se více nasazují pro doktríny relativismu než pro doktríny biblické věrouky.

Mnozí se sice domnívají, že mají pravdu, ale nikdy neuvedou, že se druzí mýlí.

Stále větší počet lidí v církvi i mimo ni nepovažuje za ctnost zachovat věrnost vůči biblicky definované pravdě, ale spíše usilují o toleranci a vzájemnou úctu. Na toleranci a vzájemné úctě jistě není nic špatného, ale určitě je špatné, pokud nedokážeme rozpoznat pravdu od omylu.

Proti tomuto trendu přináší neměnné svědectví knihy Starého a Nového zákona. Biblická víra je jedinečná v tom, že je založena na událostech, které lze určit historicky i geograficky. Jsme sice časově hodně vzdáleni zázračnému exodu Izraelitů z Egypta a od Kristova vzkříšení, ale naše víra je založena na důkazech očitých pozorovatelů, kteří nám zanechali hodnověrné svědectví.

Svědkové, kteří na vlastní oči viděli Ježíšovy probodené ruce a nohy, mají lidem v dnešním pluralitním světě mnoho co říci. Tito učedníci byli ochotni za svou víru zemřít. A mnozí z nich skutečně zemřeli za víru v to, že Ježíš, který byl ukřižován pod Pontským Pilátem a byl pohřben v zapečetěné, přísně střežené hrobce, z níž o tři dny později vstal.

Vzkříšený Kristus je odpovědí na obavy tohoto multietnického, multikulturního světa. Ježíš nás učil, abychom milovali nejen své bližní, ale i své nepřátele. Aniž by se sám dopustil jakéhokoli kompromisu, si Ježíš vysloužil pověst „přítele hříšníků“.

Ježíš vstal z mrtvých, a proto můžeme věřit v absolutní mravní zásady, které jsou zakořeněny v charakteru Boha.

Jestliže nám Kristus zjevil Boha, pak zároveň zjevil Zdroj všeho absolutního standardu mravních rozhodnutí. A co je pro nás ještě důležitější, Ježíš nám ukázal, že tím konečným absolutnem je Bůh, který nám ukazuje, co je správné, protože nás miluje.

Příklady absolutních morálních zásad

Jádro Kristova učení je již ve Starém zákoně. Mravní měřítka Starého zákona byla i měřítky Kristova života. Většina Písma ovšem není vyjádřena v podobě nadčasových mravních zákonů. Ve většině z 39 knih Starého zákona jsou totiž příběhy, dále zde nacházíme poezii a všeobecně moudré zásady. Za tím vším je však Bůh, který je samotnou svou podstatou základem absolutního mravního zákona.

Podívejme se tedy na několik zákonů, které splňují požadavky na absolutní morální zásady.

Absolutní ochrana víry a uctívaní

Když se jeden zákoník zeptal Ježíše, jaký zákon je ze všech nejdůležitější, obdržel následující odpověď: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého.‘ Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci“ (Mt 22,37-40).

Na rozdíl od farizeů byl Ježíš schopen udržet si správný náhled na absolutní zásady. Farizeové možná očekávali, že Ježíš začne od prvního přikázání Desatera, ale jistě nepředpokládali, že ve své odpovědi odhalí jejich pokrytectví.

Ježíš mohl farizeům citovat: „Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne“ (Ex 20,2-3). Ale dobře viděl, co skutečně potřebují. Kladli velký důraz na náboženský zákon, což považovali za projev své lásky k Bohu. Ale Boha ve skutečnosti nemilovali; museli by totiž milovat lidi, které miluje Bůh.

Když Ježíš poukázal na tento první absolutní morální zákon, ukázal tím, jak hluboce všichni potřebujeme odpuštění.

Ježíš ukázal, jaký vztah je mezi absolutními morálními zásadami a milujícím postojem.

Absolutní ochrana rodiny

Ježíš také zachovával ducha nadčasového zákona, jehož cílem je chránit rodinu. Ježíš prokazoval úctu Marii a Josefovi, přestože věděl více než oni, a tím nás učí důležitosti přikázání „cti svého otce a svou matku“ (Ex 20,12).

Mladí lidé dnes žijí v kulturním prostředí, kde jsou všemožně povzbuzováni, aby autoritu spíše zpochybňovali než ji ctili. Určitá ostražitost je jistě na místě - vzhledem k tomu, že mnozí rodiče působí více zla než dobra, což platí i o řadě institucí. Vždyť i Bible nás varuje, že je chybou nekriticky se řídit příkladem bezbožných rodičů (2Kr 21,20).

Bible však také jasně ukazuje, že přikázání „ctít svého otce a matku“ je naprosto nadčasové. Pokud se nenaučíme ctít autoritu svých rodičů (ještě předtím než se naučíme ji kriticky hodnotit), patrně se nenaučíme vidět rozdíl mezi dobrou a špatnou autoritou ani v ostatních oblastech života. Budeme-li vyrůstat s opovržením vůči svým rodičům, patrně se budeme bouřit nejen proti nim, ale i proti veškeré autoritě - včetně autority samotného Boha.

