Jak žít jako křesťan, 2. část: Následujte příkladu Krále

Jak žít jako křesťan, 2. část: Následujte příkladu Krále

  • Autor:
  • Anglický název: Kingdom Living, Part 2: Following The Perspectives And Practices Of The King
  • Vydáno: 2013
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Jak uplatňovat Kristovo kázání na hoře ve svém životě? Jak nahlížet na lidi, smysl života, osobní vztahy, osobní zbožnost, properitu, pokoj, osobní odpovědnost a závislost? Jaké jsou neměnné základy života?
In this excerpt of Eternity: Reclaiming A Passion For What Endures, author Joe Stowell offers six keys to understanding the Sermon on the Mount as recorded in Matthew 5-7. Discover how your attitude and actions can reflect God’s character when you apply His perspectives and practices to your daily living.

Jak žít jako křesťan, 2. část: Následujte příkladu Krále

Obsah:

Záležitosti z pohledu Božího království

Královo prohlášení

Šest klíčů k pochopení Králova kázání

Základních deset zásad

  1. Náhled na lidi (Mt 5,1-12)
  2. Smysl života (Mt 5,13-20)
  3. Osobní vztahy (Mt 5,21-48)
  4. Osobní zbožnost (Mt 6,1-18)
  5. Prosperita (Mt 6,19-24)
  6. Pokoj (Mt 6,25-34)
  7. Osobní odpovědnost (Mt 7,1-6)
  8. Závislost (Mt 7,7-12)
  9. Úzká cesta (Mt 7,13-23)
  10. Neměnné základy (Mt 7,24-29)

Shrnutí

Šiřte kolem sebe světlo věčnosti

Zásady Božího království - tabulka


Když přemýšlíme o Božím království, můžeme se přitom dopustit dvou chyb. O Kristově vládě na zemi můžeme smýšlet jen jako o čemsi v budoucnosti. Anebo na Kristovu autoritu, moc a vliv můžeme nahlížet jen s ohledem na přítomnost.

V následujícím výňatku z knihy Joea Stowella Eternity: Reclaiming A Passion For What Endures (Věčnost: Jak opět získat zanícení pro to, co trvá) se zaměříme na důležitost obou těchto náhledů. Podle biblické moudrosti potřebujeme pro zásadní osobní změnu brát velmi vážně nejen Kristovu vládu v budoucnosti, ale také v přítomnosti.

Mart De Haan

Záležitosti z pohledu Božího království

Při rozhovorech o sporných otázkách se lidé často další diskusi brání vyjádřením, „Prostě máme na tuto věc různý náhled“. Jak je možné, že pro řadu žen je rybaření naprosto nejnudnější činností, zatímco při nákupech v nákupním středisku se cítí jako ryba ve vodě? Pro muže je to nepochopitelné. Záleží ale na úhlu pohledu. Jak se díváme na život, hudbu, módu i přátele, je určováno naším úhlem pohledu.

Kristovi následovníci si uvědomují, že přijali nové životní zásady a že se na život také dívají z jiného úhlu pohledu - což má blahodárný vliv na jejich způsob smýšlení a jednání. Křesťané, kteří přijali ctnosti svého Krále (viz publikaci Jak žít jako křesťan, 1. část: Přijměte ctnosti Krále), pak jistě budou chtít prohlubovat své chápání těchto zbožných zásad.

Vyrůstal jsem v rodině kazatele. Kdykoli někdo začal svou řeč ke mně větou, „Podívej se, hochu“, bylo mi jasné, co bude následovat, „vždyť jsi synem kazatele. A měl bys tedy být dalším dětem příkladem.“ Zcela na rovinu mohu říci, že jsem si rád užíval všech výhod, které jsem jako syn kazatele měl, ale zároveň jsem neměl žádný zvláštní zájem o to, abych se podle toho i choval. Jako celá řada dalších kluků, jsem měl hlavu plnou nejrůznějších potřeštěných nápadů.

Pokud si neuchováme své zaměření na hodnoty Božího království, budeme se často potýkat s otázkou, zda jsme těmto hodnotám ve svém životě věrni, zda podle nich skutečně žijeme. Když však pochopíme, jak hodnoty Božího království ční vysoko nade vším ostatním, začneme se na život podle těchto hodnot dívat nikoli jako na zátěž, ale jako na nádhernou výsadu.

Když pochopíme, jak hodnoty Božího království ční vysoko nade vším ostatním, začneme se na život podle těchto hodnot dívat nikoli jako na zátěž, ale jako na nádhernou výsadu.

Královo prohlášení

Příchodem Krista na tuto zem byli lidé upozorněni na kulturu Božího království i na to, jak lze podle těchto hodnot žít v tomto světě. Patrně nejjasněji je to vidět v Matoušově evangeliu, kde je kladen důraz na téma Krista jako Krále. A patrně nejkonkrétněji jsou zásady Božího království vysvětlovány v Kristově Kázání na hoře (Mt 5-7).

Kázání na hoře někteří považují za kázání určené k ordinaci učedníků, v němž dostali jasné nasměrování ohledně toho, jak se chovat podle zásad Božího království. Z pozemského hlediska je toto kázání radikálním vyjádřením zásad Božího království v protikladu ke způsobu života obvyklému pod nadvládou temnoty v tomto světě. Kázání na hoře je tak podle jednoho učence „Magnou chartou Božího Království“.

Naproti tomu však někteří považují Kázání na hoře za Kristovo proroctví, které se má vztahovat teprve na jeho budoucí tisícileté království, v němž se ujme své vlády nad zemí. Jistě tomu tak bude. Ale museli bychom pak přehlížet skutečnost, že zásady uvedené v Kázání na hoře jsou věčné a pramení ze samotné podstaty našeho Krále. Bylo by hrubým porušením věčné podstaty spravedlnosti tvrdit, že hlediska Božího království nyní můžeme přehlížet, dokud se Kristus neujme své vlády nad zemí. Kristus vládne jako Král v našem srdci již nyní. A my, jako jeho poddaní, žijeme již nyní pod jeho autoritou a radostně se mu plně podřizujeme.

