Jak může rodič dosáhnout vnitřního pokoje?

Jak může rodič dosáhnout vnitřního pokoje?

  • Autor:
  • Anglický název: How Can A Parent Find A Peace Of Mind
  • Vydáno: 2014
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

    Jaký je biblický model odičovství? Jak vůči svým dětem postupovat s moudrostí a láskou? Jak dosáhnout pokoje, který tolika rodičům chybí?
    Although parenting will always have its moments of challenge, how you respond to those situations is what matters most. In this booklet, author Mart De Haan examines the biblical model of the parent-child relationship and offers insight to help you take a wise and loving approach with your children. Discover how you can have peace, even in the most difficult times of parenting.

    Jak může rodič dosáhnout vnitřního pokoje?


    OBSAH:

    Úžasný, ale náročný úkol

    Jak má rodič dosáhnout vnitřního pokoje?

    • Smiřte se s omezenou zárukou
    • Naučte se hrát podle pravidel
    • Vraťte se do školních lavic
    • Učte se od svého domácího mazlíčka
    • Život podle smlouvy
    • Dětské slzy
    • Namáhat se jako rolník
    • Přijmout roli kněze
    • Péče o vinici
    • Je třeba vyhledávat chvíle vhodné k učení
    • Tisíceronásobné umírání
    • Je třeba se připravovat na prázdné hnízdo

    Lépe pozdě než nikdy

    Čí jsi dítě?


    Jen málo zkušeností je tak úžasných a zároveň náročných jako výchova dětí. Král Šalomoun si dobře uvědomoval obě tyto stránky, když řekl: „Moudrý syn dělá radost otci, ale hloupý syn je žalem pro svou matku.“ (Př 10,1)

    K náročnému úkolu výchovy dětí je opravdu třeba mít nebeskou moudrost. A tu nacházíme právě v Bibli. Můžeme se poučit z naprosto realistických zkušeností Abrahama, Sáry, Davida, otce a matky marnotratného syna a dalších. A nikde nenajdeme větší pochopení a útěchu než od našeho nebeského Otce, který nám trpělivě projevuje svou lásku.

    Martin R. De Haan II

    Úžasný, ale náročný úkol

    Když se prarodiče dívají zpět na svůj život, jen málokteří řeknou, že to měli jako rodiče snadné. Mnozí ale souhlasí, že rodičovství je jednou z nejúžasnějších životních zkušeností.

    Jiní říkají, že kdyby bývali věděli, co všechno je jako rodiče čeká, nikdy by bývali děti nechtěli mít. Z některých průzkumů vyplývá, že mnozí rodiče brzy přicházejí o veškeré své iluze. Někteří rodiče se pokoušejí celou záležitost zlehčit pomocí humoru:

    • Co je štěstí? Když jako rodič utratíš dědictví svých dětí, než to stačí udělat ony samy.
    • Co je rodičovský úspěch? Žít tak dlouho, abyste stačili nadělat svým dětem problémy.

    Rodičovství s sebou nese bezesné noci, rozbité sny i zlomené srdce - právě proto, že naše děti nám tolik leží na srdci. Mnozí bez váhání řeknou, že v jejich životě není nic důležitějšího než právě jejich děti.

    Přehnaná rodičovská péče ale již zdravá být nemusí. Přehnané obavy o děti nás mohou svazovat a můžeme ztratit zdravý nadhled nad záležitostmi.

    Známky ztracené perspektivy

    Každá matka a otec zakoušejí rodičovskou frustraci a hněv, ale přesto pro štěstí svých dětí udělají vše, co je v jejich silách. Dali by za své děti i svůj vlastní život. Takové projevy lásky jsou pochopitelně dobře míněné a vlastně i přirozené.

    Někdy ale můžeme ztratit zdravý nadhled nad záležitostmi. Starosti o děti jsou sice na místě, ale měli bychom se mít na pozoru, jestliže začneme zastávat následující názory:

    Všechno by mělo být jinak. Rodiče si až příliš často idealizují, jak má vypadat správný otec a matka. Máme na sebe naprosto nerealistické požadavky. Jsme-li dobří rodiče, musíme mít dobré děti, a to hned teď! Nejedená se ale o realistické požadavky.

    Nic jiného není tak důležité. Nejen že si idealizujeme rodičovství, ale ze svých dětí si děláme jakési modly. Naše děti jsou pochopitelně důležité, ale není pravda, že už na světě není kromě našich dětí nic důležitého. Nesmíme připustit, aby nás péče o děti stravovala. Nesmíme připustit, aby nezralé jednání našich dětí mělo rozdělující vliv na naše manželství nebo na vztah s naším nebeským Otcem.

    Problémy našich dětí jsou jen naše vlastní znásobené problémy. Naše děti jsou pochopitelně po nás, ale není moudré si myslet, že všechny problémy našich dětí jsou naší chybou.

