Jak se vyhnout úskalím povrchního odpuštění

Jak se vyhnout úskalím povrchního odpuštění

  • Autor:
  • Anglický název: Avoiding the Dangers of Superficial Forgiveness
  • Vydáno: 2014
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

    Jaký je biblický model odpouštění? Jak odpouštět sobě i druhým? Jakým nebezpečím se přitom vyhnout? Jak postupovat?
    Life is marked by unexpected failures, and Christians are not immune to them. Discover how to overcome the pitfalls that can make a bad situation worse, as professional counselor Ken Ellis shares a biblical model of forgiveness. Gain insight on how you can truly forgive yourself and others and experience genuine restoration.

    Jak se vyhnout úskalím povrchního odpuštění


    OBSAH:

    Po pádu

    Jak se vyhnout častým nebezpečím

    • Workoholik
    • Hazardní hráč
    • Násilník

    Povrchní omluvy a odpuštění

    • Nebezpečí v podobě povrchnosti
    • Nebezpečí v podobě popírání

      1. Popírání skutečnosti
      2. Popírání prohřešku
      3. Popírání bolesti
      4. Popírání hněvu
      5. Popírání vzájemné lidskosti
      6. Popírání dalšího možného nesprávného jednání

    Jak postupovat podle biblického modelu odpuštění

    • Odpuštění podle Bible - náročný úkol
    • Jak chápat Písmo - další náročný úkol
    • Otázka konfrontace a podmínečného odpuštění
    • Otázka bezpodmínečné lá*

    Východiska pro biblické odpuštění

    • Odpuštění vždy začíná v Božím srdci
    • Odpuštění by se nemělo omezovat jen na ochranu přestupníka před bolestí
    • Odpuštění přináší prospěch tomu, kdo odpouští

    Proces obnovy

    • Krok č. 1: K podstupování rizik musíme být podněcováni láskou
    • Krok č. 2: Musí nám na druhých záležet
    • Krok č. 3: Musíme poslušně jednat podle biblického vzoru
    • Krok č. 4: Musíme jednat odpovědně, a to s plným nasazením

    Proč na opravdové obnově tolik záleží?


    Když se dozvíme o nějakém etickém či mravním skandálu, snadno můžeme daný problém ještě zhoršit svými vlastními chybami. Někdy třeba odsoudíme své chybující bratry a sestry a s trapností celé situace se pak vyrovnáme tím, že dotyčné ze svého života prostě vytěsníme, vyloučíme. Jindy se zase bez většího promýšlení okamžitě uchylujeme k omluvě, když usilujeme o odpuštění a obnovu vztahu.

    Ken Ellis, profesionální křesťanský poradce, na následujících stránkách ukazuje, jak se vyhnout tomu, abychom špatnou situaci ještě dále zhoršovali.

    Martin R. De Haan II

    Po pádu

    Jak je možné, že v některých sportovních utkáních zvítězí naprostý outsider nad jasným favoritem s týmem plným hvězdných hráčů? Hvězdy někdy prostě takový zápas fatálně podcení. Prohrají, protože skálopevně věří ve svou neporazitelnost.

    V běžném životě ale může takový přístup vést k opravdu vážným důsledkům. Ve zprávách se téměř denně dozvídáme o skandálech nejen mezi politiky, ale i v církvi, přičemž se rozhodně nejedná jen o jednu denominaci. Kristovi následovníci prostě nejsou imunní vůči osobním selháním, kdy se dopouští nesprávného úsudku a zklamou důvěru lidí kolem sebe. A uveřejňované zprávy jsou pochopitelně jen špičkou ledovce. Psychickými a emočními problémy trpí i Kristovi následovníci.

    Takové problémy nezmizí tím, že je budeme zakrývat či zatajovat. Pokud je zameteme pod koberec, škoda se tím nijak nezmenší. Daná skutečnost stejně jednou vyjde na povrch a obvykle s ještě větší ničivou silou, kdy újmu nakonec pocítí ještě více lidí.

    Pokud se nějaká křesťanská duchovní autorita dopustí finančního podvodu, manželské nevěry, nepoctivosti a jiného nečestného jednání, dopad může být naprosto ničivý. Pád takových lidí má vliv na řadu dalších a může působit jako lavina. Lidé, kteří k takové autoritě dosud vzhlíželi, ztratí půdu pod nohama. Duchovní vedoucí, který jednal nečestně, svým jednáním pochopitelně poškozuje jméno svého Pána, Ježíše Krista.

    Jak se vyhnout častým nebezpečím

    Skupina Anonymní alkoholici se řídí následující radou: „Je šílenstvím očekávat zásadní změnu ale přitom dělat neustále totéž.“ Jestliže i nadále opakujeme své minulé chyby, stáváme se sami sobě tím největším nepřítelem.

    Pokud jde o omluvu a odpuštění, je nebezpečí, že se nevyhneme častým úskalím. Kde bývá tak často problém? V oblasti opravdového pokání a opravdového odpuštění. V čem je pak problém? Konflikty jsou sice jaksi uhlazeny, ale nejsou skutečně vyřešeny. Člověk se snaží „odpustit a na vše zapomenout“, ale následně nečiní zásadní kroky, které by měly souviset se skutečně zodpovědným jednáním. K čemu to pak může vést? K podobným přestupkům - a bolesti - pak může docházet znovu a znovu.

    Chceme-li se dostat z tohoto bludného kruhu, je třeba více přemýšlet o svém jednání - o svém jednání minulém i o tom, jakým způsobem teprve jednat hodláme.

    Rozeberte si své minulé chyby

    Na následujících skutečných příkladech si ukážeme nejen rozsah tohoto problému, ale i jeho složitost. Jména uváděných osob byla změněna.