Kázání na hoře se zabývá deseti oblastmi, které se v našem životě musí nějak projevovat. Těchto deset oblastí má vliv na naše životní postoje a odráží se v nich náš pohled na našeho Krále. Těchto deset kategorií se zabývá konkrétním náhledem na lidi, novým smyslem života, unikátním náhledem na vztahy, osobní zbožností, prosperitou, vnitřním pokojem, osobní zodpovědností, modlitbou, pohledem na věci z duchovního hlediska a Kristovou autoritou.

Těchto deset oblastí nám může být, podobně jako u Desatera přikázání, nástrojem, jak spravovat svůj vnitřní svět, i měřítkem toho, jak daleko jsme dospěli, co se týče chování podle zásad Božího království. V rámci těchto deseti oblastí jsme zároveň voláni k osobní odpovědnosti, kdy v každé z těchto oblastí se budeme snažit nakonec vydat svému Králi počet ze svého chování.

Šest klíčů k pochopení Králova kázání

Než se začneme zabývat tím, jak v životě uplatňovat zásady našeho Krále, Pána Ježíše Krista, zaměříme se na šest klíčových prvků, které nám umožní lépe chápat význam Kázání na hoře.

  1. Podle Ježíše Krista se máme na vše dívat z hlediska věčnosti. Pokud již po tomto životě nic není, nemůže Kázání na hoře nikomu dávat žádný valný smysl. Člověk bude například druhým dávat ze svých hmotných statků, jestliže nakonec skutečně záleží především na našem pokladu, který máme v nebesích (Mt 5,40; 6,19-20). Pakliže to, co nás čeká, je lepší, bezpečnější a věčné, je zcela rozumné vše, co se po nás v Kázání na hoře žádá.

  2. Ústředním bodem Kristovy vlády je spravedlnost, která je tedy nejvyšším zákonem v každé životní oblasti. Jestliže tedy v nějakém směru chybujeme, mělo by to být vždy spíše na straně, která bude podporovat spravedlnost. Podle kázání na hoře si máme raději nechat způsobit osobní újmu, než abychom někomu zavdali příčinu jednat nespravedlivě.

  3. Za třetí, Kristus se na život nedívá z hlediska toho, co se jeví zevně, ale co má člověk ve svém nitru. Kristus se tedy na věci dívá jinak než náboženští představitelé jeho doby. Nejde o zevnějšek, ale o naše nitro. Je to podobné jako u ovoce, kde nejde v prvé řadě o to, jak dobře ovoce vypadá, ale jaké je uvnitř.

  4. V Kázání na hoře jsou vyvyšovány hodnoty duchovní, a nikoli věci hmotné a dočasné. Je-li možné si zvolit, Kristův následovník má vždy na mysli především hodnoty duchovní. Na prvním místě je tedy vždy duše.

  5. Musíme chápat a vítat napětí, které je Kristovu vyučování vlastní. Normy dokonale čistého království předkládá Kristus padlému a věrolomnému světu. Jestliže některé skutečnosti uváděné v Kázání na hoře jsou v rozporu s tím, co se v tomto světě pokládá za rozumné, je důvodem to, že svět se ve svém náhledu prostě staví proti náhledu Kristovu. Chyba tedy není v Kázání na hoře, ale na straně tohoto nedokonalého světa. Skutečná moudrost je tedy na straně našeho Krále.

  6. Od Boha bychom neměli očekávat, že s námi bude zacházet způsobem, jakým my sami nejsme ochotni zacházet s druhými. Jestliže jsme vůči druhým bezohlední, nemilosrdní a nelaskaví, je od nás opovážlivé dožadovat se u Boha, aby k nám byl trpělivý, tolerantní, milosrdný a laskavý.

Při rozboru Kázání na hoře je tedy dobré mít na mysli těchto šest skutečností, které nám pomohou toto vyučování lépe chápat a uplatňovat.

Lidé jsou jako ovoce. U ovoce nejde v prvé řadě o to, jak dobře vypadá, ale jaké je uvnitř.

Šest klíčů k pochopení Králova kázání

Kázání na hoře je vlastně stručnou příručkou k našemu nitru. Souhrn uvedených deseti zásad je přehledně uveden v tabulce na konci publikace. Tato vodítka jsou základem toho, co znamená hlásit se způsobem svého života k věčnosti. Nikdo kolem nás nebude moci snadno přehlížet našeho spravedlivého Krále, když uvidí, že se ve svém životě necháváme řídit jeho zásadami.

1. Náhled na lidi (Mt 5,1-12)

V první a nejznámější části Kázání na hoře získáváme jasný pohled na lidi. V této části, obvykle označované jako Blahoslavenství (Mt 5,1-12), je nám předkládán velice odlišný obraz toho, jací lidé jsou v tomto světě skutečně blahoslavení.

Kristus přišel do světa, který se od toho našeho nijak zvlášť nelišil. Blahoslavenství (i když dnes spíše mluvíme o „štěstí“) je v tomto světě definováno bohatstvím, mocí, dobrým zdravím, pohodlným životem a naplněním svých životních snů. Lidé, kteří takových cílů dosahují, jsou v tomto světě považováni za ty nejlepší a šťastné. Lidé, kterým se to nedaří, jsou považováni za nedůležité, slabé a nešťastné.

Ale Kristus náš pohled směřuje jinam. Blahoslavení jsou podle něj lidé chudí duchem, lidé plačící, lidé mírné povahy, ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, lidé milosrdní, lidé čistého srdce, ti, kdo působí pokoj, a ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.

Výraz „blahoslavený“, který použil Kristus, v původní řečtině také znamená „šťastný“. Ostrov Kypr se svým teplým podnebím, hojností květin, ovoce, nerostů a přírodních zdrojů, byl také označován jako „šťastný ostrov“. A v pasáži o „blahoslavenství“ je použit stejný výraz, jaký tehdy lidé používali, když mluvili o Kypru. Bohatí lidé měli na tomto ostrově honosné domy, zatímco chudí lidé sem šli s cílem pracovat jako sloužící. A tento popis neplatil jen o Kypru, ale i o celé tehdejší Palestině, kde se blahoslavenství či požehnání měřilo hmotnou a fyzickou prosperitou. Lidem, kterým se nedařilo, tedy podle tohoto náhledu neměli požehnání.