    Ve starozákonním příběhu o Jóbovi jeho tři přátelé mylně předpokládají, že jeho problémy jsou důsledkem Jóbových hříchů. Jeho přátelé správně chápali zásadu, „sklidíš, co zaséváš“. Ale naprosto se mýlili v tom, že by Jóbovy životní potíže nutně musely být důsledkem jeho hříchů.

    Pokud si v rámci péče o své děti postupně uvědomujeme i své vlastní nedostatky, je dobře si je přiznat a pracovat na nich. Ale je chybné se domnívat, že když se změníme my sami, musí se nutně změnit i naše děti.

    Vše už je ztraceno. Jóbova zkušenost nám pomáhá ještě v dalším ohledu. Jeho velké životní potíže neznamenaly, že mělo být všemu konec. Časem došlo v jeho životě k zásadním zvratu a neuvěřitelnému zlepšení.

    Mnozí rodiče zjišťují, že ani potíže netrvají věčně. Naučí se čekat na Boha a spoléhat na jeho moc a na to, že je posílí v lásce a moudrosti.

    Slibuje Bible rodičům dobré výsledky?

    Jednou z nejvíce citovaných rodičovských rad je zásada z Přísloví 22,6, kde Šalomoun, moudrý král Izraele říká: „Vyuč chlapce na počátku jeho cesty, neodvrátí se od ní, ani když zestárne.“

    Někteří považují tento text za zaslíbení. Jiní jej berou jako všeobecně moudré pravidlo či radu. Oba pohledy jsou na místě. Toto přísloví přinejmenším uvádí, že pokud dáme dítěti dobrý začátek v podobě správného vyučování a vedení, bude u takového dítěte pozitivní dopad tohoto vlivu patrný po celý jeho život, protože se od tohoto dobrého vlivu neodvrátí. Neznamená to, že takové dítě se bude i v dospělosti ve všem podřizovat svým rodičům, ale poskytnuté vedení a výchova mu budou přinášet prospěch po celý život.

    Bible ukazuje, že dobří rodiče se v podstatě řídí příkladem našeho nebeského Otce, který nám projevuje bezmeznou lásku, ale zároveň nám dává prostor k našim vlastním rozhodnutím i chybám.

    Jak má rodič dosáhnout vnitřního pokoje?

    Rodiče si často přejí, aby při výchově dětí mohli mít předvídatelnější výsledky. Ale lásku chceme svým dětem projevovat i bez této předvídatelnosti. Když se díváme na příklad našeho nebeského Otce, vidíme, že rodičovství za všechno to úsilí stojí - nikoli proto, že by naše děti vždy činily jen ta nejlepší rozhodnutí, ale protože máme jako rodiče příležitost a výsadu projevovat jim lásku po vzoru našeho nebeského Otce.

    Smiřte se s omezenou zárukou

    Ti nejlepší rodiče nutně nemusí mít ty nejlepší děti. Takové děti prostě jen mají výhodu v tom, že mají výborné rodiče. Například Bůh je jistě vynikajícím rodičem. Ale podívejme se na jeho děti. Adam s Evou byli v tom nejlepším možném prostředí - v překrásné rajské zahradě Eden. A přesto vším pohrdli, následovali řeči úlisného hada a jejich syn se stal vrahem.

    Dále je zde příklad Izraele, národa, který se proti Bohu neustále vzpouzel a reptal. Křesťanská církev také vždy nedělala svému Otci to nejlepší jméno.

    Prorok Ezechiel uvádí, že i dobří rodiče mohou mít nezvladatelné děti. Naproti tomu i špatní rodiče mohou mít velmi dobré děti (Ez 18,1-28). Ezechiel zde boří naše zažité představy. Když totiž vidíme, jak se nějaké dítě dává na špatnou cestu, míváme sklon ve své mysli obviňovat rodiče z toho, že své dítě jistě zanedbávali. Mohlo tomu tak být. Ale jak je to pak s dětmi z rozvrácených rodin, z nichž se ale časem stanou skvělí lidé? Napadá nás, že na straně jejich rodičů patrně byl nějaký přínos, kterého jsme si ale nevšimli? Anebo si spíše myslíme, že takové děti se rozhodly povznést nad své „špatné rodové kořeny“ a chtěly být prostě jiné a lepší?

    Rodičům obvykle záleží na dobru svých dětí. A jako rodiče si často bolestně uvědomujeme, že svým dětem nedáváme tolik lásky, pozornosti, trpělivosti a péče, kolik bychom měli. Na druhé straně bychom jako rodiče neměli neustále trpět pocity viny za to, že kdybychom postupovali jinak, mohly být naše děti jiné. Skutečností ale je, že správným rodičovstvím můžeme dát svým dětem dobré základy, což pro ně může být požehnáním.

    Naučte se hrát podle pravidel

    Tenis lze hrát dvěma přístupy. Z radosti ze hry, kdy sportovně přiznáme i porážku. Anebo jen kvůli penězům. Hráči z druhé kategorie jsou schopni udělat pro peníze cokoli, a to na kurtu i mimo něj.

