Jak si udržet správný směr v životních bouřích?

Jak si udržet správný směr v životních bouřích?

Ke stažení:

Podle jakého kompasu se v životě orientovat? Jak najít skutečný sever? Jak v životě neztratit směr? Jak si i během životních problémů a strastí správný směr udržet? Jak se můžeme poučit od Jóba a Pána Ježíše?
Problems and trials are an inevitable part of life. You will be encouraged to fix your compass on God as your constant reference point in navigating the storms of life. Discover how you can stay on course and weather the storm when His Word becomes the active tool for directing your life. Czech version of Navigating The Storms Of Life.

Jak si udržet správný směr v životních bouřích?

Gary Inrig

Obsah:

Jak najít skutečný sever (kniha Jób)

  • Životní bouře může postihnout i ty, u nichž bychom to nečekali
  • Za životem, který vidíme, je třeba si uvědomovat jeho neviditelnou příčinu
  • Udržet si správný směr nám pomáhá jasný pohled na trojjediného Boha

„Nevycházejte bez ní z domu“ (pokušení Ježíše Krista)

  • Na pokušení Pána Ježíše se zjevuje jeho jedinečná podstata
  • Příklad Pána Ježíše nám poukazuje na nepostradatelný zdroj: Slovo Boží

Jak je to nyní ve vašem životě? Probíhá vše hladce? Ztratíte jen málokdy svou rovnováhu? Máte pocit, že už jste všeho dosáhli a že více už není třeba? V takovém případě nebude tato publikace pro vás asi příliš významná.

Ale jestliže, stejně jako řada další lidí, pociťujete ve svém životě určitou bezradnost, co se týče vašich aktuálních záležitostí či dalších kroků, mohla by pro vás být tato publikace povzbuzením. Jedná se o výňatek z knihy True North (Skutečný sever), kterou napsal pastor Gary Inrig.

Někdy potřebujeme od přítele ujištění ohledně skutečností, kterým můžeme skutečně věřit a důvěřovat. A autor této knihy takovým přítelem určitě je.

Martin R. De Haan II

Jak najít skutečný sever

Mořeplavec se může na moři dobře orientovat jedině tehdy, když má k dispozici určitý neměnný bod, od něhož pak může odvozovat svou aktuální polohu. Díky tomu může překonat i velmi těžké bouře. První mořeplavci se plavili tak, aby měli zemi stále na dohled. I když se později odvážili dále, stále se potřebovali orientovat podle určitého pevného bodu. Hleděli proto k nebesům. Na západní polokouli se orientovali podle Severní hvězdy (Severky). Díky moderní technologii se proces navigace výrazně posunul. Místo sextantu a kompasu používáme GPS, elektronickou navigaci. Ale zásady se nezměnily. Systém GPS (Global Positioning System) využívá signál z 24 satelitů, z nichž pak přijímač po zpracování vyhodnotí zeměpisnou délku, šířku a dokonce i výšku. Tyto satelity mají přesně stanovenou pozici.

Naší hvězdou na cestě životem je Pán Ježíš Kristus - ať jsme v relativně známých vodách s řadou záchytných bodů blízko na dohled, anebo v neprobádaných vodách bez jakýchkoli záchytných bodů na horizontu. Zaměření na Krista nám pomáhá zůstat ve správném směru. Může to snadno znít jako banální, zbožná fráze, ale v bouři je to naprosto nezbytné. Jen málo dalších míst v Bibli ukazuje tuto skutečnost tak výstižně jako příběh Jóba. V knize Jób je řada hlubokých pasáží, které si vyžadují náležitou pozornost. Náš cíl však bude výrazně skromnější. Podíváme se na základní témata této knihy a zaměříme se zde na několik zásad, které nás mohou dobře vybavit pro naši cestu životem.

Životní bouře může postihnout i ty, u nichž bychom to nečekali

Jób rozhodně nebyl žádný nevýrazný člověk s tuctovým životem. Při čtení jeho příběhu si jistě uvědomíme, že se nejedná o nic běžného, ale spíše o výjimku, protože způsobem, jak jsou věci popisovány, se skutečnosti obvykle nedějí. Jakkoli je kniha Jób hluboká, nenajdeme v ní odpovědi na všechny své otázky o zlu. Na začátku této knihy se seznamujeme s mužem, který si žije dobře, a Bůh jej označuje za člověka „bezúhonného a přímého“.

Byl muž v zemi Úsu, jménem Jób. Tento muž byl bezúhonný a přímý, bohabojný a odvracející se od zlého. Narodilo se mu sedm synů a tři dcery. Jeho statek vydal na sedm tisíc ovcí a tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu a pět set oslic a velmi mnoho čeledi; onen muž byl nejzámožnější ze všech synů východu. Jeho synové chodívali a pořádali hostinu, každý doma ve svůj den. Posílali pro své tři sestry a zvali je, aby jedly a pily s nimi. I stávalo se, když proběhly dny hostiny, že Jób pro ně posílal a posvěcoval je, vstával časně ráno a přinášel zápalné oběti podle počtu jich všech; neboť Jób říkal: Moji synové možná zhřešili a ve svém srdci zlořečili Bohu. Takto činil Jób po všechny dny. (Jób 1,1-5)

Řadu věcí o Jóbovi nevíme. Tušíme, že žil někde na severu Saúdské Arábie či na jihu Jordánska, ale přesně to nevíme. Nevíme, jaký měl příbuzenský vztah k Izraeli ani kdo a kdy napsal tuto knihu. Ale hodnota poselství této knihy, která byla zaznamenána pod vedením Ducha svatého, na těchto skutečnostech nezávisí. Na druhé straně je třeba pečlivě uvažovat o tom, co se o Jóbovi dozvídáme z prvních veršů této knihy.

Jób je člověk „bezúhonný, přímý a bohabojný“. A nejedná se jen o názor lidského pisatele. Na Jóba takto nahlíží sám Bůh, když jej hájí před Satanem: „Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého“ (1,8). Stěží si lze představit nějaké lepší ujištění. „Hle, bázeň před Panovníkem, toť moudrost a odvrátit se od zlého, toť rozumnost“ (28,28). Jób je sice hříšný člověk, ale přesto svou bezúhonností ční vysoko nad všemi svými současníky.

Jób je také vysoce významný. Na základě výčtu jeho jmění bychom jej dnes možná nezařadili do soupisu nejbohatších mužů světa, obzvláště v dnešní kultuře, kdy se někteří díky výhodnému obchodu na burze stávají milionáři prakticky přes noc či po výhře v nějaké milionářské hře dokonce okamžitě. Jób byl ve své době nicméně vysoce úspěšným a bohatým člověkem. Bohatstvím byla tehdy rodina, takže muž se sedmi syny byl považován za velmi bohatého. Měl na sedm tisíc ovcí, tři tisíce velbloudů, pět set spřežení skotu, pět set oslic a velmi mnoho čeledi - to vše byly neklamné známky moci a vysokého postavení. A nebyl bohatý jen z osobního hlediska, měl totiž i značný vliv v celé své oblasti, „byl nejzámožnější ze všech synů východu“ (1,3).