    Workoholik

    Marek vyrůstal na vesnici. Jeho otec byl velmi přísný a náročný. Budil ho každý den v 4.30. Honza se musel před odchodem do školy postarat o celou domácí farmu - musel podojit krávy, poklidit ve stáji atd. Ani po škole neměl čas si hrát se svými spolužáky. Opět bylo třeba podojit krávy, uklidit dvůr, naštípat a nanosit dříví, jít na seno, uklidit ve stodole, umýt nádobí, vytřít podlahu. Kromě toho si také musel pochopitelně udělat domácí úkoly. Pak už zbyl jen čas na večeři a jít spát.

    Marek se oženil s Marií, s níž se seznámil na biblickém kurzu. Byla ochotná podporovat ho v jeho touze sloužit jako misionář. Marek si hned na začátku své misionářské služby vydobyl jméno jako nesmírně pracovitý člověk. Proto dostával ty nejtěžší úkoly, které vždy splnil.

    Markovi spolupracovníci se na jeho schopnosti dívali jako na velký přínos. Neviděli však, jak je na tom jeho manželka Marie, která zůstávala zcela stranou, úplně sama. Prosila Marka, aby své činnosti trochu omezil a věnoval nějaký čas rodině, ale zbytečně. Její vzrůstající nevole a prohlubující se deprese vzbuzovaly v Markovi další nechuť trávit s ní čas, takže se do služby ponořil ještě hlouběji. Marie nakonec začala naprosto vážně uvažovat o sebevraždě. Jakmile to vyšlo najevo, museli oba misijní pole opustit.

    Marie musela brát antidepresiva a začala docházet na psychoterapii. Marek se musel za své jednání zodpovídat vedoucímu misie, který mu dal radu, aby Marii věnoval více času. Marek se podle toho zařídil a také Marii prosil o odpuštění.

    Netrvalo ale dlouho a Marek již zase cestoval po různých místech a vysokých školách a začal zde mít neobvyklé úspěchy v evangelizaci a náboru nových misijních pracovníků. Mezitím Marii zabraly předepsané léky a psychoterapie jí také velmi pomohla. V misii ale bylo najednou mnoho práce, a tak Marie na terapii přestala docházet. S Markem se připravovali na opětovný vstup do misijní služby.

    Asi nikoho nepřekvapí, že Mariina deprese se vrátila hned za několik měsíců. Sousedé ji našli v bezvědomí, když se jednoho dne předávkovala léky.

    Když se podíváme na Markův případ, nejedná se o mravní přestupek, sexuální hřích, zneužívání návykových látek, tělesné či jiné formy násilí ani další formy mravního selhání. Marie se nepochybně musela potýkat se svými osobními problémy. Dokud však Marek nebude činit mnohem hlubší pokání, bude selhávat opakovaně. Marek prostě musí změnit svůj styl workoholika. Také musí pochopit svou dosud nevyřešenou bolest z dětství a mnohem více se nasazovat pro svou rodinu.

    Hazardní hráč

    Staršovstvo sboru považovalo Roberta za člověka, který je schopen druhé vést a udávat směr. Věděli, že před obrácením se potýkal s hazardním hraním, což u něj vedlo k osobnímu bankrotu a krachu jeho podnikání. Po obrácení mu pár křesťanů pomohlo s novým začátkem. Robert měl malý podnik, který nyní vzkvétal.

    Časem získal Robert takovou důvěru, že měl přístup ke sborovým finančním prostředkům. S očekáváním vysokého zhodnocení začal Robert tyto peníze investovat na burze. Sám sebe ujišťoval, že právě tímto způsobem zhodnotí peníze sboru, takže budou mít brzy více prostředků na přístavbu stávající modlitebny.

    Stačilo ale jedno špatné rozhodnutí a Robert jediným příkazem na burze přišel o polovinu vložených prostředků. Ve snaze ztrátu vyrovnat pak následně zadal ještě horší příkaz, čímž ale přišel o úplně všechny sborové prostředky.

    Když se na vše přišlo, Robert se všem kajícně omlouval. Všichni byli touto finanční ztrátou pochopitelně naprosto zdrceni. Robertovi ale chtěli dát najevo své úplné odpuštění, a proto mu nadále nechali ve správě veškeré sborové finance. V Robertovi se ale opět probudila jeho někdejší hráčská vášeň. Nakonec v kasinu prosázel vše, co měl. Přišel o svůj podnik, dům a téměř i o své manželství.

    Násilník

    Jana byla všude známá svou upřímností a otevřeností. A při bohoslužbách ve sboru zpívala přímo andělsky. Ale nikdo netušil, co se děje v jejím manželství a že její tři děti (ve věku 8, 5 a 2 roky) se jí bojí. K hodinovému výbuchu vzteku jí stačilo, když osmiletý syn Martin cvičil na piano místo nařízené hodiny jen pětapadesát minut. Když si učitelka v tělocviku všimla, že Martin má po celém těle modřiny, Jana tvrdila, že je má ze sportu. A kromě toho, co je nějakým ateistům do toho, jak se ona stará o své děti? Kazatel také nevěřil, že by Jana mohla na svých dětech uplatňovat násilí, a tak se jí zastával. Dva týdny nato ale již musela zasáhnout policie - když dvě starší děti zvonily na sousedku, že jejich nejmladší sourozenec doma leží zmlácený do bezvědomí. Malý Honzík se ale už z tohoto bezvědomí nikdy neprobral. Janě k nepříčetnosti stačilo to, že si na sebe převrátil talíř s jídlem.