    Podobnou volbu mají i rodiče. Mohou se zaměřovat na výchovu a na posilování dobrých vlastnosti u sebe i svých dětí. Anebo se mohou snažit odvést pozornost od svých slabostí tím, že budou za své rodičovské problémy vinit druhé a znevažovat druhé. Tento přístup se pak projevuje třeba v následujících výrocích: „Naše děti mě dohánějí k šílenství. Asi se z nich zblázním. Dříve nebo později z nich přijdu o rozum. Dobře vím, že bych na ně neměla ječet a křičet, ale prostě už to s nimi jinak nejde. A kromě toho jsem sama z rodiny, kde naši nefungovali. Ani nevím, jak to nějak zvládat. Prostě to v sobě nemám.“

    Již naši první rodiče svalovali vinu na druhé. Adam svaloval vinu na Evu. Eva svalovala vinu na hada. Had svaloval vinu na Boha. Ale Bůh přesto požadoval odpovědné jednání od Adama. A Evu vedl k odpovědnosti za to, k čemu se rozhodla. A stejně nese odpovědnost i had.

    Dnes máme sklon se vymlouvat, že naše rodičovské problémy jsou důsledkem toho, co nám předali naši vlastní rodiče. Do jisté míry tomu tak i může být. Ale přesto Bůh již před dávnou dobou nechal jasně uvést, že není na místě za své jednání vinit druhé. Není tedy na místě přijímat oblíbené přísloví, kterým svalujeme vinu za své neúspěchy na druhé.

    Otcové jedí trpké hrozny a synům trnou zuby. (Ez 18,2)

    To pochopitelně neznamená, že by Bůh popíral problémy, které dědíme po svých rodičích. Písmo jasně ukazuje, že některé dispozice mohou být dědičné. Bůh řekl:

    Jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí. (Ex 20,5)

    Písmo také ukazuje, že se nemůžeme vzdát vlastní odpovědnosti za svá rozhodnutí, která nemůžeme svalovat na své rodiče. Je na každém z nás, zda se rozhodneme (byť třeba podvědomě) následovat příkladu svých rodičů, zda se takového příkladu budeme vědomě držet, anebo zda si vybereme zcela jinou cestu.

    Vzpurné dítě může zkoušet naši trpělivost až do té nejvyšší míry. Ve svých vzpomínkách se třeba nemůžeme zbavit dosud živých obrazů svého namol opilého otce. Nic z toho ale nelze používat jako výmluvu pro své vlastní špatné jednání a chování.

    Vraťte se do školních lavic

    Právě když si myslíme, že už máme celé období vzdělávání za sebou, se nám v rodině začne hlasitě ozývat malý nově narozený človíček, kterého nelze ale přehlédnout. A následně si připadáme úplně v koncích, když se nám nedaří najít na své otázky pádné odpovědi.

    Mysleli jsme si, že naše dítě bude jako čistý, nepopsaný lit, do něhož my sami budeme vepisovat ty nejlepší poznatky, které jsme za svůj život získali. Doufáme, že si naše děti vezmou k srdci ponaučení, které jsme sami v jejich věku nepřijímali.

    Ale přesto se všichni stále učíme, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Postupně zjišťujeme, jak rozumět svým vlastním rodičům. Učíme se, jak projevovat lásku dítěti, které napodobuje naše vlastní chyby, zatímco se staví proti našim hodnotám, očekáváním a snům.

    Získáváme tím poznání o Bohu, o jeho srdci, které přetéká láskou k jeho dětem stvořeným k jeho podobě. Začínáme zjišťovat, co činí Bohu radost a na druhé straně bolest - když vidí, jak se jeho děti odvrací od jeho láskyplného vedení a ukázňování (Iz 1,2).

    Dozvídáme se přitom mnoho i sami o sobě. Zjišťujeme, že děti v nás probouzí to nejlepší i to nejhorší. Na základě svých reakcí pak docházíme k závěru, že se ještě musíme mnoho učit o Bohu a o tom, co pro nás může Bůh konat. Potřebujeme růst v chápání, porozumění, ve zralosti, v pokoji.

    Učte se od svého domácího mazlíčka

    Jak naučíte psa nějakému novému kousku? Kolikrát jej přitom musíte udeřit, potrestat jej, křičet na něj nebo jej zahnat do kouta? Díky takovému přístupu vám pes patrně nezačne nosit noviny ani se k vám nebude radostně lísat. Pes čeká na pochvalu a na pamlsek, na schválení a přijetí.

    A s dětmi to není jinak. Se zákazy a příkazy si vystačíte jen krátkou dobu. „Uděláš to prostě proto, že ti to říkám!“ „Uděláš to, protože jsem tvoje máma, a víc se o tom nebudeme bavit!“ Dítě vás možná mechanicky poslechne, ale jeho mysl si tím jistě nezískáte. A ve vaší nepřítomnosti pak bude možná dělat přesný opak.