Jób vede autentický duchovní život a projevuje hluboký zájem o svou rodinu. Bohatství jej nesvedlo k požitkářství ani sebeuspokojení. Jób je mužem modlitby, v níž myslí i na své děti. Jeho synové a dcery často pořádali hostiny, což u Jóba vyvolávalo znepokojení ohledně mravního a duchovního stavu svých dětí. Po hostinách proto za své děti konal určité rituální očistné obřady a za každé ze svých dětí předkládal oběti Bohu, s hlubokým zájmem o to, aby jejich vztah s Bohem byl v pořádku: „Moji synové možná zhřešili a ve svém srdci zlořečili Bohu“ (1,5). Další podrobnosti neznáme, nicméně význam toho všeho je zřejmý: Jób nebral své bohatství za samozřejmost ani nezapomínal na Boha. Také se nedomníval, že si jeho děti jen tak mohou užívat, bez ohledu na Boha.

Máme zde tedy obrázek muže, který je mravně čistý, duchovně zaměřený, žije autentickým způsobem života, je uznávaný a úspěšný. Jóbovi se dařilo v každé oblasti života. Lidé jej obdivovali a Bůh jej považoval za bezúhonného a přímého.

A pak se náhle, nečekaně všechno změní. Jóbův život je bez jakéhokoli vysvětlení rozerván na kusy. Jób musí snášet jednu špatnou zprávu za druhou. Jako čtenáři máme výhodu, že Jóbův život vidíme z nebeské perspektivy. Ale ve svém vlastním životě jsme na tom podobně jako on, protože náhled nebes nám chybí. A to je také samotnou podstatou víry, když musíme projevovat důvěru v oblastech, které jsou nad naše chápání.

Začíná tedy první kolo, kdy jeden z Jóbových služebníků přináší náhlou zprávu:

Nastal den, kdy jeho synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra. Tu přišel k Jóbovi posel a řekl: Skot právě oral a oslice se pásly vedle něj. Vtom vpadli Šebovci, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. (1,13-15)

Není zřejmé, zda se jedná o válku či momentální projev násilí, ale výsledkem je každopádně obrovská osobní i finanční ztráta. Jóba patrně mnohem více zarmoutila ztráta jeho služebníků než ztráta skotu. Ale je to jen začátek všech těžkostí.

Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Boží oheň padl z nebes, zapálil ovce i služebníky a strávil je. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. (1,16)

Jób sotva nabere dechu, když na něj dopadne druhá rána, tentokrát se jedná o jakousi přírodní katastrofu, možná bouři s blesky, které způsobí oheň, takže ovce a služebníci zahynou. Ale ani teď nemá Jób čas k zamyšlení.

Ještě mluvil, když přišel jiný a řekl: Chaldejci postavili tři oddíly, vtrhli na velbloudy, pobrali je a služebníky zabili ostřím meče. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. (1,17)

Tentokrát se opět jedná o potíže vyvolané lidmi. Nájezdníci pobrali všechny velbloudy a zabili honáky. Nyní už mohlo Jóba napadnout, zda se třeba nejednalo o spiknutí některých kmenových skupin, které se na něj zaměřily. Ale opět nemá čas tuto informaci strávit. Přichází další posel a nese ještě horší zprávu. Ve vyprávění se potřetí objevuje slovní spojení „zatímco mluvil“. Poslové přicházejí doslova jeden za druhým a každý přináší jen špatné zprávy.

Zatímco mluvil, přišel jiný a řekl: Tvoji synové a dcery jedli a pili víno v domě svého prvorozeného bratra a hle, silný vítr se přihnal přes pustinu a opřel se do čtyř rohů domu; ten se zřítil na ty mladé a zemřeli. Unikl jsem pouze já sám, abych ti to oznámil. (1,18-19)

Ze všech zpráv je tato tou naprosto nejhorší. Vichřice vzala život těm, kteří mu byli vším. Spolu s dalšími zprávami je to vše jako ta nejhorší noční můra. Během několika chvil zmizelo Jóbovo bohatství, zdroj zabezpečení, jeho rodina a společenské postavení. Z ničeho nic se z „nejzámožnějšího muže ze všech synů východu“ stal naprostý nuzák.

To vše je nanejvýš děsivé, ale přesto se stále jedná jen o první kolo. Ve druhém kole již půjde o Jóbovo zdraví a dobro.

Satan pak odešel z Hospodinovy přítomnosti a ranil Jóba zlými vředy od paty až k hlavě. A on si vzal střep, aby se jím drápal, a když seděl v popelu, jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři! (2,7-9)

Neznáme žádné další podrobnosti ohledně Jóbovy nemoci, která byla velmi bolestivá a vedla k jeho společenské izolaci. Nyní už jen seděl v popelu a bojoval o svůj holý život. Ztratil vše, co mu bylo tak drahé: svou rodinu, zdraví, majetek i společenské postavení. Oporou mu není ani jeho manželka, která zůstala zcela pohlcena svým vlastním smutkem. Dokonce za to, co se stalo, považuje odpovědného Boha a možná i Jóba. V té chvíli nedává Jóbovi nic smysl. Ale cosi hodnotného mu přece jen zbylo - jeho náhled na Boha, náhled, který sice byl napaden, ale Jób si jej stále uchovává. Právě Jóbovo zaměření na Boha jako na hvězdu, která dává životu směr, mu umožňuje tyto životní pohromy ustát.

Jen málokdo zakusil to, co potkalo Jóba. Ale umíme si představit, jaké to asi je být daleko na rozbouřeném moři, bez jakýchkoli záchytných bodů na obzoru.

Právě nyní se chystám jako pastor navštívit jednu mladou ženu, jejíž manžel se během práce najednou zhroutil a zemřel, takže zůstala vdovou se dvěma malými dětmi. Kdysi tak jasná budoucnost je nyní u konce. Co si počít? Stejnou otázku si klademe i my sami, když jsme postaveni před situace, které nemůžeme nijak změnit.

Kniha Jób nám má pomoci s odpovědí na tuto otázku, ale ne jen teoreticky. Je nám zde předkládán problém zla, ale nikoli jen filozofické řešení. Tato kniha nás vede k tomu, abychom tváří v tváři nevysvětlitelným tragédiím měli svůj zrak stále upřený na Boha. Odehrávají se tedy první dvě dějství Jóbovy tragédie. A my jsme zváni, abychom se na události jeho života zkusili podívat z jiné perspektivy, z náhledu, který bere v potaz základní tajemství lidského života.

Za životem, který vidíme, je třeba si uvědomovat jeho neviditelnou příčinu

Bohu patří celý vesmír, přičemž Satan se snaží tuto skutečnost zpochybňovat. Probíhá neviditelný konflikt mezi Bohem a tím Ničemným. A nejedná se o rovný boj, protože Satan se Bohu pochopitelně nemůže rovnat, přestože se opovážlivě staví proti němu. Patrně jen zřídkakdy si uvědomujeme, jak se tento neviditelný boj dotýká našeho života. Ale náš život je opravdu součástí čehosi, co nás dalece přesahuje. A kniha Jób nám dává možnost nahlédnout do nebes a získat hlubší náhled ohledně pozemských událostí. Je nám dána možnost vidět, co Jób vidět nemůže, a poznat, co mu nikdy nebylo sděleno. Příběh se odvíjí velmi dramaticky a musíme si dávat pozor, abychom si jednotlivé podrobnosti nevykládali po svém. Je však zřejmé, že v našem světě probíhá konflikt mezi Bohem a Satanem a že náš život je součástí většího příběhu. Jsme vyzýváni, abychom si uvědomovali tajemství života i to, že řada našich vysvětlení jsou jen krátkozraké pokusy.

Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan. Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. Hospodin se pak Satana zeptal: Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Satan nato Hospodinu odpověděl: Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit. Hospodin řekl Satanovi: Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj. A Satan odešel z Hospodinovy přítomnosti. (1,6-12)

Z Bible se sice dozvídáme jen velmi málo o nebesích, ale právě kniha Jób nám umožňuje získat určitý pohled za scénu. Před Boha předstupují andělé a spolu s nimi i Satan, který ovšem není na straně Boha. V jiné části Písma je Satan popisován jako „žalobce našich bratří, který je obviňoval před naším Bohem dnem i nocí“ (Zj 12,10). Z téže pasáže se pak dozvídáme, že Satan bude před závěrečným velkým soužením svržen z nebes. Do té doby bude mít patrně přístup do Boží přítomnosti, kde se staví proti Božímu dílu a obviňuje Boží lid. Proč to Bůh připouští, nám není řečeno. Nicméně, v rámci této scény se Bůh ujímá iniciativy a Satana se ptá: „Odkud přicházíš?“ Neptá se na informace, volá Satana k odpovědnosti. Satan odpovídá nejednoznačně: „Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam.“ Bůh na to přichází s výzvou, v níž vyvyšuje Jóba: „Jestlipak sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není na zemi jemu podobného, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého“ (1,8).

Tuto pasáž bychom neměli jen tak rychle přejít, protože zde nacházíme zásadní sdělení o lidské existenci. Božím záměrem je oslavit se prostřednictvím svého lidu. Bůh si mohl z celého svého stvoření k zostuzení Satana vybrat naprosto kohokoli a cokoli, a Bůh si k tomu zvolil jednoho věřícího muže. Nelze ani dost zdůraznit, o jak závažnou skutečnost se jedná. Jméno a pověst našeho Boha neseme nejen před světem, ale i před „nebeskými vládami a mocnostmi“ (Ef 3,10). Ano, hlavním cílem člověka je oslavovat Boha a navždy se z něj těšit. A pokud to děláme, Satan je poražen a Bůh je oslavován.

Božím záměrem je zveličovat svou slávu, zatímco Satanovým záměrem je Boha očerňovat a jeho slávu ničit. Ze Satanových slov lze cítit značné opovržení:

Bojí se snad Jób Boha bezdůvodně? Cožpak ty jsi neohradil jej, jeho dům a všechno, co má, ze všech stran? Nepožehnal jsi dílo jeho rukou a nerozhojnil se jeho statek na zemi? Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni vše, co má; určitě ti bude do tváře zlořečit.(1,6-11)

Satanova slova jsou nestoudnou urážkou Boha; v podstatě tvrdí, že nestojí za to Bohu sloužit bez nároků na odměnu. Bůh si údajně musí věrnost Jóba i všech dalších kupovat. Lidé údajně Boha uctívají jen kvůli svým sobeckým zájmům. A Satan sobectví velmi dobře rozumí, protože je to jeho základní filozofie. Proto je pro něj takovou záhadou Pán Ježíš Kristus. Jak by mohl Satan chápat někoho, kdo „ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem“? (Fp 2,6-7). A stejně nemůže chápat ani Kristovy následovníky, kteří prostě milují Boha jako svého Stvořitele, a nikoli kvůli tomu, co jim dává.

Ústřední otázkou v knize Jób tedy není, „Proč spravedliví trpí“, ale otázka, „Proč spravedliví slouží Bohu?“ Jsme hříšní, a proto svými nesprávnými pohnutkami sdělujeme více o sobě než o Bohu. Satan nicméně nadnáší otázku, kterou se musí zabývat každý křesťan: Proč následuji Krista? Někteří kazatelé slibují věřícím zdraví, bohatství a úspěch, čímž se ovšem dovolávají těch nejnižších pohnutek v nás. Miluji Boha kvůli darům, anebo kvůli němu samotnému? Miloval bych jej, i kdyby mě povolal na cestu utrpení a oběti? Warren Wiersbe shrnuje tuto základní otázku velmi výstižně:

Satan se svým obviňováním zaměřuje na samotnou podstatu uctívání a mravní čistoty. Je Bůh hoden naší lásky a poslušnosti, i když nám hmotně nežehná a nechrání nás před bolestí? Může si Bůh získat srdce člověka i bez jakýchkoli darů? Jinými slovy, v sázce je zde samotný charakter Boha (Why Us? When Bad Things Happen To God’s People, s. 41).

Hospodin mohl Satanovu nestoudnost okamžitě odkázat do patřičných mezí například slovy: „Nemusím nic prokazovat tobě ani komukoli dalšímu.“ Ale neučinil to. Místo toho dovoluje, aby Jób byl zkoušen: „Hle, vše, co má, je ve tvé ruce; pouze na něho ruku nevztahuj“ (1,12). Jób se nyní stane samotným středem útoku v této neviditelné bitvě, jejímž prostřednictvím se Satan bude snažit znevážit Boží slávu.

Nevíme, zda se přesně totéž odehrálo i v životě dalších věřících. Ale ve způsobu, jak reagujeme na své životní situace, jde v každém případě o Boží slávu. Jedná se tedy o mnohem více než o náš pokoj a štěstí.

Ve druhém dějství tohoto nebeského dramatu je cílem útoku již samotný Jób. Když Bůh poukáže na skutečnost, že Jób se „stále drží své bezúhonnosti“, Satan požaduje přímý přístup k Jóbovi:

Tu nastal den, kdy přišli Boží synové, aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan, aby se postavil před Hospodina. Hospodin tehdy Satanovi řekl: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Z obchůzky na zemi, z procházení po ní sem a tam. Hospodin se pak Satana zeptal: Zdali sis všiml mého otroka Jóba? Neboť není jemu podobného na zemi, muže bezúhonného a přímého, bohabojného a odvracejícího se od zlého. Stále se drží své bezúhonnosti, i když jsi mne podnítil proti němu, abych jej bezdůvodně pohltil. Satan však Hospodinu odpověděl. Řekl: Kůži za kůži, ale vše, co člověk má, dá za svou duši. Avšak vztáhni nyní svou ruku a zasáhni až k jeho kosti a k jeho masu; určitě ti bude do tváře zlořečit. Tu Hospodin Satanovi řekl: Hle, je ve tvé ruce; avšak zachovej jeho duši. (2,1-6)

Po tomto ústupku se rozpoutá Satanův útok na Jóbovo zdraví. Z Jóba se stane nuzák plný bolavých vředů, který marně hledá úlevu od své bolesti.

Katastrofy v této chvíli ustávají, což ale není konec příběhu. Vždyť jsme teprve ve druhé kapitole knihy, která má 42 kapitol. Jak se vyjádřil Winston Churchill o prvním vítězství spojenců ve druhé světové válce: „Toto ale není konec. Není to ani začátek konce. Ale je to možná konec začátku.“ Satan svou úlohu v úvodu splnil a nyní se ztrácí ze scény. Přecházíme k hlavní části knihy, která se zabývá Jóbovou zkušeností s Bohem, a to na úrovni mnohem hlubší a intenzívnější než kdykoli předtím.

