Když s tím nejde přestat: Jak překonat závislost

Když s tím nejde přestat: Jak překonat závislost

  • Autor:
  • Anglický název: When We Just Can’t Stop: Overcoming Addiction
  • Vydáno: 2013
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Snaha překonat závislost může být zcela vysilující. Co vede k závislosti? Čím se závislost posiluje? Na čem můžeme být závislí? Jak v nám v boji ze závislostí může pomoci Pán Ježíš Kristus?
Battling to conquer addiction is one of the most difficult challenges in life. However, you will find help and encouragement in the pages of this booklet as co-authors Tim Jackson and Jeff Olson examine the destructive cycle and what it takes to stop it. Discover how you can be satisfied and complete in God, as you surrender to Him the broken pieces of your life—only He can put them back together again.

Když s tím nejde přestat: Jak překonat závislost

Tim Jackson a Jeff Olson


Obsah:

Jak definovat závislost

Co může být návykové?

  • Léky a alkohol
  • Jídlo
  • Sexuální potěšení
  • Práce
  • Vztahy
  • Hazardní hry

Znaky závislosti

  • Pohlcenost
  • Zvětšující se tolerance
  • Rostoucí popírání
  • Ničivé důsledky
  • Bolestivé abstinenční příznaky

Proč na svých závislostech tolik lpíme?

Jak cyklus závislosti přerušit?

  • Je třeba chápat svou slabost a zranitelnost
  • Je třeba chápat své touhy
  • Je třeba chápat svůj hněv

Církev nově objevená

Pokrok na naší cestě


Marie je už celé roky posedlá jídlem. Nacpe se až k prasknutí a pak se donutí ke zvracení, někdy i dvacetkrát za den.

Karel má vášeň, o níž jeho manželka netuší. Na střední škole objevil časopisy PlayboyPenthouse. Nyní po večerech sleduje v televizi kanály pro dospělé. A na internetu má řadu oblíbených stránek s pornografií.

Veronika nemůže odolat alkoholu. Nikam sice pít nechodí, alkohol si zato ale schovává na různá místě v bytě a pije potají. Nikdo z rodiny na to dlouho nepřišel. Pila, jen když byl manžel v práci a děti ve škole. Problém vyšel najevo, až když znovu otěhotněla a chtěla s pitím přestat.

Z těchto příkladů je zřejmé, že závislost není jen otázkou drog a dalších návykových látek. Marie si vytvořila závislost na jídle, Karel je otrokem sexu a Veroniku ovládá alkohol.

Závislosti vzbuzují řadu otázek. Jedná se o slabost, nemoc, špatný návyk, nebo hřích? Je podstatou tělesná závislost, nebo určitý složitý duševní či duchovní vzorec? Co je třeba ke změně? Léčení, pomoc ze strany rodiny, či duchovní transformace? Lze nežádoucí chování změnit rychle, anebo bude proces změny pomalý, pozvolný, či dokonce celoživotní?

V této publikaci se tedy budeme zabývat celou touto složitou problematikou a zároveň se zaměříme na některé osobní a duchovní rozměry závislostí.

Závislost je složitý jev

Jak definovat závislost

Závislost je zotročující, ničivá, destruktivní dependence. Podle slovníku Random House je závislost „stav zotročení vůči určitému návyku, zvyku nebo něčemu, co vyvolává psychologický či tělesný návyk (jako například narkotika) do té míry, že pozastavení takového návyku působí traumaticky“.

Někteří lidé mohou mít vůči návyku určité dispozice, návyk dále způsobuje zdravotní komplikace, a proto mnozí považují závislost za nemoc. Bylo by ale chybou uvažovat o tomto problému jen z tělesného hlediska. Většina závislostí má totiž svůj kořen v tom, k čemu se rozhodujeme z hlediska mravního a jak nahlížíme na své duchovní potřeby.

Nejdůležitější tedy není skutečnost, zda máme dispozice k určitému zotročujícímu návyku, ale zda jsme ochotni své tělo, zvyk, návyk, závislost vést pod vládu svého rozumu a víry.

Jak jsou závislosti rozšířené?

Podle článku v periodiku Library Journal roku 1992 navštívilo 45 milionů Američanů 140 různých podpůrných skupin pro práci se závislostmi. Dalších 100 milionů se snaží pomáhat osobám závislým. Jinými slovy, celá polovina americké populace se buď s nějakou závislostí potýká, anebo v tomto ohledu někomu pomáhá. Je z toho patrné, že zajatců zotročujících, ničivých závislostí je opravdu obrovský počet.

Co může být návykové?

Gerald May ve své knize Addiction and Grace uveřejňuje soupis 105 položek, které mohou do této kategorie spadat, přičemž se většinou jedná o dobré věci, jako například jídlo, práce, cvičení, nakupování a léky. Podívejme se na několik nejběžnějších příkladů.

Léky a alkohol

Mezi návykové látky mohou patřit chemické látky, které mění naše psychické rozpoložení. Tyto látky vedou k tělesné, emoční a sociální závislosti na uměle vyvolaných pocitech. Některé stimulanty (například kokain či nikotin) vytvářejí iluzi pohody, síly, dostatečnosti a nadvlády. Jiné látky vyvolávají halucinace, ať příjemné či děsivé. Tišící látky (například alkohol) mohou dočasně zmírnit pocit úzkosti či odstranit zábrany.

Jídlo

Prostřednictvím jídla někteří z nás uspokojují nejen své přirozené tělesné potřeby, ale také své neukojitelné touhy citové a duchovní. Čím více jíme, abychom se cítili lépe, tím více naše tělo pracuje s emocemi tak, že potřeba tohoto jídla se zvyšuje. Tento cyklus pak vede k vytvoření návyku a závislosti.

Stejně návykovými mohou být i pokusy zvrátit dopad takového přejídání. Člověk trpící anorexií k tomu používá hladovění. Člověk trpící bulimií se přejídá a pak se přiměje ke zvracení. Při záměrném hladovění či přejídání se člověk vlastně dostává do závislosti vůči takovému jednání.

Sexuální potěšení

Závislost na sexuálním potěšení se může projevovat u lidí v manželství i lidí svobodných a může jít o posedlost sexem heterosexuálním, homosexuálním, fetišistickým či posedlost pornografií. Nezdravé zaměření se projeví tehdy, když přirozené touhy po intimitě jsou nasměrovány do aktivit, které nás okrádají o sebeúctu, svobodu, sebeovládání a o zdravý pocit naplnění ze sexuálního potěšení.