    Děti nemůžete stále k něčemu nutit. Časem začnou jednat podle svého, ať se vám to bude líbit, nebo ne. Klíčem tedy je, aby samy chtěly dělat to, co je dobré v Božích očích. Každý z nás chce jednat svobodně, cítit se důležitý, zakoušet příjemné věci a být oceňován. Pomozte tedy svým dětem, aby se právě takto cítily. Povzbuzujte je. Buďte s nimi, věnujte jim svůj čas. Dělejte spolu s nimi to, co jim přináší radost. Ukažte jim svým jednáním, jak vám na nich záleží, že je máte na srdci, že vám jde o jejich dobro.

    A neprojevujte jim jen lásku. Také jim stanovte jasné hranice, které jim budou na ochranu. Ukazujte jim, co se stane lidem, kteří odmítají žít pod moudrou a láskyplnou Boží péčí. Tvůrčím způsobem jim ukazujte, jak praktické je Boží slovo.

    Pomáhejte jim objevovat moudrost knihy Přísloví, kde vidíme, že i když by se Bůh mohl jen odvolávat na svou autoritu a dávat nám příkazy, nedělá to tak, ale pomáhám nám, abychom jeho zákonům a doporučením rozuměli a přijímali je na základě svého pochopení a své svobodné volby.

    Pocitům marnosti se jako rodiče vyhnete tím, když budete vést své děti k pochopení a porozumění. Vynikající radu k tomu dává apoštol Pavel: „Otcové, nedrážděte své děti k hněvu, ale vychovávejte je v Pánově kázni a napomenutí.“ (Ef 6,4)

    Život podle smlouvy

    Moudří rodiče nepoužívají vůči svým dětem donucovací prostředky. Uvědomují si, že nemohou své děti donutit k dobrému chování, stejně jako není možné donutit koně, aby pil vodu. Děti můžeme k dobru vést, ale nemůžeme děti dobrými učinit. Dítě může na náš pokyn třeba i stát, ale ve svém nitru bude stále sedět.

    To neznamená, že děti mají dělat jen to, co se jim chce. Je zcela na místě mít na děti požadavky a žádat po nich výsledky.

    Jako rodiče se můžeme mnohému naučit právě z toho, jakým způsobem jedná se svými dětmi Bůh. Vstupuje s nimi do smlouvy. Jasně ukazuje, co máme očekávat, budeme-li se řídit jeho pokyny. Zároveň nám ukazuje důsledky, pokud se jeho pokyny řídit odmítneme. Nabízí nám pomoc, abychom činili moudré volby, a pomáhá nám s tím, co nejsme schopni vykonat sami.

    Bůh klade velký důraz na svobodnou vůli a volbu. Jeho děti mohou proto na základě své svobodné vůle a volby činit i špatné věci. Případné negativní důsledky jsou pak jen logickým dopadem toho, když si lidé záměrně volí jednání v rozporu s Boží vůlí.

    Promítněme si to do vztahu rodičů a dětí. Bůh jedná opačně než my sami. My se totiž snažíme dělat rozhodnutí za své děti. A pokud naše děti udělají špatná rozhodnutí, rychle se do situace snažíme nějak zasáhnout a před důsledky je ochránit. Ale Bůh své děti nenutí, aby dělaly to, co si sám přeje.

    Nejlépší tedy asi je dětem jasně ukázat, co od nich očekáváme. Je třeba jim říci, co se stane, když nás poslechnou, a co se stane, když nás neposlechnou. Dokonce můžeme nechat i některé důsledky na jejich volbě. Jako trest si mohou zvolit domácí vězení, zákaz televize, internetu, počítače, her a tak dále.

    Jednou z nejdůležitějších skutečností, kterou můžeme udělat pro své děti i pro svůj pokoj mysli, je učit děti zvolit si svou cestu a umožnit jim nést si vlastní důsledky své volby - ať příjemné či nepříjemné.

    Pak není důvod na děti křičet, vyhrožovat jim nebo se do nekonečna opakovat. Můžeme si přestat stěžovat a také můžeme přestat na děti útočit. Stačí jen klidným hlasem sdělit, co očekáváme, například: „Od nynějška, si vy sami děti zvolíte, jak to s vámi bude. Jako rodiče se k vám nyní budeme chovat podle Božího vzoru. Jako rodiče jsme vám plně k dispozici, ale na základě určitých podmínek. Je na vás, jak se k nim postavíte.“

    Dětské slzy

    Následkem zpráv o zneužívání dětí se obáváme na děti vztáhnout ruku. Je důležité mít na mysli, že starší děti lze poměrně účinně ukázňovat tím, že je vystavíme důsledkům jejich jednání.