Přestože tyto dramatické události patří k předehře tohoto dramatu, jejich poselství je trvalé. Z Jóbovy zkušenosti vidíme, že naše životní bouře a utrpení jsou součástí zápasu mnohem většího. Žijeme sice pozemský život, ale přitom jsme součástí mnohem většího, vesmírného zápasu. Nebyli jsme zproštěni životních zápolení, takže svými reakcemi v životních bouřích dáváme přímo či nepřímo najevo, zda chceme přinášet Bohu slávu.

Také si musíme uvědomovat, že utrpení spadá do sféry Boží svrchovanosti. Jaká je spojitost mezi Boží svrchovanou mocí a utrpením v tomto padlém světě, je obrovskou záhadou. Jak ale uvidíme, Jób se nedopustil té chyby, kdy by předpokládal, že když něco nechápe, Bůh s tím nemůže mít nic společného. Jób neobětoval pravdu o Boží svrchovanosti na oltáři svého chabého porozumění. A neměli bychom to udělat ani my. Satan může působit jen v rámci hranic, které stanovuje Bůh. Ani Satan tedy nemůže jednat naprosto nezávisle. Jóba se může dotknout pouze s Božím svolením (2,5-6). Náš Bůh zůstává svrchovaný i v životních událostech, které si naprosto nijak nedokážeme vysvětlit.

Na Jóbovu příběhu si také můžeme povšimnout, že existuje utrpení, které si člověk nijak nezaslouží. V naší společnosti s jejím chabým smyslem pro hříšnost a vinu je možná spíše třeba šířit opačné poselství: Existuje Bůh, který musí trestat hříchy a který za ně přivodí trest. Některé utrpení je tedy následkem Božího trestu či důsledků hříchu v našem životě. Ale veškeré utrpení není výsledkem osobního hříchu. Právě tato skutečnost naprosto uniká Jóbovým přátelům, jak je to vidět v hlavní části této knihy. Jejich teologie je jasná a zároveň i chladná jako kus ledu: Co člověk zasévá, to také sklidí. Proto jsou si naprosto jisti, že Jób se musel dopustit nějakého skrytého závažného hříchu, a nyní si prostě nese následky. Ale ve svém úsudku se velice mýlí.

Bůh dává jasně najevo, že Jób netrpí kvůli své hříšnosti, ale kvůli své spravedlnosti. Je to záhada, a o to přesně jde. Neznáme všechny skutečnosti, a proto musíme postupovat s pokorou, abychom si neosobovali, že známe Boží myšlení. Jób prostě neví, proč musí snášet své utrpení, stejně jako to často nevíme ani my. Nevíme, proč se nám najednou zásadně zhoršil zrak, proč jsme dostali rakovinu ani proč s ní žijeme tak dlouho, zatímco třeba naši další přátelé již na stejnou nemoc zemřeli. Ale dvěma skutečnostmi si můžeme být jisti: Za prvé, utrpení není vždy důsledkem určitého osobního hříchu, ale je vždy důsledkem toho, že žijeme v padlém světě. Nikdo z nás není zproštěn účinků své hříšnosti. Za druhé, utrpení si možná nezasloužíme, ale nikdy není bezúčelné. Jób to říká velmi výstižně: „Vždyť on zná mou cestu, kdyby mě vyzkoušel, vyjdu jako zlato“ (23,10). Bůh nás tříbí a vede nás stále více do podoby Pána Ježíše, ke slávě Boží a k dobru všem dalším i pomocí utrpení, které si nezasloužíme.

Utrpení nás staví před tajemství. Jak Jób dává postupně najevo své pocity a myšlenky, je zřejmé, že došel k závěru, že Bůh se na něj z nějakého nevysvětlitelného důvodu hněvá (Jób 3-31), což ovšem není pravda. Bůh je na Jóba ve skutečnosti hrdý. Jób spolu se svými přáteli vidí celou situaci jako problém, který je třeba nějak řešit. Teprve na konci si Jób uvědomuje, že se jedná o tajemství, které musí plně odevzdat do rukou svrchovaného, všemocného, moudrého Boha.

Osobně mi nesmírně pomohlo, když jsem si uvědomil, že v takových situacích si nemám klást především otázku, Jak se z toho mám dostat?, ale Co z toho mohu získat? nebo Čemu se z toho mám naučit? Rozhodně se tedy ale nejedná o postoj pasivní rezignace. Jób podstupuje obrovský vnitřní zápas, když se snaží svou situaci pochopit, a svým otázkami se dovolává nebes. Bůh jeho zoufalé hledání odpovědí schvaluje, ale naproti tomu kárá strnule ortodoxní názory jeho přátel: „Nemluvili [jste o mně] správně jako můj otrok Jób“ (42,7). Nakonec však Jób musí ztichnout před tajemstvím Božího svrchovaného záměru.

A jak Jób reaguje na své utrpení? Uprostřed té nejtěžší životní bouře si neustále udržuje ten správný směr. Díky čemu? Díky tomu, že se ve svém životě orientuje podle jedné jediné jasné hvězdy, podle bodu, který je naprosto neměnný, pevný a spolehlivý.

Udržet si správný směr nám pomáhá jasný pohled na trojjediného Boha

Jób ve všem svém trápení ví, kam se uchýlit - ke svrchovanému, všemohoucímu Bohu. Neocitá se tedy ve své těžké situaci nepřipraven. Zná Boha. Naše poznání Boha se může v obtížích prohloubit, ale patrně to není nejlepší příležitost teprve Boha hledat. Jób tedy čerpá ze své dlouhé životní zkušenosti, kdy Boha uctíval a chodil s ním. Když Jób přijde o vše, čeho si cenil, říká slova, která nás nemohou nechat v klidu:

Nato Jób vstal, roztrhl své roucho a ostříhal si hlavu; pak padl na zem a klaněl se. Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno. V tom všem Jób nezhřešil a nepřiřkl Bohu nic bláhového. (1,20-22)

Jób se nijak nepokouší své pocity zakrývat. Ale i ve svém sténání a pláči si neustále udržuje své zaměření na Boha. Jeho uctívání není prázdným rituálem či obřadem, ale reakcí člověka, který se naučil chodit s Bohem. Jób zakouší bouři v té největší síle, ale přesto se zaměřuje na hvězdu svého života, a nikoli na bouři, a proto vidí daleko za obzor, proto jasně vidí živého Boha. Hluboce si uvědomuje Boží milost („Hospodin dal“) i jeho svrchovanost („Hospodin vzal“) a pevně se drží svého rozhodnutí chválit Boha i uprostřed vší své bolesti. Nepoužívá žádné omšelé fráze, žádné rádoby zbožné výroky, které by snad od něj někdo mohl očekávat. Dává najevo své rozhodnutí, které pramení z nejhlubší hlubiny jeho duše.

