Když nám připadá nemožné odpustit

Když nám připadá nemožné odpustit

Ke stažení:

Co je odpuštění? Co znamená odpustit? Co je třeba k odpouštění? Jaké jsou mylné představy ohledně odpouštění? Je na místě přestupky zlehčovat? Je třeba na vše zapomenout? A co když odpouštíme hlavně kvůli sobě?
What is true forgiveness? How can you know that you have let bygones be bygones? Discover how you can experience healing from feelings of hurt, betrayal, and anger and how you can develop a heart of mercy. Czech version of When Forgiveness Seems Impossible.

Když nám připadá nemožné odpustit

Tim Jackson


Obsah:

Co znamená odpustit?

Definice odpuštění

Vzor odpuštění

  1. Přečin
  2. Konfrontace
  3. Pokání
  4. Odpuštění
  5. Obnova

Cena odpuštění

Co je třeba k odpouštění

Mylné představy ohledně odpouštění

  1. Zlehčování přestupku
  2. Odpouštění a zapomínání
  3. Odpouštění kvůli sobě

Ponaučení z případu odpuštění (Ge 37-50)

Podobenství o odpouštění (Lk 15,11-31)

Paradox lásky, která odpouští


Nedávno jsem obdržel znepokojivý dopis. Pisatelka v něm uvádí: „Satan ve mně neustále vzbuzuje zlé myšlenky na pomstu vůči mé rodině. Od dětství až do doby, než jsem se vdala, jsem musela snášet citové týrání. Často to bylo opravdu hrozné. Nesla jsem na sobě cejch nenávisti a žárlivosti svých rodičů. Neustále mě za všechno kritizovali. Nikdy mě za nic nepochválili. Ještě dnes se probouzím ze snů, v nichž plánuji pomstu. Pokud jsem skutečně dobrou křesťankou, neměla bych být schopna jim po všech těch letech odpustit a osvobodit se od této hrozné bolesti? Jak se mám naučit odpouštět, abych nepociťovala svůj spalující hněv, kdykoli jsem s nimi? Prosím, pomozte mi!“

Tato pisatelka není ve svém zápasu o odpuštění sama. Znám muže, který v sobě nedokáže najít sílu, aby manželce odpustil její mimomanželský poměr. Jejich narušený vztah se sice snaží zachránit, ale jeho úsilí je neustále podkopáváno strachem, zlostí a nedůvěrou.

A co třeba někdo, kdo vás za vašimi zády pomlouvá? Důvěrné informace, které jste takovému člověku sdělili, se o vás nyní šíří po celém okolí. Nejdříve se cítíte zraněni, pak pociťujete zradu a nakonec se sžíráte zlostí. Cítíte bolest, jako byste dostali ránu dýkou přímo do srdce. A pak se dostaví myšlenky na pomstu. Přítel zradil vaši důvěru, ale určitě přijde vhodná chvíle, jak mu to pořádně oplatit. A co odpuštění? Vašemu myšlení teď patrně není nic vzdálenějšího.

Nejdříve se cítíte zraněni, pak pociťujete zradu a nakonec se sžíráte zlostí.

Co znamená odpustit?

Co se vám vybaví u slova odpuštění? Pokud máme odpustit, znamená to zapomenout? Přestat pociťovat bolest? Nechovat v sobě hněv? Říkat si, co bylo, bylo? Je odpuštění nespravedlivé, nepoctivé? Dovolte mi na začátek uvést, že odpuštění je dle mého názoru jednou z nejvíce nepochopených doktrín týkající se křesťanského života. Mnozí se domnívají, že odpuštění znamená druhé bezpodmínečně zprostit všech provinění, jichž se v minulosti dopustili. Předpokládají, že musíme odpustit, abychom mohli milovat. Další zastávají postoj „odpustím ti kvůli sobě“, čímž se mají zbavit hořkosti a hněvu. Lidé se tedy na odpuštění často dívají jako na bezpodmínečné prominutí: „Odpouštím ti, bez ohledu na to, co jsi mi udělal.“

Výsledek bezpodmínečného odpuštění ale není tak pozitivní, jak se mnozí domnívají. Možná se až zděsíme pomyšlení na to, že manželka by měla bezpodmínečně odpustit nekajícímu alkoholikovi, který ji doma bije a na veřejnosti ji pokořuje svými sexuálními aférami. Je právě takové odpuštění tím nejlepším projevem lásky, který její manžel potřebuje? Je v jeho nejlepším zájmu, když bude zbaven veškeré odpovědnosti za porušování svého manželského slibu?

Jsem přesvědčen, že záležitost odpuštění podle Písma úzce souvisí s tím, jak odpovíme na otázku „Jak to má být v souladu s Kristovou láskou?“

Při odpovědi pak bude záležet na daných okolnostech. Někdy bude třeba v duchu lásky odpovědět: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Někdy nás láska povede k tomu, že budeme odpouštět opakovaně (Mt 18,21-22). A někdy bude třeba v duchu lásky odpuštění odepřít - pro dobro toho, kdo se proti nám provinil.

Definice odpuštění

Výraz odpustit nese v Bibli význam „zprostit“, „zanechat“, „nechat být“. Řecký výraz, který překládáme jako odpuštění, byl používán při uvolnění z úřadu, ze závazku, dluhu, manželství či trestu. S odpuštěním je tedy spojena myšlenka zproštění od dluhu.

Odpuštění je z biblického hlediska láskyplné, dobrovolné prominutí dluhu. Právě o tom mluvil Ježíš při své návštěvě u farizea jménem Šimon, když odpuštění připodobnil k prominutí velkého finančního závazku (Lk 7,36-47). Během večeře k Ježíšovi přišla jedna zdrcená prostitutka. Začala mu nohy smáčet svými slzami a utírat mu je svými vlasy, líbala je a mazala je drahým olejem (v. 37-38). Šimona to hluboce pobouřilo. Pomyslel si, že kdyby byl Ježíš skutečným prorokem, musel by přece poznat, co to je za ženu.

Ježíš na to Šimonovi řekl následující příběh: „Jakýsi věřitel měl dva dlužníky. Jeden mu dlužil pět set denárů [mzdu za 1,5 roku], druhý padesát [mzdu za 2 měsíce]. Když mu neměli z čeho vrátit, odpustil oběma. Který z nich ho tedy bude více milovat? Šimon odpověděl: ‚Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.‘ On mu řekl: ‚Správně jsi usoudil.‘“ (v. 41-43).