Kristus naproti tomu uvádí, že lidé, kteří podle měřítek tohoto světa požehnání nemají, jsou z hlediska Božího království požehnaní. A Kristus k tomu uvádí i důvody. Pozemské požehnání je pomíjivé, protože o něj nakonec přijdou všichni, kdo nebudou v Ježíši Kristu. Ale ti, kteří přijali Ježíše Krista, mají jasnou naději na věčnou budoucnost, kde budou mít jisté požehnání. Takoví lidé mohou dokonce snadněji věřit v hodnotu toho, co má přijít, protože tento svět jim nabízí jen velmi málo.

Lidé „chudí duchem“ se ve svém srdci upínají k prosperitě, kterou jim jejich Král bude zajišťovat po celou věčnost. Ve své víře se spoléhají jen a jedině na Krista, a proto jim patří království nebeské.

„Plačící“ si mohou být jisti, že po celou věčnost jim bude tou největší útěchou sám Bůh. Tato skutečnost je jistě nad všechen dnešní žal a bol.

„Tiší“ či mírní lidé nabízejí těm, kdo se proti nimi provinili, své odpuštění a milost. Nepoužívají svou moc, aby se svým nepřátelům pomstili. Jsou zranitelní a musejí snášet určité ztráty. A přesto zdědí jmění, které jim nikdo nebude moci vzít. Kristus jim zaslíbil: „Oni dostanou zemi do dědictví“ (v. 5).

Lidé ve světě se snaží naplňovat své zlé touhy, ale podle Ježíše Krista dosáhnout spokojenosti ti, kteří „hladovějí a žízní po spravedlnosti“.

Lidé „milosrdní“ dojdou milosrdenství u Boha.

Ve světě, kde jsou vynášeni lidé, kteří si užívají hříšného způsobu života, Kristus vyvýší ty, kdo jsou „čistého srdce“, neboť „oni uvidí Boha“.

V protikladu k těm, kdo ke svému sobeckému zisku používají zastrašování a další metody, budou nazváni Božími syny ti, „kdo působí pokoj“, protože strůjcem pokoje je sám Bůh.

Lidé, kteří se ve svém životě zasazují o ctnosti Božího království a kteří trpí pronásledováním od světa, který nenávidí zásady království, zůstanou stálí, protože je čekají nebesa.

A na závěr Kristus uvádí, že „ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost“ (v. 10) budou mít ‚hojnou odplatu v nebesích‘ (v. 12).

Když se na druhé díváme z této perspektivy věčnosti, vede to v našem životě k blahodárným výsledkům. Podívejme se jen na dva příklady.

Díky této perspektivě se zásadně mění náš náhled na druhé. Mění se náš pohled na to, koho obdivujeme a koho chceme ve svém životě napodobovat. V tomto světě převládá sklon obdivovat lidi, kteří mají moc a vliv, a jednat podle jejich vzoru. Ale věřící člověk se na druhé dívá jinak. Obdivuje ty, kteří se zasazují o zájmy Božího království. Takové lidi pak chová v úctě. Nestydí se za ně, ale naopak za nimi pevně stojí.

Tato perspektiva pak vede k tomu, že si nade vše ceníme spravedlnosti, milosrdenství, čistoty, pokoje a vytrvalosti.

Osobně jsem si nyní vědom toho, že když se zaměřuji na spravedlnost, připravuji se tím v srdci na to, abych nacházel největší uspokojení ze spravedlnosti, která bude charakteristická po celou věčnost. Proto chci již dnes prohlubovat svůj smysl pro spravedlnost a chci se jí ve svém životě řídit. A vlastně se tím zároveň vyhnu i tomu, že bych pak někdy musel pociťovat lítost z nespravedlnosti, jejímž následkem se mimo jiné také snižuje pocit uspokojení.

Vědomí toho, že Bůh chce prokazovat milosrdenství lidem milosrdným, mě povzbuzuje k tomu, abych ve svých vztazích projevoval lidem milosrdenství.

Takový životní náhled by mě měl podněcovat k čistotě v srdci, což znamená, že své pohnutky poměřuji podle spravedlivých norem Božího království.

Dále chci usilovat o pokoj a prosazovat jej ve všech svých vztazích, abych v tom mohl napodobovat svého Krále a činitele pokoje, Pána Ježíše Krista.

A pokud mi druzí projevují nepochopení, pomlouvají mě nebo mě přehlížejí či mě pronásledují tělesně nebo duševně proto, že se plně nasazuji pro ctnosti a zásady spravedlnosti, nijak to mnou neotřese. Mám naprostou důvěru, že i kdyby mi zde vzali vše, království nebeské mi vzít nemohou.

Takový náhled na život pochopitelně vede v mém životě k zásadním změnám.

2. Smysl života (Mt 5,13-20)

Druhou perspektivou, kterou se zásadně mění náš náhled na život, je naše definice smyslu života. Kristus nás dále ve svém Kázání na hoře vybízí, abychom byli „solí země“ a „světlem světa“ (v. 13-16). Sůl dodává jídlu chuť. Kristus nám tedy vlastně říká, že máme lidem dodávat chuť k životu, což máme dělat tím, že žijeme podle zásad Božího království. Když žijeme podle jedinečných ctností Božího království, zlepšujeme tím lidem kolem sebe jejich mdlý a „neslaný“ život.

Sůl je také konzervačním prostředkem. V Ježíšově době dostávali vojáci část svého žoldu v soli, které si velmi cenili, protože díky ní si mohli uchovat jídlo před zkažením. Solí se konzervovalo například maso. A podobně mají věřící působit jako konzervační prostředek pravdy - tím, že prosazují zásady spravedlnosti.

Když se usilovně snažíme žít podle zásad spravedlnosti, působíme v tomto světě jako konzervační činidlo. Sůl spravedlnosti působí jako konzervační činidlo v tomto chátrajícím světě prostřednictvím rodičů, kteří se snaží vychovávat zbožné děti, prostřednictvím zaměstnavatelů, kteří vůči svým zaměstnancům uplatňují biblickou etiku, prostřednictvím voličů, kteří podporují spravedlivé záležitosti a cíle, a prostřednictvím občanů, kteří se staví proti násilí a nespravedlnosti.

