Proč je život tak nespravedlivý?

Proč je život tak nespravedlivý?

Ke stažení:

    Proč je život tak plný rozporů? Proč je zde tolik bolesti a nespravedlnosti? Proč se špatnými lidem daří tak dobře, ale zbožným nikoli?
    Overwhelming stresses in life can sometimes lead you to the point of walking away from your faith, especially when it appears that those who don’t trust God are prospering. In this study, author Bill Crowder shares insights from Psalm 73 to help those whoa are struggling with the unfairness of life. Discover how you can restore your confidence in God when you focus on His goodness rather than your circumstances.

    Proč je život tak nespravedlivý? (Žalm 73)

    OBSAH:

    Těžké otázky

    • Proč si Bůh svá pravidla nevynucuje?
    • Proč je život tak plný rozporů?
    • Bolest
    • Zoufalství
    • Nespravedlnost
    • Největší špatnost
    • Asafův závěr

    Asafova reakce na bezpráví

    • Asafovy obavy
    • Asafův smysl pro odpovědnost
    • Asafova vnitřní bolest

    Kde Asaf nachází odpovědi?

    • Potřebujeme svatyni
    • Asafova svatyně
    • Konec rebela
    • Počátek moudrosti
    • Boží soběstačnost

    Jaké ponaučení Asaf získal ze svých strastí?

    • 1. ZÁSADA: Bůh je důležitější než cokoli jiného v našem životě.
    • 2. ZÁSADA: Bůh je celou naší silou.
    • 3. ZÁSADA: Boží spravedlnost bude jako jeho milosrdenství.
    • 4. ZÁSADA: Bůh je blízko těm, kteří chtějí být blízko Bohu.

    Otázka věčnosti


    Pokud máme špatný den, možná budeme souhlasit s cynickým tvrzením, že „každý dobrý skutek se nám jednou pěkně vymstí“. Můžeme pociťovat hořkost nad nespravedlností a nerovností, kterou vidíme kolem sebe.

    Kde je spravedlnost? Jak věřit v Boha, když se lépe daří spíše těm, kteří ve svém životě na Boha žádné ohledy neberou?

    Bill Crowder, člen RBC, nás na následujících stránkách provede životními úskalími člověka, který při uvažování o všem možném bezpráví téměř ztratil svou víru.

    Martin R. De Haan II

    Těžké otázky

    Denně se z novin a televizních zpráv dozvídáme o lidech, kteří procházejí těžkostmi a útrapami, přičemž na své otázky nenacházejí žádné dobré odpovědi.

    • Matka pláče u vchodu do soudní síně, kde byl vrah její dcery právě zproštěn obvinění na základě malé právní kličky. „Copak už nikde není žádná spravedlnost?“ ptá se sama sebe zdrcená matka.
    • Otec se tvrdou a poctivou prací snaží uživit svou rodinu, ale přitom mu přicházejí na mysl lidé, kteří bohatnou na základě různých podvodů a machinací: „K čemu to vůbec je snažit se jednat správně?“
    • Sanitka přiváží do nemocnice malé dítě - nevinnou oběť teroristického útoku. Rodiče si zakrývají obličej v pláči: „Proč i malé děti? Jak je něco takového vůbec možné?“
    • Mladá vdova postává se skloněnou hlavou u čerstvého hrobu: „Kde je nějaká spravedlnost? Jak to, že při autonehodě nezemřel ten opilý řidič, ale můj naprosto nevinný manžel?“

    Kde najdeme odpovědi na otázky ohledně nespravedlnosti, kterou kolem sebe vidíme?

    Výše je jen několik příkladů otázek, které nedávají řadě lidí pokoj. Co máme říci těm, kteří snášejí utrpení? Jak máme odpovědět sami sobě? Kde najdeme odpovědi, díky nimž se obnoví naše důvěra nejen v samotný život, ale i v Boha?

    Věřící muž plný smutku

    Časem jsem si uvědomil, že v bolesti je nejlépe si vzít do ruky Bibli. Přibližně uprostřed, v knize Žalmů, nacházíme slova, která jsou otevřená, upřímná a povzbuzující.

    Žalmy nám jsou pomocí například v tom, že nám ukazují, jak můžeme vyjadřovat svůj hněv, strach, bolest, nedůvěru a řadu dalších pocitů, s nimiž se musíme potýkat, když například čelíme bezpráví.

    Mezi pisatele žalmů patří i muž jménem Asaf, který napsal Žalm 73, v němž píše o svém vlastním zklamání a krizi své víry. Neuvádí sice podrobnosti ze svého života (díky čemuž bychom se mohli s jeho bolestí možná lépe ztotožnit), ale dává nám nahlédnout do svých myšlenek a pocitů - a rozhodně to není žádný příjemný pohled.

    Proč je život tak nespravedlivý?

    U Žalmu 73 nás jistě zaujme Asafova otevřenost, když vyjadřuje své hluboké rozčarování nad stavem věcí kolem sebe, které si předtím obával přiznat. Bál se přiznat si, že se cítil podveden nejen životem, ale i samotným Bohem.