Na tomto příběhu je dobře vidět, že s hříchem je spojen dluh, který je třeba splatit, anebo je třeba jej odpustit. Čím více jsme si vědomi, kolik nám bylo odpuštěno, tím více budeme milovat toho, kdo nám náš dluh odpustil.

Vzor odpuštění

Ježíš dal u Lukáše 17,3-4 svým učedníkům vzor, jak odpouštět těm, kdo se proti nám provinili:

„Zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho, a uzná-li svou vinu, odpusť mu. A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: ‚Uznávám svou vinu, odpusť mi‘, odpustíš mu.“

Ježíš zde nastínil pět bodů týkajících se odpouštění. Podívejme se na ně nyní blíže.

1) Přečin

Jakého přečinu či hříchu se má podle Ježíše odpouštění týkat? Ježíš to zde konkrétně nerozvádí, ale musíme mít na mysli, co je hřích. Hříchem je každé selhání, kdy se nám nedaří projevovat lásku. Ježíš při jiné příležitosti uvedl, že celý zákon lze shrnout velmi jednoduše - máme projevovat lásku Bohu a bližním (Mt 22,37-40). Bohu a bližním tedy dlužíme svou lásku. Apoštol Pavel to řekl podobně: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali“ (Ř 13,8).

Pokud bychom ale hřích uváděný u Lukáše 17,3-4 definovali jako jakékoli porušení zákona lásky, vyvolalo by to jen otázky. Učil nás tedy Ježíš, že se máme navzájem konfrontovat za každé selhání, kdy se nám nedaří projevovat lásku? Anebo nás učil, abychom se zabývali jen selháním, kdy se nám nedaří projevovat lásku a které by mohlo poškodit naše vzájemné vztahy a vést k tomu, že budeme přehlížet to, co je v nejlepším zájmu přestupníka?

Jestliže skutečnosti chápeme tak, že Ježíš mluvil o závažných přestupcích, musíme se mít na pozoru, abychom nezavírali oči před hříchy, které jsou vážnější, než si chceme připustit. Ze své podstaty totiž máme sklon si vždy vše nějak zdůvodnit. Máme sklon zlehčovat, jak ničivý dopad mají naše každodenní přestupky na naše vztahy i na nás samotné.

Běžnou formou sebeklamu je popírat bolest. Předstíráme, že žádnou zvláštní bolest nepociťujeme, anebo si říkáme, že jsme možná až příliš přecitlivělí. Ve vztahu se objeví malá trhlina, která se zvětšuje, až se od sebe ocitneme hodně daleko. Pak si začneme nalhávat: „Lidé se přece časem mění.“ Úplně si tak necháme ujít příležitost zakoušet radost z projevů lásky, z odpuštění a smíření.

Hřích je pokračujícím problémem, který nahlodává důvěru, pro niž jsme byli stvořeni. Odpuštění je proto naprosto nezbytné, máme-li se nějak vypořádat s tím, jak proti sobě navzájem hřešíme. Nejen že musíme odpouštět druhým, ale stejně tak potřebujeme i odpuštění od druhých, jimž jsme ublížili.

2) Konfrontace

Jakmile se vás nějaký přečin citelně dotkne, máte odpovědnost jednat. Ježíš řekl: „Zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho“ (Lk 17,3). Výraz pokárej ho nám asi zní dost příkře. Je ale třeba mít na mysli, že všechno, co Ježíš vyučoval, je třeba chápat v souladu se zásadou zbožné lásky. Takové kárání má tedy být projevem láskyplného zájmu o toho, kdo se proti nám provinil.

Původní řecký výraz, který Ježíš použil pro „kárání“, také znamená „ctít“ někoho nebo někomu „přikládat náležitou váhu či hodnotu“. Vidíme z toho, v jakém ohledu je týž výraz zároveň použit ve významu „kárat, napomínat, vybízet či ostře kritizovat“. Když lidi vedeme k odpovědnosti za jejich jednání, vlastně jim tím projevujeme čest. Dáváme tím najevo, že nám na nich záleží natolik, že jejich jednání bereme vážně.

Od začátku bychom však měli mít na mysli, že se chceme rozhodovat na základě zásady: „Jak to bude v souladu s Kristovou láskou?“ Někdy není právě na místě udělit přímou výtku. Spíše se budeme modlit jako náš Spasitel na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34; viz též Sk 7,60). Taková „láska přikrývá množství hříchů“ (1Pt 4,8), jejichž závažnost si přestupník možná v danou chvíli ani neuvědomuje. Často to platí v případě dětí, osob duchovně nezralých či osob, které nemají Ducha Kristova. Opět ale musíme mít na mysli, aby projevy našeho milosrdenství byly v nejlepším zájmu přestupníka a aby se nejednalo jen o nějaký sebeklam, kdy bychom se vlastně vyhýbali nepříjemné konfrontaci.

„Jak to bude v souladu s Kristovou láskou?“

Ale i při konfrontaci lze přece postupovat jemně a s láskou. Kárání, o němž Ježíš mluvil, může být někdy jen v podobě určitého pohledu či láskyplného dotyku. Jindy se stačí jen připomenout otázkou: „Víš, jaké pocity to ve mně vzbuzuje?“ Někdy bude třeba zdůraznit: „Jsi pro mně příliš důležitý, než abych tvé jednání jen tak přehlížel.“

Ale některé přečiny a postoje přestupníka si mohou vyžádat větší přímočarost: „Musím ti říci, jak mně zraňuješ. Je třeba, aby sis uvědomil, jaký dopad to má na náš vztah. Mám totiž pocit, že jsi zradil mou důvěru.“

Konfrontace někdy může vést i k právnímu obvinění a dokonce i k trestu odnětí svobody. Ale pro přestupníka je nejhorší, když jej v jeho hříchu netečně ponecháme, dokud nestane před soudnou stolicí Boží.

V Písmu nacházíme příklady řady různých pokárání. Prorok Nátan si našel způsob, jak králi Davidovi ukázat jeho hřích, který spočíval v cizoložství a vraždě (2S 12,1-14). Ježíš Kristus dal Martě jemně najevo, že měla hlavu natolik plnou starostí o to nejlepší pohoštění, že si nakonec ani neudělala čas na svého hosta. Kdo by pochyboval o Ježíšově něžné lásce, když řekl: „Marto, Marto, děláš si starosti a znepokojuješ se mnoha věcmi“ (Lk 10,41-42).

