Když plamen skomírá: Jak opět roznítit oheň ve vašem manželství

Když plamen skomírá: Jak opět roznítit oheň ve vašem manželství

  • Autor:
  • Anglický název: When The Flame Flickers: Rekindling Intimacy In Your Marriage
  • Vydáno: 2012
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Co si počít s nenaplněnými sny v manželství? Kde mají manželé hledat sílu a naději? Jak k sobě mají najít cestu zpět a jak mohou znovu roznítit svou lásku? Co je Božím plánem pro manželství a jak podle tohoto plánu žít?
How do you deal with shattered dreams and broken hearts in a marriage relationship? Where can you find hope to rebuild the worn and damaged pieces? Find answers to help you bring restoration to your marriage according to the original design for oneness in marriage. Experience the shared wonder of God’s plan for your marriage, when you allow Him to rekindle the fire. Czech version of When The Flame Flickers: Rekindling Intimacy In Your Marriage.

Když plamen skomírá: Jak opět roznítit oheň ve vašem manželství

Tim Jackson


Obsah:

Časté mýty týkající se manželství

  • Manželství je tu pro mé potřeby
  • Ve dvou se to lépe táhne
  • Manželství nevyžaduje žádné úsilí
  • Neutuchající manželské štěstí
  • Láska se z manželství nějak vytratila

Ideál jednoty: Jaké mělo být manželství podle původního Božího plánu

  • Nezbytná společnice
  • Opatření v podobě životního partnera
  • Proces, kdy se dva stávají jedním
  • Co je cílem jednoty v manželství

Dopad hříchu na manželství

  • Pokušení a pád
  • Důsledky pádu
  • Důsledky pro obě pohlaví

Obnova jednoty: Manželství podle Božího záměru

  • Kontext obnovy: Obnovená jednota
  • K čemu je povolána manželka
  • K čemu je povolán manžel

Ochutnávka zahrady Eden a nebeské slávy


Je přenádherná, jak pomalu kráčí v zářivě bílých šatech ozdobených jemnou krajkou a stříbřitými perličkami. Její lehounký závoj nemůže zakrýt nadšení, které se jí zračí v očích. Plný očekávání ji vyhlíží její ženich, oblečený do slavnostního obleku. Vyhlíží ji před kostelem, kde za několik minut spojí svůj život v jeden. Celý obřad v tuto chvíli připomíná korunovaci prince a princezny.

Ale nejedná se o svatbu královského páru. Jde o jednu z tisíci svateb, které se každodenně konají na celém světě. Muž a žena takto spojí svůj život s těmi největšími očekáváními. Kolem této události je vystavěn bezpočet příběhů, básní, filmů, divadelních her, pověstí a legend. A tak se tedy vzali a žili spolu šťastně až na věky. Opravdu?

Všichni mají rádi svatby, ale na druhou stranu jsou mnozí velmi skeptičtí, co se týče manželství. A jejich skepse je na místě. Zklamání se totiž dostavuje v každém manželství. Rozčarování nahlodává odhodlanost manželských dvojic, které si možná teprve nedávno slibovali věrnost „až do smrti“.

Rozbité sny a zlomená srdce žel nakonec mnohdy končí u rozvodového soudu. Lidé se až příliš často zbavují zklamání ze svého nenaplněného vztahu jako kusů starého nábytku. Někdy prostě ani jiná možnost není. Ale často by pomohla nová vize ohledně toho, co obnovit, a nikoli vyměnit.

V restauraci byl nový pevný dubový stůl. Restaurace během let několikrát změnila svého majitele. Nakonec byla budova prodána, aby byla přestavěna na kancelářské prostory. Poničený stůl bez noh, pokrytý vrstvou vápna, skončil na hromadě spolu s dalším harampádím. Všiml si ho ale jeden truhlář. Vzal si ho do své dílny. Třeba se bude hodit.

Stůl zůstal v rohu dílny několik let, než si jej truhlář opět všiml. Po důkladném omytí se ukázala nádherná kresba kvalitního dřeva. Truhlář se dal s chutí do díla, stůl opravil, vyčistil a vyleštil a nyní je ozdobou jeho kuchyně. Lidé nevycházejí z údivu, jak nádherný kus nábytku byl kdysi odhozen mezi harampádí.

Poškozená manželství lze také obnovit. I když původní sny zůstaly nenaplněny a ve vztahu jsou šrámy, stále existuje naděje. Manželské sliby jsou někdy skutečně zoufale porušovány. Přesto můžeme nacházet novou naději v Bohu, který nás chce učit lásce - abychom se navzájem milovali tak, jako on miluje nás.

Cílem této publikace je poukázat na to, jaké možnosti se nám skýtají, když tomu největšímu Tesaři dovolíme působit v našem roztříštěném životě. Také se podíváme na původní Boží záměr, co se týče manželství jako svazku jednoho těla. Budeme uvažovat o dopadu našich bolestivých zkušeností. A budeme přemýšlet, jak dovolit Bohu, aby nás vedl zpět k jeho původnímu záměru pro vztah muže a ženy. To bude tedy naším cílem. Ale nejprve se zaměřme na některé mýty týkající se manželství.

Časté mýty týkající se manželství

Všichni vstupujeme do manželství s nějakými mýty. Přinášíme si určitá nereálná očekávání, která byla utvářena našimi rodiči, přáteli, vzděláním, médii, církví i kulturním prostředím. Jakmile se z těchto snů probudíme do běžného každodenního života, manželství najednou ztratí svůj původní třpyt. Dostaví se pocit zklamání, rozčarování a někdy i cynismu. Mnozí manželé a manželky se začnou domnívat, že se dopustili chyby a vzali si nesprávného partnera. Někteří úplně ztratí hlavu a začnou se poohlížet po někom jiném, kdo by mohl naplnit jejich roztříštěné naděje a sny. Jiní odolávají pokušení poohlížet se po naplnění svých potřeb mimo manželství, ale zato postupně znecitlivují své srdce a popírají své touhy. Cílem už je jen vše nějak přečkat. Původní krásné sny již vybledly a zbývá již jen chabá vzpomínka na krásnou minulost.

Podívejme se nyní na pět nejběžnějších mýtů, které v lidech vzbuzují nereálná očekávání.

Mýtus: Manželství je tu pro mé potřeby

Takový člověk si myslí: „Konečně jsem našel někoho, kdo naplní mé potřeby.“ Tento mýtus vyplývá z toho, že se člověk zaměřuje na to, co je nejlepší pro něj. Manželství pak není chápáno jako vztah (my), ale jde o to, co z něj budu mít . Zdravé manželství však potřebuje dva lidi, kteří se pro sebe budou navzájem nasazovat, a nikoli dva jednotlivce, jimž půjde především o naplnění svých vlastních potřeb.