    Pohled na své utrpení má však zastřen následkem svého rozčarování a vnitřního zmatku. Vlastně zde říká: „Proč se něco takového děje právě mně? Vždyť jsem v Boha věřil stejně jako lidé přede mnou. A snažil jsem se být vůči Bohu věrný, snažil jsem se žít ve věrnosti. A přesto se potýkám se soužením, zatímco bezzásadovým lidem se daří tak dobře. To prostě není spravedlivé!

    Proč si Bůh svá pravidla nevynucuje?

    Asaf považoval stav věcí kolem sebe za velmi nespravedlivý mimo jiné i proto, že Židé tehdy na život nahlíželi skrz „zákon spravedlivé odplaty“. Lidem mělo být odplaceno podle toho, zda činili dobro či zlo.

    Tato starozákonní zásada nachází v Novém zákoně obdobu v následujícím pravidle: „Co člověk zasévá, to také sklidí.“ (Ga 6,7-8)

    Nemylte se, Bohu se nikdo nebude vysmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. Kdo zasévá pro své tělo, z těla sklidí zkázu; kdo zasévá pro Ducha, z Ducha sklidí život věčný.

    V Asafově době tedy Židé považovali „zákon spravedlivé odplaty“ za danou skutečnost. Kvůli svému omezenému porozumění ohledně toho, co se s člověkem děje po smrti, očekávali starověcí Izraelité spravedlnost již v tomto životě.

    Ve Starém zákoně někdy tuto zásadu vidíme vyjádřenu jako teologickou skutečnost nebo jako slova naděje určená trpícím lidem (jako například v Žalmu 34 a 37). Nicméně skrze tuto zásadu nahlíželi tehdy lidé na život.

    Pokud se ze stejného pohledu díváme i na starozákonní knihu Jób, je pak mnohem snadnější jí porozumět. Jóbovi přátelé zastávali názor, že lidé musí trpět podle svých provinění, a proto Jóba obviňovali, že se snaží zakrýt své hříchy, jejichž následkem ale vlastně má takto trpět. Pochopitelně se mýlili. Předpokládali totiž, že jediným vysvětlením pro současné životní okolnosti je skutečnost, že Bůh okamžitě vykonává své spravedlivé soudy.

    Díky tomuto vysvětlení můžeme začít lépe chápat problém, který je v pozadí Žalmu 73: Co se děje, když se špatným lidem vede dobře, zatímco dobrým lidem se vede špatně?

    Proč je život tak plný rozporů?

    Asafovi při psaní Žalmu 73 patrně nešlo o teologický rozbor či analýzu lidských problémů. Procházel soužením. Jeho slova a emoce jsou plná bolesti. Skrývají se pod nimi bolestivé, nevyslovené otázky.

    Není těžké pochopit, proč se Asaf asi tak trápil. Vždyť jeho zkušenost se od té naší nijak zvlášť neliší. Mluví zde vlastně i za nás. Asaf věřil v Boha, dobro a spravedlnost, přičemž kolem sebe viděl spíše bezpráví. Jeho vírou to otřáslo. Proto potřeboval odpovědi na své otázky. Namísto teologických teorií prožíval osobní bolest a rozčarování.

    Co bylo příčinou Asafových pocitů marnosti?

    Mezi mé oblíbené citáty patří i následující: „Život je třeba žít s pohledem upřeným vpřed - ale chápat jej můžeme jedině při pohledu vzad.“ Jinými slovy, někdy události ve svém životě pochopíme až při zpětném pohledu.

    Při zpětném pohledu například sám nyní lépe chápu, jak jsem byl díky různým skutečnostem během svého vysokoškolského studia připravován na následujících dvacet let, které jsem strávil ve službě duchovního. A když se dívám zpět na radostné i bolestné stránky své služby, až nyní si lépe uvědomuji, jak Bůh kladl základy k mé dnešní práci. Ano, život lépe chápeme až při zpětném pohledu.

    Bolest

    I Asaf, pisatel Žalmu 73, se musel na svůj život dívat ze zpětného pohledu. Musel si uvědomit své zoufalství, pochybnosti a osobní bolest. Připomínal si chvíle, kdy stál v úžasu nad Boží dobrotou a spravedlností. To vše mu dávalo smysl jen při zpětném pohledu. Povšimněme si, co Asaf uvádí v úvodu svého žalmu:

    Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k lidem čistého srdce! (v. 1)

    Připomeňme si, že Asaf se ve svém žalmu trápí nad tím, že spravedliví lidé („lidé čistého srdce“) patrně ve svém životě nezakoušejí požehnání. Na první verš existuje několik náhledů. Někteří jej považují za Asafovo „vyznání víry“ - v němž uvádí, čemu skutečně ve svém životě věřil. Dostal se ale do vnitřního rozporu, protože kolem sebe často viděl pravý opak.

    Jiní pokládají první verš za počátek Asafových myšlenek, které se postupně mění. Asaf začíná s vírou, pokračuje zoufalstvím a následně se dostává téměř do bodu, kdy chce svou víru opustit. A pocity zoufalství a ztráty jsou v tomto Asafově žalmu zcela jistě patrné.

    Asaf také mohl svou zkušenost popisovat ze zpětného pohledu, takže hloubku svých pocitů pak mohl popsat mnohem přesněji.