    To je jedna strana mince. Na druhé straně moudrý, milující rodič se v případě potřeby nebude zdráhat přivést své dítě k slzám. Písmo je v tomto ohledu nadčasové:

    • Kdo zadržuje svou hůl, nenávidí svého syna, kdo ho však miluje, usilovně ho kázní. (Př 13,24)
    • Kárej svého syna, když je naděje, ale nedej se unést, abys ho usmrtil. (Př 19,18)
    • V srdci chlapce vězí hloupost, hůl a naučení ji od něj vzdálí. (Př 22,15)
    • Hůl a pokárání dá moudrost, ale chlapec ponechaný sám sobě dělá hanbu své matce. (Př 29,15)
    • Kárej svého syna a dá ti odpočinek, dá potěšení tvé duši. (Př 29,17)
    • Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni. (Žd 12,11)

    Výše uvedené rady mohou znít některým rodičům příliš přísně. Pro rodiče bývá snazší děti rozmazlovat než se vypořádávat s jejich slzami a stížnostmi. Je to bolestivé. Ale z dlouhodobého hlediska je ukázňování nezbytné pro dobro dítěte i pro náš vlastní pokoj mysli. Naše děti jsou často jako onen sluha z knihy Přísloví:

    Otrok se nedá pokárat pouhými slovy, i když rozumí, nereaguje. (Př 29,19)

    Modleme se o to, abychom děti přiváděli k slzám jen proto, že jim chceme prokazovat lásku, a ne kvůli svému nezvládnutému hněvu. Pokud děti pláčou kvůli našemu sobectví, rozhodně bychom neměli mít pokoj mysli.

    Znamená to, že rodiče by neměli dávat svým dětem důvody k následujícím námitkám: „Nejednáte se mnou férově. Nenasloucháte mi. Chcete toho ode mě příliš. Nikdy nejste s ničím spokojení. Kvůli každé mé chybě hned vyletíte, ale sami si své chyby nechcete připustit. Není s vámi dohoda. Pořád měníte pravidla hry. Stále zdůrazňujete svou rodičovskou autoritu. Nikdy nevím, co od vás čekat. Nikdy nevím, kdy bude následovat výbuch hněvu. Bojím se vás. Máte mě chránit, ale spíše bych se měl já sám chránit před vámi.“

    Namáhat se jako rolník

    Rodičovství se více podobá práci rolníka či farmáře než práci kuchaře. Dobré jídlo lze připravit během několika hodin. A postupujeme-li přesně podle receptu, můžeme si být výsledkem prakticky jisti. Recepty ale na děti nijak zvlášť neplatí.

    Rodičovství se tedy víc podobá zasévání, oborávání, vybírání plevele, zavlažování a kultivaci, přičemž je třeba si na výsledek trpělivě počkat až do času sklizně.

    Pochopitelně tím nechceme říci, že práce rolníka je jen samá náhoda. I v zemědělství lze účinně uplatňovat vědecké metody. Dobrý farmář dobře zná všechno kolem své farmy, svá hospodářská zvířata, pole i plodiny, které pěstuje. S kuřaty nezachází jako s kachňaty a s pšenicí nezachází jako s řepkou. Také dobře ví, že zkratky v jeho práci moc nefungují. Je pokorný. Ví, že musí pracovat poctivě, ale že vše nezáleží jen na jeho úsilí. Pokud je nakonec úroda špatná, má jistotu, že udělal vše, co bylo v jeho moci, a je si dobře vědom, že na některé skutečnosti nemůže mít žádný vliv.

    Apoštol Pavel používá práci rolníka ve svém znázornění v dopise do Korintu:

    Kdo je Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, skrze něž jste uvěřili, jak každému dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zalil, ale Bůh dával růst... Ten, kdo sází, i ten, kdo zalévá, jsou jedno, každý však dostane svou vlastní mzdu podle své námahy... lopotíme se prací vlastních rukou. Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to... Toto nepíšu, abych vás zahanboval, ale napomínám vás jako své milované děti. Neboť i kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě! (1K 3,5-6.8; 4,12.14-16)

    Pavel zde píše o „duchovním“ rodičovství, kde nejde o výchovu dětí. Přesto je zde řada skutečností podobných. V obou případech je třeba dělat správné věci, postupovat správně, tvrdě se namáhat, čekat ohledně sklizně na Hospodina a očekávat svou odměnu - nikoli za výsledky, ale za svou láskyplnou péči.

    Pokoj mysli získáme, když se nebudeme snažit o rychlý růst, ale budeme mít na mysli, že rodičovství je dlouhým, trpělivým procesem, v jehož rámci zajišťujeme dětem jejich potřeby, přičemž čekáme ohledně výsledků na Hospodina. Čas sklizně nemůžeme nijak urychlit. Takové smýšlení by nás jen připravovalo o pokoj i produktivitu.

    Přijmout roli kněze

    Starozákonní kněz Elí vychovával chlapce, který mu byl svěřen do péče (1S 1,24-2,21). Řadu let byl pro malého Samuela vlastně otcem. V určitém slova smyslu máme podobný vztah i se svými vlastními dětmi. Děti nám totiž nepatří. Hospodin nám je dočasně svěřil do péče.

    Skutečnost, že děti nám nepatří, není v určitém slova smyslu možná příliš příjemná. Asi známe ty zvláštní pocity, když si od někoho půjčíme nějaké drahé zařízení. Na druhé straně je myšlenka, že děti patří Hospodinu, velice osvobozující. Znamená to, že nebeský Otec nám zprostředkuje vše potřebné, abychom se o dítě, které nám svěřil do péče, mohli starat co nejlépe.