Poddaní Božího království se snaží žít podle zásad svého království a působit jako světlo v temnotě. „Světlo“ našich dobrých skutků (v. 16) má zářit v tomto světě temnoty. A nejde jen o dobré skutky, jaké známe například ze skautských oddílů. Dobrým skutkem jistě je, když nevidomému člověku pomůžeme přes ulici. Ale podle Písma jsou dobré skutky výsledkem toho, že se nasazujeme pro spravedlnost. Jsou výsledkem toho, že svůj život plně podřizujeme autoritě našeho Krále.

„Světlo“ našich dobrých skutků má zářit v tomto světě temnoty.

Kristus, náš Král, je nepochybně dobrý a jedině dobrý. Jestliže se mu tedy podřizujeme, bude z našeho srdce a života vyzařovat jen to, co je dobré.

Kristus říká, že naše dobré skutky musí doslova ozářit temnotu tohoto světa. Jsme pak jako města ležící na hoře, která nelze nevidět. Lidé nám možná nebudou chtít naslouchat, ale uvidí nás a tyto dobré skutky budou natolik zářným protikladem nespravedlnosti všude kolem, že nakonec přinejmenším uznají, že v našem životě musí být cosi naprosto jedinečného. Jak se uvádí v 16. verši, mnozí z těchto lidí nakonec poznají našeho Krále a společně s námi mu vzdají slávu.

Pastor Chuck Swindoll ve své knize Improving Your Serve (Jak zlepšit svou službu) uvádí následující příběh:

Krátce po druhé světové válce se Evropa pomalu začala sbírat z důsledků války. Patrně nejsmutnější skutečností bylo množství osiřelých dětí, které hladověly na ulicích měst poničených válkou. Jednoho chladného rána se jistý americký voják vracel do kasáren v Londýně. Cestou ve svém džípu si všiml malého chlapce s nosem přitisknutým na výkladním skle pekařství. Uvnitř pekař právě zadělával těsto na vdolky. Vyhladovělý chlapec na pekaře tiše zíral a hltal každý jeho pohyb. Voják přijel k chodníku, zastavil a tiše přišel k chlapci. Skrz výkladní sklo nyní viděl, jak pekař vytahuje čerstvě upečené vdolky z pece. Chlapec naprázdno polykal sliny v ústech. Tak tu vedle sebe stáli voják a bezejmenný sirotek. „Chlapče, chtěl bys pár takových vdolků?“ Chlapec se téměř nezmohl na slovo. „Ano, to ano!“ Američan vešel do pekařství a koupil celý tucet vdolků, které v hnědém papírovém sáčku dal chlapci do rukou. „Tak tady to máš.“ Když už chtěl jít, ucítil, jak jej chlapec zatahal za kabát. Ohlédl se tedy zpět. Chlapec se jej pak s údivem v očích zeptal: „Pane, vy jste Bůh?“ (s. 52-53).

Podobně jako tento voják se můžeme snažit napodobovat Ježíše, když se podřizujeme jeho vůli a činíme, co je dobré a správné. Tehdy přinášíme do tmy světlo. Když jsme plně oddáni našemu Králi, naše světlo a dobré skutky vítězí nad temnotou tohoto světa.

3. Osobní vztahy (Mt 5,21-48)

Třetí hledisko Kristova vyučování se zaměřuje na osobní vztahy, především na vztahy obtížné a náročné. Vzhledem k tomu, že ústředním bodem všeho musí být spravedlnost, kterou se musí řídit i všechny naše vztahy, chceme se vyhýbat všemu, co vede k nespravedlivému jednání, i kdyby taková volba pro nás měla znamenat nějakou ztrátu a narušila by to, co považujeme za svá práva a výsady. Skutečný věřící se tedy usilovně snaží vyhýbat jakékoli nespravedlnosti.

Je také důležité si povšimnout, že tato úžasná část Kázání na hoře se jasně zaměřuje na to, co je věčné. Kristus nám říká, že se svým způsobem jednání můžeme plně podřizovat spravedlnosti, i když ve svém nitru třeba stále bojujeme s určitými destruktivními postoji, které v nás pak vzbuzují pocity viny.

Svým způsobem jednání se můžeme plně podřizovat spravedlnosti, i když ve svém nitru třeba stále bojujeme s určitými destruktivními postoji.

Židé v Kristově době si vypracovali náboženský systém, který se zaměřoval jen na vnější projevy. Člověk pak mohl z vnějšku vypadat spravedlivě, i když v jeho nitru bylo vše naprosto jinak.

Proto Ježíš označil tyto náboženské vůdce za „obílené hroby, které se zvenčí zdají pěkné, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých a veškeré nečistoty“ (Mt 23,27). Židé v té době považovali cokoli spojené se smrtí za nanejvýš nečisté. Když se měl Žid zachovat obřadně čistým, ale dotkl se například hrobu, znečistil se tím. Proto farizeové kvůli lepší viditelnosti bílili hroby kolem Jeruzaléma vápnem, aby se jim lidé mohli vyhnout. Na základě tohoto historického pozadí vidíme, jak závažné je Kristovo obvinění, že farizeové si zachovávají zdání čistoty jen zevně. Ve skutečnosti byli silně znečištěni kvůli tomu, co chovali ve svém nitru.

Kristus nás tedy nabádá, abychom se ve svých vztazích vyhýbali jakémukoli jednání, které by vedlo či povzbuzovalo k nespravedlnosti, a abychom se ujišťovali o tom, že ve všech vztazích se usilovně snažíme o spravedlnost. Kristus jasně poukazuje na několik skutečností, které nás vedou k tomu, že se v našich vztazích chováme jako opravdoví zastánci Božího království.

Každý ví, že pokud někdo nenávidí svého bratra do té míry, že jej zabije, je vinen vraždou. Málokdy si ale připustíme, že pokud svého bratra v takové míře nenávidíme, neseme stejnou vinu. Kristus dále vysvětluje, že pokud nás takový hněv vede k tomu, že používáme slova, jimiž ničíme (tedy vlastně „zabíjíme“) něčí pověst, pak „propadneme soudu“ (v. 21-23).