    Asaf tedy sváděl velkou bitvu ve svém nitru, ve svém srdci. Jednalo se o to, zda bude i nadále důvěřovat Bohu. V Žalmu 73 nám Asaf dává nahlédnout do své duše, do hlubin svého nitra.

    Zoufalství

    Asaf nám postupně odhaluje své srdce. Popisuje nám své pocity, když ho přemáhalo zoufalství:

    Ale já... mé nohy málem uklouzly, mé kroky téměř klopýtly. (v. 2)

    Všimněme si, jak přesný je tento popis. V dané situaci připadaly Asafovi jeho stížnosti zcela na místě, naprosto oprávněné. Ale nyní si uvědomoval, že byl vlastně vystaven pokušení, aby svou víru opustil, aby se jí vzdal.

    Nyní byl schopen o svých myšlenkách pojednávat nejen otevřeně, ale také s větší objektivitou:

    Neboť jsem záviděl namyšleným, když jsem viděl, jak se daří ničemům. (v 3)

    Asafova otevřenost nás nemůže ponechat chladnými. Osobně si kladu otázku, zda bych dokázal o svých vlastních selháních mluvit s takovou upřímností, zda bych o nich uměl mluvit tak otevřeně. Asafova otevřenost je pro nás výzvou, abychom byli autentičtí a také upřímní vůči sobě samým - a pochopitelně i vůči Bohu.

    K čemu se tedy Asaf doznává? Ke skutečnostem, které často cítíme, ale málokdy si je přiznáme: Někdy máme sklon závidět bohatství těm, kteří Boha ignorují. Asaf zastával názor, že když bude věřit v Boha, nakonec se musí vše v jeho životě obrátit k dobrému. Ale taková chvíle může být velmi vzdálená, když jsme uprostřed utrpení a musíme přihlížet tomu, jak se některým bezcharakterním jedincům vede velmi dobře.

    Nespravedlnost

    Asaf se trápil nad nespravedlností, kterou viděl všude kolem sebe. Lidem, kteří Boha opomíjeli, se vedlo dobře, zatímco věřící lidé museli snášet utrpení. Podobně je tomu ale i dnes. Když jsem byl před několika lety v Moskvě, moji ruští přátelé mi uváděli, že chudoba je zde taková, že někteří učitelé dostávají místo platu vodku (kterou pak dále vyměňují za potřebné zboží) a že zde místní vyhlášený chirurg pěstuje na zahrádce zeleninu, aby vůbec uživil svou rodinu. Naproti tomu zde mezi bohatými občany byl i majitel autosalonu Mercedes, takže zde jistě musel být i dostatek movitých zákazníků, kteří si tyto luxusní vozy pořídí. Jestliže učitelé a lékaři žijí v chudobě, musel jsem si lámat hlavu nad tím, kde kupující luxusních vozů na ně berou své peníze.

    Asaf si byl také dobře vědom veškeré zjevné nespravedlnosti. A pohled na to vše mu působil velkou bolest. Dále popisuje lidi, kterým se i v jejich špatnosti vede velmi dobře:

    Smrt je do okovů ještě nesevřela, jejich tělo kypí, nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé. Jejich náhrdelníkem je zpupnost, násilnictví šatem, do něhož se halí. Jejich oko vystupuje z tuku, provaluje se smýšlení srdce. Vysmívají se a mluví zlomyslně, povýšenou řečí utiskují druhé. Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. (Žalm 73,4-9 ČEP)

    Velmi výstižný popis! Podívejme se na jednotlivé části tohoto popisu nyní blíže:

    Smrt je do okovů ještě nesevřela (v. 4). Užívají si života. Některé překlady ve druhé části tohoto verše uvádějí, „jejich tělo je tučné“, což v té době bylo považováno za jasnou známku bohatství, protože mnozí lidé jen bojovali o holé přežití.

    Nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé (v. 5). Běžné životní potíže se jim vyhýbají, nemají problémy jako jiní lidé.

    Jejich náhrdelníkem je zpupnost (pýcha), násilnictví šatem, do něhož se halí (v. 6). Asaf zastával názor, že lidé, kteří odmítají Boha, za to budou trpět. Ale ze svého pozorování si musel bolestně uvědomit, že těmto zpupným násilníkům se dařilo na výsost dobře.

    Žijí si v nepředstavitelné hojnosti (v 7). Asaf uvádí, že se mají tak dobře, že „jejich oko vystupuje z tuku“.

    Vystupují zlomyslně, povýšenecky, pyšně a arogantně (v. 8-9). Komu se vysmívají? Nejen těm, kdo si charakteru cení více než bohatství, ale také samotnému Bohu.

    Největší špatnost

    Asafa nepochybně nejvíce trápil vzpurný postoj těchto lidí vůči Bohu. Svým jednáním se totiž Bohu vysmívali. Povšimněme si, k jakému závěru sami došli.