Další opatření na ochranu rodiny je v sedmém přikázání: „Nebudeš cizoložit!“ Mnozí sice zastávají názor, že díky moderním antikoncepčním metodám je toto přikázání již překonané, ale moudrost tohoto zákona se opakovaně prokazuje jako nadčasová. Ostatně, který manžel či manželka se necítí podveden, pokud jejich manželský partner používá antikoncepci s nějakým jiným partnerem? Kdo by nechtěl mít manželského partnera, který za celý svůj život neměl žádného jiného sexuálního partnera?

S láskou je jistě možné překonat i minulost, která má k dokonalosti hodně daleko. Ale nepřehlížejme, že sexuální intimita se týká i našich emocí a duchovna.

Kulturní relativismus strhl ochranné brány sexuální zdrženlivosti.

Bible i dnes uvádí totéž o vztahu, kterým Bůh rozmnožuje svou podobu na tomto světě. Písmo ukazuje, že sexuální vášeň je v manželství naprosto úžasná (Žd 13,4), ale stává se ničivým ohněm v náručí těch, kteří manželský závazek neberou vážně. Bůh nás miluje, a proto považuje pohlavní styk před manželstvím za smilstvo a pohlavní styk mimo manželství za cizoložství (Žd 13,4; 1K 6,18). Bohu na nás záleží, a proto varuje před vztahy osob téhož pohlaví, které jsou podle Starého i Nového zákona proti přirozenosti (Ř 1,26; 1K 6,9-10).

Absolutní ochrana života, který je posvátný

Mojžíš zapsal přikázání: „Nebudeš vraždit!“ Toto přikázání znamená pro všechny lidi v jakékoli době, že je špatné prolít nevinnou krev. Tato zásada je zakořeněna nejen v ochraně lidského života, ale i v posvátné podstatě toho, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu.

Někteří si kladou otázku ohledně interrupce, umělého potratu. Proč Bůh nedal přikázání zakazující interrupci? J. Carl Laney v publikaci The Abortion Epidemic: America’s Silent Holocaust cituje Meredith Klineovou: „Nejvýznamnější skutečností, co se týče legislativních opatření biblického zákona týkajících se interrupce, je právě to, že zde žádná taková opatření nejsou. Bylo natolik nemyslitelné, aby si jakákoli izraelská žena přála interrupci, že tento přečin ani nebylo třeba nijak v zákoníku uvádět“ (Journal of the Envagelical Theological Society), Sept. 1977, s. 193, citováno v Bibliotheca Sacra, Oct.-Dec. 1982, s. 346).

Laney uvádí několik skutečností ohledně toho, jak vysokou hodnotu připisovaly židovské rodiny dětem a rození dětí, a pak dodává: „Je zajímavé, že starověké asyrské zákony dosvědčují, jaký odpor panoval vůči potratům i mezi pohanskými národy, které obklopovaly Izrael. Podle těchto zákonů žena, která si nechala provést interrupci, byla odsouzena k naražení na kůl. I když během interrupce sama přišla o život, přesto měla být na kůl naražena, což mělo vyjadřovat, nakolik celá komunita takovým ohavným činem opovrhuje.“

Absolutní ochrana poctivých mezilidských vztahů

Bůh v Písmu důsledně zakazuje všechny formy krádeže, nepoctivosti a podvodu. Osmé přikázání nabádá: „Nebudeš krást!“ (Ex 20,15). V devátém přikázání se uvádí: „Nebudeš vydávat proti svému bližnímu falešné svědectví!“ (v. 16). A desáté přikázání říká: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“ (v. 17). Uvedená přikázání spolu s Pavlovým nařízením „nelžete jedni druhým“ (Ko 3,9) jasně ukazují, co Bůh považuje za nadčasový standard pro poctivé mezilidské vztahy.

Mnozí si uvědomují relativní hodnotu poctivosti, ale nevnímají ji jako absolutní etickou zásadu, která vychází ze samotné podstaty Boha. Pokud takoví lidé chrání lhaním své vlastní zájmy, považují to jen za nutné zlo. Mnozí lidé také zastávají názor, že ve svém zaměstnání nemohou s poctivostí vůbec fungovat.

Avšak Ježíš své následovníky učil, že se mají poctivostí vyznačovat (Mt 5,37). Podle Boha Bible není pravda relativní. Poctivost je základem morálky. Poctivost je také základní zásadou Boží důvěryhodnosti a Božího charakteru.

Výjimky

Dosud jsme si přímo či nepřímo ukazovali, že v devíti z deseti přikázání Mojžíšova zákona jsou vyjádřeny absolutní morální zásady. Nezabývali jsme se ale zatím čtvrtým přikázáním: „Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil“ (Ex 20,8).