Chování podle zásad Božího království nás vede k tomu, že svůj hněv odevzdáváme Bohu a necháme jednání s našimi nepřáteli na něm. Nehromadíme v sobě hněv, neusilujeme o pomstu, ani nemluvíme nevraživě, ale usilujeme ve svých vztazích o spravedlnost - i s těmi, kteří se nás dotkli, urazili nás či nahněvali.

Mezi přední renesanční malby patří Poslední večeře od Leonarda da Vinciho. Během práce na této fresce měl da Vinci údajně spor s jistým mužem a neubránil se prudkému výbuchu hněvu.

Když se vrátil ke své práci, snažil se dát Ježíšově tváři výraz jemnými tahy štětce. Ale vůbec se na to nemohl soustředit. Nebyl schopen v práci pokračovat, takže malbu zatím nechal být. Pak šel za oním mužem a požádal jej o odpuštění. Když byla jeho omluva přijata a viděl, že jeho vztah s Bohem je zase obnoven, mohl se malíř zase vrátit ke svému dílu a dokončit Kristovu tvář.

Nevíme, zda se tato historka skutečně stala, ale přesto se z ní můžeme něčemu naučit. Naše vztahy s jinými lidmi mají dopad na náš vztah s Bohem.

Kristus dále říká, že opravdoví věřící, kteří chtějí žít podle zásad Božího království, nemohou uctívat Krále a zároveň pohoršovat druhé a zraňovat je.

Jestliže víme, že jsme někoho nějak zranili, máme za takovým člověkem ihned jít a snažit se s ním smířit. Teprve pak můžeme jít Bohu „obětovat svůj dar“ (v. 23-24).

Jestliže jsme někoho poškodili do té míry, že bychom mohli být předvoláni před soud, máme poškozenému i bez soudního řízení vrátit, co mu po právu náleží, a snažit se s ním obnovit dobrý vztah. Kristus nás vybízí: „Dohodni se se svým odpůrcem rychle, dokud jsi s ním na cestě, aby tě snad odpůrce nevydal soudci“ (v. 25).

Manželům a manželkám dal Ježíš také velmi konkrétní příkazy ohledně jejich vztahu (v. 27-32). Židům bylo naprosto jasné, že cizoložství je před Bohem velkým zlem. Kristus ale zodpovědnost ještě prohlubuje: „Každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (v. 28). Jestliže jsme spalováni žádostivostí a před cizoložstvím nás chrání jen nedostatek příležitostí či obavy z toho, že bychom mohli být přistiženi či usvědčeni, dopustili jsme se cizoložství ve svém srdci. Člověk, který se oddává sexuálním představám, není spravedlivý ani nevinný, i když se třeba ničeho ze svých představ nedopustí.

S ohledem na mravní kompromisy ve vztazích Kristus zdůrazňuje důležitost spravedlnosti, když mluví o našich rukou a očích. Jestliže nás naše ruce a oči přivádějí k hříchu, je pro nás lépe být bez očí nebo si ruku utít, aby naše duše zůstala v bezpečí (v. 29-30). Důrazněji to již snad ani říci nešlo. Kristovi následovníci si cení spravedlnosti a duchovního blaha více než zraku, rukou anebo čehokoli jiného na tomto světě.

Kristovi následovníci si cení spravedlnosti a duchovního blaha více než zraku, rukou anebo čehokoli jiného na tomto světě.

Kristus nás volá k tomu, abychom byli v manželství věrní. Židovské zákony umožňovaly mužům dosáhnout s manželskou snadného rozvodu. Žena tím byla vystavena velkému nebezpečí. Zapuzená manželka měla v takové společnosti dvě možnosti: znovu se vdát nebo začít žít promiskuitním způsobem života. Když se muž se svou manželkou rozvedl, vystavil ji možnosti nového manželství, což bylo v Božích očích cizoložstvím, protože rozvod byl z Božího hlediska vlastně neplatný. V extrémních případech skončila rozvedená žena na ulici jako prostitutka. Kristus uvádí jediný možný důvod k rozvodu - pokračující nemravné chování manželky. V každém jiném případě Kristus muže volá k tomu, aby svou manželku chránili, projevovali jí trpělivost a lásku.

Kristus se také zabýval chováním věřících, pokud jde o smlouvy (v. 33-37). Židé v Ježíšově době měli zvyk při uzavírání smlouvy přísahat na nebe, Jeruzalém nebo dokonce na svou hlavu (v. 36). Kristus nás vede k tomu, abychom svému slovu dostáli i bez jakýchkoli dalších přísah. Skuteční věřící mají za svým slovem stát a mají své závazky plnit, i když se to třeba ukáže nevýhodné. Věřící tedy nebere svůj slib na lehkou váhu, ale je pro něj velmi zásadní skutečností.

Pokud jde o jednání s protivníky, Kristus nás vybízí, abychom se snažili i za nepříznivých okolností zmenšovat zlo (v. 39-48). I když bychom možná v takové situaci nejprve přemýšleli o pomstě, měli bychom spíše nastavit druhou tvář. A pokud se s námi někdo chce soudit o košili, měli bychom mu nabídnout i svůj plášť. Jestliže nás někdo nutí ke službě na jednu míli, měli bychom s ním jít i míle dvě.

Můžeme mít pocit, že výše uvedené reakce jsou nerozumné. Ale negativní reakcí ze své strany budeme jen přilévat olej do ohně, takže nepřátelství se bude jen vyostřovat. Pokoje si máme cenit více než odvety, vztahu více než „košile“. A máme být ochotni vyjít druhému vstříc. Tak se v chování projevují zásady Božího království.

Brzy poté, co se v bývalém Sovětském svazu otevřely dveře cizincům, byly sem pozvány americké křesťanské organizace, aby učitelům předvedly film Ježíš a poukázaly jim na hodnoty založené na Slově Božím. Pozvání přijala rozsáhlá skupina křesťanských organizací, která dále vystupovala pod názvem CoMission. Naskytla se jim příležitost evangelizačně působit na učitele, vést s nimi biblické studium a zakládat sbory.

Po dobu dvou a půl roku věnovalo přes tisíc věřících z USA tomuto projektu rok svého života, až ruská pravoslavná církev začala na vládu vyvíjet tlak, aby tito „evangelisté“ - kteří podle jejich mínění přišli „pod zástěrkou vzdělávání“ - nesměli působit ve školách.

