I když si připadáte osamělí, nikdy nejste sami

I když si připadáte osamělí, nikdy nejste sami

Ke stažení:

Jakou osamoceností trpíte? Osamocenost nás může zasáhnout po stránce, citové, tělesné, psychické a duchovní. Co je příčinou osamocenosti? Jaká je osamocenost konstruktivní a destruktivní? Jak z osamocenosti ven?
When life is darkened with overwhelming pain and loneliness, hope and comfort can become a lifeline for survival. In this booklet, written out of the experiences of J. Oswald Sanders’ own loneliness, you’ll find insights to help those who are struggling with feelings of separation physically, spiritually, and psychologically. You’ll gain a better understanding of how to identify the source of the problem and move toward the place of experiencing God’s peace.

I když si připadáte osamělí, nikdy nejste sami


OBSAH:

Osamělost

Jak tento problém diagnostikovat

  • Zárodky osamělosti
  • Naše dvojí potřeba
  • Negativní činitele
  • Invaze televize
  • Osamocenost je všude
  • Rasová směsice

Samota versus osamělost

  • Konstruktivní samota
  • Jak se na věci opět dívat z Božího pohledu
  • Samota, která vede k proměně

Sám, ale nikdy osamocen

  • Tři možné postoje

Cesta k úlevě

  • Jak si připravit cestu
  • Jak přijmout odpuštění
  • Nebát se sebeodhalení
  • Přijetí vede k pokoji

Ty nejtemnější noci svého života nezažívají jen lidé, které překvapí požár, nehoda, zemětřesení či povodeň, ale také lidé, jejichž tragédie není navenek tak patrná. Trýznivou bolest zažívají ti, pro něž se obvykle nechystají žádné záchranné akce, lidé, kteří musí snášet svou osamělost.

Modlíme se, aby vám tato publikace, přinesla kýženou útěchu. Kéž moudrost J. Oswalda Sanderse vám přinese nejen pokoj, ale také vám pomůže, abyste už ve svém životě nemuseli zakoušet osamělost.

Martin E. De Haan II

Osamělost

O osamělosti se rozhodně nepíše nijak příjemně. A rozhodně není nic příjemného osamělost zakoušet. Sám tento pocit dobře znám. Zemřely mi dvě manželky a 17 let jsem strávil jako vdovec. A když jsem byl požádán, abych na námět osamělosti napsal publikaci, vůbec se mi do toho nechtělo. Vždyť už to udělali jiní a nepochybně lépe. Ale moje osobní zkušenosti s mnoha lidmi v různých zemích mi jen ukazovaly, o jak rozsáhlý problém se jedná. A jen málokomu se daří přijít na uspokojivé řešení. Zdráhavě jsem se tedy chopil pera v naději, že moje pojednání snad pomůže utišit bolest z osamělosti alespoň u některých čtenářů.

Vím, že neexistuje jednoduchá ani univerzální odpověď, ani žádné rychlé řešení. Je zde zapojeno příliš mnoho činitelů. Jedná se o složitý problém, přičemž různé druhy osamělosti si také vyžadují různé přístupy. Úlevu lze nalézt, jedině když se nezaměřujeme pouze na příznaky či projevy, ale když se soustředíme na podstatu tohoto trápení. Je tedy třeba se zaměřit na nedostatek důvěrných vztahů, což je tím nejbolestivějším činitelem.

Osamělost ve své nejhlubší podstatě pramení z toho, že jsme jako lidé odcizeni Bohu. A proto jakékoli nápravné opatření, které tento činitel nebere v potaz, povede jen k povrchní úlevě, která bude kromě toho jen dočasná. Kořen tohoto problému je tedy sice duchovní, ale přesto nesmíme opomíjet psychologické a sociologické prvky s tím spojené.

Zdroje, které jsou osamělým lidem k dispozici, jak od Boha, tak i od jejich bližních, jsou hojnější, než si takoví lidé vůbec uvědomují. Pokud by si to uvědomili, mohla by jejich osamělost být začátkem nové cesty směrem k mravní a duchovní zralosti. Pokud by se vzdali touhy, aby o ně někdo pečoval, a místo toho začali pečovat o někoho dalšího, mohli by s překvapením objevit, že jejich osamělost vlastně byla snesitelná, i když se jim třeba nepodařilo se jí zbavit úplně.

Jak tento problém diagnostikovat

Lékař musí nejprve stanovit diagnózu a teprve pak nasadí potřebnou léčbu. Podobně je to i s osamělostí. V této části se proto budeme snažit odhalit některé příčiny osamělosti.

Osamělost není nic vzácného, ale přesto není snadné ji definovat. Websterův slovník uvádí: „Stav, kdy člověk nemá žádnou společnost, je odříznut od dalších, není v kontaktu s dalšími, pociťuje ze samoty smutek, pociťuje bezútěšnou opuštěnost.“ Již samotný výraz osamělost v nás patrně vyvolává velmi nepříjemné pocity.

Jedním ze znepokojujících rysů osamělosti je fakt, že její oběti obvykle nejsou s to určit povahu a zdroj svého problému, a v důsledku toho ani nejsou schopni přijít na žádné vhodné řešení. To by nás ale nemělo odradit, abychom vše vzdali.

Osamělost má mnoho podob, přičemž všechny jsou naprosto nežádoucí. Může se projevovat vnitřní bolestí, pocitem prázdnoty, nedostatkem spokojenosti. Naše srdce plane neukojitelnou touhou po lásce.