Mýtus: Ve dvou se to lépe táhne

Tento mýtus plyne z názoru, že „ve dvou se to lépe táhne“. Z finančního hlediska tomu tak být může, ale je třeba vzít v potaz, že v manželství jsou spojeni dva lidé rozdílného pohlaví, z rozdílných rodin, s různými životními zkušenostmi a očekáváními. Tento mýtus obvykle bere za své brzy po svatbě a také po prvních hádkách o penězích, příbuzných, plánech, přátelích, vkusu, zjevu a dalších věcech.

Mýtus: Manželství nevyžaduje žádné úsilí

Za tímto mýtem se skrývá pasivní, nezodpovědný přístup k manželství. Vychází z předpokladu, že dobré manželství nějak vznikne samo od sebe. Práce a námaha se nepovažují za nezbytnou složku zdravého manželského vztahu. Zastánci tohoto mýtu se spíše domnívají, že pokud mají na svém manželství pracovat, musí na něm být něco špatného. A „něco“ se často rychle změní na „někoho“, koho je třeba ovládat, měnit anebo úplně vyměnit.

Mýtus: Neutuchající manželské štěstí

Tento mýtus je patrně ze všech nejrozšířenější a zároveň je i nejvíce nebezpečný. „A pak žili šťastně až do smrti“ - tak končí všechny pohádky a tak má vypadat i každé manželství. Tento mýtus předpokládá, že nejvyšším cílem manželství je osobní štěstí. Dokonce i v úsloví „šťastně svoji“ se předpokládá, že manželství má lidem přinášet dokonalé štěstí. Čas ale vždy ukáže, jak jsou taková nereálná očekávání nerozumná. Prostě není rozumné očekávat, že manželský partner váš vždy bude činit šťastnými.

Mýtus: Láska se z manželství nějak vytratila

Tento mýtus vychází z názoru, že láska je pouze pocit. Jakmile počáteční zamilovanost v koloběhu každodenního života pomine, mnozí mají pocit, že láska je ta tam. Manželé mají pocit, že se přestali mít rádi, a začínají pochybovat, zda by se ještě někdy mohli mít rádi. U tohoto mýtu se nepovažuje za součást vztahu skutečnost, že je třeba se pro vztah nasazovat. Láska je považována za chvilkový, přelétavý pocit.

Mnohé páry, které vstupovaly do manželství s některým z těchto mýtů, pak ve svém manželství zápolí anebo nad ním rychle lámou hůl. A přitom by stačil jen malý krok, aby objevily, jak odlišný portrét manželství je vykreslován v Bibli. Nyní se tedy více zaměříme na to, jak manželství jako vztah „jednoho těla“ původně naplánoval náš Stvořitel.

Ideál jednoty: Jaké mělo být manželství podle původního Božího plánu

Genesis je kniha o počátku všeho na Zemi. Kromě příběhu o stvoření je zde i popis prvního manželství. Chceme co nejlépe chápat původní záměr našeho Stvořitele, a proto je namístě zamyslet se, co měl Bůh „na počátku“ na mysli.

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu. (Ge 1,27)

Z tohoto textu je patrné, že Bůh měl pro lidi na mysli něco unikátního a naprosto odlišného než pro zbytek stvoření. Boží úžasná moc a stvořitelský génius se jistě zrcadlí v celém stvoření, ale pouze lidé byli stvořeni k obrazu Božímu. Manželé a manželky mají zrcadlit dobrotu a lásku svého Stvořitele. I ze samotného procesu stvoření člověka je patrné, že Bůh má s lidmi zcela jedinečný plán.

Bůh člověka nestvořil jen svým slovem jako v případě všeho ostatního (Gn 1,3.6.9.14.20.24), ale projevil zvláštní péči tím, že Adama stvořil a vytvaroval svýma vlastníma „rukama“. Podle záznamu v knize Genesis Bůh „vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl [svůj] dech života“ (Gn 2,7).

Máme zde obraz sochaře, který zvláčňuje hlínu a utváří ji do zamýšlené podoby. Hloubka Božího zájmu v tomto speciálním aktu stvoření má nepochybně spojitost se skutečností, že Bůh zde tvoří bytost ke svému obrazu. Adam byl tedy vybaven vlastnostmi, v nichž se zrcadlil Boží charakter. Bibličtí učenci poukazují na to, že například myšlení, cítění, vytváření vztahů a komunikace jsou právě projevy Božího obrazu v člověku.

Bůh tedy umístil tohoto dokonalého člověka do dokonalého prostředí zahrady Edenu a ustanovil jej nade vším stvořením (Ge 1,26). Na světě bylo vše v pořádku, jak bychom to v dokonalém světě očekávali. Ale z Božího vlastního vyjádření bylo patrné, že cosi nebylo „dobré“ (Ge 2,18). Muž byl sám. Zapomněl mu snad Bůh stvořit společnici? Bůh přece mohl rovnou vytvořit dva jedince ze dvou různých kusů hlíny, do nichž by pak vdechl dech života a tyto dva jedince pak mohl následně spojit do svazku manželského. To by bylo nasnadě. Ale Bůh takto nejednal.

Bůh se nám zjevuje nejen tím, co koná, ale také jak dané věci koná. Bůh se neomezuje jen na fakta příběhu, ale také nám ve způsobu svého vyprávění zjevuje své srdce. Proto je třeba při čtení Bible zapojovat mysl i srdce, aby pro nás takové čtení bylo sdělné.

Bůh měl řešení na Adamovu osamělost. Ale nejprve mu zadal konkrétní úkol - aby dal jména zvířatům.

Bůh se nám zjevuje nejen tím, co koná, ale také jak dané věci koná.

Nezbytná společnice

Adamovo pověření dát jména všem zvířatům, která Bůh stvořil (2,19-20), se jeví být poněkud mimo koncepci daného příběhu. Patrně bychom očekávali, že jakmile si Bůh povšiml, jak Adam potřebuje společnici, hned by se na tuto skutečnost zaměřil (2,21-22). Výroky uvedené před Adamovým pověřením a po něm však poukazují na to, že Bůh Adama pomocí této práce něčemu učil. Bůh chtěl, aby Adam objevil tři nadčasové pravdy a tak přišel na to, jak je pro něj společnice nezbytná.

Není dobré, aby člověk byl sám

Bůh věděl, že Adam byl sám a potřeboval tedy „rovnocennou oporu“ (2,18 B21). Adam si zpočátku svou osamocenost patrně neuvědomoval. Ale při práci se zvířaty mu cosi začalo docházet. Zjistil, že každé zvíře, které před něj Bůh přivedl, mělo k sobě další do páru „podle svého druhu“ (což je uvedeno v Gn 1 sedmkrát). Bůh zvířata učinil tak, že každé mělo svého druha. Co však Bůh věděl již od samého počátku stvoření, Adam objevil až při práci se zvířaty - že k sobě neměl nikoho svého druhu. Jako člověk se proto cítil osamělý. Toužil po přátelství s dalším člověkem. Zjistil, že ani ta nejlepší práce mu nemůže nahradit smysluplný vztah.