Práce

Z knihy Genesis se dozvídáme, že Bůh stvořil člověka, aby vládl nad zemí a staral se o ni. Proto není žádným velkým překvapením, že řada lidí si ze své práce udělala modlu a nechávají se svou prací zotročovat. A kromě toho ve společnosti můžeme dosáhnout značného uznání právě díky svým pracovním úspěchům.

Workoholik je chronicky pohroužen do nepřetržitého toku různých úkolů a činností. Jeho smysl života spočívá v tom, co dělá. Snahy posedlost neustálou prací nějak přerušit či zlomit často končí naprostým selháním či depresí.

Vztahy

Také se u nás může vyvinout zotročující, destruktivní závislost na lidech. Jestliže nějakého člověka začneme považovat za zdroj své identity a životního blaha, žijeme vlastně v jakémsi vztahovém modlářství. Sami se pak cítíme prázdní, nenaplnění, bezmocní. Pokud je náš vztah s takovou osobou nějak ohrožován, všemožně se snažíme tento vztah zachovat, i kdyby to mělo takové osobě nakonec uškodit.

Hazardní hry

Někteří lidé si vytvořili závislost na hazardních hrách. Může se jednat o sázení, loterie, hry v kasinu, dostihy, závody atd. Hazardní hráč postupně přichází o stále více peněz, ale pořád se drží svého snu, že „teď už to konečně vyjde“. A během samotné hry mu příliv adrenalinu dává zapomenout na veškerou újmu, kterou již způsobil své rodině i přátelům.

Znaky závislosti

U lidí postižených závislostí se obvykle projevuje přinejmenším pět níže uvedených znaků. Přítomnost těchto pěti znaků je obvykle neklamným znamením určité zotročující, destruktivní závislosti.

1. Pohlcenost

Veškeré závislosti nám berou čas, energii a zaměstnávají naše myšlení. Nejedná se o koníčky či kratochvíle. Jde o určitou posedlost, obsesi, nutkání, které si od nás vyžaduje velkou či stálou pozornost.

2. Zvětšující se tolerance

Běžný je i vzorec, kdy dané jednání přináší člověku stále menší zisk. Pro stejný účinek je proto příště třeba větší dávka. Například narkoman potřebuje více drogy. Alkoholik potřebuje více alkoholu. Člověk závislý na sexu se bude postupně posunovat od lehké pornografie k pornografii tvrdé nebo se bude odklánět od normálního manželského vztahu.

3. Rostoucí popírání

Chvíle potěšení se stávají natolik vytouženými, že člověk popírá, že jeho „zájem“ jej přivádí ke zkáze. Ztráta může být natolik velká, že před druhými skrýváme rozsah svého zotročení. Přitom sami sebe přesvědčujeme, že můžeme přestat, kdykoli se nám bude chtít. Naučíme se tak žít ve dvou světech zároveň. Dokonce svým tvrzením i věříme. Před druhými se z nás stávají dokonalí herci, protože se obáváme, aby se na nic nepřišlo.

4. Ničivé důsledky

Žádná neškodná závislost neexistuje. Všechny závislosti působí ničivě - na nás samotné i na lidi kolem nás. Naše posedlost může přímo či nepřímo zničit naši rodinu, vztahy, přátelství. Můžeme přijít o práci, zdraví, sebeúctu i pověst. Závislosti nás zotročují a ničí. Ničí naši schopnost sebeovládání i schopnost poznávat Boha, který nás vytvořil.

5. Bolestivé abstinenční příznaky

Jestliže si odepřeme cokoli, co nám dává umělý pocit blaha, vede takové odepření k bolesti. Následují výbuchy hněvu, vysoký neklid, nervozita, úzkost, záchvaty paniky, třes či deprese. Jsme-li o svou závislost připraveni, vnímáme to jako ztrátu něčeho, co považujeme pro své přežití za naprosto nezbytné.

Ve světle tak bolestných důsledků si pak můžeme klást otázku, proč jsme vlastně ochotni vystavovat se závislosti na myšlení a jednání, kterými se ve skutečnosti ničíme.

Proč na svých závislostech tolik lpíme?

Závislosti nejsou jen nějakým rozmarem. Považujeme je za nezbytné pro své přežití. Dávají nám cosi, co dle svého názoru či pocitu musíme k životu prostě mít. V tomto nepředvídatelném světě plném bolesti nám poskytují předvídatelnou úlevu a moc.

Touha po úlevě

Když se vypořádáváme se ztrátou zdraví, s tím, jak jsme ublížili jiným, s odmítnutím ze strany rodičů či manželského partnera, přirozeně hledáme nějakou úlevu od své bolesti. Nechceme žít s pocity viny, prázdnoty a osamocení. Toužíme po lásce, po tom, aby nás lidé přijímali. A naše závislosti nám poskytují určité řešení, které nám pomáhá na bolest zapomenout - alespoň na chvíli.

V alkoholu lze utápět smutek. Když se člověk cítí dole, s drogou se zase na chvíli dostane nahoru. Při nutkavém přejídání se na chvíli zaplní naše vnitřní prázdnota. Nejistotu ve vztazích lze v práci vyměnit za jistotu určitého úspěchu. Při sexuálních závislostech lze alespoň na chvíli prožít dobrodružství a pocit intimity.

Závislosti často začínají s touhou po rozkoši či požitku anebo s cílem zmírnit či otupit některé bolestivé pocity. Ale brzy zjišťujeme, že závislostmi se bolest jen násobí. A pak je třeba nejen úleva od ztrát, které jsme zakusili, ale i od studu kvůli svému pošetilému jednání, které se projevuje v naší závislosti.

Pocit studu nás totiž velmi účinně podvádí. Na začátku nás v naší závislosti drží pocit rozkoše či požitku. Postupem času ale naprosto stejně začne působit i náš pocit studu. Oba tyto pocity jsou zdánlivě účinnými prostředky, které nás mají zbavovat bolesti. Rozkoš nás ale naplňuje jen provizorně a stud nás vnitřně ubíjí. Rozkoš či požitek nám poskytuje dočasné rozptýlení, stud působí jako úkladný vrah. Oba tyto pocity se pak neoddělitelně připojí k naší závislosti. Otupují nám srdce nejen vůči bolesti, kterou působíme druhým, ale i vůči naší vlastní touze po lásce a dobrých vztazích.