Také jsme si citovali přikázání: „Nebudeš vraždit!“ (v. 13). A přesto většina křesťanů schvaluje zabití v sebeobraně, ve spravedlivé válce anebo při popravě určitých zločinců.

Tvrdíme, že křesťané by měli poslouchat autority, ale přesto ctíme památku Cornelie Ten Boomové a dalších věřících, kteří nasadili svůj život, když pomáhali Židům během druhé světové války před zvůlí nacistů.

Prohlašujeme, že manželství je Božím uspořádáním a má být celoživotním svazkem, a přesto připouštíme rozvod - přičemž se odvoláváme na Ježíšova slova u Matouše 19,8.

Ve všech těchto případech tedy uvádíme biblické zásady, které ale následně modifikujeme. Činíme tak proto, že samotná Bible nám ukazuje, že v Písmu jsou určité zákony, které nesplňují požadavky na absolutní zákony pro všechny lidi, v každé době a za každých okolností.

Neabsolutní zákon o sobotě

Bůh na hoře Sinaj přikázal Izraelitům, aby zachovávali sedmý den týdne jako den odpočinku - v práci měli ustat i otroci a domácí zvířata (Ex 20,8-11). Bůh představil Izraelitům sobotní odpočinek již několik týdnů předtím, když jim přikázal, aby šestého dne nasbírali dvojí míru many, která pak vydržela i sedmý den, aniž by se zkazila (Ex 16,23-26). Ale z Bible i archeologických dokladů je zřejmé, že od Adama až do Mojžíše neexistoval žádný zákon o sobotě. A kromě toho Bůh ohledně soboty prohlásil: „To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele“ (Ex 31,17). A Pavel ukazuje, že se nejedná o závazné pravidlo pro křesťanskou církev: „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás... kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus“ (Ko 2,16-17).

Je také na místě si uvést, že i o sobotě bylo například možné vytáhnout zvíře z jámy. Ježíš na to poukazoval, když byl kritizován za uzdravování v sobotu. I ti nejstriktnější zákoníci a farizeové museli připustit, že bylo zákonné činit ve dni odpočinku dobro (viz Mk 2,23-28; L 6,6-11; 13,14-15; 14,1-6).

Přikázání ohledně soboty tedy bylo znamením mezi Bohem a Izraelem, ale křesťané nejsou vázáni sobotu dodržovat.

Neabsolutní zákon proti zabíjení

Bůh prohlásil: „Nebudeš vraždit!“ (Ex 20,13; „Nezabiješ“ ČEP). A přesto vedl armádu Izraelitů do boje a přikazoval, aby lidé, kteří se dopustili určitých zločinů, byli ukamenováni (Dt 13,10; 17,5; 21,21; 22,21.24).

Klíčem k pochopení toho, co Bible o tomto námětu učí, je rozlišovat mezi absolutním zákonem proti vraždě a zásadou ohledně zabití, která však absolutní není. Vražda je neospravedlnitelné usmrcení člověka, přičemž tento akt může být předem promyšlený a záměrný, může se jednat o pomstu, nebo k němu může dojít ve spojitosti s nějakým dalším vážným přečinem, například s loupežným přepadením, žhářstvím či únosem. Takové vraždy není možné nijak ospravedlnit. Naproti tomu se nejedná o vraždu v případě policisty který zabije, když brání někoho jiného nebo sebe, v případě vojáka, který někoho zabije ve válce, ani v případě státem určeného popravčího, který vykonává trest smrti. V takových případech dochází k usmrcení s neochotou, přičemž se přihlíží k prospěchu pro většinu. Bez takového zabití by nakonec převládla anarchie.

Pohled na některé zákony, které se na první pohled jeví jako absolutní, ale mění se na základě nových okolností.

Neabsolutní zákon o podřízenosti

Podle Bible máme poslouchat státní i náboženské autority. Občané mají poslouchat vládní autority, manželé své manžely, děti rodiče a otroci své pány. A přesto Danielovi přátelé odmítli příkaz poklonit se Nabukadnesarově soše, a byli zázračně zachráněni (Da 3). Apoštolové kázali evangelium, přestože jim to autority výslovně zakázaly. Apoštolové na zákaz ze strany autorit odpověděli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi“ (Sk 5,29).

V Bibli nejsou žádné konkrétní pokyny, jak by měla manželka jednat s násilnickým manželem nebo děti s hrubými rodiči. Mojžíš nicméně dovoloval rozvod, jestliže manžel našel na své manželce „nějakou nepatřičnost“ (Dt 24,1-4 B21). Manželka tím byla nepochybně chráněna, aby nemusela z jeho strany celý život snášet špatné zacházení, a měla tím dveře otevřené k novému manželství. Ježíš uvádí, že Bůh považuje „smilstvo“ za oprávněný důvod k rozvodu (Mt 19,9). A Pavel píše, že pokud se chce nevěřící rozvést se svým věřícím manželským partnerem, ať se rozvede (1K 7,15). A Pavel patrně také dává ženě možnost rozvést se s násilnickým manželem, i když jí nebyl nevěrný. Nejdříve uvádí: „Nařizuji... aby žena od muže neodcházela.“ Ale pak dodává: „Když by však přece odešla, ať zůstává nevdaná nebo ať se s mužem smíří“ (1K 7,10-11). Nejlépe je tedy manželství zachovat. Ale přesto má žena možnost rozvodu, bez práva znovu se vdát, pokud bývalý partner nevstoupí znovu do manželství (viz Divorce & Remarriage: What Does The Bible Say? Q0806).