Ani smysluplná práce člověku nepřináší skutečné naplnění

Zkusme se do Adama vžít. Představme si, jakou radost musel pociťovat, když jej Bůh pověřil jeho úkolem. Již nebyl pouze jedním z řady tvorů, ale mohl dalším tvorům dávat jména. Když se Adam mohl podílet na takové tvůrčí činnosti, mohl si začít uvědomovat, že byl stvořen k Božímu obrazu. Jistě to v něm vzbuzovalo úžas a zároveň jej to vedlo k pokoře. Dát jména všem zvířatům muselo jistě být nanejvýš vzrušující, přesto si ale Adam brzy uvědomil, že ani natolik tvůrčí práce neuspokojí jeho touhu po vztahu. Adam měl ještě další tvůrčí úkol - pečoval také o zahradu Eden. Ale člověk byl stvořen tak, že jedině ve vztahu nejplněji zrcadlí skutečnost, že byl stvořen k obrazu Božímu. Adam patrně musel žasnout i nad svým zjištěním, že jeho touha po vztahu nebyla naplněna ani v jeho vztahu s Bohem.

Vztah jen s Bohem nestačí

Lidem vážícím si Bible může výše uvedené vyjádření znít kacířsky. Možná si vybavujeme Asafova slova: „Koho jiného měl bych na nebi? S tebou netoužím po ničem na zemi!“ (Ž 73,25 B21). Ale právě Bůh stvořil Adama ještě k dalšímu vztahu než jen ke vztahu se svým Stvořitelem. Stvořil člověka, aby toužil i po vztahu s dalšími lidmi. Ježíš tento Boží záměr potvrdil u Matouše 22,37-40, kde celý Zákon a Proroky shrnuje do dvou přikázání - že máme milovat Boha a své bližní. Podle Božího záměru tedy máme mít hluboký vztah s Bohem samotným, což se pak má promítat do našeho vztahu s lidmi kolem nás.

Bůh tedy chtěl, aby Adam skrze práci poznal, že byl stvořen ke vztahu. A Božím řešením na Adamovu samotu byla Eva.

Opatření v podobě životního partnera

Bůh tedy uvedl na člověka hluboký spánek, a zatímco spal, vzal jedno z jeho žeber a vytvořil z něj ženu (Gn 2,21-22). „Vytvořil ženu“ je vlastně zjednodušující překlad hebrejského vyjádření (v. 22). Doslova je zde uvedeno, že Bůh „vybudoval“ či „vystavěl“ ženu svýma rukama - podobně jako předtím vytvořil Adama z prachu země. Stejně jako při stvoření Adama Bůh vytvořil ženu svýma rukama tak, aby se co nejlépe hodila k Adamovi.

Dokonalá společnice

Stěží si budeme představovat, co asi zažil Adam, když se probral z hlubokého spánku, který na něj přivedl Bůh, a uviděl první ženu. V Bibli je zaznamenáno následující Adamovo zvolání:

Teď je to kost z mých kostí a maso z mého masa! Bude se nazývat ženou, protože byla vzata z muže. (Gn 2,23)

Adam musel svou radost vyjádřit tímto poetickým zvoláním. Předtím byl jen jediným svého druhu, ale nyní zde byli dva! Adam okamžitě poznal, že žena k němu patří, že se mu podobá více než jakýkoli jiný tvor, přestože byla jedinečná a jiná. Byl k ní všemožně přitahován, protože Bůh přesně ví, co muž nejvíce potřebuje a po čem nejvíce touží.

Cosi hluboko v Adamově srdci bylo neodolatelně přitahováno k ženě, která jej dokonale doplňovala a byla jeho dokonalým protějškem. Adam nebyl k ženě přitahován pouze tělesně, protože si uvědomoval, že nyní má možnost s ní rozvíjet vztah.

Dokonalý protějšek

Božím plánem je, aby muž miloval svou ženu a ochraňoval ji stejně, jako se Bůh staral o ně (Ef 5,25). Z úvodních stránek knihy Genesis se však dozvídáme, že žena byla stvořena z mužepro muže (viz též 1K 11,8-12). Bůh stvořil ženu ke svému obrazu, aby doplňovala, co Adamovi scházelo (Gn 2,18). Muž tedy zakouší své mužství nejplněji ve vztahu se ženou. A žena zakouší svou ženskost nejplněji ve vztahu s mužem. Dokud nebyla stvořena žena, bylo Adamovo mužství jaksi neurčité. Teprve ve vztahu s ženou je muž podněcován k tomu, aby plně dával najevo svou mužskou podstatu.

Z tohoto prvního vztahu se můžeme opravdu hodně naučit. Bůh začal s jedním člověkem, z něhož pak vytvořil dva, a tyto dva pak opět spojil v jedno tělo. Božím plánem pro manželství je „znovusjednocení“ - spojení muže a ženy v posvátném svazku manželském, v němž se mají těšit ze své jednoty k obrazu Božímu.

Proces, kdy se dva stávají jedním

Bůh v Genesis 2,24 na prvním manželství ukazuje třístupňový proces budování jednoty, což je vzorem pro všechna manželství:

Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo.

Mají-li muž a žena vytvořit pevný intimní svazek, je k tomu zapotřebí oddělení, utváření pouta a oslavování.

Oddělení

Jedná se o proces, kdy namísto přirozené loajality a věrnosti vůči rodičům nastupuje výlučná loajalita a věrnost manželskému partnerovi. Hebrejský výraz přeložený jako „opustí“, také znamená „zanechá“. Z dalších částí Písma je zřejmé, že nový manželský pár nemá přerušit veškerý kontakt se svou původní rodinou. Oba se však musí jasně oddělit od priorit svých rodičů, od jejich tradic a vlivu a musí být ve své nové domácnosti skutečně jedním tělem.

Toto oddělování začíná muž, který se musí vzdát svého dětského vztahu se svými rodiči a musí se připravit na vztah se svou manželkou. Podobně musí postupovat i žena. Manželský pár si pak vyhrazuje svou výhradní loajalitu jen pro sebe navzájem. Jejich loajalita tedy již nepatří nikomu dalšímu, ani rodičům, dětem, rodině či přátelům.

„Hlavním problémem téměř všech manželských konfliktů je selhání v oblasti přesunu loajality z rodičů na svého manželského partnera“ (Intimate Allies, Dan Allender and Tremper Longman, s. 218). Každý pár si musí vytvořit své vlastní hodnoty, tradice a priority, jimiž bude určován jejich domov, aniž by dovolovali jakékoli zasahování ze strany svých rodičů. Jakmile započne proces oddělování od rodičů, může manželský pár začít budovat svůj nový svazek.