Je ironií, že stud je při poskytování úlevy od bolesti nakonec užitečnější než rozkoš. Následkem studu se necítíme hodni přijímat a dávat lásku. Stud umrtvuje naši touhu po vztazích. Stud se stává jakými účinným analgetikem, které nejen tlumí naši bolest, ale také otupuje naše srdce, až v něm už necítíme vůbec nic.

Otupené srdce pak již bolest necítí. Pak už netoužíme lásku dávat ani dostávat. Pak už ani nejsme schopni pociťovat bolest, kterou působíme druhým. A přesto dáváme přednost své závislosti a výslednému studu, protože nic necítit nám připadá lepší než nést smutný úděl ve svém životě.

Touha po moci

Závislost také vyvolává pocit určité moci. Funguje jako soukromý kouzelný koberec, na němž se přenášíme do zvláštního světa, kde jsme svým vlastním pánem. Závislost nám dává možnost mít jiné pocity ohledně sebe i druhých.

Závislost nám poskytuje předvídatelné možnosti, na něž se můžeme spolehnout, přičemž máme pocit, že si vše určujeme sami. Okolnosti ani lidi kolem sebe nijak řídit nemůžeme, ale závislost nám skýtá prakticky okamžitou možnost rozkoše, požitku, uklidnění, moci, nadvlády. Moc pociťujeme tím, že si třeba něco koupíme, že odmítáme jíst, že jídlo vyzvracíme nebo že si pomocí práce získáváme uznání druhých.

Závislost je přitažlivá tím, že při pocitu bolesti a bezmoci nám zdánlivě poskytuje předvídatelné dávky téměř okamžité úlevy. Ale ve skutečnosti se jedná o dům ze zrcadel, kde se člověk ocitne jako v pasti, z níž lze jen velmi těžko uniknout.

Až příliš pozdě pak zjišťujeme, že závislost nás výměnou za určitou úlevu velmi účinně zotročí. Můžeme si namlouvat, že vše máme pevně ve svých rukou, ale skutečnost je zcela jiná. Tvrdíme, že dokážeme přestat, kdykoli se nám zachce. Ale ve skutečnosti jsme otroky svých vlastních žádostí. Po své závislosti toužíme více než po tom, abychom s ní přestali. Docházíme k přesvědčení, že vlastně potřebujeme a zasloužíme si úlevu a pocit moci, kterou ze své závislosti získáváme.

Cyklus závislosti

Jak nás naše závislost stále více pohlcuje, zmenšuje se tím i naše potěšení. Chvilkovou úlevu střídá pocit studu. Máme pocity viny kvůli návyku, který je společensky nepřijatelný. Bojíme se, že se na to přijde. Možná se rozhodneme se vším přestat, anebo nějak odčinit svá selhání s nadějí, že se tím zmenší naše pocity viny a studu. Ale nestane se tak. Možná se závislostí na chvíli přestaneme, ale ničím ji nenahradíme. O to více si pak uvědomujeme svou životní prázdnotu. Dostaví se pocity deziluze a zoufalství, takže opět začneme toužit po úlevě, což nás vede zpět do konejšivé náruče návyku, který je nám tak důvěrně známý.

K tomuto cyklu dochází opakovaně, přičemž se prohlubují pocity nespokojenosti, ztráty iluzí, zoufalství a zotročenosti.

Jak cyklus závislosti přerušit?

Někdy je třeba pomoc ze strany rodiny. V jiném případě je pomocí léčení. Někoho dovede k vystřízlivění finanční krach, ztráta zaměstnání, zdraví či vztahů.

Musíme se dostat na samotnou hranici svého bytí. Musíme být dovedeni do bodu, kdy jsme ochotni začít usilovat o duchovní či lékařskou pomoc, o zodpovědné jednání, jímž se vymaníme ze sevření závislosti, která nás tolik zotročuje a ničí.

Jedno je jisté. Jestliže by nám měla pomoci hospitalizace či léčba, přesto budeme potřebovat i duchovní pomoc, abychom opět získali své duševní zdraví, rozvážnost a vládu nad sebou samými.

Závislost se totiž týká i našeho nitra. Určité potřeby prostě není možné uspokojit jídlem, alkoholem, drogami či prací. Tělesnými závislostmi nemůžeme uspokojit svou hlubokou touhu po pocitu bezpečí, spokojenosti a významu.

Tyto potřeby jsou duchovní, a nikoli tělesné, a proto si řada středisek na pomoc lidem se závislostmi nyní uvědomuje, že takto postižení lidé potřebují více než jen lékařskou či společenskou terapii. Řada těchto programů proto využívá určitou formu dvanácti kroků pomoci ke zotavení. V další části se podíváme na pozitiva a negativa tohoto přístupu.

Historie dvanácti kroků

Těchto dvanáct pomocných kroků se používá v rámci organizace Anonymní alkoholici, která má kořeny v Oxfordské skupině, jež na počátku dvacátého století povzbuzovala k duchovní obnově jako prostředku, jak se vymanit ze sevření alkoholismu.

Oxfordská skupina byla založena v roce 1908, když Frank Buchman, tajemník organizace YMCA, měl duchovní zážitek, který měl změnit jeho život. Z dostupných zpráv se dozvídáme, že Frank v červnu roku 1908 zahájil činnost jednoho křesťanského sboru ve Filadelfii. Sboru se dařilo a Frank založil hospic pro mladé muže, který pak vznikl i v dalších městech.