    Podobně jako Elí i rodiče vzhledem ke svým dětem také vystupují v kněžském postavení. V Židům 5,1-4 čteme, že kněz se přimlouvá za svůj lid, přičemž si sám uvědomuje své vlastní slabé stránky. Zná své slabosti, a proto může být soucitný při jednání s těmi, kdo k němu přicházejí o pomoc. Autor listu Židům napsal o službě velekněze následující pasáž:

    Dovede být mírný vůči nevědomým a bloudícím, protože i sám je obklopován slabostí. A kvůli ní musí přinášet oběti za hříchy nejen za lid, ale i za sebe. (Žd 5,2-3)

    Bylo to napsáno o veleknězi, který sloužil před příchodem Krista, našeho Velekněze, a proto někteří mohou tuto pasáž považovat za přežitou. Ale v témže listu se píše o Kristu:

    Nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. (Žd 4,15)

    Pro Boží děti je v Novém zákoně použito mimo jiné i označení „královské kněžstvo“ (1Pt 2,5.9).

    Uvažujme, co z toho vyplývá pro rodiče. Určitě bychom neměli očekávat, že naše děti budou lepší než my sami. Jistě si budeme přát, aby naše děti činily správná rozhodnutí, aby byly moudré, i když jsme si sami vždy moudře nepočínali, i když jsme jednali pošetile, krátkozrace a na základě naivních představ. Proto jim nemůžeme ukazovat sami sebe jako dokonalý příklad. Ale měli bychom jim projevovat soucit, jednat s nimi laskavě a jemně a ukazovat jim a zprostředkovávat lásku našeho nebeského Otce.

    Péče o vinici

    Kvalita plodů záleží na kmeni a dobrých kořenech. Dobré rodičovství přináší dobré plody, protože je zakořeněno v Bohu. Proto Bible pro bohulibé vlastnosti používá označení ovoce Ducha. Tyto vlastnosti totiž pocházejí od Ducha Božího a nikoli od nás samotných, tedy z našich přirozených schopností. Podívejme se na slova apoštola Pavla v tomto ohledu.

    Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání. Proti takovým není žádný zákon. Ti, kdo patří Kristu Ježíši, ukřižovali tělo s jeho vášněmi a žádostmi. Jsme-li Duchem živi, Ducha také následujme. (Ga 5,22-25)

    Pavlova slova jsou pro rodiče velmi důležitá, protože nejen poukazují na nesmírně důležité vlastnosti, ale také na jejich zdroj - tedy na Ducha svatého. Má-li Pavel pravdu, může náš pocit nedostatečnosti a naše vlastní historie nefunkčních vztahů být pro nás vlastně výhodou. O to více pak totiž budeme v oblastech, které pro nás nejsou tak přirozené, prosit o pomoc Ducha svatého!

    Podívejme se, co Pavel napsal křesťanům, kteří se snažili žít ze své vlastní síly:

    To jste tak nerozumní? Začali jste Duchem, a nyní dokončujete tělem? Tolik jste vytrpěli nadarmo? Jestliže to skutečně bylo nadarmo! Tedy ten, který vás vystrojuje Duchem a působí mezi vámi mocné věci, činí tak na základě skutků Zákona, nebo na základě slyšení víry? (Ga 3,3-5)

    Pavel nemluví o tom, že máme žít podle Božích ideálů. Máme věřit a plně důvěřovat tomu, co nám zaslibuje sám Bůh - že on sám je ochoten tyto výše uvedené vlastnosti v nás vypůsobit.

    Neustále si máme navzájem připomínat, co je tajemstvím dobrého rodičovství. Znamená to být ovocem, které získává sílu z kořene a kmene Ducha Kristova. Když jsme v souladu s Kristem a jeho slovem (J 15,1-4), budeme růst v naší zkušenosti, co se týče ovoce Ducha. Budeme si uvědomovat rozdíl například mezi následujícími skutečnostmi:

    • Nadpřirozená láska vs. marné úsilí a pocit vysílenosti.
    • Radost a smysl pro humor vs. pesimismus.
    • Klidný duch vs. úzkost.
    • Trpělivost vs. vznětlivost.
    • Laskavost vs. nízkost a špatnost.
    • Dobrota a dobré úmysly vs. sobectví.
    • Dodržování vs. nedodržování slibů.
    • Jemnost vs. tvrdost.
    • Sebeovládání vs. jednání na základě okamžitých podnětů.

    Je třeba vyhledávat chvíle vhodné k učení

    Bůh ve Starém zákoně svůj lid vybízel, aby na různých místech na sebe vršili kameny. Proč? Aby se jejich děti jednoho ptali, proč tam ta hromada kamení je. Rodiče pak dětem vyprávěli, jak se Bůh Izraele na onom místě o ně podivuhodně staral. Bylo ale třeba, aby rodiče byli na takové chvíle připraveni.