Z výzkumu vyplývá, že k akutní osamělosti může vést úmrtí životního partnera či člena rodiny, rozvod, rozluka či rozchod, přestěhování do jiné země. Každá z těchto událostí může vést k hlubokému emočnímu traumatu.

V jiných případech je osamělost důsledkem toho, kdy člověk nedokáže mít uspokojující vztahy, a to především s osobou druhého pohlaví. Ať už je příčina jakákoli, osamělost je bolestivá.

Latinsko-americký kazatel Luis Palau se na jedné své evangelizační kampani ptal posluchačů, o čem by měl kázat. Mnozí navrhovali různá témata, ale nejčastěji chtěli, aby mluvil o osamělosti.

Mluvili tím za ty, kdo trpí patrně nejrozšířenějším problémem dnešní doby. Nárůst osamělosti si opravdu vyžaduje naši pozornost. Lidé vždy trpěli osamělostí, ale následkem moderního způsobu života je počet osamělých lidí stále vyšší.

Jedním z projevů osamělosti je pocit prázdnoty, marnosti a naprosté zbytečnosti. Zejména pro starší osoby je osamělost traumatickou zkušeností. Pokud z nějakého důvodu nejsou v kontaktu s dalšími členy své rodiny, cítí se být vyrváni ze svých rodinných kořenů a je pro ně velmi těžké navazovat v novém prostředí nové vztahy.

Irene Burnsideová v článku „Osamělost ve stáří“, napsaném pro časopis Mental Hygiene, uvádí, že „osamělost je stavem mysli, v němž skutečnost, že člověk měl ve svém životě kdysi nějaké lidi, je víceméně zapomenuta, takže je zcela beznadějné, že by v budoucnu ještě mohl nějaké vztahy mít“.

Osamělost není hříchem, a proto vůbec nepomáhá, když se osamělý člověk kvůli své osamělosti ještě zatěžuje pocity viny. Náš Pán Ježíš, který byl naprosto bez hříchu, byl přece často sám. Jestliže se však skutečnostem nepostavíme tváří v tvář, realisticky a cíleně, mohou se u nás rozvinout škodlivé postoje, které nám budou bránit v tom, abychom se těšili ze života a z plodné služby Bohu a lidem.

Zárodky osamělosti

Může nás překvapit, že Bible se osamělostí nijak obšírně nezabývá. V Písmu ale nacházíme důvěryhodné a autentické vysvětlení základních problémů lidstva, a proto nám Písmo může ukázat i jejich řešení.

Bible ukazuje, že Adam byl původně dokonalý.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu... Bůh viděl všechno, co učinil, a hle, bylo to velmi dobré. (Gn 1,27.31)

Adam byl sice stvořen jako dokonalý, ale přesto byl neúplný, což vidíme i z vyjádření samotného Boha.

I řekl Hospodin Bůh: Není dobré, aby byl člověk samoten. Učiním mu pomoc jako jeho protějšek... Hospodin Bůh tedy uvrhl na člověka hluboký spánek, a zatímco spal, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. A Hospodin Bůh vybudoval z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k člověku. (Gn 2,18.21-22)

Adam a Eva žili zpočátku v nevinnosti, beze studu a strachu. Těšili se ze svého vzájemného vztahu i ze vztahu s Hospodinem. Nebyli sami, necítili se osamělí.

Pak na scénu lstivě přichází had, jemuž se podaří svést první lidský pár ke hříchu. Následkem této neposlušnosti a vzpoury proti svému Stvořiteli pak Adam s Evou pozbudou své dokonalosti a nevinnosti. Od té chvíle jsou v padlém stavu, který předávají i svým potomkům. Obraz Boží byl sice v jejich případě poškozen, ale nebyl zcela zničen. A v této chvíli přišla na svět i osamělost.

Po tomto pošetilém jednání a hříchu byli Adam s Evou vyhnáni ze zahrady Edenu. Od té doby se zmítají v chapadlech děsivého strachu a sevření chladné osamělosti. To je skutečná tragédie. Namísto důvěrného vztahu s Bohem nyní zakoušejí osamělost!

Naše dvojí potřeba

Byli jsme stvořeni s dvojí potřebou - potřebujeme vztah s Bohem a s dalšími lidmi. Tyto potřeby nelze ničím nahradit. V každém člověku je hluboce zakořeněn instinkt být ve společenství s druhými. Pokud tato potřeba není uspokojena, zvětšuje se pocit osamocenosti.

Osamocenosti jsme vystavováni na mnoha různých rovinách, přičemž rovina emoční se týká ztráty blízkého vztahu s dalšími lidmi. Úlevy lze dosáhnout jedině díky jiným vztahům. Pro lidi ostýchavé, nesmělé a plaché to ale představuje téměř nepřekonatelnou překážku.

Osamocený člověk se potýká s pocity, že je „vyčleněn“ ze společnosti, což pak vede k pocitům nízkého sebevědomí a sebeúcty. Taková osoba dochází k závěru, že pro nikoho nic neznamená, a proto ani nikdo o přátelství s ní nestojí. Tento postoj následně vede k jakési více či méně dobrovolné izolaci.