Utváření pouta

Výraz přeložený „přilne“ v sobě nese myšlenku „připojit“ či „přilepit“. Manželský pár má k sobě přilnout citově, vztahově i duchovně tak, že už budou neoddělitelní. Ježíš ohledně moci tohoto pojiva uvedl, že žádný člověk se nemá pokoušet oddělit, co Bůh spojil ve svazku manželském (Mt 19,4-6).

Můžeme si to dokreslit příkladem. Každý truhlář vám potvrdí, že nejpevnější spoj je spoj na rybinu, který je ale na provedení také časově nejnáročnější. Truhlář musí s největší přesností připravit dva protilehlé kusy tak, aby do sebe těsně zapadly. Před spojením obě části ještě potře klihem. Jakmile klíh zaschne, dřevo vedle spoje může pod zátěží prasknout, ale samotný spoj vydrží. Léta těchto dvou kusů dřeva ve spoji jdou totiž proti sobě a rybina je navíc zesílena klihem.

A podobně je to i s manželstvím. Když se mužská síla spojí s něžnou ženskou krásou, zesílí se tím možnost tohoto svazku zrcadlit Boží moc a krásu. Nejprve tedy musí být vybudován pevný vztah dvou srdcí spojených pojivem vzájemné lásky, komunikace a sdíleného života. A teprve pak může přijít oslava v podobě fyzického spojení těla muže a ženy.

Oslavování

Jednota manželského pouta se následně projeví oslavováním - citovými a tělesnými důvěrnostmi muže a ženy. Sexuální vztah bez utváření pouta je nezralým tápáním, snahou předčasně si přisvojit tělesné potěšení, nemotorným pokusem, který bledne ve srovnání s tím, co Bůh pro manželský pár zamýšlel. Jakmile spolu manželé utvářejí pouto duchovní, vede je to přirozeně k touze mít spolu i pouto tělesné. Bible pro pohlavní styk muže a ženy používá slovní spojení „stát se jedním tělem“. Podle Boží vůle má být potěšení ze sexuálních důvěrností vyhrazeno výhradně pro ty, kdo nejprve budují své pouto emoční, vztahové a duchovní. Původním Božím záměrem pro manžele a manželku byla od počátku monogamie.

Skutečnost, že sexuální důvěrnosti v manželství, jsou v Božích očích čisté, je vidět z vyjádření, že „člověk i jeho žena, byli nazí a nestyděli se“ (Gn 2,25). Taková nahota beze studu je symbolem toho, že naprosto otevřený vztah má být normou. V té chvíli ještě srdce Adama a Evy nebylo pokaženo sebestředností a jednáním proti Bohu. Vše bylo „velmi dobré“ (Gn 1,31). Adam ani Eva nepociťovali žádné rozpaky. Jejich nespoutaná radost se projevovala v tom, jak každý plně dával sám sebe druhému bez nejmenší snahy cokoli si vyhrazovat či kořistit pro sebe. Oslava jejich vzájemné lásky byla završena.

V aktu sexuální důvěrnosti mezi manželem a manželkou je cosi, co vyvolává bázeň a údiv, co se podobá uctívání. Tak důvěrné spojení, kdy se jeden druhému cele a plně vydává s vědomím, že oba jsou rovnocenně stvořeni k obrazu Božímu, může vést jejich srdce k tomu, aby v posvátném úžasu oslavovali nezměrnost Boží dobroty a ochoty sdílet svou slávu s mužem a ženou.

Co je cílem jednoty v manželství

Jednota je radostné vědomí pevné vazby, již manžel a manželka prožívají v důsledku toho, že jsou si navzájem bezvýhradně oddáni. V takové jednotě se projevuje vztah, který existuje mezi trojjediným Bohem (J 17,20-24), i příklad Kristovy obětavé a trvalé lásky k jeho církvi (Ř 8,35-39; Ef 5,25-32). Touto jednotou je posilována schopnost manželského páru společně zrcadlit Boží dobrotu, když se snaží žít podle toho, k čemu byli povoláni - aby naplnili zemi, podmaňovali si ji, panovali nad ní a pečovali o ni (Gn 1,28; 2,15).

Jednota je vědomí úplnosti, kterou manžel a manželka společně prožívají a která je často nepopsatelná. Je to mnohem více než povědomost či předvídatelnost. Tito dva jako by měli jen jedno srdce a tělo, jednu duši a mysl, jednu vůli a vášeň, jeden směr a jeden záměr. Chtějí žít a prožívat svůj život společně. Hluboce se navzájem znají, a přesto, anebo možná právě proto, je nevýslovně těší být spolu. Manželé, kteří k sobě patří celou svou duší, zakoušejí radostný pocit toho, jak jsou na sobě navzájem závislí, přičemž tento pocit se časem jen dále a dále prohlubuje.

Mnohé páry však takovou jednotu nezakoušejí. Namísto jednoty a oslavování je jen zmatek a chaos. Namísto spojenců jsou zde spíše dva soupeři, dva protivníci.

Čím byla tolik pokažena nádhera Božího původního záměru pro manželství, jehož se někteří chtějí rychle zbavit, podobně jako v případě onoho dubového stolu, o němž jsme se zmiňovali na začátku?

Dopad hříchu na manželství

Když pochopíme původní Boží záměr pro manželství, budeme moci lépe vidět, proč nezakoušíme v tomto vztahu takovou důvěru, lásku a jednotu, jakou měl Bůh původně na mysli. Ze skutečnosti, že manželství se potýkají se sebestředností a odcizením, můžeme vidět, že něco zde není v pořádku. Podle knihy Genesis mají tyto potíže určitý konkrétní důvod.

Pokušení a pád

V Genesis 3,1-6 se dozvídáme o pokušení a pádu první lidské dvojice. Satan v zahradě Eden jednal pod rouškou lstivého tvora. Ženu přesvědčil, že Bůh jí a Adamovi upíral cosi velmi žádoucího tím, že jim zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 2,16-17). Tento podvodník vznesl pochybnosti o Boží dobrotě tím, že naznačoval, že Bůh si nepřeje, aby Adam s Evou byli stejně moudří jak on sám. Eva se nechala podvést, pojedla ze zakázaného ovoce „dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl“ (Gn 3,6).

Nevidíme, že by Adam na nabídku Evy něco namítal. (Ze stavby tohoto pojednání se spíše zdá, že Adam mohl být i přítomen, když Eva ono ovoce začala jíst, ale nijak proti tomu nezakročil.) Víme však, že Adam podveden nebyl (1Tm 2,14). Adam raději souhlasil s Evou, než aby projevil poslušnost vůči Bohu. A celé lidstvo a stvoření od té doby sténá kvůli bolestným důsledkům této volby (Ř 8,22-23).