    Až se vaši synové zítra zeptají svých otců: Co je tohle za kameny?, oznámíte svým synům: Izrael prošel tímto Jordánem po suchu, když Hospodin, váš Bůh, před vámi nechal vyschnout jordánské vody, dokud jste neprošli, stejně jako to Hospodin, váš Bůh, učinil s Rákosovým mořem, které nechal vyschnout před námi, dokud jsme neprošli, aby poznaly všechny národy země ruku Hospodinovu, jak je silná, abyste se báli Hospodina, svého Boha, po všechny dny. (Joz 4,21-24)

    Izraelští rodiče rozhodně neměli své děti vyučovat nějakým nudným způsobem. Měli své děti podněcovat, aby se pak ony samy ptaly, „Tati, proč to děláme právě takto? Mami, proč vždy mám u stolu jedno místo volné?“ (Dt 6,6-9.20-25).

    Otec, který psal knihu Přísloví pro svého syna, si uvědomoval sílu slova proneseného v pravý čas (Př 15,23; 25,11). Tento otec pocházel z prostředí, kde bylo zvykem děti učit tvůrčím způsobem. Židé při svém vyučování používali hromady kamení, hádanky, slovní hříčky, praktické vyučování, dramatizace, slovní obrazy, přičemž se snažili, aby se děti do takového vyučování samy aktivně zapojovaly.

    Takové názorné, praktické vyučování na děti jistě působí jinak než mechanické, akademické rozbory. Slova musí zaznít ve vhodnou chvíli - teprve pak mají ten kýžený efekt. Jsou-li děti připravené nechat se vyučovat, je možné jejich srdce směřovat k Bohu.

    Ještě lepší je plánovat si chvíle, kdy děti budou za vyučování rády. S dětmi můžeme zavést nenucený rozhovor o životě například během procházky parkem, projížďky na loďce, projížďky na kole, návštěvy muzea, během jídla, během vaření či společné práce kolem domu, během snídaně i před spaním (Dt 6,6-9).

    Tím není řečeno, že bychom během společného jídla neměli mít v rodině rozhovory o duchovních záležitostech. Je-li to prospěšné, rozhodně v tom pokračujte. Pokud se ale snažíte své děti vyučovat jenom v rámci společného jídla, možná časem získají záporný postoj nejen vůči Bibli a modlitbě, ale i vůči Bohu.

    Tisíceronásobné umírání

    I ti nejúspěšnější rodiče si někdy připadají, jako by již tisíckrát zemřeli. Někdy jsou ztrapněni jednáním svých dětí. Jindy prožívají naprostou frustraci a vyčerpání. Jindy mají děsivé obavy kvůli krátkozrakým a ničivým rozhodnutím svých dětí. A tyto rodiče musí opakovaně umírat vůči svým vlastním přáním, touhám a snům.

    Nikdo nebude tvrdit, že výchova dětí je snadná. Porod bývá těžký, péče o novorozence je vyčerpávající a batole si neustále vyžaduje pozornost. Volného času mívají rodiče po narození dětí jen velmi málo. Pro otce není snadné dát svému dospívajícímu synovi přiměřenou míru svobody a volnost, nechat ho jednat zodpovědně a nést za své jednání následky. Není snadné držet se stranou a nesnažit se špatná rozhodnutí svých dětí ihned korigovat. Je těžké zůstat pevný a poskytovat dětem jasné hranice. Někdy by bylo jednodušší nechat děti, ať si dělají, co chtějí. Je náročné neustále je vést k tomu, že nejde ani tak o vaše přání vůči nim, ale k jakým důsledkům mohou jejich volby vést. Je obtížné projevovat s nimi trpělivost a dávat jim prostor k postupnému růstu. Proto si někdy připadáte, jako byste umírali, když své děti necháváte jít do chladného, tvrdého světa.

    Je náročné se za děti každý den modlit. A ještě těžší je modlit se za ně s postojem, v němž dáváme najevo, že se ve vedení a výchově svých dětí chceme plně podřizovat Bohu. Je náročné říkat Bohu: „Učiň vše podle své vůle, aby naše děti chtěly jít s vírou a láskou za Tebou. Učiň, cokoli uznáš za vhodné.“

    Žel máme někdy sklon myslet si, že když zvolíme snadnější cestu, bude to lepší a méně bolestivé. Dobré rodičovství ale znamená snažit se napodobovat Kristův příklad. A pokud to tak nebudeme dělat, nezakusíme, jakou změnu může vypůsobit Boží Duch (2K 4,1-12). Jedině když zemřeme vůči sobě, získají naše děti prospěch z toho, že skrze nás bude v naší rodičovské roli působit sám Pán Ježíš Kristus.

    Je třeba se připravovat na prázdné hnízdo

    Krize středního věku je spojena se syndromem prázdného hnízda. Řada manželství je ohrožena poté, co děti odejdou z domova. Rodiče zaměřovali celý svůj dosavadní život na děti, ale najednou se ocitnou v prázdném domě. Pociťují neklid, nespokojenost, podrážděnost. Brzy se může dostavit i úzkost či dokonce deprese.

    Syndrom prázdného hnízda je zkouškou pro rodiče a jejich manželství. Odchod z domova je ale zároveň zkouškou i pro děti.