Někdy je tedy evidentně třeba sáhnout k láskyplné konfrontaci. Neřešené problémy mohou v mezilidských vztazích vést k odcizení a ochladnutí, nahlodávají vzájemnou důvěru, vyvolávají obavy. Pokud problémy neřešíme, přestupník možná ve svém nezodpovědném jednání bude pokračovat; možná jej tím jen v jeho chování povzbudíme.

Platí to v případě sexuálních prohřešků, krádeží, lží, pomluv a porušovaných slibů. Dotyční lidé budou ve svém devastujícím jednání pokračovat, dokud na ně někdo láskyplně nepoukáže.

Ať je konfrontace příkřejší nebo jen jemná, vždy musíme postupovat opatrně. Láskyplné pokárání by nemělo být udíleno unáhleně ani bezmyšlenkovitě. Někteří rádi druhé „usadí“, což ale jistě není podle vzoru, který nám zanechal Pán Ježíš. Promyšlené pokárání má být správně načasováno. Moudrý člověk jej jistě přijme jako láskyplný dar, který jej má budovat a nikoli strhávat (Ef 4,29). Je ideální, když náprava přichází od někoho, kdo je dotyčnému blízký. Pokárání padne spíše na úrodnou půdu, když zazní z úst přítele (Př 27,6).

Je třeba se dobře zamyslet, jaký cíl chceme při kárání sledovat. Přestupník by si měl především uvědomit svůj hřích. Měl by dostat příležitost jasně pochopit, čeho se dopustil, a převzít za své jednání zodpovědnost. Měl by se zamyslet, co jej k takovému jednání vedlo, a změnit je.

Chceme-li být vůči přestupníkovi láskyplně otevření, je k tomu zapotřebí určité odvahy a moudrosti. Je třeba moudrosti, abychom věděli, kdy mluvit a kdy zůstat zticha. Je třeba odvahy, protože výsledek často nelze dost dobře předem odhadnout. Někdy se i po nejlepším vynaloženém úsilí setkáme s hněvivou reakcí, popíráním a výmluvami.

Je třeba moudrosti, abychom věděli, kdy mluvit a kdy zůstat zticha.

Musíme tedy být připraveni jak na ten nejlepší možný výsledek, tak i na ten nejhorší. Naším cílem přitom není jen odstranit z daného vztahu bolest, ale také jednat v souladu s Kristovou láskou.

Výsledek konfrontace předem neznáme, což může být pro nás zkouškou: Uposlechneme Krista, anebo svůj strach? A Ježíš u Lukáše 17 mluví i o našem strachu. Ujišťuje nás, že Bůh nás k poslušnosti uschopní, pokud projevíme byť i malou víru.

Ježíš své učedníky o této Boží moci ujišťoval velmi neobvyklým způsobem. Když se jeho slovům o kárání a odpuštění podivovali, poukázal jim na moruši: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vykořeň se a přesaď se do moře‘, a poslechla by vás“ (Lk 17,6). A dále jim řekl, že úlohou služebníka je jednat podle pokynů svého pána (Lk 17,7-10).

Jak si vyložíme tato Ježíšova slova, záleží na našem chápání víry. Víra neznamená věřit tomu, co se nám zamlouvá, ale věřit tomu, co říká Bůh. Jestliže Bůh bude chtít, aby se moruše sama vykořenila, budeme potřebovat jen nepatrnou víru, protože vše nakonec vykoná Bůh.

Ale Ježíš u Lukáše 17,1-10 neříká, že za námi stojí Boží moc, abychom mohli jen tak přesazovat stromy. Nebesa za námi stojí proto, abychom mohli zvládnout děsivě obtížný proces konfrontace a abychom dokázali odpouštět.

Ale nenechme se svou úvahou unést. Je sice důležité si navzájem připomínat, že Bůh nás může uschopnit ke konfrontaci i odpouštění, ale stejně důležité je si uvědomovat, že podle Ježíše je základní podmínkou odpuštění projevené pokání.

3) Pokání

Ježíš v 17. kapitole Lukáše neučí bezpodmínečnému odpouštění, když říká: „Zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho, a uzná-li svou vinu, odpusť mu. A zhřeší-li proti tobě sedmkrát za den a sedmkrát se k tobě obrátí se slovy: ‚Uznávám svou vinu, odpusť mi‘, odpustíš mu“ (v. 3-4).

Provinilec má uznat svou vinu, má činit pokání, což znamená „změnit své smýšlení“. Samotným pokáním ovšem hřích nepřekonáme. Pro skutečnou změnu dalšího chování je třeba především změnit své srdce a smýšlení.

Takové pokání je zásadní pro odpouštění dle Kristova vzoru - provinilec si má uvědomit své selhání a skutečnost, že jeho jednání bylo v rozporu s láskou.

Nad rozlitým mlékem nemá cenu plakat - teď je na místě nepořádek uklidit. Provinilec tedy má uznat své provinění a jasně ukázat, že jeho pokání je skutečné. Například je třeba nahradit způsobenou škodu. Pokud jsme někomu ublížili, je třeba dotyčného ujistit, že naše jednání nelze nijak omluvit a že bylo nesprávné.

Někdy může být obtížné zjistit, zda je pokání skutečné. Kající provinilec má své provinění vyznat, svůj hřích nemá omlouvat, má prosit o odpuštění a nést důsledky svého nesprávného jednání. Tak reagoval například král David, muž podle Božího srdce, jemuž se dostalo od Boha odpuštění. Přesto ale musel zaplatit velkou cenu v podobě smrti svého syna, rodinných problémů a nepokojů v celé zemi (2S 12,13-23).

Někdy již pokání není možné - v případě, kdy provinilec již nežije. Pak již můžeme dotyčného jen svěřit do rukou Božích.

4) Odpuštění

Mějme na mysli definici: Odpuštění je láskyplné, dobrovolné prominutí dluhu. Když si navzájem odpouštíme, odstraňujeme překážky, které by bránily láskyplnému, poctivému, rostoucímu vztahu. Odstraňujeme důvody, abychom se sobě vyhýbali, pěstovali si odstup a chovali se k sobě chladně.