    Ve všech třech výše uvedených příkladech šlo o hodně. Markovi, Robertovi i Janě měla být věnována výrazně větší pozornost. A určitě by nestačila jen láskyplná slova či hořké odsuzování. Evidentně nestačí ani povrchní omluvy, ani povrchní odpuštění. Proto se nyní podíváme na proces, který může u podobných osob vést ke skutečné a trvalé změně.

    Je třeba mít svůj cíl stále na zřeteli

    Proces obnovy, jak je popisován v této publikaci, vychází ze zásad v Galatským 6.1.

    Bratři, kdyby byl někdo i přistižen v nějakém přestoupení, vy, kdo jste duchovní, napravujte takového člověka v duchu mírnosti a dávej si každý pozor sám na sebe, abys i ty neupadl do pokušení.

    Proces obnovy definujeme jako „proces, kdy zralí Kristovi následovníci pomáhají těm, kteří zklamali důvěru členů své rodiny, sboru či lidí kolem sebe, aby uznali své chyby i škodu, kterou způsobili sobě i dalším, přičemž toto přiznání musí vést k takové vnitřní změně, která povede ke smíření s Bohem i s poškozenými osobami“.

    Pakliže provinilci nabídnutou pomoc odmítnou, členové sboru se možná od nich budou muset distancovat, dokud jasně neprojeví skutečnou touhu po změně (1K 5,11). Proces obnovy může být zahájen jen tehdy, když se v něm chce provinilec nasazovat.

    Je třeba zahájit proces podpory a zodpovědného jednání

    Bez ohledu na to, zda daný provinilec slouží v nějakém zodpovědném postavení v rámci křesťanského sboru, je vždy součástí křesťanské rodiny, a proto je třeba mu věnovat stejnou pozornost, jakou bychom si v podobné situaci přáli my sami. I při ukázňování je třeba takovému člověku projevovat lásku a úctu. Možná takový člověk kdysi poskytoval někomu vedení. Ale nyní je třeba jej vést v duchu mírnosti a na základě Kristových zásad. Je třeba vést jej k odpovědnosti vůči svému jednání a vůči škodě, kterou způsobil druhým. Díky takovému vážnému přístupu se dostane pomoci i těm, jimž byla způsobena nějaká újma. Je-li proces nápravy a obnovy nastaven správně, postaví se k danému problému čelem jak provinilec, tak i osoba, která byla jeho jednáním nějak poškozena.

    Je třeba do procesu zapojit zralé osoby

    Lidé, kteří v tomto procesu budou pomáhat, to musí dělat s láskou, pevností a trpělivostí. Musí dobře používat rozlišovací schopnost a musí umět dobře naslouchat jak provinilci, tak i poškozenému. Musí to být lidé, kteří chtějí druhým především pomáhat, a ne je soudit. S pokorou se dívají na svá vlastní životní selhání a slabé stránky. Bez takto zralého postoje mohou případní pomocníci nadělat více škody než užitku.

    Lidé, kteří v tomto procesu chtějí druhým pomáhat, musí spoléhat na Ducha Božího, musí důvěřovat Bohu a musí být motivováni láskou. Jen pokud sami chápou, jak se pokořit před Bohem i druhými, budou moci pomáhat druhým v jejich procesu vyznání hříchů, obnovy a odpuštění.

    V celém tomto procesu je tedy třeba postupovat obezřetně a pečlivě. Podívejme se tedy na jednotlivé kroky nyní podrobněji.

    Povrchní omluvy a odpuštění

    Teologie se vyznáním vin a odpuštěním zabývá již velmi dlouhou dobu. V běžné terapii se ale v poslední době začíná používat odpuštění jako jedna z terapeutických technik. I terapeuti si evidentně začínají uvědomovat prospěch omluvy a odpuštění. Terapeuti i duchovní pracovníci se však často dopouštějí naprosto stejné chyby, když chtějí dosáhnout prospěchu z odpuštění příliš brzy.

    Nebezpečí v podobě povrchnosti

    Mnozí terapeuti se dříve dívali na omluvu a odpuštění jako na zjednodušující náboženský rituál, jemuž je třeba se vyhýbat. Zastávali názor, že odpuštění je vlastně pouze jakýmsi sebeobranným mechanismem k popírání hněvu. Na základě takového mechanismu pak hněv údajně zůstával potlačen, ale nikdy nebyl vyřešen.

    Tito terapeuti měli vlastně pravdu. Povrchní pokání a odpuštění, jak jej mnohdy vidíme v náboženských kruzích, žádné trvalé řešení skutečně nepřináší. Místo toho, aby se účastníci problému upřímně zaměřili na samotný jeho kořen, často se spokojí jen s povrchním vysvětlením ohledně toho, co Bible říká o odpuštění, a vystačí si s povrchním odpuštěním, jímž se konflikt jen mírně uhladí.

    Nebezpečí v podobě popírání

    Pokud někdo ublíží druhému člověku, může se následně uchýlit k popírání takové skutečnosti. Je nejméně šest takových oblastí, kde k popírání dochází. Poradce či člověk poskytující pomoc by měl mít tyto oblasti na mysli, a to ze dvou důvodů:

    • K popírání může docházet na straně přestupníka, na straně poškozených osob, či na obou stranách.
    • Popíráním se může znehodnotit upřímnost a smysluplnost omluvy či odpuštění, kdy snahou často bývá přestupek jen nějak uhladit.

    Jestliže o skutečnou obnovu vztahu usilují obě strany, mohou ve vhodnou chvíli na daných problémech pracovat zároveň. Pokud o omluvu a odpuštění usiluje pouze jedna strana, přesto je na místě vědět o následujících šesti oblastech, kde dochází k popírání.