Lidé v takovém myšlenkovém rozpoložení především potřebují mít kolem sebe skupinu přátel, kteří jim budou oporou. Ale jak a kde je nalézt? V řadě křesťanských sborů je tato potřeba naplňována v domácích skupinkách, jejichž členové o sebe projevují zájem a vycházejí si vstříc. Prvním krokem však je do takové skupinky přijít, což za osamoceného člověka nikdo udělat nemůže.

Společenská osamocenost je sice velice těžká, ale duchovní osamocenost je ještě zásadnější, protože s sebou nese nejen pocit izolovanosti od lidí, ale i od Boha, který jediný dokáže dokonale vyplnit prázdnotu v lidském srdci.

Věhlasný francouzský vědec Blaise Pascal uváděl, že v každém lidském srdci je prázdnota, za níž stojí Bůh. Staletí před ním svatý Augustin, biskup z Hippa, výstižně poukázal na kořen osamocenosti: „Bůh stvořil člověka pro sebe, a naše srdce nemá pokoje, dokud nenajde spočinutí v Bohu.“

Z tohoto důvodu je největší potřebou osamoceného člověka ujistit se o tom, že má správný vztah s Bohem, tím největším lékařem. To Bůh má lék na každý nedostatek a nemoc lidského srdce.

Negativní činitele

V naší benevolentní, rozhazovačné západní společnosti zaměřené na rychlé uspokojování potřeb nám může připadat velmi zvláštní, že tolik lidí padá za oběť osamocenosti, která postihuje osoby chudé i bohaté. Působí zde společně celá řada faktorů.

Patří sem rozsáhlé společenské změny a časté stěhování například kvůli práci. To vede zcela nevyhnutelně ke značnému oslabení rodinných svazků a brání to rozvoji komunity a hlubších přátelství.

Na složitosti a uniformitě života se také podepisuje rozvoj moderních digitálních technologií, které spíše vedou k neosobní komunikaci. Namísto malého obchůdku, kde se nakupující zákazníci znali, dnes většina dává přednost neosobnímu supermarketu. Následkem masové výroby se pracovníci v celé řadě profesí přeměnili na jakési lidské roboty. Řemeslník, který mohl dříve s hrdostí předvádět svou zručnost, je nyní nucen vykonávat rutinní činnost u pásu anebo je mu nabídnut předčasný odchod do důchodu.

Rychlá urbanizace - překotný růst velkoměst a metropolí - vede ke zvláštnímu paradoxu, kdy lidé sice žijí v těsné blízkosti, ale přesto k sobě mají velmi daleko a žijí v naprosté izolaci. Podle sčítání lidu v roce 1982 žilo ve městech jen 20 procent čínského obyvatelstva, ale v roce 1986 již to bylo 37 procent.

Lidé ve velkoměstech na mnohapatrové domy nahlížejí spíše s podezřením, protože zde nelze mezi sousedy očekávat žádnou vřelost či přátelství, i když se pochopitelně najdou výjimky. Není žádnou anomálií poznat lidi, kteří žijí prakticky těsně vedle sebe, a přesto se potýkají s hlubokou osamoceností.

Invaze televize

Televize má své výhody i nevýhody. Stejně jako jiné vynálezy má velký potenciál k dobrému, ale je často zneužívána k nesprávným účelům. Mezi její destruktivní účinky patří to, že diváci spolu jen málokdy vedou dobrou komunikaci. Povrchní sledování televize prostě brání hlubším rozhovorům.

Řada programů nejen že postrádá smysl, ale jsou dokonce škodlivé. Na obrazovce je stále běžnější násilí i pornografie. Sklízíme pak ovoce v podobě vzrůstající zločinnosti.

A kromě těchto jednoznačně negativních rysů jsou diváci vedeni k tomu, aby žili ve světě fantazie. Namísto přátelské a vřelé komunikace v rodině a s přáteli žijí mnozí ve virtuálním světě svých oblíbených seriálových hrdinů. Když si rodiče začnou dělat starosti ohledně mravních a intelektuálních norem, které jsou jejich dětem v televizi předkládány, často to v rodině vede jen hádkám a nesouladu.

Tyto činitele spojené s invazí televize tedy jen dále prohlubují problém osamocenosti.

Osamocenost je všude

„Je zvláštní být všude tak znám, a přesto se cítit tak osaměle.“ Takto výstižně se vyjádřil význačný vědec Albert Einstein. Osamělost si mezi lidmi nevybírá. I když v případě Alberta Einsteina mohla k jeho osamělosti přispívat právě jeho genialita.

Osamělost je stále častější součástí lidského života, je popisována jako oslabující nemoc, která si u lidí nevybírá mezi jejich společenským postavením, pohlavím ani jejich věkem.

Jeden deník provedl široký průzkum mezi svými čtenáři. Z odpovědí byly patrné tři hlavní problémy - strach, obavy a osamocenost. Za osamoceností se jistě skrývají obavy a strach. Ale právě osamocenost hodně vypovídá o našem dnešním světě.

Při jednom průzkumu na jedné psychiatrické klinice téměř 80 procent pacientů uvedlo, že o psychiatrickou pomoc požádali právě kvůli osamocenosti. Proto se nedivíme, že David Jeremiah ve své knize Overcoming Loneliness (Jak překonat osamělost) tento problém označuje jako „nemoc tohoto desetiletí a patrně každého desetiletí na sklonku dvacátého století“.