Druhé kolo zkoušek končí pozoruhodně podobně jako kolo první. Tentokrát se Jóbovo pevné rozhodnutí projevuje v rozhovoru s jeho manželkou:

Jeho žena mu řekla: Ty se stále držíš své bezúhonnosti? Zlořeč Bohu a zemři! Odpověděl jí však: Mluvíš, jako by promlouvala jedna z bláznivých žen. Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme? V tom všem Jób nezhřešil svými rty. (2,9-10)

Na první pohled nám toto vyjádření může znít jako fatalistická rezignace, ale není tomu tak. Z dalších kapitol (3-31) je zřejmé, že Jób Bohu pevně důvěřuje. V úvodních kapitolách je ale vystaven zkoušce spojené s hlubokým zármutkem, takže zde vidíme jeho vnitřní boj o to, aby si udržel svou víru v Boží dobrotu a v to, že Bůh má nade vším svrchovanou moc.

Jób se tedy okamžitě utíká k Bohu, dává najevo, že důvěřuje Boží moci a dobrotě. V závěru knihy se Jób s Bohem setkává (Jób 38-42). Nedostává se mu vysvětlení, co se vlastně stalo a proč se to stalo. Při svém setkání s Bohem však zůstává stát v úžasu nad jeho moudrostí, mocí, milostí a péčí. Jób nakonec nachází odpověď, která není filozofická ani teologická, ale osobní. S pokorou a pokáním se sklání před Boží slávou a milostí: „Slyšel jsem tě jen z doslechu, a nyní tě vidělo mé oko. Proto odvolávám, lituji toho v prachu a popelu“ (42,5-6). V Boží přítomnosti se změnil Jóbův pohled na Boha i na sebe sama. Mnoho záležitostí zůstává otevřených. Bůh nevysvětlil důvod Jóbovy bolesti. Nezodpověděl jeho otázky. Neuvedl důvody pro své jednání. Neodkryl tajemství zla. Ale zjevil sám sebe a vyzývá Jóba, aby mu důvěřoval. Hospodin především chce, aby mu Jób projevoval větší důvěru, a ne aby toužil jen uspokojit svou zvědavost.

Bohu můžeme vždy důvěřovat, i když třeba jeho konání vždy nerozumíme. Bůh se nemění, je jediným pevným bodem v tomto měnícím se světě.

Bůh má právo konat vše podle své vůle, protože je svrchovaný. Bůh má důvod konat vše podle své vůle, protože je dobrý a moudrý. Bůh má ve všem svém konáním určitý cíl, protože je spravedlivý a milostivý.

Na Jóbovu příběhu vidíme mocnou pravdu. Musíme svou mysl prosytit pravdami o Bohu, myšlenkami, které jsou Boha hodné. Veškeré myšlenky Boha nehodné nás nebezpečně vychylují ze správného kurzu. Jób projevuje i uprostřed svého největšího soužení svou hlubokou víru a naději:

Ale já vím, že můj vykupitel žije a nakonec se postaví nad prachem. A poté, co tihle sedřeli mou kůži, bez svého těla uvidím Boha. Toho já uvidím při sobě; mé oči jej budou vidět a ne cizí. Ledviny v mém klíně po tom prahnou. (19,25-27)

Jób je pro nás opravdu velkým příkladem. A kromě toho nyní známe o Bohu mnohem více než on. Naší jasnou hvězdou je trojjediný Bůh, který se zjevil v Kristu Ježíši. Víme, že Slovo se stalo tělem. Máme k dispozici Ježíšova slova a záznam o jeho díle. V osobě Krista vidíme vtělenou pravdu o Bohu. Stojíme u kříže s úžasem nad jeho láskou. Stojíme před prázdným hrobem a žasneme nad jeho mocí. Přebývá v nás jeho Duch, který v nás potvrzuje Kristovu přítomnost. V jeho slovech slyšíme jeho hlas pravdy. On je tím pevným bodem, „jasnou jitřní hvězdou“ (Zj 22,16). Je stálicí, neměnnou konstantou našeho života. Jestliže v životě nemáme tento pevný, neměnný bod, díky němuž můžeme neustále určovat svou aktuální polohu a svůj směr, jsme odsouzeni k selhání.

„Nevycházejte bez ní z domu“

Život v dnešním světě je jako plavba po nezmapovaném, nepředvídatelném, nevyzpytatelném oceánu. Nejprve tedy musíme získat nějaký pevný, neměnný referenční bod. Touto neměnnou hvězdou je náš trojjediný Bůh, který se nám zjevil v Ježíši Kristu. K úspěšné plavbě je ale třeba více než jen pevný referenční bod. Osobně například umím bez problémů na nočním nebi najít Severku, ale nemám ani ponětí, jak pomocí této informace zjistit svou polohu. Křesťané vědí, že Bible, psané Slovo Boží, je Božím nástrojem, s jehož pomocí můžeme směřovat k žádoucímu cíli - k tomu, abychom ke slávě Boží a k dobru druhým spěli do podoby Ježíše Krista. Ale poznání, že Bible je vynikajícím duchovním sextantem, samo o sobě nestačí. Je třeba vědět, jak tento nástroj správně používat. Vynikající příklad správného postoje vůči Písmu nám dává sám Pán Ježíš Kristus.

V evangeliích neustále vidíme, jak zásadní úlohu mělo Písmo v Ježíšově životě. Na Písmu bylo založeno jeho vyučování, na základě Písma činil Ježíš svá rozhodnutí a v Písmu bylo také předpovězeno Ježíšovo utrpení. Ježíš se Písmem řídil, což je jasně vidět z jeho setkání se Satanem na počátku jeho veřejné služby. Dozvídáme se o tom ze 4. kapitoly Lukášova evangelia:

Ježíš pak plný Ducha Svatého se vrátil od Jordánu. Duch ho vodil pustinou čtyřicet dní a Ďábel ho pokoušel. V oněch dnech Ježíš nic nesnědl, a když se skončily, vyhladověl. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se stane chlebem.“ Ježíš mu odpověděl: „Je napsáno: ‚Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým Božím slovem.‘“ Ďábel ho vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Všechnu tuto pravomoc a jejich slávu dám tobě, protože mně je dána, a komukoli chci, tomu ji dám. Jestliže se tedy ty přede mnou pokloníš, všechna bude tvá.“ Ježíš mu odpověděl: „Je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.‘“ Přivedl jej pak do Jeruzaléma, postavil ho na vrcholek chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů; vždyť je napsáno, že ‚svým andělům přikáže o tobě, aby tě ochránili‘ a ‚na rukou tě ponesou, abys snad svou nohou nenarazil na kámen.‘“ Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.‘“ Když Ďábel dokončil všechno pokušení, odstoupil od něho až do příhodné doby. (L 4,1-13)

Největší výsadou je stát se Kristovým následovníkem, člověkem, který žije vírou v Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele. Nejvyšším životním cílem je podobat se Kristu, snažit se žít co nejvíce podle vzoru Ježíše Krista. V mnoha ohledech ale nikdy jako Kristus být nemůžeme, protože Kristus je Bohočlověk a na jeho pokušení se zjevuje jeho jedinečná podstata Syna Božího. Jeho pokušení však bylo možné jen proto, že Pán Ježíš na sebe vzal lidskou podstatu a při svém vítězství nad pokušením používal stejný zdroj, který je k dispozici i nám, jeho následovníkům - používal Slovo Boží.