Zanedlouho však měl Frank velmi vyostřený spor se členy správní rady, která velmi omezila rozpočet a příděly jídla pro misijní činnost. Frank na svou funkci rezignoval, odcestoval od Evropy a skončil na velkém náboženském sjezdu v anglickém Keswicku. Během jednoho proslovu o Kristově kříži Frank prožil vnitřní duchovní změnu. Viděl, že se musí Kristu cele vydat. Hned poté napsal každému ze členů správní rady následující slova: „Můj drahý příteli. Choval jsem vůči tobě zášť. Je mi to velice líto. Prosím, odpusť mi. S úctou, Frank.“

Cítil vnitřní nutkání tuto svou zkušenost sdílet s dalšími, a proto šel do nedaleké Oxfordské univerzity, kde založil evangelikální skupinu, jejímiž členy byli studenti a sportovci. Časem tato skupina kladla důraz nejen na osobní víru v Krista, ale i na následující zkušenosti:

  1. Člověk si musí uvědomit, že je v koncích.
  2. Člověk si musí uvědomit, že potřebuje druhé.
  3. Člověk si musí uvědomit, že je závislý na Bohu.
  4. Je třeba provést sebezkoumání.
  5. Je třeba vyznat své konkrétní selhání.
  6. Je třeba nahradit škodu způsobenou druhým.
  7. Je třeba spolupracovat s dalšími.

V roce 1934 členové této Oxfordské skupiny učili tyto zásady svého společenství alkoholika jménem Ebby Thetcher, který měl skončit v káznici jako chronický opilec. Ebby pak tyto zásady předal svém příteli z dětství, Billu Wilsonovi, který se později společně s lékařem Bobem Smithem stal spoluzakladatelem organizace Anonymní alkoholici. Ze záznamu jedné Billovy přednášky je patrné, že od Ebbyho převzal následující zásady:

  1. Přiznali jsme si, že jsme se nechali zdecimovat.
  2. Začali jsme být vůči sobě upřímní.
  3. Probrali jsme vše s někým dalším.
  4. Nahradili jsme škody, které jsme způsobili druhým.
  5. Snažili jsme se toto poselství předávat dalším, a to bez myšlenky na odměnu.
  6. Modlili jsme se k Bohu podle svého vlastního porozumění.

Tento "nedefinovaný" Bůh se později objevil i ve dvanácti krocích organizace Anonymní alkoholici, a proto se od tohoto hnutí mnozí křesťané distancovali s poukazem na to, že mnozí lidé těchto dvanáct kroků používají jako náhražku za víru v Krista a že někteří přívrženci tohoto hnutí považují skupinu Anonymních alkoholiků za náhražku za křesťanský sbor.

Potřebujeme druhé lidi

Je pravda, že někteří považovali skupinu v rámci organizace Anonymní alkoholici za větší pomoc než křesťanský sbor. Silnou stránkou tohoto dvanáctistupňového procesu je skutečnost, že lidé si zde navzájem pomáhají. Pomáhají si sdílet svou bolest, společně se smějí i pláčou, nastavují si zrcadlo a těší se ze svých pokroků. Odhalují popírání a mylné představy ohledně své závislosti a navzájem se vedou k odvaze k zásadním rozhodnutím.

Ale právě k takovým vztahům nás má vést i Nový zákon. Zásady obnovy a vzájemné pomoci by měly být jasně patrné právě mezi lidmi, kteří věří v Krista a Bibli, z níž vlastně bylo těchto dvanáct kroků převzato. Co tedy zakladatelé dvanáctistupňové metody převzali od církve, musí se nyní někteří z nás naučit od skupin Anonymních alkoholiků.

Je také důležité mít na mysli, že křesťanský sbor a podpůrná skupinka mají různý účel. Mnohé sbory prostě nejsou vybaveny k tomu, aby poskytovaly natolik specializovanou pomoc. Podpůrné skupinky zase nemohou vytvářet zázemí duchovní rodiny, odpovědnosti a biblického vyučování. V podpůrných skupinkách zůstává Bůh nedefinovaný, takže sem mohou docházet lidé bez ohledu na svou víru, ale tyto skupiny nemohou poskytovat potřebnou duchovní pomoc.

Potřebujeme porozumění

Víra v Boha „podle svého porozumění“ může být pomocí při závislosti na alkoholu či drogách, ale nezajistí nám odpuštění a blízký vztah s Bohem.

Chápání Boha

Apoštol Pavel v Novém zákoně mluví ke skupině athénských filozofů o „neznámém Bohu“ (Sk 17,22-34). V tomto Bohu sice „žijeme, pohybujeme se a jsme“, ale Pavel jasně ukazuje, že Bůh nyní všechny lidi volá k tomu, aby přijali toho, jehož vzkřísil z mrtvých. Pavel mluvil o Ježíši, který učil, že „Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě“ (J 4,24).

Spolu s dalšími pasážemi v Novém zákoně docházíme k závěru, že Bůh si přeje, abychom jej znali. I když nám pomáhá v době, kdy jej vlastně neznáme, nemá to být konec na naší cestě za ním. Bůh nám dává své milosrdenství, aby nás vedl k sobě, aby nám dal své odpuštění, přijetí, věčný život a každodenní duchovní sílu v Kristu Ježíši.

Podívejme se tedy na tomto základě, jak zásady pro uzdravení ze závislosti vypadají ve světle Boha, který se nám zjevil v Kristu Ježíši a který nám nabízí svou pomoc. Může to být těžké pro člověka, který zažil kritiku či odsuzování ze strany někoho, kdo se prohlašuje za křesťana. Mějme však na mysli, že sám Kristus měl pověst „přítele hříšníků“.

Ježíš nezemřel jen pro své přátele. A nezemřel jen za dobré lidi. Zemřel za lidi, jako byla Máří Magdaléna, která byla kdysi posedlá sedmi démony, Ježíš zemřel za lidi, kteří jsou v zajetí sebezničující touhy po alkoholu, sexu, drogách či penězích. Proto apoštol Pavel mohl později napsat:

Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království. Takoví jste někteří byli. Ale dali jste se omýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a v Duchu našeho Boha. (1K 6,9-11)

Jestliže Bůh tyto lidi prohlašuje za spravedlivé a vyčleňuje si je pro sebe, jakmile uvěří v jeho Syna, jistě pak existuje naděje i pro každého z nás. Bůh totiž neospravedlňuje a neprohlašuje za čisté lidi, kteří jsou dobří. Sám Ježíš řekl:

Lékaře nepotřebují zdraví, nýbrž nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšné. (Mk 2,17)

Je třeba chápat svou slabost a zranitelnost

Ale což se nepotýkají se závislostmi i křesťané? Jistěže ano. Lidé se mohou se závislostmi potýkat před tím, než poznají Krista, i po tom. To bylo také jedním z důvodů, proč Pavel psal křesťanům do Korintu (viz výše 1K 6,9-11). Někteří z těchto věřících totiž i po přijetí Krista dále žili pod vlivem alkoholu a neovládaných sexuálních žádostí. I lidé, kteří patří Bohu, se tedy mohou i nadále potýkat se závislostmi podobně jako i nevěřící. Dokud žijeme v tomto těle, zůstáváme velmi zranitelní (Ř 8,23).