Celá řada dnešních populárních písní se nese v melancholickém duchu a vypráví o prázdnotě, marnosti, osamocenosti a zbytečnosti. Melodie jsou obvykle v zádumčivých, mollových tóninách, čímž se jen dále podtrhuje bezútěšné poselství těchto písní. V dalších písních z oblasti pop-music se často opakují témata rozchodu, nevěry a opuštěnosti. I to mluví samo za sebe.

Rasová směsice

V tomto digitálním věku se stále větším dosahem médií a komunikačních technologií jsou si najednou lidé tak blízko, jak to dosud nebylo možné. V řadě měst vidíme téměř neuvěřitelnou rasovou směsici. Například jeden ředitel střední školy v Los Angeles uvádí, že na škole mají nejméně 52 různých etnických skupin!

Tato situace ale podle předpokladů nevede k odstranění osamocenosti, ale spíše se tím celá problematika zhoršuje. Řada lidí totiž projevuje jen malou ochotu pozdvihnout se nad svou vlastní kulturní bariéru. Takoví lidé pak mohou být s lidmi z jiné kultury ve velmi častém kontaktu, a přesto se s nimi zcela míjejí.

Prakticky bezbranní jsou vůči tomu zahraniční studenti. Jeden africký student popisuje zkušenost s osamělostí následovně:

Doma se už zdálky zdravíme očima - radostně se díváme na sousedy, příbuzné a přátele. Už z dálky na sebe voláme a zdravíme se. Tady jdu po ulici, ale lidé se mi pohledem vyhýbají. Nikdo mě nezdraví, nikdo na mě nevolá. Každý pořád někam spěchá.

A je dobře si uvědomit, že tento student vlastně mluví za tisíce jemu podobných.

Jiný student na svou školní lavici napsal: „Jak to, že jsem zde mezi tisíci dalšími tak sám?“ S bolestí si musel uvědomit, že se denně potkává se stovkami dalších studentů, ale přesto s nikým z nich nemá žádný smysluplný vztah.

Samota versus osamělost

Mezi samotou a osamělostí jsou sice určité podobnosti, ale nejedná se o totéž.

Výraz sám se v Bibli vyskytuje často, ale jen ve velmi málo případech, kdy by se týkal osamělosti. Pán Ježíš si tohoto rozdílu byl také dobře vědom, když řekl: „Přichází hodina, a již přišla, kdy budete rozptýleni každý do svých domovů a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (J 16,32). Zásadní rozdíl mezi těmito výrazy lze vyjádřit následovně: Osamělost je důsledkem nedostatku důvěrných osobních vztahů či smysluplné činnosti. Samota je stav, kdy člověk není ve společnosti s dalšími lidmi.

Osamělost je vždy vnímána negativně, zatímco samota může být často zkušeností velice pozitivní, při níž můžeme načerpat novou sílu. Osamocenost s sebou nese pocity pustošivé, ničivé bezútěšnosti a sklíčenosti. Dusí naději, bere sílu.

Samota, stav, kdy je člověk sám, je naproti tomu obvykle tvůrčí a působí motivačně. Samotu si člověk volí dobrovolně. Naproti tomu osamělost je nedobrovolná, nechtěná, nežádoucí.

Bůh na osamocenost nahlíží jako na cosi nežádoucího: „Není dobré, aby byl člověk samoten“ (Gn 2,18). Naproti tomu někdy je velmi dobré být nějakou dobu sám.

Poté, co Bůh řekl, že pro člověk není dobré být samoten, stvořil Bůh Adamovi „pomoc jako jeho protějšek“, čímž dal najevo, že člověk byl stvořen k tomu, aby žil ve společnosti druhých. Byli jsme stvořeni jako společenské bytosti - máme mít vztah s Bohem a s lidmi. Svého záměru nemůžeme dosahovat sami, ale společně s dalšími. Protože jsme byli stvořeni jako společenské bytosti, pociťujeme při nedostatku vztahů jakousi prázdnotu, která silně zatěžuje našeho ducha i mysl.

Jeden člověk se vyjádřil, že osamocenost rozhodně není jen stav, kdy je člověk sám, ale stav, kdy má člověk pocit, že na něm nikomu nezáleží. A tento stav nutně nemusí být vyvolán určitými okolnostmi, může se jednat o stav mysli.

Být sám - sám se svými myšlenkami - je normální. A je to i důležité pro náš vnitřní život. Každý z nás někdy potřebuje utéct z každodenního shonu a věnovat se svému nitru.

„Řada z nás se tolik stará o živobytí,“ uvádí jeden autor, „že si ani neuděláme čas na samotný život.“ Proto je třeba být někdy sám a zamyslet se nad každodenním během věcí. Může to často vést k velmi cenným závěrům a čerstvým rozhodnutím.

Konstruktivní samota

Chvíle samoty nám mohou dát sílu, abychom pak třeba mohli pomáhat dalším. Pán Ježíš si často přál být sám, ale nikoli jen kvůli tomu, aby byl jen tak sám, především chtěl totiž být sám se svým Otcem. Z této samoty získával sílu, aby mohl vycházet vstříc potřebám lidí kolem sebe.

Taková samota tedy není ničím negativním, ale přináší řadu výhod. Ve ztišení nacházíme nové možnosti pro další tvůrčí činnosti. Ve ztišení se setkáváme s Bohem. Ve ztišení máme možnost naslouchat jeho hlasu. Ztišení ve společenství s Bohem je pro nás zdrojem síly.