    Říkají: Což se to Bůh dozví? Což to Nejvyšší pozná? (v. 11)

    Biblický komentátor Allen Ross k tomu píše: „Ohledně zítřka si nedělají žádné starosti. Užívají si právě teď s přesvědčením, že to tak bude navždy.“ Proč? Jsou přesvědčeni, že běžné životní potíže se jich nedotknou (v. 4-6) a že jejich postoje, hřích a výsměch nebudou vadit ani Bohu.

    Asafův závěr

    Asaf se dívá na bohatství a bezstarostný život těchto sebestředných lidí a dochází k následujícímu závěru: Při vší špatnosti se těmto lidem stále daří velmi, velmi dobře:

    Hle, takoví jsou ničemové. Pořád bezstarostně rozmnožují majetek. (v. 12)

    Není divu, že Asaf z toho byl tak znechucen! Ničemům se vedlo dobře a nezakoušeli problémy běžných lidí. Svým způsobem života se vysmívali Bohu a ještě jim to procházelo.

    Kvůli této zjevné nespravedlnosti Asaf ve třetím verši říká: „Začal jsem totiž závidět pyšným vida blahobyt ničemných.“ (B21) Není těžké si představit, že bychom v podobné situaci patrně také došli k závěru, že „to prostě není fér!“

    Asaf byl tedy znechucen nespravedlností kolem sebe. Ale to byl jen začátek. Větším problémem bylo, jak na tyto projevy nespravedlnosti reagoval.

    Asafova reakce na bezpráví

    Asaf si ve svém žalmu vlastně klade otázku, zda život vůbec za stojí za to. Záleží nějak na tom, že se člověk snaží líbit Bohu? Všimněme si, jak otevřeně Asaf ve 13. verši vyjadřuje své emoce:

    Zbytečně jsem udržoval své srdce v čistotě a umýval dlaně v nevinnosti!

    To je velmi silné vyjádření! Výraz „zbytečně“ nám připomíná Šalomounův popis v knize Kazatel, kde se často opakuje vyjádření „marnost, vše je marnost“. Asaf se tedy ve 13. verši ptá, jakou hodnotu má, když se člověk snaží líbit Bohu. Má to vůbec cenu?

    A k čemu to u Asafa vedlo? Měl chuť vše vzdát, všeho nechat, někam utéci. Možná si kladl následující otázky, které mohou napadat i nás:

    • Co z toho budu mít?
    • Proč se vlastně snažit?
    • K čemu mi to bude dobré?

    Z Asafova vyjádření ve 13. verši čiší roztrpčenost a hněv. A někdy nám mohou skutečnosti připadat tak, že Bůh není nade vším, takže bychom pod tíhou svých pochybností nejraději vše vzdali.

    Podobné je i Šalomounovo svědectví v knize Kazatel. Své pátrání po naplněném životě uzavírá slovy: „Tu jsem začal nenávidět život... Je to všechno totiž jen marnost a honba za větrem.“ (Kaz 2,17)

    Asaf natolik ztratil veškeré své iluze o životě, až měl pocit, že snažit se o spravedlnost ani nemá cenu. Co by z toho vlastně měl mít? Jen samé trápení a těžkosti.

    Denně dostávám rány - a po ránu pokárání. (Ža 73,14)

    Možná je nám takové vyjádření blízké: „Nemá to smysl. K ničemu to nevede. Tak proč se takhle trápit?“

    Asafovy obavy

    Povšimněme si, jak Asaf reaguje dále:

    Kdybych řekl: Budu mluvit jako oni, byl bych nevěrný pokolení tvých synů. (Ža 73,15)

    Chtěl vyjádřit svůj nesouhlas s Božím jednáním (viz v. 13-14), ale raději se drží zpátky. Jeho víra v Boha a naděje jsou v krizi. Ale jak o své nebezpečné pozici přemítá, začíná mu cosi pomalu docházet.

    Asaf musel nést břemeno odpovědnosti jako předák svého lidu. Byl mezi Davidovými předními hudebníky a vystupoval coby prorok (1Pa 16,5; 25,2; 2Pa 29,30). Svým duchovním vlivem působil na druhé. Dnes by byl ve sboru například vedoucím chval. A tento muž, který měl druhé vést při uctívání Boha, začal pochybovat o Boží dobrotě.

    Dopad odpovědného postavení je dobře vidět ve filmu Čtyři pírka. Film je zasazen do konce devatenáctého století - do doby, kdy slunce nikdy nezapadá nad Britským impériem. Harry Fevarsham slouží v britské armádě, což je považováno za největší poctu, jíž se může mladému Britovi dostat.

    Jeho jednotka dostane rozkaz potlačit povstání v Sudánu, z čehož je Harry zděšen. Pomyšlení na boje a hrůzy války v něm vyvolává ochromující strach. Harry se tohoto pověření vzdává. Dopady jsou pro něj naprosto zdrcující. Vojáci v jeho jednotce se jej zříkají. Posílají mu bílé pírko, které se považuje za symbol zbabělosti a zneuctění. Zříká se jej jeho snoubenka, která si toužila vzít hrdinu. A k Harrymu se vůbec nechce znát jeho vlastní otec, vysloužilý voják. Tato jediná volba má tedy dalekosáhlý, destruktivní dopad na všechny vztahy v životě mladého Harryho.