Ale co věřící, kteří při přijetí Ježíše zakusili něco skutečně dramatického? Někteří mluví o tom, že v takové chvíli byli „zázračně uzdraveni“. Ale jejich zkušenost není běžnou normou. Spíše z ní vidíme, že Bůh může takové otroctví zlomit. Z jejich vysvobození je patrné, že Bůh chce, aby lidé dosáhli svobody. Dramatické vyléčení nám dává najevo, že Bůh může svůj lid zmocňovat k životu pod vlivem a vedením svého Ducha.

Dramatické vysvobození ze závislosti je i přesto jen částí celého obrazu. Takoví lidé musí pak nadále čelit nebezpečím dalších špatných projevů a závislostí. Pavel adresoval následující slova opět křesťanům:

Neopíjejte se vínem, v němž je prostopášnost, ale naplňujte se Duchem, mluvíce k sobě v chvalozpěvech, v oslavných zpěvech a v duchovních písních, svým srdcem zpívajíce Pánu a velebíce ho a vždycky za všechno děkujíce ve jménu našeho Pána Ježíše Krista Bohu a Otci. Podřizujte se jeden druhému v bázni před Kristem. (Ef 5,18-21)

Pavel zde ukazuje, že závislost se nevyhýbá ani křesťanům. Zároveň ale zdůrazňuje, že křesťané mají k dispozici mocné zdroje, aby mohli zakoušet novou duchovnost a zdravou závislost na Duchu Božím.

Je třeba chápat své touhy

Je důležité si uvědomit, že naše touhy nejsou samy o sobě špatné. Touhu po vztazích, po svobodě a po čemsi významném máme od Boha. Ubíjí nás způsob, jakým se takovou touhu snažíme uspokojit nebo otupit. Touhy, které nám původně měly sloužit, se pak změní na kruté vládce.

Chceme se cítit dobře, což je přirozená touha, kterou máme od Boha. Ale jakmile začneme chtít úlevu okamžitě a jakmile je naší nejvyšší prioritou vyhnout se bolesti, dostáváme se do nebezpečí, že se staneme obětí určité zotročující závislosti. Stává se to tehdy, když důležitějším než konat dobro, milovat druhé a znát Boha se pro nás stává to, abychom se za každou cenu cítili dobře nebo abychom nepociťovali nic.

Naše touhy jsou dokladem skutečnosti, že jsme byli stvořeni k uctívání. Filozof a teolog svatý Augustin popravdě řekl, že v každém z nás je prázdnota a naše srdce nenachází pokoj, dokud nenajdeme spočinutí v Bohu. Jestliže neuctíváme Boha, který nás miluje, skončíme u uctívání svých vlastních žádostí, které nás nakonec úplně stráví. Závislost se nám stane modlou.

Naše žádosti však nejsou jen jako stravující oheň. Naše zoufalé úsilí vyhnout se bolesti nevyhnutelně vede k tomu, že působíme bolest lidem kolem sebe. Dá se vůbec nějak změřit bolest rodičů, kteří musí sledovat, jak se jejich anorektická dcera úzkostlivě vyhýbá jídlu a postupně umírá? Jak vyjádřit bolest dítěte, které musí vyrůstat v každodenní nejistotě s rodičem, který je alkoholik? Jak popsat zoufalost manželky, která zjistí, že manžel svým hazardním hraním připravil rodinu o všechny finanční prostředky?

A navzdory tomu všemu i nadále lpíme na své závislosti a zatvrzele popíráme jakýkoli problém. Více než po pravdě toužíme cítit se dobře anebo nepociťovat nic, a proto se musíme uchylovat k popírání skutečnosti.

Závislá osoba svůj problém popírá, protože si život bez své závislosti již nedokáže představit. Manžel, který je závislý na svých milostných románcích, pociťuje větší dobrodružství se svou milenkou než s manželkou. Alkoholikovi připadá život bez lahve naprosto nesnesitelný. Workoholik si musí dokazovat svou důležitost tím, že je v práci 80 hodin týdně. Pro tyto osoby je naprosto nemyslitelné vzdát se toho, co jim přináší dobrý pocit.

Když jsme konfrontováni s újmou, jakou svou závislostí a popíráním působíme dalším, obvykle viníme naprosto kohokoli, kromě sama sebe. Stravováni touhou cítit se dobře nebo nepociťovat vůbec nic se vztekle pustíme do kohokoli, kdo se odváží nám ukázat pravý stav věcí.

Je třeba chápat svůj hněv

Hněvem lze velmi účinně maskovat strach a obavy. Člověk si vylije vztek naprosto na čemkoli, než aby se musel postavit tváří tvář svým obavám. Děsí nás už samotné pomyšlení, že bychom přišli o závislost, která nám přináší úlevu a pocit určité moci. Plni strachu pak podvědomě používáme dvě strategie: boj a únik či útěk. Bojujeme s každým, kdo se odváží byť jen naznačit, že jsme nad sebou ztratili nadvládu a že jsme na cestě k sebezničení. A utíkáme se pod ochranná křídla své důvěrně známé závislosti, kde na nás čeká kýžená úleva a krátkodobé uspokojení.

Hněv nám také pomáhá, protože s jeho pomocí si svou závislost ospravedlňujeme. Docházíme k závěru, že si zasloužíme úlevu, kterou nám naše závislost přináší. Když ze svých problémů obviňujeme druhé, odvádíme tím pozornost od sebe. Když ze své bolesti obviňujeme Boha, dočasně se tím vyhýbáme vlastnímu modlářství. Dokud se nám daří stěžovat si i na samotná nebesa, nemusíme se zabývat skutečností, že jsme si sami zvolili bohy, kteří nám skýtají okamžité, i když jen dočasné potěšení. Dokud se cítíme opuštěni, zanedbáváni a nemilováni, můžeme si hněvivě ospravedlňovat svou strategii, kdy svou závislost stavíme na místo Boha.