Organizace CoMission věnovala do škol kopírovací stroje, jichž zde do té doby bylo velmi málo. Když ministerstvo školství vydalo vyhlášku o tom, že ve školách již nemohou působit organizace typu CoMission, byla tato vyhláška rozmnožována právě pomocí kopírovacích strojů, které do škol předtím organizace CoMission věnovala. Během rozmnožování vyhlášky ale ministerstvu školství došly přidělené zásoby papíru. Organizace CoMission do škol dodala nejen kopírovací stroje, ale také sem dodávala vhodný papír. Ministerstvo školství se tedy na organizaci CoMission obrátilo s žádosti o papír do kopírovacích strojů.

Každý druhý člověk by se takové žádosti patrně jen vysmál. Ale věřící z organizace CoMission v Moskvě se ministerstva zeptali, kolik papíru je třeba, a pak jej ministerstvu dodali. Získali si tím srdce místních lidí. Kdyby organizace CoMission dodávku papíru odepřela, zachovali by se jako kdokoli další na tomto světě. Ale svou vstřícností zde lidem otevřeli srdce vůči evangeliu Ježíše Krista.

A patrně největší výzva pro naše vztahy je ve verších 43-48, kde Kristus říká, že zatímco lidé se zastávají pravidla „Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele“, máme své nepřátele milovat a modlit se za ty, kdo nás pronásledují, protože tak budeme jako náš Otec v nebesích.

U všech těchto skutečností týkajících se vztahů je dobré mít na mysli, že Boží království se zaměřuje na spravedlnost, která stojí v protikladu ke světskému smýšlení ve stávajícím systému věcí. Jinými slovy, zásady Božího království se zaměřují na naše nitro a na to, co je správné v duchovním ohledu, a nikoli na to, co se jako správné či výhodné může jevit nám osobně.

4. Osobní zbožnost (Mt 6,1-18)

Kristus se dále zaměřuje na naši osobní zbožnost a ukazuje, jaký máme mít vztah k našemu nebeskému Otci (Mt 6,1-18). Mnozí lidé v té době dávali najevo svou zbožnost za účelem osobního zisku, ale naše zbožnost má být jiná.

Kristus se zabývá třemi konkrétními oblastmi - dáváním, modlitbou a půstem. Je zajímavé si povšimnout, že Kristus označuje za pokrytce lidi, kteří dávají, modlí se a postí proto, aby získali uznání druhých (Mt 6,2.5.16). Pokrytec je člověk, který žije v rozporu s tím, co prohlašuje.

Náboženství se musí projevovat navenek. Když prohlašujeme, že sloužíme Bohu, ale přitom vlastně sloužíme sobě, projevujeme se jako pokrytci. Jestliže Božím dílem sledujeme svůj vlastní prospěch, okrádáme tím Boha o slávu, která mu náleží. K čemu vede to, když svými ústy sloužíme Bohu, ale ve skutečnosti sloužíme sami sobě? Svou odměnu zde na zemi už jsme si vybrali a o odměnu v nebesích přijdeme.

Když prohlašujeme, že sloužíme Bohu, ale přitom sloužíme sobě, projevujeme se jako pokrytci. I modlit se máme v soukromí, s důvěrou, že náš Otec nás slyší (v. 6).

Kristus dále svým učedníkům ukazuje, jak se modlit (v. 9-6). Nejprve se máme zaměřovat na slávu našeho Otce a pak na naše základní potřeby - na denní chléb, odpouštění a bezpečí od zlého. Je důležité si povšimnout, že závěr této modlitby, která je označována jako „otčenáš“ se zaměřuje na Boží království, Boží moc a slávu.

A pokud se nechceme modlit „Odpusť nám naše viny, jako jsme i my odpustili těm, kdo se provinili proti nám“ (v. 12), Kristus nám připomíná, že pokud nejsme ochotni odpouštět těm, kdo se proti nám provinili, jak potom můžeme očekávat odpuštění od Boha (v. 15)?

Pokud se postíme, neměli bychom se chovat tak, aby ostatní začali obdivovat naši duchovnost. Půst je osobní záležitostí mezi námi a Bohem, a proto svůj půst nemáme vystavovat na odiv (v. 16-18).

Poddaní Božího království si vysoce cení svého vztahu s Bohem a zbožnost projevují k jeho slávě, a nikoli ke slávě své.

5. Prosperita (Mt 6,19-24)

Jen máloco ohrožuje smýšlení křesťana více než touha po bohatství a prosperitě. Díky zásadám Božího království získáváme i nový pohled na prosperitu (Mt 6,19-24). Kristovi následovníci nemohou být oddáni Bohu a zároveň i penězům.

Kristus poukazuje na to, jak pošetilé je zaměřovat se na peníze, protože pozemské poklady jsou pomíjivé. Můžeme o ně náhle přijít následkem nečekaných ekonomických změn, následkem osobní krize či při spekulativním investování. Nebudeme-li se mít na pozoru, budeme si budovat své zabezpečení hromaděním těchto nestálých pokladů.

Na druhé straně Kristus učí, že skuteční věřící si ukládají své poklady v nebi, kde mají trvalý a vysoký zisk.

Kristus ukazuje, že pokud se na bohatství a prosperitu díváme ze světského pohledu, panuje v nás „velká... temnota“ (v. 23). Následky se pak nutně projeví v každé oblasti našeho života. Úsilí o peníze kvůli samotným penězům poškozuje vztahy v rodině, při úspěchu vede k pýše a při neúspěchu vede k zoufalství.

6. Pokoj (Mt 6,25-34)

Když své zaměření z pokladů pozemských přesuneme na poklady v nebi, můžeme pociťovat úzkost ohledně toho, jak nejlépe zabezpečit své potřeby. Kristus se v této chvíli ve sém Kázání na hoře začíná zaměřovat na pokoj. Dává nám na vědomí, že náš nebeský Otec o nás pečuje. Bůh se stará o ptáky i polní květiny a pochopitelně dobře ví, co potřebujeme. Proto máme bez obav ohledně zítřka nejprve hledat zájmy Božího království. Kristovi následovníci vědí, že dnes je třeba žít pro Boží království a že zítřek patří našemu Králi, který o nás pečuje a který o nás bude pečovat i zítra.