    Asaf se také potýká s myšlenkou všeho nechat, všechno vzdát. Ale následně si uvědomuje, jaký negativní dopad by tato volba mohla mít na lidi kolem něj.

    Každá krátkozrakost a duchovní selhání představují určité nebezpečí. Ale možný škodlivý dopad se ještě zvyšuje, pokud dotyčný člověk má ve svém okolí značný vliv.

    Asafův smysl pro odpovědnost

    Asaf si potřebuje nějak vylít svůj hněv na nespravedlnost kolem sebe, ale i na Boha, který ji dovoluje. Náhle se však zastaví. Odolá pokušení jen tak ze sebe vylít vše, co má na srdci, protože by tím mohl ublížit lidem kolem sebe, za něž nese odpovědnost. Podívejme se znovu do 15. verše a všimněme si, co mu dělá starosti:

    Kdybych řekl: „Budu mluvit jako oni“, věrolomně bych opustil pokolení tvých synů. (ČEP)

    Asaf proto odolá pokušení vylít ze sebe své obavy a pochybnosti, protože nechce ublížit lidem kolem sebe. Jedná se o zásadní zlom v jeho uvažování, protože zde nad jeho pochybnostmi a obavami získává navrch skutečná moudrost.

    Je to dobrou připomínkou i pro nás, abychom postupovali stejně obezřetně. Komu předkládáme své obavy, pochybnosti, komu říkáme o své vnitřní krizi? Je zde velké nebezpečí, že bezmyšlenkovitě způsobíme velkou újmu někomu, kdo je ve víře třeba teprve nový. Máme vůči sobě velkou odpovědnost, díky níž máme pádné důvody projevovat sebeovládání a vyjadřovat se v přítomnosti druhých zdrženlivě, i když uvnitř možná bojujeme s hněvem, obavami a pochybnostmi.

    Asafova vnitřní bolest

    Asafovi se nedaří uvést svou víru do souladu se svými pochybnostmi, jimiž ale zároveň nechce uškodit druhým, takže jim je nechce sdělovat. Co tedy udělá? Zvolí si jinou možnost:

    Když jsem přemýšlel, jak to pochopit, připadalo mi to obtížné. (v 16)

    Asaf se rozhodne snášet svou vnitřní bolest. Zažívá jakousi vnitřní agónii. Potýká se s nespravedlností v životě, svou křehkou vírou a udiveně se ptá:

    • Kdy dostanu na své otázky odpověď?
    • Kdy dosáhnu úlevy od tohoto trápení?
    • Kdy to vše začne dávat nějaký smysl?

    Kde Asaf nachází odpovědi?

    Na některé své otázky nenajdeme odpověď, dokud nás nezasáhne Boží přítomnost. A právě tak tomu bylo v případě Asafa.

    Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec. (v. 17)

    Potřebujeme svatyni

    Quasimodo, hrbáč z Notre Dame, se ve chvíli nejvyšší úzkosti chtěl skrýt ve svatyni, kterou vnímal jako nejlepší útočiště. Pro Asafa byla svatyně místem, kde získá kýžené odpovědi.

    Výraz svatyně je ve Starém zákoně používán poměrně často. Někdy je používán pro svatostánek, pro stan setkávání, který byl místem uctívání Izraele před vybudováním chrámu v Jeruzalémě (Ex 25,8; 36,1.6). Jindy se vztahuje na samotný chrám (1Kr 6).

    Výrazem svatyně někdy není označováno žádné konkrétní místo, ale Boží přítomnost (Iz 8,14). Právě po takové Boží přítomnosti toužil David v Žalmu 23, kdy píše, že Hospodin, jeho Pastýř, jej vodí „ke klidným vodám“ (v. 2), kde obnovuje jeho duši. Sám Ježíš Kristus se často uchyloval do ústraní, kde byl bez svých učedníků a bez davu lidí, aby v tichosti strávil čas se svým Otcem.

    Výraz svatyně v nás vyvolává pocit místa vyhrazeného k ochraně, spočinutí a obnově. Takové místo potřebuje každý z nás - potřebujeme duchovní útočiště, kde naše srdce najde spočinutí a klid a kde znovu získáme sílu ke svému každodennímu zápolení.

    Asafova svatyně

    Asaf takové útočiště nalezl. V 17. verši uvádí: „Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec.“ V Boží přítomnosti bylo najednou vše jiné, i když samotné okolnosti se nezměnily. Změnil se Asafův náhled.

    Do té doby na Asafa těžce doléhala nespravedlnost, kterou kolem sebe viděl. Ale v Boží svatyni si najednou uvědomil, jak bude s tímto nespravedlivým jednáním zúčtováno ve dni Božího soudu.

    Biblický komentátor Roy Clements vysvětluje, proč byl Asaf tak dlouho krátkozraký a proč se tolik zaměřoval na sebe, dokud se nedostal do Boží svatyně:

    Při uctívání se dostává do samotného středu našeho života Bůh. Je to zcela zásadní, protože věci můžeme vidět ve skutečném světle jen tehdy, když je v samotném středu našeho pohledu Bůh.