Ve svém hněvu vždy zapomínáme na Toho, kdo na kříži nesl naše bolesti na svém vlastním těle. Když obviňujeme ostatní, nemyslíme přitom na Kristovu bolest, bití, bičování, posměch, hřeby a slzy. Dokud za svou bolest obviňujeme Boha a lidi kolem sebe, přehlížíme Toho, kdo nesl trest za nás a kdo zvolal: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ (Mk 15,34). Tím, že za své problémy viníme nebesa i zemi a uchylujeme se pak ke svým závislostem, přehlížíme Toho, kdo řekl:

Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké. (Mt 11,28-30)

Na křižovatce

Bůh nám dává nabídku odpuštění a duchovního nasměrování a čeká na naši reakci. Bible popisuje Ježíše, který stojí u dveří a klepe:

Hle, stojím u dveří a tluču; kdo by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet a on se mnou. (Zj 3,20)

Při zaklepání začneme mít pocity paniky či hněvu. Naše první reakce je: „Už je tady! A máme tu takový nepořádek. Nemůžeme ho sem takto pustit. Co si o nás asi pomyslí?“

S takovými obavami úplně zapomínáme, že Bůh nás již dávno vidí přesně takové, jací opravdu jsme - vše, co v našem životě potřebuje úklid, každou naši závislost. Ví o nás naprosto vše, i to, že se hněváme i na něj.

A nedusíme v sobě jen obavy, ale i svůj hněv. Máme pocit, že za naši situaci může i Bůh. A proto si jej k sobě nechceme pustit. Tolikrát už nás nechal na holičkách! Vždyť tomu všemu mohl zabránit. Mohl nám zajistit mnohem lepší život. Prostě to není fér. A teď od nás něco požaduje. Podvědomě cítíme, že si žádá naše srdce. Že chce být nad námi. Pozvat jej dál nám připadá jako pozvat si dál svého nepřítele.

A klepání nepřestává. Ježíš dobře ví, jak těžké je pro nás věřit. Ale přichází k nám s nabídkou úlevy, odpuštění a spočinutí. Chce s námi zasednout k jednomu stolu a večeřet s námi. Chce s námi zasednout u prostřené tabule našeho srdce. Čeká na naše pozvání, na něco jako: „Pane, pojď dál. Ve všem tu mám hrozný nepořádek. Prosím, pojď dál a buď ke mě milosrdný.“

A když Krista do svého nepořádku konečně pozveme, ke svému překvapení zjistíme, že nás nepřišel odsoudit. Ani po nás nepožaduje, abychom se začali více snažit a dali si svůj život sami nějak do pořádku. Naopak, přichází ke dveřím našeho srdce jako milující Spasitel, klepe a čeká na naši reakci: „Ano, Pane, pojď dál. Ujmi se mého života. Odpusť mi. Změň mě.“

V tomto pozvání, na této křižovatce se nám skýtá příležitost ke změně. Příležitost objevit život skrze proces, kdy si přiznáme svou závislost a bolest a kdy přijmeme odpovědnost za škody, které jsme napáchali, a kdy začneme prosit o milosrdenství. Na této křižovatce naše srdce začne ožívat v přítomnosti Toho, který o nás ví naprosto vše, a přesto k nám chce jít a být nám Bohem a Přítelem, jehož jsme tak dlouho hledali.

Pomyšlení na Boha mnohé děsí. Proto se v další části budeme věnovat tomu, jaké změny bychom mohli ve svém životě očekávat, jestliže do světa své závislosti a hříchu pustíme Krista.

Ukazatele pokroku

1. UKAZATEL: Přiznali jsme si, že potřebujeme pomoc

Tento první krok duchovního pokroku nebyl vůbec snadný. Cesta ke svobodě a novému životu nám připadala jako cesta, na níž jsme přišli o vlastní duši (Mt 10,39). Velmi těžké už bylo jen si přiznat, že věci ve svém životě prostě nezvládáme. A naprosto šílené nám připadalo, když jsme měli svůj problém přiznat ještě někomu dalšímu. Ale začali jsme s tím. Začali jsme druhým říkat o svém zápase, odhalili jsme jim pravdu o své závislosti a začali jsme si jasně uvědomovat, jak nás tato závislost ničí. Naše závislost nás okrádala o vztahy, sebeúctu i budoucnost.

Jakmile jsme si uvědomili, že svůj život nezvládáme, byli jsme připraveni začít spoléhat na pomoc Boží a pomoc od lidí kolem sebe, abychom opět získali zdravou nezávislost a vládu nad sebou samými.

2. UKAZATEL: Zjistili jsme, že bolest není naším nepřítelem

Naučili jsme se využívat svůj smutek - postavili jsme se tváří v tvář své bolesti, v níž nám měla pomáhat naše závislost. Naše bolest se tím nezmenšila. Ale našli jsme nové způsoby, jak usilovat o odvahu, naději a dokonce i radost.

Naučili jsme se pracovat se svou bolestí tak, že nás přivedla k podobným uklidňujícím myšlenkám, jaké vyjadřuje autor Žalmu 73. I on se trápil nespravedlnostmi v životě. Nemohl pochopit, proč Bůh připouští, aby se ničemným lidem dařilo, zatímco nevinní lidé snáší utrpení. V záplavě takových bolestivých myšlenek téměř ztratil víru. Postavil se však své bolesti tváří v tvář a přivedl ji na místo uctívání. A najednou s překvapením zjistil, jak se při jeho pohledu do věčnosti změnil celý jeho náhled.

Když jsem přemýšlel, jak to pochopit, připadalo mi to obtížné. Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec. Ano, postavíš je na kluzká místa, necháš je padnout do klamu. Jaký děs vyvolají, když náhle zmizí, zahynou hrůzou... Když bylo mé srdce zahořklé, když se jitřilo mé nitro, byl jsem tupý a nechápavý, byl jsem před tebou jako hovádko. Nicméně jsem stále u tebe. Uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého úradku a pak mě přijmeš do slávy. Koho mám na nebesích? A jsem-li s tebou, nemám na zemi zalíbení. Mé tělo i mé srdce chřadne. Bůh je však navěky skálou mého srdce a mým podílem. (Ž 73,16-19, 21-26)

Jako žalmista jsme zjistili, že naše bolest nás může přivést k Bohu. Uvědomili jsme si, že naše bolest nás nemusí vést do závislosti.