    Když nám totiž odpouští Bůh, zaměřuje se na každou z následujících oblastí:

    1. Popírání skutečnosti

    Pokud došlo k něčemu špatnému, k čemu vlastně došlo? Jako reportér bychom měli získat odpovědi na všechny základní otázky: Co se stalo? Komu se to stalo? Kdy, kde a jak se to stalo? Jaké byly důsledky? Když na nějaké pochybení poukážeme dítěti, velmi často slýcháme výmluvy: „Ale tak to nebylo.“ „Vždyť se zase až tak moc nestalo.“ Někdy si nechceme skutečnosti připustit, ani když jsme sami byli nějakým špatným jednáním poškozeni. Například některé ženy o svých modřinách říkají, že se jednalo o nehodu, jen aby nemusely přiznat, že je napadl vlastní manžel.

    Odpuštění a omluva neznamená, že musíme zavrhnout pravdu a předstírat, že k ničemu vlastně nedošlo.

    2. Popírání prohřešku

    U řady prohřešků, kdy jsou druzí zraněni fyzicky, emočně či duchovně, je patrný následující postoj: „Na mně záleží, ale na tobě nikoli.“ Ježíš ale uvádí zlaté pravidlo, „jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim“ (Lk 6,31), z něhož je patrné, že na druhých záleží stejně jako na tobě.

    Velmi často slýcháme následující výmluvy: „Musel jsem to prostě udělat, protože...“ „Ale vždyť zas o tak moc nešlo.“ „Vždyť se snad nic tak hrozného nestalo!“ Ale přitom si nechceme přiznat, že jsme porušili nějakou etickou či mravní normu nebo jsme pošlapali běžné zásady spravedlnosti, jak nám je Bůh vepsal do srdce. Je poctivé chybu přiznat. Bible ukazuje, že Bůh od nás očekává, že mu své hříchy budeme vyznávat (1J 1,9).

    Skutečné vyznání znamená přiznat sobě i druhým, že jsme danou špatnost provedli na základě své vlastní volby, a nikoli že jsme jen neměli jinou možnost. Zásadní je přijmout za své jednání osobní odpovědnost. V opačném případě hrozí, že se takového jednání budeme dopouštět i nadále.

    3. Popírání bolesti

    Pokud jde o bolest, mají postižený člověk i provinilec sklony způsobenou škodu zlehčovat. „Je to prostě citlivka.“ „Ale vždyť to zas tolik nebolelo.“ "Nejsi už přece žádné malé dítě."

    Nejvíce se naučí popírat bolest děti, jimž dospělí často říkají, že vlastně není proč plakat. A tělesná bolest může pominout opravdu poměrně rychle, nicméně po ní mohou zůstat velmi hluboké a nezahojené vnitřní šrámy - a některé i na celý život. Takové osoby si to patrně nebudou chtít přiznat, ale jejich stavy úzkosti a deprese mohou pramenit právě z nalomené důvěry, z hlubokého zklamání z rodičovské autority, z přetrvávajících pocitů nedůvěry vůči druhým.

    Nakonec je jedna skutečnost naprosto zřejmá - bolest, kterou se pokoušíme potlačovat a ignorovat, zůstává naprosto reálná.

    4. Popírání hněvu

    Lidé s náboženským cítěním často používají tento obranný mechanismus, protože jim umožňuje zachovat si pocit mravní nadřazenosti. Uvnitř sice kypí hněvem, ale jemným hlasem druhé ujišťují: „Jsem naprosto v klidu.“

    Naproti tomu jiní nabádají poškozené, aby svůj hněv nedávali najevo: „Není proč se hněvat! Vždyť se snad tak moc nestalo!“

    Bůh nás stvořil i s tím, že můžeme pociťovat hněv, díky čemuž pak můžeme konfrontovat nesprávné jednání a usilovat o spravedlnost. Je dobré mít na mysli, že Bůh nás stvořil ke svému obrazu a patří k tomu tedy i hněv. Když Pavel píše, „nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu“ (Ř 12,9), evidentně předpokládá, že se budeme chtít mstít. Pavel také napsal: „Hněváte-li se, nehřešte.“ (Ef 4,26 ČEP)

    Všichni se musíme vyrovnávat se skutečností, že když je nám nějak ublíženo, přejeme si, aby dotyčný pociťoval přinejmenším stejnou bolest jako my sami. Je ale pravda, že všichni si naprosto po právu zasluhujeme Boží hněv. Jestliže nám někdo ublížil, jistě si zasluhuje trest. Ale musíme mít stále na mysli, že Bůh místo nás nechal ten nejtěžší trest padnout na nevinného, na Pána Ježíše Krista, který nesl naše hříchy na svém těle na kříži.

    Budeme sice čas od času pociťovat hněv, ale není na nás, abychom usilovali o pomstu (Ř 12,9).

    5. Popírání vzájemné lidskosti

    V hněvu vůči tomu, kdo nám ublížil, nebo v pohrdání vůči sobě za to, čeho špatného jsme se dopustili, můžeme vše vidět jen černobíle - jeden člověk v daném konfliktu je dobrý a ten druhý je úplně špatný.

    Poradce Lewis Smedes doporučuje dívat se na druhé jinak - jako na člověka. Nejde o to špatné jednání zlehčovat či ospravedlňovat. Ani nejde o to vyloučit odškodnění či práva, na něž máme nárok. Podstatou je uvědomit si, že úplně všichni jsme plně závislí na milosrdenství Božím i na milosrdenství vůči sobě navzájem. Nikdo z nás totiž nemůže tvrdit, že se nikdy nedopouští ničeho špatného a je vždy bez jakékoli viny.