Potřeba ztišení a samoty je dnes patrně větší než kdykoli dříve. A. W. Tozer ve své knize Of God And Men píše, že některé Boží děti „chtějí objevit požehnání duchovní samoty“, aby poznaly hodnotu samoty a jednoduchosti. Předkládá k tomu následující radu:

Každý den se uchylte někam do ústraní... Zůstaňte na takovém místě, dokud z vašeho srdce neodezní ruch a shon celého dne a dokud nezačnete pociťovat Boží blízkost. Přestaňte vnímat veškeré nepříjemné podněty a rozhodněte se je neslyšet. Snažte se naladit na vnitřní Hlas, dokud jej jasně nerozpoznáte... Přitom se učte v každé chvíli vnitřní modlitbě. Po určité době to budete schopni dělat i při své práci.

Jak se na věci opět dívat z Božího pohledu

Samota je vhodnou příležitostí zastavit se a snažit se na tajemství života dívat z Božího pohledu. Právě tak to dělal Asaf, který v Žalmu 73 otevírá Bohu své srdce.

Když přemýšlel o světě kolem sebe a viděl, jak se daří ničemným lidem, téměř ztratil svou víru. Nemohl pochopit, jak to že Bůh jim dovoluje, aby ze své ničemnosti ještě bohatli, zatímco dobří lidé spíše strádají a trpí. Jedná v tom Bůh spravedlivě? Ve světle této nespravedlnosti si Asaf klade otázku, zda vůbec má cenu snažit se žít zbožně.

Ale já... mé nohy málem uklouzly, mé kroky téměř klopýtly, neboť jsem záviděl namyšleným, když jsem viděl, jak se daří ničemům. Vždyť nejsou spoutáni, aby směřovali k smrti, jejich tělo je tučné, lidské trápení se jich netýká, nebývají postiženi jako ostatní... Hle, takoví jsou ničemové. Pořád bezstarostně rozmnožují majetek. Jistě, zbytečně jsem udržoval své srdce v čistotě a umýval dlaně v nevinnosti! Když jsem přemýšlel, jak to pochopit, připadalo mi to obtížné. Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec. (Ž 23,2-5; 12-13; 16-17)

Teprve když Asaf došel ke ztišení před Bohem, začal se na věci dívat z Božího pohledu, což posílilo jeho víru.

Stejnou nejistotu pociťoval i prorok Abakuk, když se díval na svět kolem sebe:

Jak dlouho mám, Hospodine, křičet o pomoc, a ty neslyšíš, volat k tobě: Násilí! a ty nepomůžeš? Proč mi ukazuješ zlo a hledíš na trápení? Zkáza a násilí je přede mnou, trvá spor a pozvedá se svár. (Abk 1,2-3)

W. S. Hootone ohledně této pasáže uvádí v časopisu Life Of Faith následující: „[Abakukovi] stejně jako mnoha lidem dnes připadalo těžké chápat, že Bůh připouští, aby se ničemným a věrolomným lidem dařilo lépe než lidem, kteří zdaleka tolik nehřešili. Hříchy Božího lidu volaly po nápravě (1,12) a prorok věděl, kde mají tito lidé hledat své útočiště.“ Jak našel odpověď? Až když začal naslouchat Božímu hlasu.

Ve shonu každodenního života je snadné nechat se světem postupně utvářet do jeho podoby, aniž bychom si uvědomovali, jak poznenáhlu ustupujeme od svých hodnot. Ježíš se ničím nenechal okrást o cenné chvíle ztišení, které pro něj byly posvátnou oázou v poušti lidského hříchu.

Ježíš se natolik ztotožnil s naším lidstvím, že přestože byl bez hříchu, dobrovolně se vystavil osamocenosti. Proto ho nepřekvapilo, když ho všichni jeho učedníci opustili a utekli, i když je na to předem upozorňoval. Přesto jej opustili. Ale v oné temné hodině své osamocenosti Ježíš vyznal svou neotřesitelnou důvěru v přítomnost svého Otce:

Hle, přichází hodina, a již přišla, kdy budete rozptýleni každý do svých domovů a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou. (J 16,32)

Tato radostná skutečnost Ježíšovi více než vynahradila jeho chybějící společníky. Dobře věděl, co je tím nejlepším lékem na osamocenost.

Proto má každá osamocená duše čerpat útěchu ze skutečnosti, že Bůh je i dnes spolu s každým osamoceným člověkem - stejně jako byl spolu se svým Synem.

Tomáš Kempenský ze své bohaté životní zkušenosti s Bohem předkládá ohledně samoty následující radu:

Vyhledávej chvíle ke ztišení. Často rozjímej, jak je Bůh k tobě dobrý. Přenes se přes ošidné otázky. Čti věci, které budou působit na tvé srdce. Když přestaneš jen tak klábosit a tlachat, najdeš si dostatek času k podnětnému rozjímání.

V soukromí při modlitbě pak naleznete to, co vám často venku ve světě uniká. Čím častěji budete takové soukromé ztišení mít, tím častěji se pak k němu budete chtít vracet. Čím více se mu ale budete vyhýbat, tím obtížnější pak bude se ke ztišení vracet.

Samota, která vede k proměně

„Pak Jákob zůstal sám“ (Gn 32,25). Toto vyjádření zní až žalostně. Ale v tom, co následovalo, Jákob ke svému překvapení zjistil, že sice zůstal sám, ale byl přitom s Bohem, který mu chtěl udělit své požehnání.