3. UKAZATEL: Naučili jsme se přijímat odpovědnost za své volby

Zjistili jsme, že jakmile jsme viděli více než jen svou závislost, začali jsme si uvědomovat další skutečnosti.

Namísto abychom jen obviňovali ty, kdo nám nějak ublížili, začali jsme si všímat i svých vlastních reakcí v těchto situacích. Měli jsme oči otevřené vůči rozhodnutím, které jsme dělali i ve chvílích, kdy jsme se domnívali, že kromě své závislosti již žádnou jinou možnost nemáme. Začali jsme si všímat svých pohnutek a různých možností.

Přijali jsme odpovědnost za svůj hněv, za způsob, jakým jsme se snažili uspokojovat své touhy a dosahovat úlevy, jak jsme odmítali přiznat si svou zranitelnost, a za své odhodlání bránit se za každou cenu, i na úkor druhých.

Přijali jsme odpovědnost za to, že na místo Stvořitele jsme dali svou závislost, která nám nemohla přinést světlo a řád do našeho chaosu, ale jen prohlubovala temnotu, v níž jsme se ukrývali.

Zpočátku jsme se této odpovědnosti báli, protože jen zvětšovala náš pocit selhání a ztráty. Zjistili jsme, že jsme se proviňovali proti ostatním podobně, jako se oni proviňovali proti nám. Ale toto uvědomění bylo pro naše dobro. Když jsme si přiznali své chyby, mohli jsme nalézt pravdu, která nás osvobodila (J 8,32).

Nechali jsme se povzbudit od Jakuba k tomu, abychom pocítili svou ubohost a přiblížili se k Bohu (Jk 4,8-10). A od apoštola Pavla jsme se naučili, že zbožný zármutek "působí pokání k záchraně" (2K 7,10).

4. UKAZATEL: Uvědomili jsme si, že potřebujeme milosrdenství

Již dříve jsme zjistili, že potřebujeme pomoc. Došlo nám, že z naší závislosti nás může vyvést jedině Bůh. Ale potřebovali jsme ještě mnohem více. Potřebovali jsme milosrdenství. Uvědomili jsme si, jak mnoho jsme hřešili proti Bohu a lidem, a začalo nám být zřejmé, že potřebujeme nezaslouženou pomoc a odpuštění.

Milosrdenství nám bylo zdrojem naší nové radosti. Milosrdenství nás vedlo k vnitřní změně, k pokání, díky čemuž jsme se rádi odvrátili od své modlářské posedlosti. Měli jsme za sebou tolik životních selhání a milosrdenství nás nyní vedlo ke zcela nové, pozitivní závislosti, k závislosti na Bohu.

Dokud jsme byli v zajetí své závislosti, už jen pomyšlení na změnu nám připadalo jako myšlenka na smrt. Ale nyní nám milosrdenství začalo skýtat naději, nový život a svobodu. Milosrdenství nám dalo důvod odvrátit se od prázdných snah, jak získat úlevu a určitou moc. Milosrdenství nám dalo nový pohled na Boha. Milosrdenství se stalo silnějším než naše závislost. Postupně jsme si začali uvědomovat, že Bůh, který nám dává milosrdenství, nás nesmírně miluje.

Poprvé jsme prožili něco více než jen momentální potěšení. Nyní jsme měli důvod svou modlu zničit a přerušit s ní veškeré své svazky. Došlo k něčemu úžasnému. Došlo ke změně. Zakusili jsme radost. Zjistili jsme, že potěšení z naší závislosti naprosto nelze nijak srovnávat s Božím milosrdenstvím.

5. UKAZATEL: Uvědomili jsme si, že máme důvod být za mnoho vděční

Jakmile jsme si uvědomili, jak bohaté je Boží milosrdenství, začali jsme se těšit z hloubky Boží dobroty. Lásku jsme projevovali jen velmi chabě. Byli jsme zaslepení. Tvrdošíjně jsme si trvali na svém právu sami si nějak zajistit úlevu a sami vládnout svému životu. Když jsme byli konfrontováni lidmi, kteří nás milují, úporně jsme pravdu popírali. Bůh to vše viděl, a přesto nás miluje. Skrze Krista nám odpustil.

S vděčností v srdci jsme souhlasili se slovy Davida, který napsal: „Blahoslavený je ten, z něhož je sňato přestoupení a jehož hřích je přikryt“ (Ž 32,1).

Když jsme si uvědomili, jak vytrvale nám Bůh činí dobro, i navzdory naší nestoudné, modlářské vzpouře proti němu, cítili jsme se zahanbeni a pocítili jsme vděčnost za jeho milosrdenství a milost. Při zpětném pohledu jsme se pak divili sami sobě, jak jsme se vůbec kdy mohli stavět k Bohu zády a jít si za svým chvilkovým, sebezničujícím potěšením.

Byli jsme naprosto přemoženi Boží dobrotou, když jsme okusili, jakou spokojenost lze najít v Bohu. A proto jsme začali nacházet potěšení v tom, že jsme se vydali Bohu (Ř 12,1).

6. UKAZATEL: Zjistili jsme, že svůj život musíme odevzdat Bohu

Ve chvíli, když jsme si sáhli na samé dno, jsme se ale Bohu ještě plně nevydali. Vydali jsme se mu vlastně pod tíhou okolností. Cítili jsme se zdrceni tím, co jsme si pro svůj život sami vyvolili. Následkem našeho zotročení se pak stal náš život naprosto nesnesitelným. Nakonec jsme si museli přiznat, že jsme na dně. A pokud bychom se Bohu nevydali, byl by to náš konec. Vydali jsme se mu tedy jen proto, abychom si v té chvíli zachránili holý život.

V té chvíli jsme si ovšem neuvědomili, že tento postoj vnitřní zdrcenosti by se vlastně mohl stát naším způsobem života. Ani jsme si neuvědomili, jak dobrý by takový život mohl být. A časem jsme byli překvapeni, protože jsme začali pociťovat radost. Vydali jsme se Bohu a tím jsme do svého života začali zvát milosrdenství a pomoc toho, kdo nás stvořil tak, abychom to největší potěšení, bezpečí a naplnění nacházeli v něm.

Přestali jsme důvěřovat své závislosti a získali jsme svobodu, abychom mohli projevovat závislost na Bohu, který vždy dává mnohem více, než bere. Vzdali jsme se svých sobeckých cílů a spočinuli jsme v Bohu. Získali jsme tím čas a energii, kterou nyní můžeme používat ke službě druhým.