Důsledky pádu

Důsledky tohoto pádu jsou popisovány v Genesis 3,7-10:

Oběma se otevřely oči a poznali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listí a udělali si bederní roušky... Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem nahý; proto jsem se schoval.

Pád prvního lidského páru měl na manželství trojí dopad: lidé začali pociťovat stud, strach a chtěli se skrýt.

Pocit studu vede ke strachu

Adam s Evou okamžitě věděli, že u nich došlo k nějaké změně. Vypadali sice pořád stejně, ale najednou svou nahotu vnímali jinak a poprvé pocítili stud. Již se ve své nahotě necítili před sebou dobře. Začali cítit rozpaky - ne z toho, že by navzájem viděli svá nahá těla poprvé, ale z toho, že se na sebe začali dívat jinak. Již se na sebe nedívali očima plnýma čisté lásky a vzájemné oddanosti. Hřích je duchovně oddělil od Boha, jejich zdroje života. Od té chvíle se na sebe dívali nejen jako na někoho, po němž toužili a koho chtěli milovat, ale zároveň i jako na někoho, kdo je ohrožuje.

Po duchovním odcizení od Boha jsme si evidentně začali být navzájem hrozbou. Všichni si dobře uvědomujeme své hrozné nedostatky, a proto důvěrný vztah pro nás zároveň představuje hrozbu odhalení a následného odmítnutí. A nikde se to neprojevuje zřetelněji než v manželství. Během času stráveného společně si začínáme stále více uvědomovat své chyby a svá selhání. Proto se patrně bojíme být otevření - jak vůči sobě navzájem, tak i vůči Bohu. „Svět není nastaven na důvěrné vztahy, ale spíše se brání zasahování do soukromí a většinou se staví proti bolesti, otevřenosti a pokoře charakteristické pro hluboké lidské vztahy“ (The Mystery of Marriage, Mike Mason, s. 95). Jsme neustále vystaveni hrozbě, že naše hříšnost bude odhalena, což nás vede k tomu, že se chceme skrývat.

Strach vede k tomu, že se chceme skrýt

Adam s Evou překročili Boží zákaz (Gn 2,10) a dostali strach. Patrně si vzpomněli, jak jim Bůh oznámil, že pokud pojí z onoho stromu, zemřou (v. 17). Přestali uvažovat racionálně (což se děje, když naše srdce ovládne hřích) a skryli se. Mohlo jim přece snadno dojít, že pokud Bůh zná a vidí vše, je jakýkoli pokus skrýt se naprosto marný.

Adam s Evou se tedy skryli mezi stromy a zcela jim unikal jakýkoli pojem o Božím odpouštění a milosti. Pouze věděli, že porušili jedno pravidlo, které dostali, a nyní se báli důsledků.

A od té chvíle jsou všechny lidské vztahy postiženy strachem, který vede k tomu, že se chceme skrýt. Každý z nás časem zjistí, že „lidský dotek, který v tomto padlém světě zakoušíme nejcitelněji, je dotek, který nám působí bolest“ (Men And Women, Larry Crab. s. 78). V našem životě neustále dochází k novým situacím, a proto máme pocit, že je nebezpečné přestat si dávat pozor. Naše vztahy jsou ovládány strachem, a proto nám snaha skrývat se připadá nanejvýš racionální.

Skrývání se stává způsobem života

Skrývání se stává způsobem života, jakmile si raději zachováváme odstup, jakmile se cítíme v ohrožení z odhalení svého nitra. Přestože jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, který máme zrcadlit i ve svých vztazích, často věnujeme více času tomu, že chráníme své vlastní zájmy a svůj vnitřní obraz (svou „image“), než abychom prosazovali Boží zájmy a to, co má být v souladu s obrazem Božím.

Naučili jsme se zakrývat si tělo, abychom se bránili zostuzení, a stejně jsme se naučili skrývat, co mám v srdci (Jr 17,9). Získali jsme v tom takovou zběhlost, že si často ani neuvědomujeme, že se vlastně skrýváme. A když nás při snaze ukrýt se někdo přistihne, často hledáme způsob, jak svalit vinu na někoho jiného. Neustále opakujeme jednání našich prvních rodičů, kteří byli přistiženi přímo při činu, a přesto se snažili svalovat vinu na někoho jiného (Gn 3,12-13).

Od onoho osudného pádu prvního lidského páru je naším cílem chránit své zájmy, a to za každou cenu. Říkáme sice, že toužíme po důvěrném vztahu (což je pravda), ale přitom nesnášíme jakoukoli bolest, která by s tím měla být spojena, a všemožně se vyhýbáme otevřenosti a pokoře, která je k takovému vztahu třeba. Jsme jako v pasti. Toužíme po důvěrném vztahu, bez něhož nemůžeme dobře žít, ale odmítáme zaplatit cenu, která je pro takový vztah nezbytná.  Manželství v nás vyvolává muka tím, že nás vybízí k důvěrnému vztahu, přičemž se ale bojíme zaplatit požadovanou cenu v podobě toho, že se plně odhalíme a staneme se zranitelnými. Manželství si vyžaduje jedinečně důvěrný vztah, a proto je ze všech lidských vztahů patrně tím nejkrásnějším a zároveň i nejnáročnějším.

A jako by to nestačilo, Bůh uvalil na Adama a Evu prokletí - nikoli jen proto, aby lidé měli pocity frustrace, ale abychom si mohli uvědomit, že v našem padlém stavu nebudou naše vztahy fungovat bez pokory a zdrcenosti, jež nás povedou zpět k Bohu, našemu jedinému zdroji života a naděje.

Ze všech lidských vztahů je manželství patrně tím nejkrásnějším a zároveň i nejnáročnějším.

Důsledky pro obě pohlaví

Stvořitel svým prokletím evidentně sledoval záměr postihnout svět tak, aby i nejlepší úsilí lidstva užívat si života a snažit se vytvářet vztahy bez spoléhání na Boha, vedlo k neustálé frustraci. Nešlo tedy jen o trest. Záměrem je vést bloudící muže a ženy zpět k Bohu.

Dopad na ženy (Gn 3,16)

Prokletí se v případě ženy projevuje v jejích vztazích.

Vztahy jsou postiženy bolestí. Bůh ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství“ (Gn 3,16 ČEP). Bůh dal těmito slovy najevo, že důvěrný vztah ženy s mužem bude nejen zdrojem radosti, ale také bolesti a trápení. Uvedená bolest však není omezena jen na rození dětí. Bolestí je postiženo veškeré úsilí žen rozvíjet krásu a život prostřednictvím vztahů. A jedny z největších bitev podstupují ženy právě v manželství.