Odpouštějící člověk ve svém srdci vůči provinilci zaujímá postoj: „Nebudu ti to mít za zlé. Vidím, že si uvědomuješ, jak jsi mě zranil, a že to považuješ za špatné.“

Na druhé straně ale může být nezbytné někomu odpuštění odepřít, jestliže nejsou patrné žádné doklady o pokání. Při bohoslužbách bude takovému provinilci například odmítnut přístup k večeři Páně. V manželství se odmítneme tvářit, jako by se nic nestalo. Ve vztahu mezi přáteli může nevyřešený problém vést k tomu, že s provinilcem omezíme či přerušíme komunikaci nebo uděláme jiné nezbytné kroky, abychom mu láskyplně dali najevo, že svým proviněním vážně narušil naši důvěru. V zaměstnání může být provinilému, nekajícímu pracovníkovi například odepřen další pracovní a platový postup.

Je snadné dojít k závěru, že za problémy ve vztahu nese vinu ten, kdo provinilci odepírá odpuštění. Platí to ale jen tehdy, kdy provinilec dal najevo své pokání. Jinak je třeba se zaměřit na toho, kdo své provinění popírá. Zároveň je ale třeba mít na mysli, že poškozený nemá právo odepírat své odpuštění, pokud neprojevil ochotu provinilce s jeho proviněním podle Kristova vzoru otevřeně a láskyplně konfrontovat. Odpuštění lze po právu odepřít jedině tehdy, pokud pohnutkou k tomu je Kristova láska, kterou dáváme dotyčnému najevo svůj zájem o něj, kterou mu sdělujeme, že náš vztah vážně ohrožuje nějaký problém.

Ale odpuštění neznamená, že budeme přehlížet důsledky hříchu, který byl odpuštěn. Například vůči člověku, který zneužil dítě, vůči alkoholikovi, zloději či narkomanovi budeme s láskou projevovat opatrnost, abychom jej neuváděli do situací, kde by mohl být vystaven zbytečnému pokušení nebo by mohl být hrozbou pro ostatní.

Bůh nám odpouští, což ale neznamená, že tím ruší svůj přírodní zákon ohledně zasévání a sklízení: „Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný“ (Ga 6,7-8).

Bůh neodpouští tak, že by přitom odstraňoval veškeré důsledky našeho hříchu. Odpouští, abychom se mohli těšit z jeho láskyplného přijetí. Svým odpouštěním nás zve do vztahu se sebou samým, přestože musíme nést následky svého hříchu. Odstraňuje naše pocity viny a potupy, nikoli ale veškeré šrámy, s nimiž musíme žít.

Bůh odpouští, abychom se mohli těšit z jeho láskyplného přijetí.

5) Obnova

Pokud se narušený vztah začne díky pokání a odpuštění napravovat, začíná se dít cosi úžasného, co lze jen těžko popsat slovy.

Většina z nás patrně zažila napětí ve vztahu s přítelem či členem rodiny. Napětí mohlo být tak velké, že by se dalo přímo krájet. A to většinou patrně ani nešlo o neodpustitelný hřích. Vyznávat prohřešky, odpouštět a usilovat o obnovení vztahu je tedy úžasným zdrojem úlevy a radosti.

Živě si vybavuji, jaké napětí jsem jednou vyvolal ve vztahu se svou manželkou. Na závěr svého studia na univerzitě jsem byl pod značným tlakem, když jsem měl v termínu dokončit svou závěrečnou práci. Studoval jsem při zaměstnání a v té době jsem právě musel dělat přesčasy. Na svou závěrečnou práci jsem tedy měl jen minimum času, proto jsem se rozhodl zůstat v neděli dopoledne doma.

Onu neděli ale moje manželka poprvé slavila Den matek, a to jsme na naše první dítě čekali osm let! Byla to pro ni tedy velká událost. Ve sboru se matkám dostalo pocty - byly pozvány dopředu a dostaly květiny. Ale já jsem tam nebyl. Měl jsem plnou hlavu své závěrečné práce.

Nikdy nezapomenu, jakou bolest, potupu a hněv jsem po jejím návratu viděl v jejích očích. Květiny v slzách rozcupovala na kousky a zahodila je. Zůstal jsem jako omráčený. Moje jednání pro ni bylo evidentně vrcholně necitlivé a zdrcující. Nechal jsem si ujít úžasnou příležitost prokázat jí náležitou čest. První Den matek v jejím životě už se nebude nikdy opakovat. Ale už bylo po všem a nebylo možné to změnit.

Se slzami v očích jsem ji bez jakýchkoli výmluv prosil o odpuštění. Mé selhání bylo zcela zřejmé. Dlouho jsme si povídali, objímali se a plakali. Moje závěrečná práce mi najednou připadala naprosto nedůležitá. Manželka mi vyjádřila své odpuštění, čímž se opět otevřely dveře, abychom mohli dále budovat náš vztah.

Při obnově v našich vztazích s dalšími lidmi tak můžeme poznávat, jakou radost zakouší Bůh, když mu s pokáním vyznáváme své hříchy. Vždyť Bůh je „Bůh odpouštějící, milostivý a soucitný, pomalý k hněvu“. Na základě své lásky nám Bůh touží odpustit a na základě své lásky je také ochoten se naším hříchem zabývat. Právě o takové lásce psal Nehemiáš:

Odmítali poslouchat a nepamatovali na tvoje obdivuhodné činy, které jsi s nimi konal. Zatvrdili svou šíji a vzali si do hlavy vrátit se do svého otroctví v Egyptě. Ale ty jsi Bůh odpouštějící, milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a neopustil jsi je. (Neh 9,17)

Evangelium nám přináší poselství o odpuštění, které vede ke smíření - k obnově narušeného vztahu mezi člověkem a Bohem. My, kdo jsme kdysi byli od Boha vzdáleni a žili jsme vůči němu ve vzdoru, jsme byli přivedeni do obnoveného vztahu s ním (Ř 5,8-1; Ko 2,12-19).

Cena odpuštění

V procesu odpuštění je od obou zúčastněných stran požadována vysoká cena. Nejlepším příkladem, jak vysoká cena je třeba při odpuštění, je cena, kterou zaplatil Bůh za to, aby mohlo být odpuštěno každému z nás - za naše přestupky potrestal svého Syna. Spravedlivý trpěl za nespravedlivé (1Pt 3,18).

Cena pro poškozeného spočívá v tom, že se vzdá svého nároku usilovat o pomstu (Ř 12,17-21), zruší svůj dluh a bude usilovat o obnovu vztahu s kajícím provinilcem.