Velký kazatel Charles H. Spurgeon jednou získal ponaučení o tomto pokoji, když se snažil získat peníze pro chudé děti v Londýně. Odjel domů do Bristolu s nadějí, že zde na podporu londýnských dětí bez domova vyber 300 liber. Na konci týdne plném řady shromáždění se mnoha lidem změnil život, protože přijali Krista, a Spurgeon také dosáhl svého finančního cíle. Během své večerní modlitby pak uslyšel hlas: „Dej tyto peníze Georgovi Muellerovi (zakladateli velkého sirotčince v Anglii).“ „Ale ne, Pane,“ odpověděl Spurgeon, „vždyť ty peníze potřebuji pro své sirotky.“ Ale přesto se nemohl zbavit myšlenky, že Bůh po něm chtěl, aby dal tyto peníze jinam. Teprve když řekl: „Ano, Pane, udělám to,“ nalezl vnitřní pokoj.

S pokojem v mysli se hned příští ráno vydal do Muellerova sirotčince, kde tohoto muže zastihl, jak klečí na kolenou a modlí se. Spurgeon mu dal ruku na rameno a řekl: „Georgi, Bůh mi řekl, abych ti dal těch 300 liber, které jsme vybrali.“

„Můj bratře,“ řekl Mueller, „právě jsem Boha v modlitbě prosil přesně o tento obnos.“

Tito dva Boží služebníci se pak již nemohli udržet a radostí spolu plakali. Spurgeon po svém návratu do Londýna našel na svém pracovním stole dopis a v něm 300 guineí. Radostí zvolal: „Pán mi takto vrací těch 300 liber a ještě mi dává navrch 300 šilinků!“ (Pozn. překl. o tehdejších penězích: 1 guinea = 1 libra + 1 šilink.)

Spurgeon zjistil totéž, co kdysi uvedl jiný štědrý věřící: „Když rozhazuji plnou lopatou, Bůh zároveň přihazuje svou plnou lopatou, přičemž jeho lopata je ale mnohem větší.“

7. Osobní odpovědnost (Mt 7,1-6)

Další perspektiva se zaměřuje na naši osobní odpovědnost. Kristus vybízí všechny, kdo se zaměřují na chyby druhých (a v porovnání s nimi se pak cítí být lepší), aby se zaměřovali na svou vlastní odpovědnost. Opět se jedná o pokrytectví, když se opovažujeme posuzovat a soudit druhé, zatímco si sami zasluhujeme soud. Kristus zdůrazňuje, že máme právo zabývat se chybami druhých, až když se napřed zabýváme chybami svými. A pak dodává, že budeme souzeni na základě měřítek, podle nichž posuzujeme druhé.

V celém Kázání na hoře je vidět jakási reciprocita - jak zacházíme s druhými, stejně bude zacházeno i s námi. Milosrdenství nám bude projeveno v té míře, v jaké jsme ke druhým milosrdní. Naše odměna v nebesích bude podle toho, jak se na nebe nyní zaměřujeme. Bude nám odpuštěno do té míry, do jaké odpouštíme druhým. A budeme souzeni stejnou měrou, jakou soudíme druhé.

Kristus nás tedy varuje, abychom nejprve posuzovali sami sebe, a následně nás varuje, abychom si dávali pozor na to, komu chceme „vyjmout třísku z oka“ (v. 4-6). Uvádí, že někteří lidé jsou nenapravitelní. Nemá smysl dávat perly, tedy svaté věci, psům a vepřům. Pokud je někdo zlý již ve svém jádru, měli bychom si uchovat svaté věci pro sebe a ani neusilovat o to, abychom takového člověka kárali.

8. Závislost (Mt 7,7-12)

Kristovi následovníci mají naprosto vyhraněný pohled na to, kdo v jejich životě určuje vše zásadní. Jasně si uvědomují, že jim tato úloha nepřináleží. V tomto světě je sice nezávislost považována za velkou přednost, avšak Kristovi následovníci se nespoléhají na své plány, ale na Boha (Mt 7,7-11). Naše plány mohou selhat, ale Boží plány nikdy neselžou.

Proto se křesťan často obrací na Boha. Základním projevem závislosti na Bohu je modlitba, ve které po vzoru Ježíše přistupujeme k Bohu pravidelně a hledáme u něj radu i útěchu. Když je modlitba prioritou v našem každodenním životě, projevujeme tím svou důvěru v Boha.

 Máme jistotu, že náš nebeský Otec je ve své milosti neporovnatelně větší než náš biologický otec, a proto se k Bohu často obracíme v modlitbě.

9. Úzká cesta (Mt 7,13-23)

Kristus nás dále upozorňuje, že jej máme následovat po úzké cestě a že i brána do království je těsná. Ale tato úzká cesta vede k životu. Mnozí však dávají přednost cestě široké a pohodlné. Kristus nás varuje, že mnozí falešní proroci se budou snažit nás zavést na scestí a odvést nás z této úzké cesty. Ale jejich nedostatek duchovní moudrosti je vidět na jejich životě. Falešné proroky je třeba posuzovat právě na základě zásad uvedených v tomto kázání. Dále nás Kristus varuje, že ne každý, kdo Krista prohlašuje za Pána, vejde do království nebeského.

10. Neměnné základy (Mt 7,24-29)

Nakonec nás Ježíš vybízí, abychom svůj život postavili na stálých základech. Za absolutní je třeba považovat autoritu Božího slova. Je třeba důsledně poslouchat, co nás Kristus vyučoval. Lidé, kteří zakládají svůj život na zásadách tohoto kázání, jsou jako muž, který si postavil svůj dům na pevné skále. Ale lidé, kteří slyší Kristova slova, a odmítnou jej poslouchat, jsou jako muž, který si postavil dům na písku. Takový dům totiž ve dni Božího soudu neobstojí.

Shrnutí

Uvedli jsme si tedy deset zásad, jimiž se řídí Kristovi následovníci. Tyto zásady jsou založeny na věčnosti a spravedlnosti, na tom, že duchovno je nad hmotou, a na tom, že Bůh nám odplatí podle toho, jak my sami zacházíme s druhými.