Konflikt je v manželství běžný. Bůh varoval Evu: „Budeš dychtit po svém muži, ale on bude nad tebou vládnout.“ V tomto textu je uvedeno, co je kořenem všech bitev mezi oběma pohlavími. Skutečnost, že žena bude „dychtit“ po svém muži, patrně poukazuje na její touhu muže ovládat (srov. týž výraz v Gn 4,7). A vyjádření, že muž bude nad ženou „vládnout“ patrně poukazuje na to, že muž bude získávat nad ženou navrch díky své síle. Manželství se stalo tím, čím nikdy být nemělo - bitevním polem, kde se usiluje o moc a nadvládu, nikoli tedy vztahem, v němž se dva protějšky dokonale doplňují.

Žena často vyvíjí značné úsilí ovládat vztah se svým manželem, protože má obavy, že jinak bude její manžel ovládat ji. Bůh z muže nesňal odpovědnost poskytovat láskyplné, obětavé vedení, ale přitom ví, že kvůli své sebestřednosti si muž bude nad ženou silou vymáhat, co chce. Takové zneužívání moci ze strany muže zase vede ženu k tomu, aby se snažila získat nadvládu nad ním.

Tento neustálý zápas ze strany ženy je dále ještě postižen hlubokým pocitem nejistoty. Manželka chce nacházet jistotu v lásce svého manžela. Cítí se nejjistěji, když se muž ujímá iniciativy a poskytuje jí jemné vedení. Když však muž své postavení nenaplňuje - ať tím, že se svého postavení vzdává, anebo je zneužívá - žena se cítí opuštěná a nemilovaná.

Namísto aby se postavily své zranitelnosti a bolestivému zklamání tváří v tvář, se ženy snaží svou ženskost zakrývat úsilím o ovládnutí muže.

Ženy se často snaží vztah ovládnout, přičemž se domnívají, že se tím zmenší jejich pocit nejistoty. Pokud se vystaví riziku, že dají svou zranitelnost najevo, bojí se, že to bude ignorováno. Když cítí, že jejich bezpečí je ohroženo, snaží se vzít věci do svých rukou (snaží se být natolik kompetentní, aby nejevily ani známku strachu), snaží se chovat hezky (takže kdokoli by jim odmítl jejich žádost, musel by se cítit jako křivák) anebo spoléhají na svou tělesnou přitažlivost (která jim má zajistit, že nebudou opuštěny). Ženy, které svou bolest v srdci mistrně zakrývají svým úsilím o získání nadvlády, se jen zřídkakdy vystavují riziku nejistoty bez nějaké předem připravené záchranné sítě. Mají po ruce dobře promyšlený záložní plán pro přežití, protože „žádnému muži se stejně nedá věřit“.

Některé ženy byly na druhé straně natolik pod nadvládou násilného manžela, že své pocity zakrývají prostřednictvím ústupků. Možná zpočátku usilovaly o určitou moc, ale ze strany svého despotického manžela zažily řadu devastujících útoků, takže už přestaly doufat v jakoukoli možnost bezpečí v rámci svého manželství. Prostě už se snaží jen nějak vše přežít, a proto se všemožně vyhýbají jakémukoli dalšímu konfliktu. Nakonec se spokojí s prázdným vztahem, v němž už nejde o život, ale jen o přežívání.

Dopad na muže (Gn 3,17-19)

Prokletí muže se týká toho, že se necítí být dostatečný k tomu, aby zvládl svou práci a aby se ujímal vedení v zájmu své manželky.

Muži zápolí se svou prací. Činorodá práce byla součástí původního Božího plánu (Gn 1,28-30; 2,15), Bůh nicméně Adamovi řekl, že veškeré jeho úsilí bude postiženo bolestivou „námahou“ (Gn 3,17). Země bude více jeho nepřítelem než spojencem. Půda, která předtím rodila tak hojně, bude nyní „vydávat trní a bodláčí“ (v. 18), takže při snaze zajistit si živobytí bude muž zakoušet pocity hluboké frustrace. Práce je těžká, tvrdá, je to boj, krev, pot a slzy.

Muži se potýkají se svými pocity nedostatečnosti. Muži si neustále kladou otázku, zda jsou schopni ujímat se vedení. V nitru se jim opakovaně ozývá chronický strach z vlastní nedostatečnosti. Stejné pocity prožívají i ve své marné námaze o získání nějaké životní rovnováhy. „Trní a bodláčí“ jsou nejen problémy v jejich práci, ale i v jejich vztahu. Úsilí muže dostát všem požadavkům ve svém manželství přichází nazmar, když se muž cítí ohrožován zranitelností své manželky (jíž v tomto ohledu nemůže nijak pomoci) a zároveň jejím úsilím o získání nadvlády (což nemůže nijak změnit). Muž ve svém manželství svádí boj s manželkou, která se cítí zranitelná a nechráněná právě ze strany muže, který se potýká se svými hlubokými pocity nedostatečnosti a musí snášet její tvrdou kritiku. Opakovaně se dostavují pocity frustrace a konflikty, jimž se většina mužů snaží za každou cenu vyhnout.

Místo aby se muži svým pocitům nedostatečnosti a zklamání postavili tváří v tvář, snaží se zakrývat své mužství násilím nebo tím, že se prostě určitým podnětům cíleně vyhýbají.

Muži, kteří se cítí slabí, se často vyhýbají určitým situacím a vztahům (především s asertivními ženami), kde by mohla být odhalena jejich neschopnost ujímat se vedení. Když se takoví muži cítí být ohroženi, snaží se hledat si únik pomocí rozptýlení, zaneprázdněnosti, horečnaté činnosti nebo se nadměrně nasazují v oblasti, kde se mohou prosadit. Muži, kteří se určitým situacím a vztahům vyhýbají, tak nepodstupují riziko, že by museli zažít selhání v oblasti, na nichž jim tolik záleží. Jde jim o to, uchránit si svou „image“ za každou cenu.

Někteří muži, kteří dávají svůj hněv otevřeně najevo, pomocí své síly zneužívají a ovládají fyzicky slabší ženy. Dominantní postavení získávají pomocí fyzického zastrašování, nadávkami, odepíráním financí, znevažováním a kritikou, takže časem úplně poníží a potupí ženu, kterou jim Bůh dal.

Ale řešením není druhému se vyhýbat, jednat proti druhému násilně (jak to obvykle dělají muži) ani neustále ustupovat (jak to obvykle dělají ženy). K obnovení toho, co bylo tolik pokaženo, je zapotřebí investovat čas, projevovat lásku a jednat s jemností a vlídností. A přesně o takovou obnovu je třeba usilovat v manželství, aby tento vztah byl podle Božího záměru.