Bůh nedává žádné pokyny dětem, pokud jde o jejich odpovědnost vůči násilným rodičům. Ale patrně se na takovou situaci vztahují stejné zásady jako na vztah křesťana vůči násilné či nespravedlivé vládě či na jednání křesťana v manželství s násilnickým partnerem. Pavel přikazuje: „Děti, poslouchejte své rodiče v Pánu, protože to je spravedlivé“ (Ef 6,1). Slovní spojení „v Pánu“ má patrně znamenat, že děti mají rodiče poslouchat v duchu, který Bůh pro tento vztah původně zamýšlel. Bylo by tedy v souladu s tímto pokynem, že by se například mladý člověk vychovávaný v muslimské rodině měl zříci své víry v Krista, aby tak zůstal poslušný svých rodičů?

Teprve když vidíme, jak je v Písmu uplatňován určitý zákon, můžeme určit, zda takový zákon byl zamýšlen pro určité situace, anebo zda je jeho platnost absolutní.

Souhrnem lze tedy říci, že je patrně špatné poslouchat autority, pokud od nás požadují, abychom neposlouchali samotného Boha. Ale i v takovém případě musíme postupovat s úctou a přitom se pokorně podřídit případnému trestu. A kromě toho je třeba mít na mysli, že jsme byli vytvořeni k Božímu obrazu, a máme tedy určitou důstojnost, která je porušována, pokud je na nás pácháno nějaké násilí. Proto máme právo, a dokonce povinnost, odporovat násilí, což však musíme činit v moci Ducha Božího. Není-li možné uniknout pronásledování a zlu, máme vše snášet trpělivě a myslet přitom na příklad našeho Spasitele (1Pt 2,18-25).

Neabsolutní zákon ohledně podvádění

Bůh zakazuje lež a všechny formy zlomyslného pomlouvání, ale zároveň nám poskytuje příklady jednání, kdy je možné zlým lidem dát vychytralou či zcela zavádějící odpověď.

Když byl Mojžíš poslán vyvést Izrael z Egypta, Bůh řekl Mojžíšovi, aby faraona žádal o svolení vyjít s Izraelity na třídenní cestu do pustiny, kde by Bohu předložili oběti.

Když se Samuel bál o svůj život, pokud by se král Saul dozvěděl, že v domácnosti Jišaje pomazal jednoho z jeho synů za budoucího krále, Bůh mu řekl, aby si s sebou vzal jalovici a řekl, že šel do Betléma předložit oběť. Jistě to byl jeden z důvodů, ale nebyla to ani zdaleka celá pravda (1S 16,1-3). Pokud by tedy pravda přivodila nevinným újmu či škodu, můžeme používat polopravdu.

Je jistě rozdíl mezi tím, když pravdu zapíráme a popíráme, což by Bůh nikdy neudělal, a když říkáme jen částečnou pravdu, abychom oklamali zlé lidi.

Úloha absolutních měřítek v politické strategii

První křesťané se nemuseli zabývat otázkami, jaké dnes řeší občané v demokratické společnosti, protože první křesťané prostě nemohli volit, nemohli ovlivňovat zákony a většinou nemohli zastávat nějaký významný úřad. Jejich misií bylo zvát lidi ze všech společenských vrstev do jiného království, jehož duchovním a morálním pánem je Kristus.

Křesťané, kteří žijí v demokratickém uspořádání, však dnes mají možnost účastnit se voleb. Tato výsada ale vyvolává otázku. Měli by Kristovi následovníci používat politický proces s cílem uzákonit ve své zemi židovsko-křesťanské hodnoty?

Někteří dokonce zastávají názor, že křesťané mají vládu a kulturu plně podřídit Kristu a civilní právo podřídit zákonu Mojžíšovu. Znamenalo by to například uzákonit trest smrt za cizoložství či homosexuální pohlavní styk a legalizovat pouze jedno náboženství. Pouze malé množství křesťanů půjde sice tak daleko, ale mnozí používají politická vyjádření tak, že jejich víra se vlastně projevuje ve volebních hlasech, jimiž jsou získáváni určití političtí zástupci, kteří pak prosazují určité politické reformy.