Na pokušení Pána Ježíše se zjevuje jeho jedinečná podstata

Ježíšovo pokoušení ze strany Satana, jak je zaznamenáno v evangeliích podle Matouše, Marka a Lukáše, nemělo žádného lidského svědka. Pán Ježíš tento příběh patrně předal svým učedníkům, aby lépe viděli jeho jedinečnost. Pozoruhodné je, že se ze strany Satana nejednalo o útok, který by Ježíše nějak zásadně překvapil. Lukáš uvádí, že Duch vedl Ježíše na poušť. Matouš se vyjadřuje ještě konkrétněji: „Tehdy Duch Ježíše vyvedl do pustiny, aby byl pokoušen od Ďábla“ (Mt 4,1). Satanovým záměrem bylo učinit Pána Ježíše nezpůsobilým a zničit jej. Pokud by se mu Ježíš poddal, nemohl by se stát naším Spasitelem. Proto Satan vystavil Ježíše svému neúprosnému, vychytralému nátlaku. Ale Boží záměr byl zcela jiný. Ježíš svou neochvějností i za této zkoušky prokázal, že je dokonalý člověk, že může přinést dokonalou oběť za svůj lid a že může být Veleknězem, který soucítí se svým lidem v jeho pokušeních. Pokušení tedy v případě Pána Ježíše Krista nevedlo k selhání, ale právě pod tlakem tohoto pokušení se projevila Ježíšova úžasná osobnost.

Zásadní je i skutečnost, za jakých podmínek Pán Ježíš tato pokušení snášel. Došlo k nim v pustině, kde Boží lid tak tragicky selhal před několika staletími, kdy je Bůh vyvedl z Egypta. Naproti tomu Adam selhal v dokonalém prostředí. Ježíš tedy jasně prokázal, že je vším, čím mohli být Adam a Izrael. Pán je vystaven čtyřicetidennímu strádání bez jídla. Během tohoto období jistě došlo i k dalším pokušením, ale evangelia zaznamenávají jen tři poslední, když je Ježíš tělesně již velmi zesláblý a vyčerpaný. Navíc je zcela osamocen, takže nemá k dispozici žádnou pozemskou podporu.

Satan se nejprve zaměřuje přímo na Ježíšovu tělesnou vyčerpanost: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se stane chlebem“ (L 4,3). Satan začíná s vychytralostí zkušeného svůdce. Proto hned neútočí na to, zda Ježíš je Syn Boží. Vlastně tuto skutečnost jaksi připouští, když říká: „Jsi-li Syn Boží (což předpokládám).“ Podstatou jeho útoku je zcela konkrétní návrh: „Řekni tomuto kameni, ať se stane chlebem.“ Na základní rovině se jedná o nabídku vyhladovělému člověku, aby uspokojil svůj hlad. Pán Ježíš se v tomto tělesném ohledu od nás nijak nelišil. Co jiného by po čtyřiceti dnech bez jídla mohlo působit mocněji? Jediným prostým výrokem by mohl nejen uspokojit svůj hlad, ale také by nepříteli jasně ukázal svou moc.

Ale v tomto pokušení se skrývá ještě druhá, hlubší rovina, na níž je vidět pokušitelova zákeřnost. Ježíš, jako Bůh Syn, projevoval své božské vlastnosti po celou věčnost v dokonalém souladu s Otcem. Nyní ale žil jako Bohočlověk a podřídil se vůli svého Otce. Satan však Ježíše láká, aby začal uspokojovat své vlastní potřeby, aby začal svou moc používat nezávisle, aby začal žít pro svůj vlastní plán a dělal si věci po svém.

Na uspokojování tělesné potřeby, jako je hlad, není samo o sobě nic špatného. Také není nic špatného na zázraku, když se z kamene stane chléb. Ale Satan chce, aby Ježíš vlastně použil jakousi zkratku, aby z celého procesu vyloučil svého Otce a aby své osobní potřeby nadřadil všemu ostatnímu. To je jedna ze Satanových oblíbených taktik. „Na prvním místě jsou tvé vlastní potřeby, tvé touhy, a proto je musíš co nejdříve uspokojit. Musíš si vyjít vstříc.“ Sex, jídlo, manželství, peníze, potěšení, majetek - tyto věci jsou samy o sobě dobré a máme se z nich těšit v rámci hranic stanovených Boží vůlí, hranic určených k našemu dobru. Ale jakmile dáme tyto věci na první místo, jakmile nehledíme na nic, a především chceme uspokojovat své touhy, ocitli jsme se v pasti toho zlého. Jedná se vlastně o stejnou lež, kterou Satan použil na Evu: „Budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé.“ Nešlo zde o to, že Eva bude nyní schopná rozumově poznat dobro a zlo, ale že si bude moci sama určovat, co je dobré a co je zlé. A to je také podstatou hříchu: Že si osobujeme a přisvojujeme místo svrchovaného Boha.

Pán Ježíš odpovídá stručně a přímo: „Je napsáno: ‚Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst‘“ (Mt 4,4). Důrazně zde tedy říká: „I v jídle se řídím vůlí svého Otce, a nikoli tím, co mi říká můj žaludek.“ V Lukášově podání je tato odpověď kratší než u Matouše, ale poselství zůstává stejné: Jídlo (mé tělo, potřeby a touhy) není na prvním místě. Na prvním místě je Bůh. On je Pán. Ježíš Kristus se zde mohl odvolat na svou vlastní autoritu, ale přesto svou odpověď zakládá na psaném Písmu (Dt 8,3). Neodpovídá zde tedy jen Satanovi; prohlašuje základní zásadu pro život: Naprosto prvotní věcí v životě je poslouchat Boha.

Ve druhém kole začíná Satanův útok na Pána Ježíše změnou místa. Satan přenese Ježíše na vysoké místo, odkud mu „v jediném okamžiku... ukázal všechna království světa“ (L 4,5). Ničeho takového není možné docílit z žádného konkrétního místa, jedná se tedy patrně a zprostředkování určité vize. Satan pak přichází s nanejvýš opovážlivou nabídkou: „Všechnu tuto pravomoc a jejich slávu dám tobě, protože mně je dána, a komukoli chci, tomu ji dám“ (v. 6). Jedná se ale o klamné tvrzení, jako když si dítě přisvojuje hračku někoho jiného a tvrdí, že je jeho. Svrchovaný Bůh pochopitelně svou autoritu nad jakoukoli částí svého stvoření nikomu nepředal, a už vůbec ne svému nepříteli. Když Pán Ježíš popisuje Satana jako „vládce tohoto světa“ (J 14,30), rozhodně tím nedokládá, že ďábel má nějakou oprávněnou moc nad světem. Výraz „svět“ v tomto kontextu označuje ničemný světový systém, který je ve vzpouře vůči Bohu a sestává z těch, kteří se proti Bohu vzbouřili. A právě to Satan Ježíšovi nabízí: „Vezmi si to. Stačí jen se přede mnou poklonit a projevit mi akt uctívání.“

Muselo se jednat o lákavou nabídku. Království světa po právu patří Pánu Ježíši. Kdyby Satanovu nabídku přijal, mohl by své vlastnictví získat zpět a vyhnout se kříži. Dosáhl by úspěchu i bez utrpení. Úžasná představa! Mohl by si zvolit snadnou cestu bez kříže. Pokud si umíme alespoň trochu představit, co vše kříž Pána Ježíše stál, můžeme pak chápat, za jak přitažlivou Satan svou nabídku pro Ježíše považoval. Novodobí Kristovi následovníci znají totéž pokušení v poněkud pozměněné podobě: Nejlépe je vyhýbat se utrpení a užívat si světa. Stačí jen sloužit jinému králi.