    Podle Dereka Kidnera v díle Tyndale Old Testament Commentaries přišlo řešení s tím, když se Asaf obrátil k samotnému Bohu - a to „nikoli jako k předmětu spekulací, ale s cílem Boha uctívat“.

    Jaké ponaučení Asaf získal, když na místě uctívání zažil Boží přítomnost?

    Konec rebela

    Až když jsem vstoupil do Božích svatyní, pochopil jsem jejich konec. Ano, postavíš je na kluzká místa, necháš je padnout do klamu. Jaký děs vyvolají, když náhle zmizí, zahynou hrůzou. Panovníku, až se vzbudíš, pohrdneš jejich přeludem jako snem po procitnutí. (Ža 73,17-20)

    Asaf byl zpočátku zaměřen na ty, jimž záviděl. Ve verších 2-3 jim závidí jejich bohatství natolik, že je mu to téměř kamenem klopýtání. Bylo to tak, když se na ně díval z pohledu horizontálního. Ve svatyni ale Asaf získává náhled vertikální, takže vše vidí zcela jinak - z Božího hlediska. A začíná chápat, že ničemné nakonec nečeká nic dobrého.

    Ničemní nemají bezpečnou budoucnost (v. 18). Ze světského pohledu byli tito lidé v naprostém bezpečí. Byli „neprůstřelní“, potíže se jich netýkaly. Ale z Božího hlediska byli na „kluzké“ půdě, takže je čekala jistá zkáza. Jakmile si Asaf uvědomil, v jakém postavení budou ve dni soudu, přestal jim závidět.

    Ničemní budou zastiženi nepřipraveni (v. 19). Nejen že je čeká soud, ale ani jej nebudou očekávat. Jako lidé ve dnech Noemových, kteří odmítali jeho varování, až na ně přišel soud, bude pozdě i pro tyto lidi, aby mohli na poslední chvíli ještě cokoli udělat.

    Ničemní jsou bez jakékoli naděje (v. 20). Až Bůh zasáhne, nebude možné jeho soudu nijak uniknout.

    Podle Boží moudrosti a Božího načasování nakonec dojde na „zásadu spravedlivé odplaty“, ve kterou Asaf věřil (viz začátek rozboru). Ale toto načasování je skutečně jen a jen na Bohu.

    Asaf společně s dalšími lidmi své doby chápal zásadu spravedlivé odplaty. Mýlil se ale v načasování, protože chtěl Boží spravedlnost vidět již v době, která se vyznačuje hlavně Boží trpělivostí a milosrdenstvím. Teprve v Boží svatyni si jasně uvědomil, že soud sebestředných bezvěrců je stejně nevyhnutelný jako naplnění Božích zaslíbení vůči těm, kteří víru v Boha projevují. Ale nestane se to ihned. Správné načasování je totiž v Boží moci.

    Díky novému náhledu se změnil i Asafův postoj. Nicméně neměl žádný důvod radovat se ze soudu, který má nastat.

    Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, cožpak si přeji smrt ničemy? Vždyť jestliže se ničema odvrátí od své cesty, zůstane naživu. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest. Proč byste měli zemřít, dome izraelský? (Ez 33,11).

    Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

    Nadcházející soud bezvěrců vedl Asafa k vystřízlivění a jeho hněv se utišil. Místo aby poukazoval na ty, jimž se nějak dařilo unikat před Boží spravedlností, začal se dívat sám na sebe.

    Počátek moudrosti

    Když bylo mé srdce zahořklé, když se jitřilo mé nitro, byl jsem tupý a nechápavý, byl jsem před tebou jako hovádko. (v. 21-22)

    Asaf na místě uctívání zjistil, že ve skutečnosti nejde o ničemné lidi a že si ani nemůže stěžovat na Boha. Uvědomil si totiž, že ve skutečnosti měl velký problém sám se sebou. Neustále se zaměřoval na nespravedlivé stránky života, a nikoli na Toho, který nakonec se všemi záležitostmi zúčtuje naprosto dokonale a spravedlivě.

    Asaf dovolil, aby mu tento vnitřní konflikt vzal pokoj, a proto nezažíval vnitřní klid, který má člověku víra přinášet.

    Ve verších 21-22 můžeme pozorovat Asafův duchovní návrat. Povšimněme si jednotlivých kroků:

    • Asaf ve 2. verši téměř sám klopýtl.
    • Podle 15. verše začal téměř mluvit stejně jako ničemní kolem něj.
    • Ve verších 21-22 si Asaf jasně uvědomil, že jeho postoj a jednání je urážkou dokonale spravedlivého Boha.

    Povšimněme si, s jak zemitou upřímností a otevřeností Asaf popisuje své pocity. Neříká, že je „nahněván“ či „rozčilen“, ale uvádí:

    „Mé srdce bylo zahořklé.“ Jednou z nejtěžších skutečností je patrně přiznat si svůj hořký postoj vůči lidem kolem sebe.

    Asaf však měl hořký postoj vůči samotnému Bohu. A této zahořklosti nyní hluboce lituje.

    „Mé nitro se jitřilo.“ Překlad Bible 21 uvádí: „V útrobách... mě bolest bodala.“ Asaf si uvědomoval svou hlodavou vnitřní bolest, tu nejhorší bolest, protože jejím zdrojem byl on sám.