Jiní křesťané doporučují politiky se vůbec neúčastnit. Zastávají názor, že bychom se měli zabývat pouze evangelizací a že bychom měli učit křesťany, jak svým životem přinášet Bohu čest. Tvrdí, že bez ohledu na naše snahy zde budou i nadále lidé chudí, potrvá společenské bezpráví, kriminalita, revoluce a války, dokud se nevrátí Kristus. Povolnost a krutost v naší společnosti vnímají jako naplňování Písma (například 2Tm 3), takže převládající ničemnost a zlo je znamením, že Kristův návrat je již blízko. Domnívají se, že naší úlohou není měnit svět pro Krista, ale spíše zvát lidi ze světa do nového království. Podle tohoto pohledu nebude řešení spočívat v legislativě, která by byla v souladu s absolutními biblickými zásadami, ale ve znovuzrozeném životě těch, jež jejich mravní selhání vede ke spásnému životu v Kristu.

Lidé s podobnou vírou zastávají různé strategie, a jsou tedy rozděleni.

Je tedy na místě zamyslet se nad používanými strategiemi. Všichni musí uznat, že Boha se velmi dotýká společenské bezpráví, etnické konflikty i domácí násilí.

Slova Přísloví 14,34 platí i dnes: „Spravedlnost povznáší národ, hřích je národům k ostudě“ (B21). Stejně aktuální jsou i slova proroka Izajáše: „Hospodin vejde v soud se staršími svého lidu a s jeho knížaty: ‚Vy jste vyplenili tu vinici, to, co jste vyrvali chudému, je ve vašich domech. Proč deptáte můj lid a drásáte tváře chudých?‘ je výrok Panovníka, Hospodina zástupů“ (Iz 3,14-15).

Apoštol Pavel v Římanům 1,18-32 ukazuje, že Boží hněv je namířen proti vzpouře těch, kdo jej zavrhují, kdo odmítají přinášet mu čest a uchylují se k útlaku a násilí. Bohu záleží na chudých a utlačovaných, na těch, kdo trpí násilím.

Je však otázkou, zda Bůh chce, aby občané žijící v demokracii svou víru projevovali ve volebních preferencích a v legislativě. Chce Bůh, abychom se organizovaně zabývali reformami v politice a soudnictví? Anebo Bůh lidi spíše volá k tomu, aby jednali jako Jonáš, který kázal v ulicích města Ninive?

Co v pluralitní společnosti znamená činit druhým tak, jak bychom chtěli, aby oni činili nám?

Jistěže křesťané budou své morální postoje promítat ve volbách. Ale co znamená uplatňovat Kristův zákon v pluralitní společnosti? Přinejmenším to znamená činit druhým tak, jak bychom chtěli, aby oni činili nám. Ale co to znamená konkrétně? Jak by měl muslim hlasovat ohledně záležitostí, které by mohly zasahovat do našeho křesťanského přesvědčení? Jak by měl zastánce hnutí New Age hlasovat v politických záležitostech, které by mohly ohrozit svobodu konzervativních církví?

Jestliže bychom svými většinovými hlasy při volbách mohli muslimy a zastánce hnutí New Age konvertovat ke Kristu, měli bychom poměrně snadnou odpověď. Ale pokud skutečně věříme, že máme absolutně činit druhým tak, jak bychom chtěli, aby oni činili nám, musíme o všech možných důsledcích přemýšlet velmi pečlivě, uvážlivě a s láskou.

Nyní nemá žádný národ zvláštní vztah s Bohem, jako tomu bylo v případě Izraele od doby Mojžíše až ke Kristu. Ani mezi námi nejsou prorokové jako Elijáš, kteří by mohli přivolat oheň z nebe. Ale Boží lid má výsadu Boha zastupovat. Máme projevovat srdce služebníka a vystupovat s prorockým hlasem v tomto světě, který potřebuje být konfrontován se svými ničivými tendencemi.

Křesťanští představitelé, kteří působili v Německu před druhou světovou válkou, jsou ještě dnes oprávněně kritizováni, protože jen málokteří z nich projevili ochotu veřejně vystoupit proti antisemitské politice nacistů.

Kde můžeme dnes vidět postoje podobné jako u Hitlera? Neprojevuje se podobný postoj třeba v široce přijímané politice ohledně interrupcí? Anebo v ničivém duchu relativismu, který vede miliony lidí k názoru, že nejlépe je dělat to, co je dobré v jejich vlastních očích? Vzhledem k tomu, že nejsou uznávána žádná absolutní morální měřítka, mnozí dnes musí nést následky svého hříchu v oblasti volných sexuálních vztahů, promiskuity a homosexuality. Na prvním místě je často rychlé uspokojení našich potřeb, a tak se stáváme závislými na jídle, alkoholu, televizi, práci, zábavě a sexu. S názorem, že náboženství je jen otázkou osobního vkusu (a že „všechny cesty nakonec stejně vedou do Říma“), přišly tisíce lidí o bázeň před Bohem a již nemyslí na to, že jednoho dne stanou před Ježíšem.

Církev musí pečlivě zvažovat rozdíly mezi strategií politickou a prorockou.