Jákob chtěl obměkčit svého bratra Ezaua, kterého před lety úskočně podvedl, a proto mu prostřednictvím své manželky, dětí a sluhů poslal velké dary. Ale Jákob zůstal sám!

Jistě se konfrontace se svým bratrem děsil. Patrně ho ani nenapadlo, že tato neplánovaná chvíle ztišení mu přinese nevýslovné požehnání. Zjistil, že Bůh se o své chybující děti zajímá a chce jim žehnat.

Zůstat sám může pro různé lidi znamenat různé skutečnosti. Pro některé to bude vytoužený odpočinek a ticho, pro jiné jen bolestivá samota. Být o samotě bez Boha je peklo. Ale být sám s Bohem - to je jako dotknout se samotných nebes.

Teprve když Jákob zůstal sám s Bohem, stal se z tohoto podvodníka Izrael, který byl mocný před lidmi i před Bohem. Bůh mu tím udělil úžasnou milost! Uměli bychom si možná představit, že by se Jákobovi dostalo výsady, aby byl vlivným mužem mezi svými lidmi. Již to by bylo úžasným projevem Božího odpuštění. Ale stát se mocným před Bohem? Jedině náš mocný a milostivý Bůh může udílet takovou milost a projevovat takovou lásku.

Sám, ale nikdy osamocen

Mnohé lidi trpící depresí napadá otázka, „Kde je Bůh, když se cítím tak osamoceně?“ Odpověď pochopitelně zní: „Bůh je těsně u tebe.“

„Bez ohledu na to, zde jsme si toho vědomi,“ píše v časopise Decision Margaret Clarksonová, „Boží přítomnost je zde v době naší osamocenosti, Boží pochopení, když zakoušíme nepochopení ze strany lidí, Boží neměnný záměr, když prožíváme beznaděj a pocity marnosti a zbytečnosti... Právě naše nemohoucnost může otevřít náš život vůči Kristově moci.“

Písmo je plné zaslíbení, která se nás osobně týkají. Pro každou situaci, kterou si vůbec lze představit, existuje určité zaslíbení. Buďte při čtení Bible vnímaví, abyste viděli, co Bůh zaslibuje a zmocněte se toho. Říkejte Bohu: „Učiň prosím, podle svého zaslíbení.“ O zaslíbení se máme hlásit na základě své víry. Patriarchové obdrželi svá zaslíbení právě na základě víry. Abraham Bohu neochvějně důvěřoval, „nabyl pevného přesvědčení, že to, co Bůh zaslíbil, je mocen i učinit“ (Ř 4,21).

Platnost zaslíbení záleží na tom, kdo je dává. Boží zaslíbení jsou naprosto důvěryhodná, protože Bůh je svatý a jeho moc je naprosto neomezená.

„Každé zaslíbení je jakýsi úpis od Boha,“ vyjádřil se Charles Spurgeon, „o jehož naplnění se můžeme před Bohem hlásit s rozumným požadavkem, 'Učiň, Bože, podle svého zaslíbení'. Stvořitel nepodvede stvořenou bytost, která je naprosto závislá na jeho pravdě. A co více, nebeský Otec neporuší slovo, které dal svému vlastnímu dítěti.“

Boží zaslíbení spočívají na čtyřech Božích vlastnostech, jimiž jsou zároveň stvrzena. Boží zaslíbení spočívají:

  • Na Boží pravdě, protože je nemožné, aby Bůh lhal.
  • Na Boží vševědoucnosti, takže je nemožné Boha podvést či zmýlit.
  • Na Boží neměnnosti. Bůh se nemění, je stálý.
  • Na Boží všemocnosti, díky čemuž je u Boha vše možné.

Když tedy před Boha předstupujeme s jeho zaslíbením, můžeme tak činit s plnou důvěrou, protože „ten, kdo dal zaslíbení, je věrný“. Je-li mezi Božími zaslíbeními a naší osobní zkušeností nějaký nesoulad, je jen důsledkem toho, že se pro tato zaslíbení plně nenasazujeme.

John Bunyan velmi osobitě popisuje svou zkušenost s tím, jak se nasazoval pro určité zaslíbení:

Satan se snažil mi toto zaslíbení odcizit a tvrdit mi, že Kristus mě u Jana 6,37 neměl na mysli. Satan vyvíjel tlak, ale já jsem také vyvíjel tlak. Ale Bohu chvála, protože jsem nakonec zvítězil!

Tři možné postoje

K Božím zaslíbením můžeme mít tři různé postoje:

  1. Můžeme „přijít zkrátka“, když je budeme znehodnocovat, třeba na základě svých minulých zkušeností (Ř 3,23). Můžeme je natolik bagatelizovat a znevažovat, že nakonec to, co nám Bůh nabízí, nedostaneme.
  2. Můžeme „váhat“ a „kolísat“ ve své nevíře, třeba kvůli případnému riziku anebo protože nám dané zaslíbení připadá příliš dobré, než aby to mohla být pravda (Ř 4,20). Váhající člověk ale o požehnání přijde. „Ať si takový člověk nemyslí, že něco od Pána dostane“ (Jk 1,7).
  3. Můžeme mít „plnou jistotu“, co se týče Boží důvěryhodnosti a zaslíbení obdržet. Abraham, otec víry, „nabyl pevného přesvědčení, že to, co Bůh zaslíbil, je mocen i učinit“ (Ř 4,21), a proto „nezačal v nevěře o Božím zaslíbení pochybovat“ (v. 20).