Cena pro provinilce znamená pokorně své provinění vyznat, projevovat pokání, nezakrývat svůj přečin, převzít veškerou odpovědnost za důsledky svého jednání, postarat se o náležité odškodnění, nevymlouvat se, projevovat nad svým jednáním lítost a přijmout udělené milosrdenství s vděčností.

Provinilec i poškozený sice musí za odpouštění zaplatit vysokou cenu, která ale stojí za radost z jejich obnoveného vztahu.

Co je třeba k odpouštění

Co dělat, aby odpouštění neoddělitelně patřilo k našemu způsobu života? Níže uvedené podněty vám mohou být vodítkem na začátku úsilí, kdy se budete snažit druhým odpouštět.

Na odpouštění nahlížejte jako na celoživotní proces

Odpouštění není jednorázovou záležitostí. Je to nepřetržitý proces, při kterém opětovně rušíme dluhy těch, kdo se proti nám proviňují. Připomeňme si 17. kapitolu Lukáše. Ježíš zde učedníky nabádá, že i když proti nim někdo zhřeší sedmkrát za den a bude se za to kát, mají mu odpustit.

Někteří u této pasáže předpokládají, že bychom za den měli odpustit maximálně sedmkrát. Ježíš zde ve skutečnosti nestanovuje žádnou mezní hodnotu, ale učí zásadě, že máme odpouštět neomezeně. Když se Petr při jiné příležitosti ptal, „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát“ (Mz 18,21-22). Jedná se tedy o nekonečný proces odpouštění.

Přestupník se nemá odpuštění domáhat

Mějte se na pozoru, když žádáte o odpuštění. Problém není v samotných slovech, ale v pohnutkách. Žádost o odpuštění totiž často může být jen chabou zástěrkou, když se chceme vyhnout následkům a bolesti z toho, čeho jsme se dopustili.

Pravda často vyjde najevo, jestliže je nám odpuštění dočasně odepřeno. Jestliže se přestupník snaží celou záležitost převrátit a zostudit poškozeného tak, aby pro sebe dosáhl klidu, žádost o odpuštění evidentně nebyla míněna upřímně. Člověk, který skutečně projevuje pokání, se nedožaduje svých práv, když žádá o odpuštění za své provinění. Při skutečném pokání se projevuje zdrcené srdce, které si neklade požadavky (Ž 51,18).

Při skutečném pokání se projevuje zdrcené srdce, které si neklade požadavky.

Očekávejte zranění a cvičte své srdce v odpouštění

Přinejmenším následující čtyři kroky nám mohou pomáhat rozvíjet v sobě ducha nakloněného k odpouštění vůči těm, kteří se proti nám nějak proviní nebo nám ublíží.

1) Myslete nejen na přítomný okamžik

Okamžité potěšení ze sladké pomsty netrvá dlouho. Ježíš nás ve svém Kázání na hoře nabádá, abychom hladověli po věcech trvalejší povahy: „Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni“ (Mt 5,6). Bůh ve svém čase uspokojí touhu těch, kteří mu důvěřují.

Mezi „spravedlnost“, po níž máme hladovět, patří i láska, kterou máme podle Kristova vzoru projevovat těm, kteří se proti nám proviňují (Mt 5,39-42; Lk 6,32-36). Lidem žijícím podle pravidel tohoto světa může taková laskavost připadat naprosto nesmyslná a sebezničující. Ale právě podle takové lásky mají lidé poznat Kristovy následovníky a vděčné poddané království Božího.

Život v tomto hříšném, nepřátelsky zaměřeném světě nás může srazit na kolena, kdy budeme prosit: „Přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20). Ale pro člověka, který má srdce plné lásky, to není útěk před skutečností. Je to pro něj také důvodem, aby chtěl vidět v životě svých nepřátel Boží dílo, které je přivede k pokání, takže pak budou připraveni na Kristův návrat.

2) Projevujte zbožný zármutek

Když si začneme uvědomovat, že nemůžeme být bez Božího milosrdenství a odpuštění, budeme také více ochotni odpouštět těm, kdo uznají, že se proti nám provinili a projevují pokání.

Apoštol Pavel mluvil o tom, že „zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně“ (2K 7,10). V míře, v jaké jsme my sami zakusili tento zbožný zármutek za své hříchy a viděli ve svém životě Boží odpuštění, můžeme druhé nabádat k pokání, které jim může přinést úlevu v podobě Božího milosrdenství.

3) Odmítejte usilovat o odplatu

Představte si, že dostanete možnost: a) po celou věčnost vystavit utrpení ty, kdo vám nejvíce ublížili (tyranského rodiče, sexuálního násilníka, opilého řidiče, který vám zabil dítě), b) přivést takové lidi k tomu, aby padli na kolena před Bohem, který byl k vám tak laskavý. Jakou možnost byste si zvolili? Vaše odpověď poukazuje na to, co je ve vašem srdci.

Pomsta je nasnadě. Projevovat laskavost až tak samozřejmé není. Lidé, kteří žijí daleko od milosti, se musí potýkat se svou zahořklostí, s pocity viny, zuřivostí, s obavami i osamělostí. Jed vycházející ze srdce, které neodpouští, neotravuje jen nepřítele, ale v první řadě toho, od něhož tento jed vychází.

Když pomstu ponecháme na Bohu, rozhodně tím neupíráme právo těm, kdo se proti nám provinili. Když se se svou oprávněnou stížností obracíme na Boha, rozhodně tím provinilci nedáváme najevo, že to „není žádný problém. Vlastně ani nevadí, cos mi provedl“. Říkáme tím: „Neuchýlím se k odplatě, k pomstě. Budu důvěřovat Bohu, že bude jednat ve svém čase a svým vlastním způsobem.“

Když odmítáme odplácet zlé zlým, můžeme tím člověka, který ví, jak si zaslouží soud, i vyvést z rovnováhy. My jej totiž soudit nebudeme. Máme protivníky ohromovat neočekávanou laskavostí, která jim dá příležitost činit pokání a přijmout od Boha odpuštění.

Pomsta patří Bohu. My máme projevovat víru v toho, kdo říká „Mně patří pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19), a prosit Boha o milosrdenství pro ty, kdo se proti nám proviňují.

Pomsta patří Bohu.

4) Projevujte touhu milovat druhé, jako nás miluje Bůh

Člověk, který skutečně zná Boha, pak chce druhým projevovat lásku a toužebně si přeje, aby i oni obdrželi od Boha odpuštění. Není větší důvod druhé milovat a odpouštět jim, než když si uvědomíme, jak laskavý a milosrdný je Bůh vůči nám samotným.