    Bolest, kterou si sami způsobujeme, je totiž často výrazně horší, než cokoli nám může způsobit někdo jiný. Obzvláště to platí, když se poddáme sklíčenosti a sebelítosti, když začneme zpochybňovat Boží dobrotu, charakter a věrnost.

    „Byl jsem tupý a nechápavý.“ Komentátor James M. Boyce napsal:

    Asaf viděl, že ve svém zpochybňování Božího způsobu jednání nepostupuje s moudrostí, ale že je „tupý a nechápavý“.

    Musíme mít vždy na mysli, že Bůh sám říká: „Moje myšlení nejsou myšlení vaše, ani vaše cesty nejsou cesty mé.“ (Iz 55,8) Jestliže zpochybňujeme či kritizujeme Boží moudrost či posuzujeme Boží jednání, pokoušíme se o něco, k čemu vůbec nejsme vybaveni. Boží moudrost je dokonalá a věčná. Bůh se nedopouští chyb.

    Jestliže jsme v pokušení zpochybňovat nějaké Boží jednání, je vždy dobré si připomenout, že Božímu dílu v přítomnosti můžeme naprosto důvěřovat, protože jedině Bůh má dokonalé poznání o budoucnosti.

    „Byl jsem před tebou jako hovádko.“ Asaf v tomto verši používá výraz hovádko v obrazném slova smyslu. Jeho vyjádření nám připomíná slova, která napsal prorok Daniel o věhlasném babylonském králi Nebúkadnesarovi.

    Když král Nebúkadnesar jednou oslavoval svou moudrost a slávu, Bůh jej pokořil tím, že se sedm let živil [u1]jen trávou jako divoké zvíře. Když Bůh milostivě navrátil tomuto králi jeho postavení, Nebúkadnesar pronesl následující slova:

    Po uplynutí té doby jsem já, Nebúkadnesar, pozdvihl své oči k nebesům a mé poznání se mi navrátilo. Nejvyššímu jsem dobrořečil a věčně živého chválil a oslavoval, neboť jeho vláda je vláda věčná a jeho království trvá z pokolení na pokolení. 32 Všichni obyvatelé země se počítají za nic, vždyť jak se mu zlíbí, nakládá s vojskem nebeským i s obyvateli země. Není, kdo by mu mohl dát přes ruku a říci mu: Cos to provedl? (Da 4,31-32)

    Nikdo z nás nemá schopnost chápat Boží cesty. Když se tedy Asaf ocitl v Boží přítomnosti, uvědomil si, že není schopen Boží jednání jakkoli posuzovat.

    Boží soběstačnost

    Nicméně jsem stále u tebe. Uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého úradku a pak mě přijmeš do slávy. (v. 23-24)

    Když se Asaf setkal ve svatyni s Boží přítomností, naplnila jej vděčnost a důvěra v Boha. S obnoveným nadšením nyní prohlašuje:

    Bůh bude stále s námi. Asaf si v temné chvíli svého života uvědomil, že není sám. Ze svatyně vycházel s důvěrou, že Bůh nás nikdy neopustí. Dostalo se mu téhož ujištění, jaké dal později Kristus svým následovníkům, když řekl: „Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20)

    Bůh nám bude oporou. Asaf se mohl spolehnout nejen na Boží přítomnost, ale také měl naprostou důvěru, že Bůh sám mu bude posilou. Tato pravda mu pak byla velkou útěchou. Apoštol Pavel později vyjádřil tutéž myšlenku následovně: „Ne sami ze sebe se pokládáme za způsobilé, jako bychom měli něco sami ze sebe, ale naše způsobilost je z Boha.“ (2K 3,5)

    Bůh nám bude poskytovat své vedení. Asaf se mohl spolehnout nejen na Boží přítomnost a skutečnost, že Bůh sám mu bude posilou, ale také mohl počítat s vedením od Ducha svatého a z Božího slova.

    Bůh nás přijme do své slávy. Patrně nejúžasnějším Asafovým objevem byla skutečnost, že Boží přítomnost, moc a moudrost nikdy neskončí. Asaf si uvědomil, že Bůh nakonec splní své zaslíbení a že bude s Bohem už navždy.

    To jsou přece úžasné skutečnosti pro všechny, kteří žijí v tomto padlém světě! Je tedy možné říci, že Bůh na nás zapomněl a opustil nás? Zcela jistě nikoli! Naopak, s jistotou vidíme, že Bůh nás nikdy neopustí a nikdy nás nezanechá (Dt 31,6.8; Žd 13,5).

    V Moskvě mám přítelkyni Tamaru Platovovou. Každý den musí projevovat důvěru v Boha. Křesťankou se stala ještě během komunismu, kdy zažívala těžkosti a pronásledování kvůli své víře. Dopustila se „zločinu“ tím, že následovala Krista, a proto měla jen velmi omezené možnosti ke vzdělávání i zaměstnání. A velmi omezená byla i její křesťanská služba.