    Když takto chápeme, jak jsme jako lidé zranitelní a křehcí, pomáhá nám to jednat s druhými s empatií - pomáhá nám to lépe se do nich vcítit. Empatie je proto důležitá nejen k uzdravení člověka poškozeného nějakým nesprávným jednáním, ale i k uzdravení toho, kdo se takového jednání dopustil.

    Křesťanský poradce Everett Worthington učí, že empatie je naprosto nedílnou, zároveň i nejtěžší součástí odpuštění. Je to ochota podívat se na jednání někoho, kdo vám hodně ublížil, a vidět toto jednání jeho očima. Připomínáme tím sami sobě, že my sami druhým také ubližujeme - a možná více, než jsme schopni si v dané chvíli uvědomit. Všichni totiž potřebujeme, aby nám Bůh odpouštěl naše „dluhy stejně jako my odpouštíme našim dlužníkům“ (Mat 6,12).

    6. Popírání dalšího možného nesprávného jednání

    Říká se, že máme „odpustit a zapomenout“. Je to však jakýsi pokus o falešnou iluzi. Jakmile dojde k odpuštění, vše je tím pádem okamžitě v pořádku. Skutečnost je ale taková, že se tím jen upevní vzorce destruktivního jednání.

    V Židům 12,4-11 čteme, že Pán ukázňuje ty, které miluje (v. 6). Nejedná se o trest. Bůh se nezaměřuje na změnu v minulosti, ale v budoucnosti. Tato změna nepřináší smrt, ale je životodárná.

    V 19. kapitole 1. Samuelovy je zajímavý příklad, jak se David vyhnul dalším útokům ze strany krále Saula. David byl v té době již pomazán za následujícího krále Izraele, ale ještě nenastoupil do královského úřadu ani ještě nebyl korunován. Stávající král Saul si Davida nechal přivolat do svého paláce, aby mu přinášel úlevu hrou na harfu. Ale Saulovým skutečným cílem bylo Davida sprovodit ze světa, protože lidé chválili Davida více než krále Saula. David v paláci nezůstal, aby se nevystavoval dalšímu násilí. Z paláce prostě uprchl.

    Saul byl v té době dosud králem, ale David se přesto nepodrobil jeho násilnému jednání. Na druhé straně se ale Saulovi ani nemstil. Naopak, nevyužil žádnou příležitost, kdy by se byl mohl Saulovi velmi snadno pomstít (1S 24,5-7; 26,9).

    Davidovo jednání si mohou vzít za vzor všichni, kdo mají kolem sebe lidi s násilnými sklony. David si jasně uvědomoval, jak nesprávné je vztáhnout ruku na Božího pomazaného. Naproti tomu se ale odmítal podrobovat Saulovu destruktivnímu chování.

    U Saula by muselo dojít k zásadní, hluboké změně, aby bylo možné vůbec uvažovat o narovnání vztahů s lidmi, které svým destruktivním chováním poškodil. Saul se však před svou smrtí nestačil ze svého špatného jednání kát.

    U každé z výše uvedených oblastí popírání jsou dvě skutečnosti: 1) Neschopnost nesprávné jednání napravit. 2) Pravděpodobnost, že nesprávné jednání bude pokračovat. Lidé se domnívají, že popíráním zmenší svou bolest, ale není tomu tak. Bolest se tím možná jen trochu utlumí, ale rozhodně bude i nadále přetrvávat.

    Tváří v tvář špatnému jednání je třeba jít po lepší cestě - po cestě, která nás přivede k uzdravení, smíření a obnově vztahů s lidmi kolem nás.

    Jak postupovat podle biblického modelu odpuštění

    Hrdinovi jednoho televizního dramatu byla zabita jeho matka. Tento muž byl následně dotázán, zda souhlasí s trestem smrti: „Měl by vrah tvé matky dostat trest smrti?“ „Ne,“ řekl hlasem jakoby bez života, „chtěl bych ten trest vykonat sám.“

    V některých situacích si prostě přejeme odplatu. Patrně přitom máme na mysli spravedlnost, protože nám asi nejde pouze o pomstu.

    A i když třeba dosáhneme spravedlnosti, přinejmenším podle toho, jak dokážeme spravedlnost vnímat, přesto tím nedosáhneme uzdravení. Jak tedy jednat jinak - více podle vzoru, který nám zanechal Pán Ježíš Kristus?

    Odpuštění podle Bible - náročný úkol

    Někteří čtenáři mohou mít pocit, že až do této chvíle jsme se opírali spíše o psychologii než o Bibli. Možná si kladou otázku: „Tak počkat! Mluvíme tu o popírání a dalších záležitostech. Cožpak nás ale Kristus naprosto jasně neučil, že máme odpouštět našim hříšníkům? Neříkal, že pokud neodpustíme druhým, neodpustí náš nebeský Otec ani nám?“

    Je to poměrně běžný pohled na Kristova slova. Vyvstává zde řada otázek, které nás nutí, abychom uvažovali o tom, jak na nesprávné jednání vlastně reagujeme:

    • Jestliže máme podle Krista odpouštět, jak pak máme čekat u provinilce na změnu jeho postoje?
    • Pakliže odpuštění odepřeme, jak se pak vyrovnáme s pocity hněvu a roztrpčenosti, které v nás zůstanou?
    • Jestliže neodpustíme, co tedy budeme dělat, aby nás pak nestrávily naše vlastní pocity zahořklosti?
    • A co je vlastně odpuštění z biblického hlediska?

    Odpovědi na tyto otázky bychom tedy měli nyní hledat v Písmu.