Úloha církve

Každý sbor je rodinou věřících spojených v uctívání, poučování ze Slova Božího, rozdělování služebních úřadů, uplatňování kázně, vzájemném budování a evangelizaci. Bible nijak přímo neukazuje, že církev či skupina sborů by se měla pokoušet měnit zákony dané země. Z historie je spíše vidět, že církev zakoušela úpadek, pokud se pokoušela spojovat s vládní strukturou a mít podíl na státní moci.

Kazatelé a církevní vedoucí si nemohou dovolit, aby se zdráhali láskyplně prohlašovat, jak se pravdy Božího slova vztahují ke společenských otázkám. Jak jsme si již uváděli, Bible se obšírně vyjadřuje k otázkám sociální spravedlnosti, k posvátnosti manželství, ke kvalitě dobrého domova i k měřítkům sexuální morálky. Proto je třeba tyto pravdy vyučovat.

Ale musíme pečlivě zvážit, co se stane, když se předsálí modlitebny použije k organizování politické odpovědi na morální otázky. Církev musí být místem, kde věřící hluboce přemýšlejí o tom, jak Boží hodnoty uplatňovat ve svém životě. Právě prostředí církve nás má vybavovat k tomu, abychom pak s láskyplným prorockým hlasem promlouvali ke společnosti.

Lidé ve světě kolem nás potřebují pociťovat, že na problematiku morálky upozorňujeme kvůli nim samotným a ne kvůli tomu, abychom chránili své vlastní zájmy.

Jsou ještě další důvody, proč nemáme pověst naší skupiny dávat všanc v politických debatách. Žurnalista Colman McCarthy píše: „Republikáni jsou podporováni z peněžních zdrojů, které jsou ve své podstatě zaměřeny proti rodině. Mezi hlavními sponzory Republikánského národního výboru jsou entity se zájmy v oblasti alkoholu, tabáku, hazardních her a zbrojařství“ (Grand Rapids Press, 5/26/95). Církve, které se budou ztotožňovat s politickými stranami či skupinami, nevyhnutelně zkompromitují svou vlastní hodnověrnost, poškodí své svědectví pro Krista a opomenou svůj primární úkol. Církev má úlohu duchovní a metodou církve je morální přesvědčování, nikoli politická moc.

Úloha křesťana jako občana

Jednotliví křesťané mohou ve své kultuře prosazovat morálku a spravedlnost - prostě svým vlastním příkladem. Ale biblické hodnoty bychom měli dávat najevo tak, abychom svými slovy i skutky ukazovali, že nám opravdu jde o věčný úděl lidí kolem nás. Když usilujeme o skutečné dobro pro druhé, musíme se vyhýbat výsměchu, neúctě a útočnému myšlení, kdy by lidé docházeli k závěru, že nejsme na jejich straně, ale proti nim.

Naším cílem je lidi získávat - svou čestností, uctivostí, zdvořilostí, tím, že budeme dávat najevo, jak nám na druhých záleží, a to v duchovním i mravním ohledu. Měli bychom se chovat tak, že i když nám někteří řeknou, abychom si raději hleděli svého, přesto budou uznávat naši upřímnost. I když budeme nespravedlivě osočováni či i záměrně líčeni klamně, v naší reakci se musí odrážet Kristův duch. Je na místě si připomenout slova apoštola Petra:

Kdo vám ublíží, budete-li horlivě usilovat o dobro? Ale i kdybyste měli trpět pro spravedlnost, jste blahoslavení. Nebojte se jich a nerozrušujte se, ale Pána, Krista, posvěťte ve svých srdcích. Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte, avšak s tichostí a s bázní, majíce dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince. Neboť je lépe trpět, bude-li to chtít Boží vůle, když jednáte dobře, než když jednáte zle. (1Pt 3,13-17)

Udržíme-li si takový postoj, budeme světu solí a světlem. Pokud budeme jednat zodpovědně vůči svým vlastním zásadám, bude to dobré i pro společnost. John Adams, jeden ze zakladatelů Spojených států, řekl: „Nemáme vládu schopnou potýkat se s lidskými vášněmi nespoutanými morálkou a náboženstvím. Naše ústava byla vytvořena pro morální a zbožné lidi. Pro kohokoli jiného je zcela nedostatečná.“

Sekularisté a někteří náboženští vůdci se domáhají legalizace manželství mezi osobami téhož pohlaví, prostituce a interrupcí. Křesťané musí svým vlastním příkladem a láskyplným jednáním varovat, že se tím stávající bolest a zmatek ve společnosti jedině prohloubí.

„Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena?“ Ježíš (Mt 5,13)

Církev ale často svou přesvědčivost ztrácí, protože její vedoucí představitelé něco káží, ale naprosto něco jiného dělají. Právě to bylo problémem farizeů. Nahlíželi na sebe jako na zastánce mravní čistoty, protože dokázali precizně vysvětlovat Mojžíšovy zákony. Sami ale podle těchto měřítek nežili a svým pokryteckým postojem se stali Kristovými nepřáteli.