Obnova jednoty: Manželství podle Božího záměru

Vzpomínáte si ještě na onen odložený dubový stůl? Bylo třeba jej očistit, opravit, vyleštit, nalakovat a nyní je zde opět nádherný stůl, který výborně slouží svému původnímu účelu. Něco podobného platí i při obnově manželství. Je třeba obnovit jeho sílu a krásu. Pisatel knihy Přísloví nás nabádá:

Dům se vybuduje moudrostí, upevní se rozumností a skrze poznání naplní se pokoje všelijakým vzácným a příjemným majetkem. (Př 24,3-4)

Boží vůlí je, aby manželství bylo plné „vzácného a příjemného majetku“. Ale takový vztah nevznikne jen tak sám od sebe, je třeba jej postupně budovat. Má-li se manželský pár těšit ze vzácného a příjemného pokladu jednoty, musí se oba snažit získávat a uplatňovat moudrost, pochopení a poznání toho, k jakému vzájemnému jednání byli stvořeni a jak to ve skutečnosti nyní dělají.

Manžel se musí naučit, co znamená o manželku pečovat a projevovat jí obětavou lásku. Manželka se musí naučit, co znamená prokazovat manželovi hlubokou úctu a lásku. Božím záměrem je obnovit sílu muže a krásu ženy prostřednictvím manželství, v němž se oba mohou navzájem tříbit (Př 27,17).

Kontext obnovy: Obnovená jednota

Po vstupu do manželství lze snadno ztratit ze zřetele, že hlavním cílem manželství není naše osobní naplnění. Cílem je zrcadlit Boží lásku a moudrost. Pocit naplnění je teprve radostným výsledkem toho, když vzájemně sdílíme Boží dobrotu. Uveďme si to na příkladu.

"Trojitý provázek"

Kdysi jsem naší dcerce splétal copánky. Cop vypadá, jakoby měl dva pramínky vlasů, ale teprve třetí pramínek vlasů drží copánek pohromadě. Jedná se o příhodný obraz zbožného manželství.

Ve vyzrálém manželství se projevuje Boží sláva, když muž i žena aktivně zvou Krista, aby mezi jejich dva příběhy lásky vplétal svůj příběh o vykoupení. Už to není v první řadě , ale my, nejde především o , ale o nás, přičemž si uvědomujeme, jak se Boží příběh proplétá s tím naším. Když se mužova síla a ženská krása spojí s Bohem, je výsledkem vztah, který je silnější, krásnější a který přináší Bohu větší slávu, než kdyby se o to snažil každý z nich samostatně. Pisatel knihy Kazatel oslavuje sílu vztahu a poukazuje na nevýhody samoty. Dochází k následujícímu závěru: „Trojitý provázek se těžko přetrhne“ (v. 12 B21). Milující manžel spolu s manželkou a živým Bohem vytvářejí zdravé manželství, na němž je patrné cosi velmi vzácného a příjemného.

Kristova mysl

Někteří uvádějí, že Pavlovo učení ohledně podřízenosti v manželství (Ef 5,21) se buď nedoceňuje, nebo se příliš přeceňuje. Je ale zřejmé, že podřízenost, kterou mají muž i žena projevovat jakémukoli bratru či sestře v Kristu, se vztahuje na manželský vztah. Podstatu všech vztahů, kdy chceme jednat podle Kristova příkladu, ukazuje apoštol Pavel velmi dobře ve Filipským 2,3-4:

Nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých.

Když je manželství plné Kristovy lásky, manžel a manželka si navzájem prokazují úctu a láskyplně si vycházejí vstříc. Nehledí na své vlastní zájmy, ale přinášejí oběti pro zájmy toho druhého. Díky tomu pak zakoušejí nevýslovnou radost ze svého mužství a ženství. „Můžeme se svobodně rozhodovat: Buď se můžeme z našich odlišností radovat, anebo můžeme jakékoli rozdíly ničit“ (Intimate Allies, Dan Allender and Tremper Longman, s. 144).

K čemu je povolána manželka

Bůh manželku volá k tomu, aby podle Kristova vzoru projevovala svému manželovi lásku tím, že mu prokazuje úctu a podřizuje se mu.

Manželka má prokazovat svému manželovi úctu

Manželka má prokazovat svému manželovi úctu (Ef 5,33). Může mu projevovat úctu s vědomím, že Bůh mu dal zodpovědnost, za niž bude volán k odpovědnosti. Svou úctou vyjadřuje touhu přinášet čest Pánu. Přisuzuje váhu manželově úloze milovat ji a chránit ji, „jako i Kristus miloval církev“ (Ef 5,25). Tuto odpovědnost, kterou její muž dostal od Boha, nebere na lehkou váhu.

Je ale důležité chápat, že pokud manželka skutečně projevuje manželovi úctu, bude mu v jeho úloze nápomocná. Před svého manžela staví svou vnitřní krásu, což mu pomáhá radovat se z toho, že má příležitost se o svou manželku starat a pečovat o ni (Ef 5,29; 1Pt 3,4-6).

Manželka se má svému manželovi podřizovat

Manželka se má svému manželovi podřizovat, jak je to uvedeno v Efezským 5,22: „Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu.“ Cílem této podřízenosti rozhodně není podněcovat v manželovi ješitnost, ale pomáhat mu, aby byl mužem a manželem, jakého jej chce Bůh mít.

Příliš mnoho mužů a žen má ale na podřízenost naprosto překroucený náhled. Podle některých to znamená, že manželka má udělat, cokoli si manžel zamane. Na tomto děsivém náhledu je postavena řada manželství, kde dochází k násilí. Tento model jen umrtvuje srdce a duši obou partnerů. Nic nemůže být více vzdáleno od původního Božího záměru. Žena není nikdy volána k tomu, aby se pod hrozbou podřízenosti smiřovala s násilím. Bůh ji volá k tomu, aby projevováním úcty vedla svého manžela k odpovědnosti za jakékoli zneužití síly, kterou dostal od Boha.

Výraz podřízenost v manželství doslova znamená, že manželka se má dobrovolně poddat láskyplné ochraně a láskyplnému opatření, jež Bůh přiřadil úloze manžela. Taková podřízenost je v souladu s původním Božím plánem, podle něhož má manželka být manželovi „pomocí jemu rovnou“ či „rovnocennou oporou“ (Gn 2,18 ČEP, B21). Žena byla stvořena tak, že doplňuje, co muži schází. A z této skutečnosti pak vychází Boží požadavek na jedinečnou podřízenost ženy v manželství. Podřízeností se v žádném ohledu nesnižuje hodnota ženy ani její duchovnost, ani její úctyhodné postavení v tomto svazku.