    Jak chápat Písmo - další náročný úkol

    Začněme pasáží, kde sám Pán Ježíš mluví o odpuštění. Podle Lukáše 17,1-4 Ježíš řekl svým učedníkům:

    Není možné, aby nepřišla pohoršení, běda však tomu, skrze koho přicházejí. Pro toho by bylo lépe, kdyby mu přivázali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby pohoršil jednoho z těchto maličkých. Mějte se na pozoru. Zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho, a uzná-li svou vinu, odpusť mu. A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: 'Uznávám svou vinu, odpusť mi', odpustíš mu.

    Z tohoto textu vyplývají dvě velmi zásadní otázky, které se týkají biblického odpuštění a nápravy či obnovy. Přitom mějme i dále na mysli všechny otázky ze závěru předchozí části našeho pojednání.

    Otázka konfrontace a podmínečného odpuštění

    Za prvé, pokud Ježíš chtěl, abychom vždy ze své strany odpustili tomu, kdo nám jakkoli uškodí, proč ale zároveň učil, „pokárej ho [konfrontuj ho], a uzná-li svou vinu [bude-li činit pokání], odpusť mu“? Ponecháme-li nyní stranou záležitost, jak se zbavit svého hněvu, pokud se přestupník nehodlá změnit, je zřejmé, že Ježíšovo učení je zde naprosto v souladu s dalšími částmi Písma. Všimněme si:

    Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok'. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.

    Nevidíme to jen v učení Kristově. Bůh sám nám dává příklad, že nám odpouští, když přiznáváme své hříchy a vyznáváme svou víru v jeho Syna. Co se týče Božího jednání s lidmi, podívejme se na dvě důležité oblasti:

    Podmínka spásy

    „Celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: 'Bože, projev milost mně hříšnému.' Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“ (Lk 18,13-14)

    Toto Ježíšovo podobenství o celníkovi je pro nás připomínkou, že odpuštění hříchů je možné jen tehdy, když se z nich vyznáme.

    Podmínka Božího odpuštění

    „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti.“ (1J 1,9)

    Apoštol Jan zde potvrzuje, že hříchy, jimiž je narušen náš osobní vztah s Bohem, lze řešit jedině tak, že je vyznáme a odvrátíme se od nich.

    V obou případech je Boží odpuštění podmínečné - závisí totiž na uznání daného hříchu ze strany provinilce.

    Tato zásada je dobře patrná i z toho, co Ježíš řekl jednomu ze dvou zločinců, kteří byli ukřižováni společně s ním. Jeden z těchto zločinců se Ježíšovi posmíval. Ten druhý ale vyznal své hříchy a prosil Ježíše, aby si na něj ve svém království vzpomněl. A právě tomuto muži Ježíš poskytl útěchu a odpuštění, když mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Lk 23,43) Nekajícímu zločinci nic takového nabídnuto nebylo.

    Otázka bezpodmínečné lásky

    Za druhé, pakliže Bůh dává své odpuštění za určitých podmínek, znamená to, že i jeho láska je jen za určitých podmínek? Ne, není tomu tak! Bůh prokazuje zvláštní přízeň těm, kdo činí ze svých hříchů pokání, ale přesto miluje všechny bezpodmínečně. Právě v tomto ohledu Ježíš ujišťoval své učedníky, když je vedl k tomu, aby milovali nejen své přátele, ale i své nepřátele:

    Běda, když o vás budou všichni lidé mluvit dobře; vždyť totéž činili jejich otcové falešným prorokům. Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět. Jak chcete, aby lidé činili vám, i vy stejně čiňte jim. A jestliže milujete ty, kteří milují vás, jakou máte zásluhu? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. A jestliže činíte dobře těm, kteří činí dobře vám, jakou máte zásluhu? I hříšníci dělají totéž. A půjčíte-li těm, od kterých máte naději dostat to zpět, jakou máte zásluhu? I hříšníci půjčují hříšníkům, aby to zase dostali nazpátek. Ale milujte své nepřátele a čiňte dobře, půjčujte a neočekávejte něco na oplátku. A vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, protože on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

    Ve slovech našeho Spasitele se odráží samotná podstata Boha Otce. Bůh projevuje lidem bezpodmínečnou lásku, ale na základě své dokonalé podstaty nemůže hřích jen tak omlouvat či přehlížet. Proto poslal svého Syna, aby zde za nás trpěl na kříži a aby tím umožnil skutečné odpuštění našich hříchů. A právě v tom se projevuje Boží bezpodmínečná láska.

    Tato bezpodmínečná láska je klíčem ke všemu dalšímu. Cílem je dobro druhých. Tento cíl nám pak pomáhá v rozhodnutí, kdy odpustit a kdy odpuštění láskyplně odepřít; kdy odpustit a posunout se dále a kdy odpustit, ale přitom přestupníka konfrontovat - a zaměřit se na jeho srdce i na srdce člověka, který byl špatným jednáním nějak poškozen.

    Východiska pro biblické odpuštění

    Říká se, že nejvíce se Bohu podobáme, když odpouštíme. Je-li tomu tak, pak jistě nestačí odpouštět mechanicky. Je zásadní odpouštět se stejným nasazením jako Bůh a zastávat přitom stejné priority.

    Snadněji se to řekne, než udělá. Je ale zřejmé, že ze své vlastní síly to nedokážeme. Je velmi těžké odpouštět, obzvláště jestliže se chceme držet Božího vzoru odpouštění. Základ k tomuto přístupu nacházíme v Písmu.