Ale není třeba nic vzdávat jen z obavy, abychom třeba také neskončili jako farizeové. Nyní rozhodně není čas kapitulovat před temnotou. Je třeba činit pokání a projevovat lásku, která v nás bude rozněcovat plamen pravdy.

Společnosti je třeba připomínat, že vše není relativní. Tato filozofie získává například ve Spojných státech stále více navrch. Sekularisté usilují o kulturu, v níž „je uznáváno a respektováno právo ženy libovolně nakládat se svým tělem; sexuální praktiky dospělých jedinců, téhož či odlišného pohlaví, nemají zajímat nikoho jiného než je samé; vládní instituce se mají vyvarovat jakýchkoli projevů spojených s religiozitou a veřejné školy mají být bez jakýchkoli projevů náboženství“ (Leo Pfeffer, citován E. Michaelem Jonesem v Culture Wars, květen 1995, s. 7). Tyto svobody ale již vedly k milionům interrupcí, epidemii AIDS, záplavě dětí narozených mimo manželství (což u některých menšinových skupin činí sedm dětí z deseti).

Když lidé zvažují, co je jejich volby budou stát, musí také slyšet, že cena za jejich hřích již byla plně zaplacena.

Řešení problémů společnosti se nedosáhne prostřednictvím legislativy, která zakáže veškeré interrupce, uvězní všechny praktikující homosexuály anebo odřízne pomoc svobodným matkám. Ale tito lidé potřebují vědět, že je zde Někdo, kdo nenávidí pýchu a svéhlavou morální nezávislost. Potřebují vědět, že tento Někdo je miluje a zajímá se o jejich bolest, kterou si působí svým záměrným opomíjením mravních měřítek. Tito lidé potřebují vidět, že skutečně nenávidíme zlo, ale že jim chceme zároveň skutečně projevovat laskavost a lásku. Potřebují vidět taktní jednání a zdravou logiku, která je bude postupně a trpělivě vést k Tomu, kdo nám již odpustil naše hříchy a naplňuje nás láskou. Potřebují vědět, že největší nebezpečí není v porušování absolutních mravních zákonů, ale v tom, když odmítnou přijmout spásu a ochranu ze strany našeho Pána Ježíše Krista.

Neprojevujeme pak ale samospravedlnost, když říkáme, že víme, co svět potřebuje? Jsme natolik mravně povýšení a arogantní, abychom klidně říkali, že máme pravdu, zatímco ostatní se podle nás mýlí? Nikoli, pokud náš smysl pro to, co je správné, je založen na nezaslouženém odpuštění, jehož se nám dostalo díky Kristově smrti na kříži.

Kromě toho je důležité dávat jasně najevo, že si uvědomujeme hřích a že naše vědomí hříchu je mnohem hlubší než nynější politické debaty. Je důležité si uvědomovat, že i když se vynakládá velké úsilí v boji s problémy jako interrupce či vztahy osob téhož pohlaví, je třeba se zaměřovat na ještě mnohem horší hříchy.

Není samospravedlivé říkat, že ostatní se mýlí, pokud se ovšem náhodou zároveň nedomníváme, že jsme spravedliví díky svému vlastnímu úsilí.

Náš náboženský svět tedy potřebuje slyšet hlas proroka Ezechiela, který jasně uváděl, že hříchy Sodomy a Gomory vůbec nejsou daleko od našeho vlastního srdce. Můžeme si sice myslet, že Bůh odsoudil Sodomu za homosexualitu, ale je to jen část celého obrazu. Přečtěme si, co říká Ezechiel:

Hle, toto byla zvrácenost tvé sestry Sodomy: Vznešenost, nasycenost chlebem a utěšená bezstarostnost, to měla ona i její dcery, ale ruku chudého a nuzného neposilovala. Povyšovaly se a páchaly přede mnou ohavnost. Odstranil jsem je tedy, jakmile jsem to spatřil. (Ez 16,49-50)

Z Božího slova a ponaučení z historie můžeme dávat lidem na vědomí, že za sexuálními zvrácenostmi a domácím násilím je vlastně postoj, kdy pachatel se činí středem vesmíru. Za hříchy, jichž se dopouští celé říše a národy, se skrývá sebestřednost jednotlivců, kteří se zajímají jen o své vlastní potřeby a o to, co je správné v jejich očích.

Když věřící lidé přijdou o svou dobrou pověst a pozbydou lásku k lidem vně své vlastní rodiny, platí za to všichni. Když věřící, kteří znají poselství o milosti v Kristu, se přestanou zajímat o bolest druhých a o jejich věčnou duši, a když místo toho začnou jen zaujímat defenzivní moralistické postoje, zůstane celá společnost vydána všanc svým vlastním vrtkavým zákonům.

Když je církev plná sobectví, sobectví pak pronikne do celé společnosti.

Další a další zákony tedy nemohou nijak měnit společnost, která již nevěří v zákon mravní. Ale taková společnost pak nemůže být zachráněna ani na základě absolutních biblických měřítek.