Ježíš ukazoval, že komu bylo hodně odpuštěno, také hodně miluje (lk 7,40-48). A ten, kdo odmítá odpustit „pár drobných“ poté, co mu byly odpuštěny „miliony“, si zaslouží přísnější trest (Mt 18,23-35).

Není přirozené projevovat lásku takovým způsobem. Naším posláním však není dělat věci snadné, ale usilovat o lásku a obětavě odpouštět - v síle, kterou máme díky bohatému odpuštění, jehož se nám dostalo od Boha, který nás tolik miluje. Máme napodobovat našeho nebeského Otce a usilovat o obnovu narušených vztahů. Motorem naší ochoty odpouštět nám má být láska a příkladem nám má být Bůh, který na základě lásky odstranil hřích, který nás od něj odděloval.

A to všechno je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a dal nám službu smíření. Neboť Bůh byl v Kristu, když smiřoval svět se sebou a nepočítal lidem jejich provinění, a uložil v nás to slovo smíření. (2K 5,18-19)

Mylné představy ohledně odpouštění

1) Zlehčování přestupku

Když se chceme nějak vyrovnat s bolestivou situací, kterou nemůžeme nijak změnit, často se snažíme tvářit, jako by se nic nestalo, jako by to nebylo nijak důležité, jako by to nebylo až tak špatné. Říkáme něco jako: „Vždyť zas až tak o moc nešlo, takže vlastně ani není co odpouštět.“

Pomáhal jsem ženě, kterou soustavně brutálně zneužíval její otec. Když jsem se ptal na její dospívání, řekla mi: „Všechno bylo prakticky normální. Běžné dětství. Rodinné dovolené. Všechno docela běžné.“ Až po několika měsících si dovolila mluvit o svých hrozných vzpomínkách, které jí neustále děsily v noci a čtyřicet let ochromovaly její vztah s muži.

Zlehčováním přestupku si bránila v osobním růstu. Bylo třeba postavit se tváří v tvář té hrůzné skutečnosti, v níž musela jako dítě žít. Až tváří v tvář pravdě začala pociťovat, jak se dostává z ochromujícího sevření své minulosti. Teprve pak mohla přijít postupná změna, kdy si začala uvědomovat krásu svého ženství a možnosti, které ještě před sebou má.

Přestupky zlehčujeme mnoha způsoby: „On už je prostě takový, ale nemyslel to vážně. Není třeba mu nic odpouštět. Ber ho, že už takový je.“ „Neber věci tak vážně. Jsi až moc přecitlivělá.“ „Neočekávej od lidí tolik.“

Jiní jdou do druhého extrému, když nejsou schopni bez konfrontace přejít ani ty nejmenší prohřešky. I to je pak překážkou zdravého náhledu na odpouštění. Je třeba najít vyvážený postoj mezi těmito dvěma extrémy - kdy se konfrontaci vždy vyhýbáme, nebo k ní naprosto vždy saháme. Za oběma extrémy se skrývá touha po tom cítit se bezpečně a zachovat si klid.

2) Odpouštění a zapomínání

Mnozí se domnívají, že odpustit znamená zapomenout. Možná se budou odvolávat na Jeremjáše 31,34, kde Bůh říká: „Odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu.“ Logika pak má být následující: „Bůh při odpuštění vymaže naše hříchy ze své paměti.“ A takoví lidé pak tvrdí: „Máme si navzájem odpouštět stejně, jako Bůh odpouští nám. Vzhledem k tomu, že na naše přestupky zapomíná, i my máme na vše zapomenout, když projevujeme odpuštění.“

Bůh ale při odpuštění na hříchy nezapomíná. Bůh je po celou věčnost vševědoucí. Je autorem Písma, do něhož vdechl záznam o Davidově hříchu poté, co mu odpustil. Totéž platí o Adamovi, Abrahamovi, Mojžíšovi, Pavlovi, Petrovi a dalších lidech, kteří jsou v Bibli uvedeni a kterým byly odpuštěny hříchy.

Bůh projevuje svou lásku nikoli tím, že na naše hříchy zapomíná, ale tím, že už nám je pak dále nemá za zlé. Právě po tom toužil i žalmista: „Nepřipomínej nám dřívější viny; pospěš, předejdi nás svým slitováním, vždyť jsme zcela zubožení!“ (Ž 79,8).

Bůh si pamatuje, že Rachab byla prostitutka, že David byl cizoložník, Mojžíš byl vrah, Abraham byl lhář, že Pavel zabíjel křesťany a že Petr zapřel svého Spasitele a někdy mluvil věci, které byly spíše démonské než zbožné. Bůh si jejich hříchy pamatuje - nikoli aby je zostudil, ale aby nám řekl pravdu o těch, které miluje tolik, že jim odpouští a obnovuje jejich vztah se sebou samým.

Přístup, kdy se lidé snaží „odpustit a na vše zapomenout“, je jen pokusem najít si způsob, jak uniknout před bolestí z minulosti. Ale tento přístup je založen na nesprávném předpokladu. Bůh nás totiž neučí, že máme zapomínat, ale že nemáme druhým jejich hříchy neustále stavět před oči, že jim jejich prohřešky nemáme mít neustále za zlé. Bůh nám svým příkladem a díky svému Duchu dává schopnost, abychom láskyplně odpouštěli i ty přestupky, které si pamatujeme.

3) Odpouštění kvůli sobě

Tento přístup je vedlejším produktem učení, že člověk má „nejprve milovat sám sebe“. Psychoterapeutka Robin Casarjian se ve své nedávno vydané knize Forgiveness: A Bold Choice For A Peaceful Heart zasazuje o odpouštění jako o prostředku, který má lidem pomoci zbavit se nakumulovaného hněvu a zášti. Jeví se to dobře. Ale jak zní její definice odpuštění? V jednom rozhovoru uvedla: „Když lidé přemýšlejí o odpuštění, často myslí na to, co odpuštění přinese někomu jinému... Neuvědomují si ale, že odpouštění je ve skutečnosti krokem, kdy jednáme ve svém vlastním zájmu. Pomáháme tím sami sobě, protože získáváme svobodu a můžeme žít pokojněji - už nejsme emocionálními oběťmi druhých“ (New Age Journal, Sept/Oct 1993, s. 78).