Ježíšova odpověď je zcela přímočará a jasná. Mohl se třeba se Satanem pustit do rozpravy ohledně jeho tvrzení, ale neučinil to. Mohl napadnout Satanovu nestoudnou troufalost. Mohl se vysmát Satanově důvěryhodnosti. Místo toho však cituje Boží slovo, opět z Deuteronomia: „Je napsáno: ‚Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jemu jedinému sloužit‘“ (L 4,8; viz Dt 6,16), čímž poukazuje na druhou životní zásadu: Naprosto zásadní věcí v životě je uctívat Boha. Je třeba odmítat cokoli, co by s Bohem mohlo v tomto ohledu soupeřit. Jedině Bůh je hoden našeho uctívání.

Třetí kolo, jak to zaznamenává Lukáš, se odehrává na dalším místě, tentokrát na vrcholku chrámu. Lukáš možná používá toto vyvrcholení proto, že se v něm vhodně odráží průběh událostí v evangeliu. U Lukáše 9,51 popisuje, jak se Ježíš rozhodně vydává do Jeruzaléma, kde se staví tváří v tvář Satanovu útoku v rámci událostí, které nakonec vedou ke kříži (Lukáš 19n). Jedná se tedy o jakýsi předběžný pohled na závěrečný střet. Pokud jde o „vrcholek chrámu“, jednalo se patrně o místo na hradbách chrámové oblasti, která se pak svažovala přibližně 130 metrů do údolí Kidron. Ďáblův návrh je zřejmý, „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů“ (v. 9), i když nevíme, zda to mělo být provedeno na veřejnosti či jen před Satanem.

Tentokrát si však Satan dokonce pomáhá tím, že sám cituje z Písma: „Vždyť je napsáno, že ‚svým andělům přikáže o tobě, aby tě ochránili‘ a ‚na rukou tě ponesou, abys snad svou nohou nenarazil na kámen‘“ (v. 10-11; viz Ž 91,11-12). Satan sice text Písma cituje přesně, ale svým ďábelsky převráceným způsobem, když jej vytrhává z původního kontextu a snaží se s jeho pomocí Ježíše odvrátit od jeho Otce. Proto je třeba mít na mysli následující zkušenost: I Slovo Boží lze používat tak, že může znít jako hlas Satana. Nestačí tedy jen mít Bibli a používat ji. Je třeba Písmo používat jako psané Boží slovo.

Satan zde používá velice rafinované pokušení: „Tak ty tvrdíš, že věříš Bibli. Zde je jedno z biblických zaslíbení. Zachovej se podle něj, podstup určité riziko a Bůh ti určitě přijde na pomoc.“ Žijeme v době, kdy lidé sbírají ledaco, i duchovní zážitky. Někdy jsou nám skutečnosti předkládány tak, že ve všem jsme nejdůležitější my sami: v první řadě jde o náš úspěch, naši prosperitu, naše štěstí. Přece můžete mít, na co si vzpomenete. Přinejmenším se to tak říká. Biblické verše jsou svévolně vytrhávány z kontextu, takže pak lze ospravedlnit i naprosto požitkářský způsob života. Bůh se pak stává jen jakýmsi sluhou, který nám má být pohotově k dispozici pro jakékoli naše rozmary. A ještě si vše potvrdíme pomocí Bible!

A Ježíš opět odpovídá naprosto přímočaře: „Je řečeno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha‘“ (v. 12), přičemž opět cituje z Deuteronomia (6,16). Jestliže Boha pokoušíme, rozhodně mu tím neprojevujeme důvěru. Nejvyšší postavení nemá Písmo, ale Bůh. Nevykládejte si to ale špatně. Bible je Boží inspirované, autoritativní slovo. Ale je třeba ji používat v souladu s Boží autoritou, v souladu s Božím charakterem a záměrem.

Proto třetí životní zásada je zcela ve shodě s předchozími dvěma: Naprosto zásadní věcí v životě je důvěřovat Bohu. Tyto tři zásady spolu souvisí naprosto neoddělitelně: Naše poslušnost, uctívání a důvěra patří jedině Bohu.

Pán Ježíš Kristus je naprosto jedinečný a svou jedinečnost a svrchovanost projevuje právě svým vítězstvím nad pokoušeními ze strany Satana. Ale záznam o těchto pokušeních také poukazuje na trvalé životní zásady, které ve svém životě používal Ježíš Kristus a které bychom měli používat i my.

Příklad Pána Ježíše nám poukazuje na nepostradatelný zdroj: Slovo Boží

Záznam o Ježíšově vítězství nad pokušeními ze strany Satana je zdrojem ponaučení pro každého Kristova následovníka. Získáváme zde nejméně tři důležitá ponaučení pro život v tomto měnícím se, nepředvídatelném světě.

Za prvé, pro správnou cestu životem potřebujeme hlubokou důvěru ve Slovo Boží. Pán Ježíš měl autoritu jako žádný člověk. Ve svém Kázání na hoře s autoritou opakovaně říká: „Slyšeli jste, že bylo řečeno... Já však vám pravím...“ (Mt 5-7). A nejedná se jen o autoritu učeného rabína, autoritu vyplývající z tradice či úředního postavení. Ježíš promlouvá jako Syn Boží, který má jedinečnou moc a autoritu nad Satanem a každým dalším stvořeným tvorem. A přesto se o ničem nedohaduje ani neprohlašuje žádnou pravdu ve svém vlastním jménu. Neustále se odvolává na Písmo: „Je psáno.“ Boží slovo opakuje přesně, jednoduše a jasně. Je nad slunce jasnější, že pro Ježíše je Písmo konečnou instancí. Co říká Písmo, říká sám Bůh. Stejně významná je i skutečnost, že ani Satan se nepokouší Písmo nijak zpochybnit. Snaží se jej zneužít, ale nikdy již nepřichází s žádnou další námitkou, když se Ježíš odvolává k autoritě Písma.

Je tedy velmi důležité, aby Kristovi následovníci uvažovali o jeho postoji a hluboké úctě ke Slovu Božímu. Pán Ježíš používá Boží slovo v každé zásadní chvíli své služby. Svou službu definuje citací z Izajáše 61 a tato slova vztahuje na sebe (L 4,16-21). Ve svém nejslavnějším kázání objasňuje skutečný význam Písma (Mt 5-7). Židovským předákům vyslovuje odsouzení ne proto, že by si snad Písma dostatečně nevážili, ale protože opomíjejí jeho jasné poselství (J 5,39-40.46) a proto, že jeho pravý význam zastínili silným nánosem svých tradic (Mt 15,1-9). Ježíš prohlašuje, že autorita Bible je trvalá, a to až do posledního písmene:

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království Nebes nazván nejmenším. Kdo by je však činil a učil, ten bude v království Nebes nazván velkým. Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte.“ (Mt 5,17-20)

Ano, Písmo „nemůže být zrušeno“ (Jan 10,35). Ježíš se na události svého života díval jako na naplnění Písma, protože „je třeba, aby se naplnila Písma“ (Mk 14,49 ČEP). I na kříži byla jeho mysl plná Slova Božího (J 19,28). A po vzkříšení bylo pro něj zcela zásadní, aby učedníkům „vysvětlil... ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno“ (L 24,27.32). Pán Ježíš Božím slovem žil, Boží slovo miloval a byl Božímu slovu věrný. Písmo mu bylo životním vodítkem, bylo mu ochranou v jeho duchovním boji, autoritou v jeho veřejném vyučování a směrnicí v jeho službě. Přikázání Písma poslouchal svým jednáním a významu Písma projevoval úctu svým vyučováním.