Co absolutní měřítka zmohou a co nezmohou

Viděli jsme, k čemu dochází, když se ze společnosti vytratí jednotný pohled na mravní otázky, takže se ztratí základ pro zákon a pořádek. Relativismus, který nás okrádá o zdrženlivost, ale představuje ještě větší nebezpečí.

Ničivým vlivem relativismu se například zabývá Josh McDowell ve své knize Right From Wrong. Viní nás z toho, že selháváme, když mladým lidem neukazujeme, jaké hluboké osobní záležitosti jsou zde v sázce.

McDowell ukazuje, že pokud učíme pouze, co by se „mělo“ a „nemělo“ dělat, pravděpodobně tím budeme u sebe i u mladých lidí jen pěstovat mravní formalismus a dogmatismus. Lepším přístupem je důkladně se snažit chápat následující skutečnosti:

  1. Pravidla (co by se „mělo“ a „nemělo“ dělat).
  2. Zásady.
  3. Neměnný Boží charakter.

Josh McDowell uvádí, že skutečný rozdíl mezi tím, co je správné a nesprávné, budeme moci chápat jedině tehdy, pokud chápeme, jak je určité pravidlo zakotveno v určité zásadě, a pokud zároveň vidíme, jak se taková zásada vztahuje k neměnnému Božímu charakteru.

McDowell zde mluví o něčem velmi důležitém. Pokud se nebudeme mít na pozoru, budeme mít sklon absolutní mravní měřítka převrátit v něco, čím nikdy neměla být. Na absolutní mravní měřítka si nemůžeme dovolit nahlížet jako na názory generace svých rodičů. Jestliže v mladých lidech zanecháváme právě tento dojem, naprosto se budeme míjet účinkem.

Podle Nového zákona je naprosto zásadní, abychom chápali, co i ty nejdůležitější mravní zákony zmohou a co nezmohou. Podle apoštola Pavla je zásadní, abychom chápali, že zákon nám sice může ukázat, co je správné, ale týž zákon nás nikdy nemůže učinit dobrými.

Znalost zákona nás může vést k pocitu mravní nadřazenosti a víra v určitý mravní zákon může být dokonce povznášející. Ale Pavel ukazuje, že je velký rozdíl mezi znalostí zákona a jeho dodržováním.

Je velký rozdíl mezi znalostí zákona a jeho dodržováním.

Podle apoštola Pavla nám zákon dává určité měřítko, abychom viděli, jak velká propast je mezi námi a Bohem, který nás stvořil. Zákon také ukazuje, do jakých výšin může Bůh vést ty, kdo se ve svých rozhodnutích a volbách chtějí aktivně podřizovat jeho Synu a Duchu.

Zákon však nikdy nebyl zamýšlen jako něco, co máme zachovávat, abychom si od Boha zasloužili odpuštění a věčný život. Proto mohl Pavel také napsat:

Víme, že člověk není ospravedlňován ze skutků Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme v Krista Ježíše uvěřili, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy, a ne ze skutků Zákona, protože ze skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk. (Ga 2,16)

Zákon nám při správném pochopení ukazuje, jak nutně potřebujeme Boží odpuštění a jak potřebujeme, aby nám Duch Boží dal nové srdce. Proto Pavel napsal křesťanům v Efezu, kteří již věřili v Toho, kdo zemřel za jejich hříchy:

Jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás - je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. (Ef 2,8-9)

Ale k čemu dojde, když si uvědomíme, že zákon nejsme schopni dodržovat a že jsme naprosto závislí na daru milosti od Boha? Jakmile jsme v Kristu, můžeme se pak stát dobrými křesťany prostě díky svému úsilí zachovávat absolutní mravní měřítka? Přečtěme si, co Pavel napsal lidem, kteří zastávali takový názor:

Ó, nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval, vás, kterým byl před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný? Toto jediné se chci od vás dovědět: Přijali jste Ducha na základě skutků Zákona, nebo na základě slyšení víry? To jste tak nerozumní? Začali jste Duchem, a nyní dokončujete tělem? (Ga 3,1-3)

Absolutní Boží zákony nám tedy ukazují, jak jsme závislí na nezasloužené pomoci Ducha Božího. Ukazují nám, jak zásadně se mýlíme, pokud se snažíme žít podle toho, co považujeme za dobré ve svých očích. Zákony nám ukazují, že co se týče spásy a příštího života, jsme naprosto závislí na Bohu, protože jedině on v nás může vytvořit srdce, které bude milovat pravdu a lásku.

Dobrou zprávou je, že Kristus zemřel a byl vzkříšen, aby nám dal život, jaký nám nemůže dát naprosto žádný zákon!

Další publikace a materiály jsou k dispozici
na www.BiblickaKnihovna.cz.


O publikaci

Název: Co je správné a nesprávné: Hledání absolutních mravních měřítek.

Původně: Right & Wrong: A Case For Moral Absolutes. s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Current Issues (Aktuální otázky).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2012.