    Děti se nerodí pro to, aby zůstaly navždy dětmi. Úkolem rodičů je chápat svou misi, své poslání - připravovat své děti na odlet z rodinného hnízda.

    Zralost je lepší než nezralost. Nezávislost je lepší než závislost a den odchodu je pak lepší než den příchodu.

    Jestliže rodiče i po odchodu dětí z domova cítí potřebu jim stále zasahovat do života, je třeba se zastavit a zamyslet. Je třeba si přiznat, že máme sklon druhé ovládat a kontrolovat. Je na místě si říci, že nám možná jde více o naše vlastní sobecké potřeby než o skutečné potřeby našich dětí. Zároveň to poukazuje, do jaké míry jsme se stali závislými na tom, že potřebujeme svým dětem stále nějak pomáhat. Taková závislost je pro nás varováním, že jsme dosud nenalezli uspokojení a pokoj v samotném Bohu.

    Je zajímavé si povšimnout, jakým způsobem je Bůh rodičem vůči svým dětem. Ve Starém i Novém zákoně nebeský Otec dočasně pečoval o své děti prostřednictvím zázračných znamení a divů, aby je tím ujišťoval o své přítomnosti. Časem ale svou přítomnost prostřednictvím zázraků přestal používat, takže jeho děti se nyní musí ukázněně opírat o svou víru.

    Bůh si přeje, aby muž i žena opustili své rodiče a stali se jedním tělem se svým manželským partnerem. Právě zde se pak muž i žena mohou učit lásce Boží, rodičovství, přátelství a péči o děti. Právě zde mohou nacházet pokoj, který dává sám Bůh.

    Lépe pozdě než nikdy

    Lépe je omluvit se pozdě než nikdy. Lépe je říci, „miluji tě,“ na smrtelné posteli než nikdy. Je lépe najít si způsob jak své děti povzbuzovat, třeba i později v životě, než je nechat si myslet: „Záleželo tátovi a mámě na mě vůbec někdy?“ Jednou z úžasných zkušeností je vidět, jak může působit i jen pár povzbuzujících slov, a to i na samém konci života.

    Cokoli špatného z minulosti už půjde jen těžko změnit. Důsledky sobectví, pití, cizoložství či násilí nelze jen tak smazat jako nápis napsaný křídou na tabuli. Ale můžeme poznávat radost našeho Učitele, který učil své následovníky, aby žili pro daný den, vyznávali své hříchy, odčiňovali je a usilovali o Boží pokoj.

    Ale co když dítě zemře, než má rodič možnost mu prokázat svou lásku a péči? Ze svých chyb se můžeme i tak poučit a následně prokazovat lásku a péči někomu, kdo z ní může mít prospěch.

    Apoštol Pavel nám ukazuje, jak se můžeme poučit ze svých chyb a projevovat lásku druhým. Sám se dopustil mnoha vážných chyb, ale později mnohé z nich napravil. Kdysi se nechal ovládat hněvem a zlostí (Sk 8,1-3). Celý život pak na něj doléhaly jeho hříchy (1Tm 1,15). Ale nevzdal se. A stal se jednou z nejvlivnějších postav celých dějin.

    Apoštol Pavel poznal, nakolik jej Bůh miluje. Poznal Boha a svého Zachránce, Ježíše Krista. Pavel se pak stal známým jako apoštol plný lásky, povzbuzení a vřelosti. Dokázal být ke druhým něžný, „jako když žena chová vlastní děti“ (1Te 2,7-12). A jeho „adoptivní“ děti o něm jistě mohly říci: „Lépe pozdě než nikdy.“

    Čí jsi dítě?

    Někteří rodiče o svých rodičovských schopnostech silně pochybují. A to sami nutně nemusí pocházet z dysfunkční rodiny nebo rodiny alkoholika. Každý z nás si patrně klade otázky ohledně toho, co bude schopen předat svým dětem. Někteří si dělají starosti, zda dostojí dobrému příkladu svých vlastních rodičů. Dobrou zprávou je, že nemusíme dále předávat odkaz rodičovské nedostatečnosti.

    Bůh nabízí, že se tě ujme, že tě přijme za svého, že tě bude vychovávat a že bude žít skrze tebe, pokud dovolíš, aby ti byl Otcem. Vyznáš-li své hříchy a uvěříš-li v Ježíše Krista, máš odpuštění hříchů a Bůh tě přijme do své rodiny jako svého syna či dceru (Ef 1,3-12; 1J 5,1).

    Jako rodič můžeš v tomto novém vztahu s Bohem nacházet lásku, naději a jistotu, kterou ti může dávat jedině Bůh.

    Když jdeme životem s důvěrou v Boha, Bůh nás bude provázet a bude nás vést k tomu, co je zásadní pro naši úlohu rodičů.


    O publikaci

    Název: Jak může rodič dosáhnout vnitřního pokoje?

    Původně: How Can a Parent Find a Peace of Mind?. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

    Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

    Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

    Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

    Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

    Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2014.