Pokud jde o Boha, zaslíbení a jejich uskutečnění od sebe nelze oddělovat. Podívejte se tedy na některá biblická zaslíbení - a dívejte se na ně s důvěrou. Přijměte postoj apoštola Pavla: „Věřím Bohu, že tomu bude tak, jak mi oznámil“ (Sk 27,25 ČEP).

Cesta k úlevě

Pacient může u lékaře počítat s nejlepšími výsledky tehdy, pokud oboustranně panuje atmosféra plné důvěry a otevřenosti. Podobně to musí být i v případě osamocenosti. A nejúčinnější lék přitom často bývá ten nejméně příjemný. Jen naprosto nezralý člověk by ale takový lék odmítal.

Při překonávání osamocenosti je třeba přijmout skutečnost, že iniciativa je v tomto případě na trpícím člověku, který na cestě k uzdravení musí udělat první krok. Pokud k tomu nebude ochoten, patrně zůstane uvězněn ve své osamocenosti.

Konec konců se skutečnosti musí postavit tváří v tvář každý z nás a každý z nás musí za svou situaci převzít osobní odpovědnost. Je to naše osobní osamocenost, proto za ni také neseme odpovědnost. V zájmu změny se tedy musíme ujmout iniciativy. Jestliže se budeme své zodpovědnosti zříkat a budeme obviňovat druhé, vyhlídky na zlepšení budou jen velmi mlhavé. Musíme přestat obviňovat své rodiče, prostředí, další lidi, životní okolnosti, protože jinak se budeme vyhýbat všem dalším účinným krokům. Je velká naděje na zlepšení, pokud přijmeme skutečnost, že nakonec odpovědnost za vytvoření podmínek ke změně nese každý z nás za sebe a nikdo jiný.

Jak si připravit cestu

Osamělost rozhodně nemusí být příznakem malé duchovnosti, ale tento problém může být duchovními faktory prohlouben. Proto je třeba svůj život očistit ode všech škodlivých prvků, aby Duch svatý mohl v našem srdci působit bez jakýchkoli překážek. Pokud víme o čemkoli nesprávném ve svém životě či o skutečnostech, v nichž nás Duch svatý usvědčuje, je třeba je otevřeně vyznat, a to bez výjimek. Dokladem upřímného vyznání je, že své hříchy nejen vyznáme, ale také se jich zřekneme.

Pokud ve svém srdci chováme určitou trpkost vůči Bohu - což tak často bývá - je třeba tento postoj změnit a napravit. Bůh pro své děti zamýšlí jen dobré věci. „Nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti“ (Žd 12,10).

Napřed si musíme urovnat své záležitosti s Bohem a následně i s lidmi. Tento proces lze přirovnat k boláku plnému infekce. Bolák je třeba rozříznout, aby infekce mohla odejít. Teprve pak může začít proces uzdravování.

Když k Bohu přicházíme s pravým pokáním, Bůh je velmi milostivý. Nemusíme mít obavy, že nás odmítne, i když se cítíme jako naprosto bezcenní. Jeho postoj k nám, selhávajícím dětem, je nádherně vidět v tom, jak se zjevil Mojžíšovi, který se právě modlil: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ (Ex 33,18 ČEP).

Hospodin prošel kolem něho a zavolal: Hospodin, Hospodin, Bůh soucitný a milostivý, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a věrnosti, zachovává milosrdenství tisícům, snímá vinu, přestoupení a hřích, jistě však nenechá viníka bez trestu, navštěvuje s trestem vinu otců na synech i na synech synů, na třetí i čtvrté generaci. (Ex 34,6-7)

Jak přijmout odpuštění

Dar nebudeme mít, pokud jej nepřijmeme. Bůh nám nabízí odpuštění za veškeré naše hříchy, a proto dalším milníkem na naší další duchovní cestě je toto odpuštění přijmout. Lidé trpící osamoceností mají sklon se velmi odsuzovat. Neustále na sobě vidí skutečné či domnělé chyby a nedostatky, které si nemohou odpustit.

Ale jestliže náš svatý Bůh je nám na základě našeho vyznání díky Kristu ochoten odpustit, pak si jistě i my můžeme odpustit hříchy, které nám již odpustil sám Bůh. Poslechněme si, jak nás ujišťuje:

Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu (Žd 8,12).

Proč bychom se měli odsuzovat a zavrhovat, když nám Bůh dává ujištění, že nám naše hříchy nejen odpustil, ale že na ně dokonce ani nevzpomene? Takovým negativním postojem plným nevíry bychom Boha jedině zarmucovali.

Jeden spisovatel odpuštění popisuje jako „úžasný terapeutický prostředek“. Odpuštění dává duši veškerou úlevu, jakou mnozí lidé potřebují. Pokud jsme tedy někomu za nějaké provinění neodpustili, musíme tuto překážku odstranit.

Přijměte tedy Boží odpuštění, které má tak úžasnou terapeutickou moc. Vezměte si k srdci radu apoštola Pavla a 'zapomeňte na to, co máte za sebou' (Fp 3,13). Rozhodně zamkněte dveře za svými minulými hříchy a selháními a klíč od těchto dveří odhoďte co nejdále! Pak začněte usilovat o lepší věci, které máte před sebou.

Nečekejte nečinně, pasivně (a beznadějně) na někoho, kdo s vaší osamoceností něco udělá. Začněte hledět na další věci s důvěrou a vykročte rázně vpřed. Postavte se skutečnostem tváří v tvář.