Kristovo Kázání na hoře je vlastně příručkou pro naše nitro. Ukazuje nám, jak žít v tomto světě pod autoritou našeho Krále. A bezpečně nás vede do věčnosti.

Uvažujte sami o sobě, například na základě níže uvedené tabulky, která vám může sloužit jako zrcadlo. Jak dobře chápete Kristovy zásady a jak se vám daří je uplatňovat ve svém životě? Při uvažování o jednotlivých bodech si snažte odpovědět na následující otázky:

  1. Pokud jde o tuto oblast, jak jsem na tom ve svých postojích a ve svém jednání? (Doma, v zaměstnání, ve škole...)

  2. Jak se v mém životě projevuje, že se v této oblasti spíše zaměřuji na věci z hlediska pozemského?

  3. Které skutečnosti svého života bych měl(a) ze tmy tohoto světa převést pod vládu Kristovu?

  4. Co mohu nyní konkrétně udělat, abych s touto změnou začal(a)?

Šiřte kolem sebe světlo věčnosti

Lidé, kteří se chtějí řídit zásadami Kristova království, budou v tomto světě šířit světlo věčnosti. Kristovo království se projevuje určitým způsobem, má svůj vlastní „protokol“, kulturu. Věčnost má svůj specifický styl. A lidé, kteří byli přeneseni z říše temnoty do království Božího milovaného Syna, mají výsadu a odpovědnost - ukazovat tomuto světu nadřazenost Božího království na svém vlastním životě.

Zásady Božího království

Pozemský náhled

Náhled z hlediska Božího království

Postoje a jednání Kristova následovníka

Blahoslavenství či požehnání se projevuje v postavení, moci, bohatství, pohodlí, bezpečí a přijetí ze strany druhých v tomto světě.

1. Blahoslavenství či požehnání je v jistotě naší věčné budoucnosti (Mt 5,1-12).

  • Uvědomuje si, že štěstí není nic chvilkového.

  • Projevuje úctu těm, kteří mají požehnání.

  • Přijímá svůj životní úděl s ohledem na věčnou odměnu.

Smyslem života je prosazovat své zájmy.

2. Smyslem života je prosazovat a chránit zájmy našeho Krále tím, že se snažíme být v tomto světě temnoty světlem a solí (Mt 5,13-20).

  • Prosazuje spravedlnost.

  • Aktivně vyhledává příležitosti, kde v lidech vzbuzuje hlad a žízeň po Bohu.

  • Aktivně se snaží zastavit úpadek hodnot kolem sebe.

Vztahy slouží k osobnímu prospěchu.

3. Vztahy mají zůstat čisté; je zásadní chovat se laskavě k lidem slabým a odpouštět svým nepřátelům (Mt 5,2-48).

  • V každé situaci se snaží nalézt správný náhled a způsob jednání.

  • Svá osobní práva a bezpečnost staví až za to, co je skutečně správné udělat.

Dobré skutky slouží k osobní slávě.

4. Zbožnost se zaměřuje na osobní oddanost Bohu (Mt 6,1-18).

  • Tráví mnoho času v tichém, osobním rozvíjení svého vztahu s Bohem.

  • Rozjímá o tom, jak ve svém životě ukazovat Boží slávu.

K prosperitě vede hromadění a získávání majetku a věcí.

5. Skutečná prosperita vzniká, když věřící přispívá k věčnosti a prosazuje zájmy Kristova království (Mt 6,19-24).

  • Vším, co má, se snaží prosazovat zájmy věčnosti.

  • Svůj čas a energii věnuje činnostem s ohledem na věčnost.

Život je stále na hranici úzkosti a obav, že o vše lze ve chvíli přijít.

6. Život je veden v pokoji, s vědomím, že za bezpečné a hodné úsilí lze považovat jen věčné statky (Mt 6,25-34).

  • Důvěřuje, že Bůh se o něj ve svém čase a podle své vůle postará.

  • Všechny své obavy svěřuje Bohu.

Omlouvá své jednání tím, že se srovnává s druhými, které posuzuje, obviňuje a kritizuje.

7. Křesťan v prvé řadě sám nese odpovědnost za své jednání a posuzuje sebe, teprve pak může kárat druhé (Mt 7,1-6).

  • Zaměřuje se na své chyby a činí kroky k jejich nápravě.

Soběstačným, samolibým postojem se zpochybňuje Boží dobrota a péče.

8. Křesťan ve všem svém chování projevuje svou závislost na Bohu a spoléhá se na jeho dobrotu, což vyjadřuje i ve svých modlitbách (Mt 7,7-12).

  • Svůj život vede na základě modliteb.

  • Věří, že bez ohledu na aktuální výsledky Bůh naplní jeho základní potřeby.

Daný způsob života musí být přirozený, pohodlný, příjemný, přičemž má být přijatelný pro většinu lidí v okolí.

9. Je třeba být ochoten v životě snášet těžkosti a nebát se být v menšině (Mt 7,13-23).

  • Křesťan přijímá zásady Božího království, i když je většina lidí nepřijímá.

  • Křesťan jde po úzké cestě, i když mu to přináší nepohodlí.

Autoritou v životě jsou osobní cíle a touhy.

10. Autoritou v životě je Boží slovo, Bible (Mt 7,24-29).

  • Projevuje neotřesitelnou oddanost a věrnost Bohu.

  • Radostně projevuje poslušnost Božím zákonům, normám a zásadám.

Další publikace jsou k dispozici na www.BiblickaKnihovna.cz.

Poznámka

Tato publikace je výňatkem z knihy Eternity: Reclaiming A Passion For What Endures od Joea Stowella, kterou vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, jež patří k RBC Ministries. Joe Stowell sloužil 18 let jako prezident Moody Bible Institute. Nyní je prezidentem Cornerstone University v Grand Rapids v Michiganu, USA. S RBC Ministries spolupracuje na produkci publikací, rozhlasových a televizních pořadů.

Další materiály Joea Stowella, například denní ztišení Daily Strength, jsou k dispozici na webu www.getmorestrength.org.

O publikaci

Název: Jak žít jako křesťan, 2. část: Následujte příkladu Krále.

Původně: Kingdom Living, Part 2: Following The Perspectives And Practices Of The King. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.