    Odpuštění vždy začíná v Božím srdci

    Bůh je svrchovaným příkladem toho, jak se povznést nad touhu po odplatě vůči někomu, kdo druhým působí bolest. Bůh se ujímá iniciativy a ze své strany ruší dluhy, které by dlužníci nikdy nebyli schopni splatit.

    Takové odpouštění by nemohlo být správné ani ze strany Boha, pokud by ovšem neměl plán přijmout jako úplnou platbu za všechny naše dluhy krev, kterou za nás Kristus prolil na kříži. Tato zásada je dobře popisována v Židům 9,22, kde se uvádí:

    Téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění.

    Abychom druhým opravdu odpustili tak, aby to dělalo Bohu čest a radost, musíme se ztotožnit s Kristem a jeho odpuštěním, nechat se vést jeho láskou a být ochotni následovat jeho vzoru sebeobětavosti. Za takovým odpuštěním jsou pak dvě pohnutky, které vycházejí ze srdce:

    • Primární pohnutkou k odpuštění by měla být důvěra v Boha (Mt 18,21-22; Lk 17,3-4; Ef 4,32).
    • Další pohnutkou by měl být láskyplný zájem o chybujícího člověka (tedy o daného přestupníka).

    Máme se nechat vést Božím příkladem a vzájemně si vyznávat své přestupky a vzájemně si odpouštět (Lk 17,1-4; 1J 1,9). A právě k tomu nás podněcuje Boží láska. Když přestupníkovi odpustíme jeho přestupek, může pak překonat své pocity viny i pocity odcizení, které následkem takového jednání vznikly.

    Při takovém odpuštění ovšem není vyloučeno zodpovědné jednání, kdy provinilec učiní maximum s ohledem na nápravu způsobené škody. Ani nás to nezbavuje nutnosti se aktivně zapojovat do procesu smíření a obnovy poškozených vztahů. Takové odpuštění se zaměřuje na nesprávné jednání způsobem, v němž se odráží láskyplný zájem našeho nebeského Otce.

    Odpuštění by se nemělo omezovat jen na ochranu přestupníka před bolestí

    Náprava a obnova podle Božího vzoru je často velmi bolestivá. V listu Židům získáváme životně důležité připomenutí, jak náš Otec vyjadřuje svou lásku vůči nám ukázňováním, které je ovšem velmi nepříjemné a dokonce i bolestivé:

    Zapomněli jste na napomenutí, které vám praví jako synům: 'Můj synu, nepodceňuj Pánovu výchovu, ani neochabuj, když jsi od něho kárán; neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.' Snášejte to ke své výchově, Bůh s vámi zachází jako se syny. Neboť je nějaký syn, jehož by otec nevychovával? Jste-li však bez výchovy, jíž se stali účastni všichni, potom jste nemanželské děti, a ne synové. Také v našich tělesných otcích jsme měli vychovatele a měli jsme je v úctě. Nebudeme mnohem více poddáni Otci duchů, abychom žili? Vždyť oni vskutku na krátký čas vychovávali, jak jim připadalo správné, on však k užitku, abychom dostali podíl na jeho svatosti. Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni. (Žd 12,5-11)

    Někdo by se ale mohl zeptat: „Jestliže nás Bůh opravdu miluje, neměl by nás chránit před jakoukoli bolestí?“ Odpověď zní: „Nikoli nezbytně.“ Bůh je totiž nekonečně moudrý a dobrý a ví, že někdy získáváme to nejlepší ponaučení právě prostřednictvím bolesti. Bůh nás tedy neukázňuje, protože by byl vrtošivý, nestálý či náladový. Ukázňuje nás k našemu prospěchu.

    Odpuštění přináší prospěch tomu, kdo odpouští

    Odpuštění udělené správným způsobem přináší velký prospěch tomu, kdo odpouští, i tomu, komu je odpuštěno.

    Z nedávného výzkumu provedeného Robertem Enrightem je patrné, že odpuštění působí u provinilce trvalé zlepšení v emoční oblasti. Z jiného výzkumu vyplývá, že prospěch mají i lidé, kteří se sami naučí odpouštět.

    Pakliže ale odpouštíme s cílem získat výše uvedený prospěch, jedná se jen o další podobu sobecké manipulace. Mohli bychom to přirovnat k dobrovolnické práci, k níž se člověk hlásí proto, aby se mohl bezplatně najíst. Na jídle jistě není nic špatného, ale hlavní pohnutkou dobrovolnické práce by měla být touha pomáhat druhým.

    Za sobeckým odpouštěním není láska agapé, v níž se odráží Boží dokonalá láska. Takové lásce jde o blaho druhých, i když si to vyžaduje upřímnost, otevřenost a někdy i bolest.

    Proces obnovy

    Někteří lidé se nechávají zneužívat a šikanovat, protože se druhým nedokážou postavit. Jen málokdo má rád konfrontaci. A přesto je v biblickém procesu nápravy a obnovy konfrontace naprosto nezbytná. Pakliže došlo ke značné ztrátě důvěry, je třeba na to láskyplným způsobem upozornit. Není prostě možné jen lehkovážně přecházet zásadní záležitosti, co se týká vyznání prohřešků, upřímné lítosti, potřeby odpuštění a touhy po změně. Jen pak lze začít s konkrétními kroky k nápravě a obnově.

    Krok č. 1: K podstupování rizik musíme být podněcováni láskou

    Tento proces není snadný. Budeme potřebovat pomoc ze strany moudrých, milujících a odvážných lidí - lidí ochotných se nasadit a nést příslušná rizika. Také je třeba se podřizovat načasování a působení Ducha svatého.

    Krok č. 2: Musí nám na druhých záležet

    Upřímné odpuštění (jak jsme si je popsali) je reakcí na omluvu ze strany přestupníka a jeho touhu obnovit narušené vztahy.