7. UKAZATEL: Nasadili jsme se pro to, že budeme pomáhat druhým

Když jsme byli v pasti své vlastní závislosti, podvědomě jsme opovrhovali každým skutečně hlubokým vztahem. Museli jsme toho tolik skrývat, byli jsme naprosto pohlceni snahou se chránit a úsilím získat si nějakou úlevu, že už nám nezbývala žádná energie pro nikoho dalšího, veškerou energii jsme spotřebovali jen pro sebe. Jakmile jsme však zakusili úžasnou Boží dobrotu, začali jsme nacházet potěšení v tom, když jsme druhé vedli k Bohu, ke zdroji skutečné svobody. Zjistili jsme, že svou vděčnost můžeme Bohu nejlépe projevovat tím, že si ve svém srdci začneme rozšiřovat místo pro druhé a budeme jim zrcadlit lásku, kterou jsme obdrželi. Právě o tom psal i apoštol Pavel:

Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. (2K 1,3-4)

Zjistili jsme, že právě v křesťanském sboru najdeme lidi ochotné si navzájem pomáhat jako v rodině, kde se členové snaží o své cíle společně a kde si navzájem projevují vděčnost.

Církev nově objevená

Církev se možná nebude moci zaměřit na všechny složité otázky spojené se závislostmi, ale může poskytovat povzbuzení a odpovědnost. V rámci církve se nám může dostávat povzbuzení od lidí, kterým záleží na tom, jak nám je. V rámci církve dostáváme pomoc chápat svou bolest ve světle času a věčnosti. Můžeme získat pomoc dostat se přes své zmatené myšlení tím, že budeme spoléhat na Boží slovo a na Ducha svatého. V rámci církve můžeme být voláni k odpovědnému způsobu života, abychom nežili jen pro sebe, ale také s ohledem na zájmy druhých. V rámci zdravé církve budeme opakovaně povzbuzováni k modlitbě, nasazení a bdělosti, pokud jde o Kristův návrat.

Pohled do zrcadla

Možná jsme se na těchto stránkách našli. Koho jsme zde viděli? Viděli jsme zde člověka, který je ochoten se postavit nevyhnutelným skutečnostem a životním bolestem tváří v tvář? Anebo jsme viděli člověka, který usiluje především o dosažení vlastní úlevy? Viděli jsme zde člověka zranitelného závislostí, protože odmítá věřit, že jedině Bůh může poskytovat uspokojení a bezpečí?

Každý z nás v sobě máme nějaké semínko závislosti. Všichni chceme co nejvíce zmenšit svou bolest. Všichni chceme nějak řídit svůj svět.

Proto je na místě položit si některé zásadní otázky: „Máme ve svém životě nějaké chorobné, notorické, nutkavé projevy? Máme v životě něco, čeho se nemůžeme vzdát, protože to pro nás znamená příliš mnoho?“ Je-li tomu tak, můžeme být v nebezpečí, že upadneme do nějaké zotročující, ničivé závislosti.

Pisatel listu Židům nás varuje, že všichni potřebujeme každý den povzbuzení, ‚aby nikdo z nás nebyl zatvrzen klamem hříchu‘ (Žd 3,13). Závislost získává navrch následkem sebeklamu. Sebeklamem a popíráním si v podstatě oslepujeme srdce, což vede k ničivým důsledkům. Muž, který popírá svou neovládnutou sexuální zvědavost, se pohybuje na hraně sexuální závislosti. Člověk, který není ochoten se zamyslet nad tím, proč tráví tolik hodin navíc v práci, popírá, že už je vlastně workoholikem. Žena, který si odmítá přiznat, že své momentální pocity usměrňuje alkoholem, jídlem či nakupováním, je v nebezpečí, že se nechá chytit do pasti závislosti.

Pokud se pohybujeme na hraně, je třeba se postavit pravdě tváří v tvář. V srdci pociťujeme bolest. Naše touhy jsou velmi mocné, přičemž svými strategiemi na jejich uspokojování svou bolest jen prohlubujeme. A poškozujeme nejen sami sebe, ale i lidi, kteří nám jsou nejdražší. Naše závislost je jako bůžek, který nemá nejmenší soucit s námi ani s lidmi kolem nás. Proto je na čase si vyslechnout, co nám ve svém slově říká Bůh:

Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný. (Ga 6,7-8)

Pokrok na naší cestě

Někteří očekávají, že Bůh je z jejich závislosti osvobodí okamžitě, což se ale stává jen v některých případech. Většina svádí se svou závislostí dlouhý zápas. Ale Bůh nás neopustí, ani pokud jsme neúspěšní. Nic se nedá srovnat s pocitem, že je nám odpuštěno, a s tím, že postupně opouštíme své zaměření na sebe sama a začínám projevovat druhým skutečnou lásku.

Nikdo z nás nebude v tomto životě nikdy úplně svobodný tak, aby nemusel svádět žádnou bitvu s hříchem. Bez ohledu na náš pokrok v nás budou i nadále žádosti, které jdou proti Boží milosti. Ale Bůh nás může uschopnit k lepšímu způsobu života. Může nám pomoci, abychom usilovali o ducha svobody, aby pro nás byly důležitější zájmy druhých než naše okamžité potěšení. Bůh nás může uschopnit, abychom v něm nacházeli zdroj důvěry a života, který nás povede k tomu, že budeme chtít Boha vděčně uctívat. Když přestaneme spoléhat na sebe a na svou závislost, Bůh může naše srdce vrchovatě naplnit svou úžasnou milostí.

Poznámka

Tato publikace je výňatkem z knihy Eternity: Reclaiming A Passion For What Endures od Joea Stowella, kterou vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, jež patří k RBC Ministries. Joe Stowell působil 18 let jako prezident Moody Bible Institute. Nyní je prezidentem Cornerstone University v Grand Rapids v Michiganu, USA. S RBC Ministries spolupracuje na produkci publikací, rozhlasových a televizních pořadů.

Další materiály Joea Stowella, například Denní ztišení Daily Strength jsou k dispozici na webu www.getmorestrength.org.


O publikaci

Název: Když s tím nejde přestat: Jak překonat závislost.

Původně: When We Just Can’t Stop: Overcoming Addiction. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.