Mnozí svou oprávněnou touhu po pokoji uspokojují právě tímto bezpodmínečným přístupem k odpouštění. Pokud odpustíme někomu kvůli sobě, jistě se nám uleví od pocitů hněvu a hořkosti, od touhy po odplatě. Patrně pak můžeme s těmi, kdo se proti nám provinili, jednat jakoby po vzoru Kristově. Ale při bližším prozkoumání se dá zjistit, že vlastně jde o trojského koně, který může být namířen přímo proti odpuštění, jak je vyučováno v Bibli. Nebezpečí spočívá v tom, že odpouštění s tímto přístupem přestává být vyjádřením lásky a je jen sebestředným jednáním zaměřeným na ochranu sebe sama.

Což nám ale Bůh neodpouští bezpodmínečně? Nikoli. Bůh nám odpouští na základě našeho pokání. Odpouští nám, když opustíme smýšlení, že vše zvládneme sami, a když začneme věřit, že můžeme být spaseni jedině Kristovou obětí.

Totéž platí o odpuštění v rámci Boží rodiny, když se staneme Božími dětmi. Apoštol Jan jasně vyučoval, že Bůh neodpouští svým hřešícím dětem bezpodmínečně: „Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti“ (1J 1,9).

Musíme tedy projevovat lásku, abychom odpouštěli podle Kristova vzoru, ale není nezbytné odpouštět, abychom mohli podle Kristova vzoru projevovat lásku. Odpověď tedy nespočívá v bezpodmínečném odpuštění, ale v následující otázce: „Co si žádá láska?“ Co si žádá láska k Bohu a láska k těm, kdo se proti nám provinili?

Ponaučení z případu odpuštění (Ge 37-50)

Josef se narodil, když jeho otec Jákob byl již postarší muž. Byl vychováván spolu s deseti nevlastními bratry, jedním mladším vlastním bratrem a několika sestrami. Neměl to jednoduché. Starší bratři jej nenáviděli, protože otec se nijak netajil svou zvláštní náklonností vůči němu. Když mu bylo sedmnáct, došli k rozhodnutí jej zabít. Nakonec jej však vhodili do prázdné studny a nechali jej tam volat o pomoc. Později jej prodali kočovným obchodníkům na jejich cestě do Egypta. Otci pak tvrdili, že byl zabit divokým zvířetem.

Josef byl nakonec prodán jako otrok veliteli egyptské palácové stráže. A pak přišel další zvrat k horšímu. Byl falešně obviněn ze sexuálního obtěžování manželky svého pána a skončil ve vězení, kde jednomu vězni pomohl, ale ten jej tam pak klidně řadu let nechal, i když se za něj mohl přimluvit. Měl-li někdo důvod k zahořklosti, hněvu a myšlenkám na pomstu, jistě to byl Josef.

Stalo se ale něco úžasného. Navzdory všemu, co na Josefa dopadlo, se přibližně ve svých třiceti letech stal hned po faraonovi druhým vládcem nad celým Egyptem. Josef nakonec odpustil svým bratrům a spolu s nimi se stal jedním z patriarchů dvanácti kmenů Izraele.

Josef je tedy pro nás vynikajícím příkladem v odpouštění. Na tom, co se mu stalo, vidíme, že je možné druhým odpouštět a že to, jak se cítíme, není v rukou lidí, kteří se proti nám proviňují.

Stojí tedy za to pečlivě studovat, jak Josef dokázal odpustit. V Genesis 42-50 je popsána celá řada událostí, kdy Josef postupně řešil hřích, jehož se proti němu jeho bratři dopustili. Neodpustil jim ale jen tak přes noc. Bolest, kterou bratři způsobili, v nich zanechala pocity viny i hořké vzpomínky na Josefa.

Proces usmíření započal sám Bůh. Hladomor vedl Jákoba k tomu, aby své syny vyslal do Egypta, kde bylo jídlo. Nic netušící bratři stanuli tvář v tvář praktickému vládci Egypta. Nevěděli, že stojí před svým vlastním bratrem. On je pochopitelně poznal, ale nedal na sobě nic znát. Namísto toho je Josef obvinil jako špehy v Egyptě, nechal je vsadit do vězení a pak pomocí tajného plánu přivodil svým bratrům velmi těžké chvíle.

V jednu chvíli Josef uslyšel, jak spolu jeho bratři mluví o tom, že nyní dostávají od Boha odplatu za hřích, jehož se před mnoha lety dopustili proti svému bratrovi. Když Josef slyšel jejich doznání, s pláčem se od nich odvrátil (Ge 42,21-24).

Josef se s minulostí nesmířil rychle. Nejdříve se snažil bolestivé pravdě vyhýbat. A když se svým vyděšeným bratrům nechal konečně poznat, pokoušel se zlehčovat vinu svých bratrů: „A teď se netrapte a nehněvejte se na sebe, že jste mne sem prodali. Neboť Bůh mne poslal před vámi pro zachování života“ (Ge 45,5).

Tím se ale šrámy z minula nezahojily. Když později otec Jákob zemřel, bratři dostali strach, aby se jim nyní Josef nechtěl pomstít. Opět jej snažně prosili, aby jim odpustil. Josef se nakonec s jejich jednáním smířil a řekl jim: „Vy jste proti mně sice zamýšleli zlo, Bůh to však zamýšlel k dobru“ (Ge 50,20). Pak je Josef utěšoval a dal jim povzbuzení.

Proces odpuštění byl tedy ukončen. Vztahy byl obnoveny. Josef mohl úplně odpustit bezpráví, které bylo plně uznáno. Dokázal odpustit, protože si plně uvědomil, že to, jak se bude cítit a jak bude žít, prostě není v rukou jeho bratrů. Vše bylo v rukou Boha, který se o něj staral.

Podobenství o odpouštění (Lk 15,11-31)

Další nádherný pohled na odpouštění nám poskytuje Ježíš v proslulém příběhu o marnotratném synovi. V tomto příběhu vidíme:

Kajícné srdce

Marnotratný syn šel do sebe a rozhodl se vrátit domů ke svému otci. Projevil kajícný postoj, který mu šel ze srdce. Pokání se projevuje tím, že člověk je zdrcen svým špatným jednáním a chce měnit své životní nasměrování. U marnotratného syna si můžeme povšimnout:

  • Touhy po obnově narušeného vztahu. Marnotratný syn toužil po něčem větším, než co mu poskytoval hřích. Toužil vrátit se domů (v. 16).
  • Pokorného vyznání. Marnotratný syn ochotně uznal, jak sobecky se stavěl proti zásadám skutečné lásky, především vůči Bohu a pak i vůči lidem (v. 18-19).
  • Prosby o milosrdenství. Marnotratný syn si uvědomil, že si naprosto nic nezaslouží, a prosil o milosrdenství, aby mohl sloužit jen jako otrok, bez jakéhokoli požadavku na to, aby se obnovilo jeho původní postavení v rodině (v. 21).