Vyplývá z toho pro nás něco naprosto zásadního. Jestliže náš Pán a Spasitel se ve svém životě takto řídil Písmem, jak bychom si mohli myslet, že by nám mohlo stačit méně, než co potřeboval on? Jestliže jej považujeme za svého Pána a Učitele, jak bychom mohli Písmu přikládat menší význam, než jaký mu přikládal on? Jestliže jsme jeho následovníky, jak bychom mohli na Písmo spoléhat méně než on? Satan je mnohem mocnější než my sami, ale Boží slovo má moc jako meč Ducha, díky čemuž můžeme v tomto boji zvítězit.

Jedna z prvních pouček pilota zní: „Spoléhej se na palubní přístroje.“ Kristovi následovníci se musí naučit totéž od Pána Ježíše. Velmi silně k nám promlouvají naše touhy, intuice a instinkt. Láká nás dělat si věci po svém, rozhodovat se podle sebe. Ale takový způsob života není jen pošetilý; jasně se v něm projevuje nedůvěra a nevěrnost vůči našemu Pánu. Kristův následovník napodobuje svého Mistra i v tom, že projevuje pevnou důvěru v Písmo jako Boží psané Slovo. Bibli považuje za naprosto nepostradatelný nástroj pro svá každodenní životní rozhodnutí.

S tím souvisí následující zásada: Pro správnou cestu životem potřebujeme znát Boží slovo z praktického hlediska. Pán Ježíš si Písma nejen cenil, ale také je dobře znal a používal je. Jeho hluboká znalost Písma je vidět například z toho, jak citoval pasáže z knihy Deuteronomium. Z toho, jak Satanovi zabránil zneužívat Písmo, je zase vidět Ježíšova úcta k Písmu. Písmo má význam, který mu dal jeho Autor, a proto je třeba s tímto textem zacházet správně tak, aby vždy promlouval Bůh, a nikoli abychom pomocí daného textu podpořili nějaké své závěry. Proto se tedy Ježíš modlí za nás jako svůj lid: „Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda“ (J 17,17).

Kristovi následovníci tedy musí dobře znát Boží slovo a musí s ním dobře nakládat. Těžko na nás bude mít dopad něco, co známe jen velmi povrchně a chabě. Znáte základní příběhy Bible? Znáte biblické pasáže, v nichž jsou jasně popisovány ústřední křesťanské pravdy o podstatě a charakteru Boha, spáse, morálce a etice, které utváří křesťanské chování a které jsou základem našich modliteb? Znáte základní pravdy Božího zjevení?

S Božím slovem musíme nakládat s náležitou úctou. Jak k tomu vybízí Pavel Timotea: „Horlivě usiluj, aby ses před Boha postavil jako člověk osvědčený, pracovník, který se nemusí stydět a který správně rozděluje slovo pravdy“ (2Tm 2,15). Pilot, který se bude pokoušet ovlivnit své přístroje tak, aby mu uváděly jím požadované údaje, postupuje určitě nanejvýš pošetile. Stalo se módou si při čtení Písma klást hlavně následující otázku: Co to znamená pro mně osobně? Ale přitom první otázkou vždy musí být: Co tato pasáž znamená? Co zde autor pod inspirací Ducha svatého říká? A teprve pak, když máme jistotu, že jsme pochopili význam daného textu, bychom si měli klást otázku: Co to znamená pro mně osobně? Význam pro náš osobní život musí vyplývat z významu dané pasáže. Jinak přesouváme autoritu na sebe, takže se pak pomocí Bible jen snažíme potvrdit si své vlastní názory. Moudří křesťané se usilovně snaží rozvinout si správné návyky při interpretaci Bible, stejně jako se pilot školí, aby správně používal své přístroje. Záleží na tom totiž život.

A s tím souvisí i třetí zásada: Pro správnou cestu životem je třeba projevovat vůči Božímu slovu poslušnost. Pokud jde o důvěru vůči Božímu slovu a poznání Bible, cílem je žít podle biblických pravd. Přesné přístroje a údaje nám nijak nepomohou, pokud se jimi nebudeme řídit. Pán Ježíš mluvil o svých životních zásadách následovně:

Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo (J 4,34). Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal (Jan 6,38). Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi dal, abych je vykonal (J 17,4).

Ježíš se ve svém životě vždy řídil vůlí svého Otce, vždy se nechal svým Otcem vést.

Bible je křesťanovi spolehlivým sextantem. Pro správné stanovení naší pozice je zásadní náš trojjediný Bůh, naše hvězda. Náš Bůh nám pomocí příkazů a ještě častěji pomocí nadčasových zásad ukazuje, jak máme žít jako Kristovi následovníci. Usvědčuje nás z hříchu a tak nám ukazuje, často velice přesně a bolestivě, kde se nacházíme. Ukazuje nám, jakým směrem jít, o jaké manželství usilovat, jaké vlastnosti posilovat, jakému chování se vyhýbat, jaké návyky se snažit rozvíjet. Staví před nás náš konečný cíl, díky němuž stojí za to po naší cestě jít.

Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2Tm 3,16-17)

Ale nestačí Bibli jen mít, je třeba se jí řídit. Bible plní svou úlohu stanovenou Bohem, jedině když se v našem životě stane nástrojem, podle něhož řídíme své kroky životem. Jen pošetilec zjistí pomocí navigačních přístrojů svou aktuální polohu a směr, kterým je třeba se vydat, a pak veškeré tyto údaje zavrhne a vydá se na cestu jen tak nazdařbůh. Proto nás Pánův bratr Jakub nabádá: „Buďte však těmi, kdo slovo činí, nebuďte pouze posluchači, kteří klamou sami sebe“ (Jk 1,22).

Jedna finanční společnost u svých kreditních karet používá slogan „Nevycházejte bez ní z domu“. Pro křesťany, kteří chtějí jít úspěšně tímto světem plným chaosu, však tento slogan nabývá nového významu. Křesťan se nemůže obejít bez základního nástroje pro život - bez Bible, Slova Božího.

O publikaci

Tato publikace je výňatkem z knihy True North (Skutečný sever), kterou napsal Gary Inrig. Knihu True North vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, které patří k RBC Ministries. Gary Inrig absolvoval Dallas Theological Seminary a v současné době slouží jako pastor ve sboru Trinity Evangelical Free Church v Redlands v Kalifornii.


Název: Jak si udržet správný směr v životních bouřích?

Původně: Navigating The Storms Of Life. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.