    Zdravé odpuštění také zahrnuje všech šest oblastí týkajících se popírání. Patří sem i naše přirozená touha po pomstě, které se ale vzdáváme, protože uznáváme, že pomsta nepatří nám ale Bohu. Místo toho usilujeme o to, co je nejlepší pro všechny zúčastněné.

    V upřímném odpuštění se zrcadlí ochota zahájit proces nápravy pro provinilce, jemuž chceme pomáhat, aby ve svém špatném jednání již nepokračoval.

    Krok č. 3: Musíme poslušně jednat podle biblického vzoru

    Je třeba opustit popírání a touhu po pomstě nahradit láskou. Následně může zaznít skutečná, upřímná omluva a přijít skutečné, opravdové odpuštění. Pak může přijít na řadu ukázňování ze strany sboru a rodiny. Pokud je takové ukázňování prováděno biblicky, je projevem lásky vůči provinilci.

    Ježíš Kristus, hlava církve, popisuje tento vzor nápravy u Matouše 18,15-17.

    Jestliže tvůj bratr proti tobě zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Poslechne-li tě, získal jsi svého bratra. Jestliže by však neposlechl, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva, aby 'ústy dvou nebo tří svědků byl potvrzen každý výrok'. Jestliže by je neposlechl, pověz to shromáždění, a jestliže by neposlechl ani shromáždění, ať je ti jako pohan a celník.

    Tento proces má u provinilce vést k nápravě v následujících třech oblastech:

    1. K obnovenému postavení v rámci místního křesťanského sboru.
    2. K obnovenému postavení v rámci dané rodiny.
    3. K obnovenému vztahu s Kristem.

    Jedná se o velké, zásadní cíle; nejsou to tedy žádná „prozatímní“ řešení. Je jistě možné obnovit vztah s někým, kdo nás zranil, ale je možné toho dosáhnout jedině díky lásce, díky tomu, že budeme věrně uplatňovat biblickou moudrost.

    Krok č. 4: Musíme jednat odpovědně, a to s plným nasazením

    Lidé, kteří prochází procesem obnovy, musí být ochotni jednat zodpovědně, nejlépe přímo se někomu zodpovídat.

    Neexistuje žádná absolutně jistá cesta, jak provinilce vrátit k duchovnímu růstu a etickému způsobu života. Neexistuje jistota, že narušené vztahy budou zase obnoveny. Jsou však k dispozici prostředky, s jejichž pomocí se můžeme začít k těmto cílům přibližovat, a to s pomocí Ducha svatého. Jedná se o duchovní cestu jak pro ty, kteří se na nápravě podílejí, tak i pro ty, kteří takovou nápravu přijímají.

    Přitom všem je sledována následující zásada: Skutečná láska má zájem na tom, aby se druhému člověku vedlo lépe. Láska nás vede k tomu, abychom měli o druhé zájem, abychom se chtěli nasazovat v procesu nápravy, a to podle Kristova vzoru, abychom chtěli vést provinilce k odpovědnosti za minulé i budoucí jednání. A při takovém postupu se pak začíná ukazovat možnost, jak jednotlivé roztříštěné kusy této složité mozaiky pospojovat, aby nakonec opět mohl vzniknout ladný jednolitý celek.

    Proč na opravdové obnově tolik záleží?

    Z Bible je naprosto zřejmé, že jsme byli stvořeni jako vztahové bytosti - máme mít vztah s Bohem a lidmi. Jestliže se vztahy v našem životě nějak poškodí, je třeba přistoupit ke krokům směřujícím k nápravě - je třeba vyznat svá provinění a navzájem si odpustit. K tomu je třeba upřímnosti - jak vůči sobě samému, tak i vůči sobě navzájem. Může to být těžké, ale opravdová láska se nespokojí s žádným polovičatým řešením.

    Proč? Je v těchto případech opravdu tak nezbytné jít cestou bolesti? Ano. Jinak se totiž poškozené vztahy nezahojí. Je také zásadní, aby zúčastněné strany byly zproštěny zahořklosti (ti, kteří byli nějak poškozeni) a pocitů viny (ti, kteří jiným ublížili).

    Existuje ale ještě další důvod. Jako členové Boží rodiny jsme povoláni k tomu, abychom v tomto světě působili jako Boží vyslanci, zástupci. Apoštol Pavel o tom píše následovně:

    Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem. (2K 5,20)

    Jako Boží zástupci máme ve všem jednat podle Božího vzoru - a to včetně obnovy narušených vztahů.

    Přitom nejde jen o uzdravení „chorých“ a „zraněných“. A nejde ani jen o to zbavit druhé pocitů viny či zahořklosti. Jde o to, projevovat Boží dokonalou lásku - lásku, která je hluboká, spravedlivá a rozhodná. Lásku, která nás vede k projevování toho, co je v nás dobré.

    Apoštol Pavel sice uvádí svá slova v kontextu evangelizace, ale týkají se i smíření a obnovy. Když se zapojujeme do služby smíření a obnovy, jednáme jako Boží vyslanci, kdy Boží lásku zjevujeme světu, který nás bedlivě sleduje.

    Proto musíme dělat vše, co je v našich silách, abychom lidem kolem sebe ukazovali Boha jako Boha živého, Boha plného lásky. A ukazujeme to tím, že ve svém životě žijeme podle Božího vzoru, který se týká i smíření, obnovy a odpuštění.


    O publikaci

    Název: Jak se vyhnout úskalím povrchního odpuštění.

    Původně: Avoiding the Dangers of Superficial Forgiveness. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

    Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

    Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

    Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

    Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

    Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2014.