Odpouštějící srdce

Na jednání otce v tomto příběhu si můžeme lépe uvědomit nečekané odpuštění ze strany Boha, který reaguje na skutečné pokání. Takové pokání se projevuje:

  • Očekáváním plným naděje. Otec to nikdy nevzdal a dále doufal, že jeho syn bude činit pokání, vrátí se domů a jejich vztah se opět obnoví. Vytrvával v modlitbě a vyhlížel den, až na obzoru uvidí známou postavu svého syna (v. 20). V otcově srdci neustále žila touha po tom, aby se jeho vztah se synem opět obnovil.
  • Odvážnou lásku. Otec byl ochoten se pokořit, byl ochoten jít proti kulturnímu diktátu své doby, podle něhož by se navracející syn k němu musel plazit v prachu. Místo toho nechal jednat svou lásku - se srdcem plným radosti běžel svého syna obejmout (v. 20).
  • Milosrdenství plné milosti. Otec svému synovi odpustil s radostí, protože v jeho srdci viděl pokání. Následně obnovil postavení svého syna naprosto neslýchaným způsobem (v. 22).
  • Oslava pokání. Otec uspořádal oslavu, aby se všichni mohli radovat z návratu jeho syna. Předtím se jeho syn ubíral směrem, který pro jejich vztah znamenal smrt, ale nyní byl živ a zpátky doma (v. 23-24).

Neodpouštějící srdce

Na starším synovi (který představuje farizee, kteří tomuto podobenství naslouchali) můžeme dobře vidět neústupné odmítání odpouštět, které je charakteristické následujícími znaky:

  • Tvrdost. Starší syn nebyl ani ochoten uvažovat o tom, že by svého mladšího bratra měl opět přijmout. Vůči svému bratrovi projevoval „spravedlivý“, chladný odstup. A byl naprosto pobouřen, že jeho otec i nadále tolik stál o vztah se synem, který na jejich rodinu přivedl takové pohoršení (v. 28).
  • Požadování odplaty. Starší syn se natolik zaměřoval na to, aby jeho mladší bratr byl okamžitě potrestán za to, čeho se dopustil, že mu úplně uniklo, jak se jeho mladší bratr změnil. Mladší bratr měl podle jeho názoru nyní za své provinění tvrdě zaplatit. Nebylo zde žádné milosrdenství, žádná touha po obnově vztahu (v. 28).
  • Povýšené odmítnutí účastnit se oslavy. Starší syn na oslavu ani nechtěl jít, čímž odmítl vztah ze svým bratrem i otcem (v. 28). Byl natolik zaměstnán sám sebou, že opovrhl příležitostí radovat se a oslavovat. Pohrdl svým milujícím otcem, který toužil po obnově narušeného vztahu. V samospravedlivém rozhořčení se zlostně odtahoval a odmítal si uvědomit, že svým jednáním vyvolává mezi sebou a svým otcem stejnou bolest a stejný odstup jako předtím jeho mladší bratr.

Pokud člověk odmítá odpouštět, poukazuje tím na své zatvrzelé srdce, které nebylo dostatečně napojeno čistou vodou milosti a milosrdenství, která je k dispozici jedině ze studny Božího odpuštění (Lk 7,47).

Naše neochota dávat lásku těm, kteří se proti nám provinili, je projevem toho, jak selháváme a nechápeme, nakolik Bůh projevuje lásku vůči nám samotným. Apoštol Petr nás na to upozorňuje v první kapitole svého druhého novozákonního dopisu. Popisuje sedm vlastností, které nás mají postupně vést ke zbožnosti, bratrské náklonnosti a lásce (2Pt 1,5-7) a pak dodává: „Máte-li totiž tyto vlastnosti a rozhojňují-li se, způsobí, že nebudete nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však tyto vlastnosti nemá, je slepý, krátkozraký; zapomněl, že byl očištěn od svých starých hříchů“ (v. 8-9).

Paradox lásky, která odpouští

Boží pojetí lásky je naprosto odlišné od našich představ. Máme sklon projevovat lásku těm, kdo nám jsou příjemní. Ale Bůh miluje to, co je v našem nejlepším zájmu. Máme sklon odpouštět, když by to mohlo být v našem nejlepším zájmu. Bůh chce, abychom při odpouštění měli na mysli zájmy druhých. Máme sklon jít cestou snadnou a vyhýbat se bolesti. Bůh nám říká: „Láska ať je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému“ (Ř 12,9).

Máme-li druhé milovat, musíme být ochotni jim odpouštět. A máme-li druhým odpouštět, musíme být ochotni jim projevovat lásku. Pro obojí potřebujeme prohlubovat svůj vztah s Bohem, abychom mohli jeho dobrotu zrcadlit lidem kolem sebe. Jen pak budeme moci říci: „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě“ (1. Jana 4,17 ČEP).

Schopnost milovat a odpouštět se může začít projevovat teprve tehdy, když přijmeme odpuštění od Boha. Učinili jste tento první krok? Zakusili jste radost z obnoveného vztahu s Bohem prostřednictvím odpuštění svých hříchů, jak vám je Bůh nabízí skrze víru v jeho Syna? Pokud tomu tak není, pokořte se před Bohem, uvědomte si, že nejste schopni dluh za své hříchy nijak splatit, proste Boha o odpuštění a přijměte jeho dar odpuštění. Váš dluh již byl zaplacen. A Bůh vám nabízí své odpuštění.

Přijměte Krista a začněte se radovat z toho, že nyní máte svobodu odpouštět druhým, stejně jako Bůh v Kristu odpustil i vám.

O autorovi: Tim Jackson, poradce registrovaný v Michiganu, slouží jako poradce RBC v oddělení biblické korespondence.

Další publikace a materiály jsou k dispozici na www.BiblickaKnihovna.cz.


O publikaci

Název: Když nám připadá nemožné odpustit.

Původně: When Forgiveness Seems Impossible. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2012.