Nedávno jsem v rámci své poradenské činnosti mluvil s jedním mladíkem, který se po řadě bolestivých životních zkušeností stáhl úplně do ústraní, vyhýbal se veškerým společenským kontaktům a uzavřel se ve své osamocenosti. Povzbudil jsem jej, aby hned dalšího dne vykročil nanovo a prosil Boha o sílu k tomu, aby mohl opět navázat vztahy s lidmi kolem sebe a mohl opět sloužit Pánu.

Večer dalšího dne ke mně přišel s rozzářeným úsměvem. Toho dne mluvil o své víře se sousedem, který jej pozval k sobě dál a souhlasil, že spolu budou číst a studovat Bibli! Bůh může upřímnou modlitbu vyslyšet okamžitě!

Nebát se sebeodhalení

Dalším důležitým krokem na cestě z osamocenosti je vložit své břemeno na Boha, jako to často dělal žalmista. Buďte vůči Bohu otevření, říkejte mu, jak se cítíte. Bůh je náš nebeský Otec, který je nám připraven ochotně a se soucitem naslouchat:

On přece ví, jak jsme utvořeni, pamatuje, že jsme prach (Ž 103,14). Doufejte v něj v každý čas, vylévejte před ním své srdce - Bůh je naše útočiště (Ž 62,9).

Pokud máte ve svém okolí nějakého zralého křesťana, jemuž můžete důvěřovat, svěřte se mu s tím, co vás tíží. Sdělená bolest, je poloviční bolest. Podělte se o své pocity, o svá selhání, o své úsilí a obavy, ale i to, co vám působí radost. Jinými slovy, odhalte se, a to se všemi svými slabostmi. Budete jen příjemně překvapeni, když se setkáte se soucitným posluchačem, který vám bude projevovat účast.

Přijetí vede k pokoji

Ano, přijetí vede k vnitřnímu pokoji. Je důležité si to uvědomit. Většinou nemůžeme změnit naše okolnosti, protože na ně nemáme vliv. Zodpovědnost neseme jen za to, na co vliv máme. Ale můžeme a měli bychom změnit svůj postoj vůči takovým okolnostem. A svým jednáním v přítomnosti můžeme pozměnit svou budoucnost. A pokud je jen jedna možnost, a nemáme tedy na výběr, pak nám zdravý rozum velí, že je třeba tuto jedinou možnost přijmout. Nemusí to být sice jednoduché, ale je důležité věci takto brát.

Můj přítel má šest dětí, z nichž tři mají výrazně nižší tělesné a mentální schopnosti. Zpočátku pro něj i manželku bylo nesmírně těžké přijmout, že právě toto má být pro ně Boží vůle. Celým svým bytím se proti této situaci stavěli a stále si kladli otázky, proč se něco takového musí dít právě jim. Takové smýšlení jim ale nijak nepomáhalo, jen si celou situaci ztěžovali a přivozovali si větší bolest.

Pak zažili s Bohem cosi podobného jako Jákob a v jejich životě nastala převratná změna. Nakonec přijali skutečnost, že Bůh z nějakého důvodu tuto zkoušku dopouští a „že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí“ (Ř 8,28).

„Jakmile jsme přijali, že právě toto má být pro nás Boží vůle,“ řekla mi přítelova manželka, „začali jsme přímo zakoušet pravdu, kterou jsme předtím znali jen jako teorii, totiž že přijetí vede k pokoji, takže pak jsme v této zkoušce najednou stáli jako vítězové.“ A pak dodala: „Jakmile jsme přijali, že právě toto je Boží vůle pro nás, už nám to nemohlo působit bolest.“ A tak z této zkoušky vyšli posíleni, a nikoli oslabeni.

Povšimněme si, že přijali Boží vůli přímo uprostřed svých nesmírně těžkých okolností, jimž se pak přizpůsobili. Lidé kolem nich pak mohli jen dosvědčit, že byli skutečnými vítězi. Situaci přijali, přizpůsobili se jí a vyšli z ní jako vítězové.

A stejně to může být i s naší osamoceností. Můžeme ji přijmout jako Boží vůli pro sebe a také můžeme přijmout odpovědnost, že se s ní vítězně vyrovnáme. Budeme-li na celou situaci reagovat správně, může tato zkušenost na nás mít velmi pozitivní dopad. Když svou situaci přijmeme, zjistíme, že jsme najednou schopni lépe přijímat sami sebe i druhé. Když se nade vším zamyslíme, zjistíme, že určujícím činitelem v boji s osamoceností, je především náš postoj.

Osamocený člověk má jen dvě možnosti, které určují vše další. Buď své osamocenosti podlehne a bude muset snášet bolest s ní spojenou, anebo se nad svou osamocenost pozdvihne.

Ze života můžeme utéci - ano, někteří se uchýlí až k sebevraždě - anebo se můžeme podívat skutečnostem tváří v tvář a podívat se na ně s odvahou, kterou nám dá sám Bůh.


O publikaci

Autor publikace, nedávno zesnulý J. Oswald Sanders, patřil mezi význačné učitele Bible. Napsal přes 40 knih a přednesl tisíce kázání. Jeho služba má dosah na celém světě a lidé, kteří jej znali, jej milovali.

Název: I když si připadáte osamělí, nikdy nejste sami.

Původně: Lonely But Never Alone. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.