V zahradě Eden byla podřízenost zdrojem bezpečí. Po pádu se však žena svou dobrovolnou podřízeností vůči hříšnému muži zároveň vystavuje své zranitelnosti. Přímo to odporuje jejímu prokletí (Gn 3,16). Namísto aby konala v zájmu ochrany sebe sama - aby se snažila ovládnout svého manžela tak, aby nezakoušela jeho selhání projevovat jí lásku - vkládá svou naději na bezpečí v Boha (1Pt 3,5), a nikoli ve svého manžela, přičemž má na mysli, že jedním z důvodů její podřízenosti je, „aby slovo Boží nebylo haněno“ (Tt 2,5).

K čemu je povolán manžel

Než náš syn šel na svou první schůzku, mluvili jsme s ním o tom, jakou odpovědnost má vůči své nastávající. Zdůrazňovali jsme mu, že jí má prokazovat úctu. Bude-li jí prokazovat úctu, bude se ona cítit díky jeho síle v bezpečí a on se bude díky její důvěře cítit silnější.

Prokazování takové úcty je základem vztahu mezi mužem a ženou, přičemž Bůh ale od muže požaduje ještě více. Podle novozákonního listu do Efezu je manželovou úlohou a odpovědností projevovat své manželce lásku stejně, jako Kristus projevuje lásku církvi. Kristus podřizuje svou vůli Bohu - když se o svou církev stará a pečuje o ni. A stejně i manžel podřizuje svou vůli Kristu - když se o svou manželku stará, chrání ji a láskyplně o ni pečuje.

Manžel jedná podle vzoru Kristovy lásky (Ef 5,25)

Pavel nabádá muže: „Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev, a sám sebe za ni vydal.“ Z tohoto jasného a přímočarého vyjádření se dozvídáme více, pokud jde o Ježíšovo vyučování o tom, jak se ujímat vedení. Pán, který tak obětavě zemřel za svou církev, dal svým učedníkům následující vzor ohledně vedení:

Králové národů panují nad nimi a ti, kteří nad nimi mají pravomoc, jsou nazýváni dobrodinci. Avšak ne tak vy; kdo je mezi vámi největší, buď jako ten nejmenší, a kdo je vedoucí, buď jako ten, který slouží. (Lk 22,25-26)

Když tuto zásadu vedení s myšlením služebníka uplatníme na manželství, pomáhá nám to vidět, že manžel nemá nad svou manželkou panovat, ale poskytovat jí vedení tím, jak projevuje lásku. A jak Kristus miluje svou církev? Trpělivě se o ni stará - a dokonce za ni zemřel.

Muž je volán k tomu, aby díky své síle poskytoval v manželském vztahu bezpečí, takže žena nebude vystavována obavám z násilí či opuštěnosti. Muž dává své ženě důvod cítit se bezpečně, cítit se hluboce milována, což jí dává možnost prohlubovat svou pravou krásu. Pociťuje větší důvěru a cítí se ke svému manželovi blíže.

Manžel svou manželku „živí a pečuje o ni“ (Ef 5,28-29)

Muže není třeba učit, aby se měl rád. Ale milovat svou manželku jako sám sebe není pro většinu manželů nic samozřejmého.

Každá manželka touží po tom, aby o ni její manžel pečoval a staral se o ni. Výraz přeložený jako „živit“ znamená, že manžel manželce dává vše potřebné, aby mohla vzkvétat jako žena. Živí ji tím, že uspokojuje její hlad po komunikaci, pozornosti, doteku. Manžel se ujímá iniciativy a vytváří živné prostředí, kde je jeho manželka povzbuzována, aby projevovala lásku a činila dobro (Žd 10,24), když žije podle svého povolání zrcadlit ve vztahu krásu, něžnost a jemnost.

„Pečovat“ znamená, že manžel s manželkou zachází tak, že se cítí oceňována a hluboce milována. Žena vidí takovou péči v laskavých slovech a laskavém jednání svého manžela, který má na zřeteli její zájmy a její touhy. Vědomí, že jí manžel naslouchá, dává manželce důležitý pocit jistoty, že je pro svého manžela důležitá. Manžel své ocenění manželce nevyjadřuje jen doma, ale chválí ji i na veřejnosti. Iniciativně se snaží povzbuzovat ji, aby projevovala svou ženskost a vnitřní krásu, čímž ji vede zpět k tomu, jak to bylo původně v zahradě Eden.

Ochutnávka zahrady Eden a nebeské slávy

Jednota je ve zdravém manželství vyjadřována citovou, duchovní a sexuální důvěrností, jež manželské dvojici umožňuje alespoň trochu zakoušet to, z čeho se těšili Adam s Evou před svým pádem. Problémy, překážky, účty a každodenní starosti nejsou tím hlavním, když se manželský pár těší ze své vzájemné lásky, když je jejich život oslavou jejich vztahu. Jako by na ně dýchala vůně nebes.

Manželství, v němž se oba podněcují k lásce, vlídnosti a dobrotě, je pak v tomto světě svědectvím o existenci Boha. Takový pár nejen dostává možnost si uvědomit, jaké to kdysi bylo v zahradě Eden, ale když lidé vidí, jak se v jejich manželském vztahu projevuje Kristova láska, dostávají tím příležitost získat pohled do nebeské slávy.

Nejprve ale musí mít každý z manželských partnerů jistotu ve svém vztahu s Bohem. Na manželství nepůsobí nic ničivěji, než když se manželé snaží najít ve svém manželském partnerovi lásku, odpuštění a pocit naplnění, který však lze nalézt jen a jedině u Boha.

Co z toho vyplývá? Pokud víte, že nežijete podle Boží lásky, a nemáte ujištění o Božím odpuštění, je pro vás naděje. Zdrojem života, který potřebujete, je Kristus. Jakmile si uvědomíte, že zemřel místo vás za vaše hříchy a byl vzkříšen, je třeba, abyste mu dali najevo svou víru - že v něj věříte jako ve svého Spasitele (J 3,16; Ef 2,8-9). S Kristem budete mít duchovní život a vztah, který vás povede k růstu v lásce a úctě potřebné k nádhernému manželství.

Boží láska dává manželovi a manželce svobodu, aby v Kristu skutečně budovali svou jednotu. A v láskyplném manželství pak muž a žena mohou zrcadlit skutečnost, že byli stvořeni k obrazu Božímu, mnohem plněji společně, než by to mohl kdokoli z nich činit jen sám o sobě. Pocit radostného naplnění v manželství přichází, když si uvědomíte, že se cítíte být úplní díky svému manželskému partnerovi, který jde s vámi životem společně a který se stal vaším nejbližším přítelem a spojencem v tom, abyste naplňovali své povolání - abyste společně přinášeli slávu Bohu. A právě takové manželství přináší Bohu radost.

Další publikace a materiály jsou k dispozici na www.BiblickaKnihovna.cz.


O publikaci

Název: Když plamen skomírá: Jak opět roznítit oheň ve vašem manželství.

Původně: When The Flame Flickers: Rekindling Intimacy In Your Marriage. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2012.