    Po pádu totalitního režimu po roce 1990 přišla naděje, že v Rusku zavládne demokracie a bude zde svoboda obchodu. Ale ekonomické podmínky lidí jako Tamara jsou dnes ve skutečnosti horší než dříve. Tamaře je přes 60 let a musí pracovat až 80 hodin týdně, aby si zajistila přežití.

    A přesto od ní neuslyšíte stížnosti na to, jak je život těžký, ani pochybnosti o Boží dobrotě. Ve svém životě dává slovem i skutkem trvale najevo svou důvěru v Boha, který jí svou přítomností dává životní naději a radost. Tamara svým životem dává najevo víru v zaslíbení, které žalmista popisuje díky svému zážitku ve svatyni:

    I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím, neboť ty se mnou jsi: tvůj prut a tvá hůl mě konejší. (Ža 23,4 B21)

    Jaké ponaučení Asaf získal ze svých strastí?

    V závěrečných verších Žalmu 73 Asaf uvádí, čemu se ze svých strastí naučil. Při zkoumání veršů 25-28 se zaměříme na čtyři praktické zásady, které lze uplatnit za jakýchkoli okolností.

    1. ZÁSADA: Bůh je důležitější než cokoli jiného v našem životě.

    Koho mám na nebesích? A jsem-li s Tebou, nemám na zemi zalíbení. (v. 25)

    Asaf si uvědomil, že Bůh je tím nejdůležitějším v jeho životě. Mohl spočinout s důvěrou v Boží péči a s důvěrou, že jeho Bohu se nikdo nevyrovná.

    2. ZÁSADA: Bůh je celou naší silou.

    I když mé tělo i srdce strádají, Bůh je má síla, můj podíl navěky! (v. 26 B21)

    Ve chvílích, kdy byl Asaf v pokušení spoléhat se na svou vlastní sílu a na své vlastní řešení, uvědomil si, že jedině v Bohu může nacházet nekonečný zdroj síly.

    3. ZÁSADA: Boží spravedlnost bude jako jeho milosrdenství.

    Hle, kdo se ti vzdalují, zahynou; zničíš každého, kdo je ti nevěrný. (v. 27)

    Asaf si uvědomil, že záviděl bezbožníkům (v. 3). Potýkal se s nespravedlností, kterou kolem sebe viděl (v. 4-12). Dokonce začal mít pocit, že žil podle Božích měřítek naprosto zbytečně (v. 13). Ale nakonec si uvědomil, že tyto záležitosti je třeba ponechat na Bohu. Jak to řekl Abraham: „Cožpak soudce celé země nebude jednat podle práva?“ (Gn 18,25) Ano, Asaf se naučil důvěřovat, že Bůh bude s veškerou nespravedlností jednat s milosrdenstvím, ale zároveň zcela spravedlivě - ale ve svém vlastním čase a podle své moudrosti.

    4. ZÁSADA: Bůh je blízko těm, kteří chtějí být blízko Bohu.

    Co se mě týče, Boží blízkost je pro mě dobrá. Učinil jsem si útočiště v Panovníku Hospodinu, abych vyprávěl o celém tvém díle. (v. 28)

    Asafovou odpovědností nebylo vynášet soud nad světem ani snažit se nějak manipulovat nespravedlností kolem sebe. Uvědomil si, že jeho odpovědností je jednat podle zásady, kterou později vyjádřil Jakub následovně: „Přibližte se k Bohu a přiblíží se k vám.“ (Jk 4,8)

    K jakému závěru tedy Asaf dospěl? Dospěl k biblické a teologické skutečnosti, že Bůh ve své dobrotě a všemohoucnosti je naprosto nade vším, a to i když snášíme utrpení, a nevíme proč. Dospěl k jistotě, že i když se život může zdát nespravedlivý, Bůh bude nakonec vždy jednat s naprostou spravedlností.

    Díky své víře Asaf nakonec vše pochopil. Díky tomu získal hluboké, osobní přesvědčení, které popisuje následovně:

    Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k lidem čistého srdce! (Ža 73,1)

    Během svého soužení a zápolení se svými pochybnostmi si uvědomil, že Bůh skutečně žehná „lidem čistého srdce“.

    Na srdci skutečně záleží. Výraz srdce se jen v tomto žalmu vyskytuje šestkrát (v. 1, 7, 13, 21 a dvakrát ve v. 26). Asaf jako klíčový prvek pro život s Bohem uvádí právě srdce, a nikoli životní okolnosti. Proto i Kristus řekl:

    Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha. (Mt 5,8)

    Skrze bolest, slzy a pocity zklamání si Asaf ve svatyni uvědomil, že Boží dobrota se nijak nezmenšuje životními okolnostmi. Z Asafovy zkušenosti můžeme spíše získat následující ponaučení: Slávu Boží dobroty vidíme nejlépe v temných chvílích svého života. Když nám Boží dobrota zazáří v temných chvílích, stává se nám toto světlo ještě cennější.

    Právě tato naděje byla posilou metodistické misijní pracovnici Fanny Crosbyové (1820-1915), které oslepla jako malé dítě. Později se stala známou svými radostnými básněmi a písněmi, v nichž oslavuje Boží pokoj.

    Můj Spasitel mě jistě vede,
    co víc si ještě přát?
    Mám popřít jeho milost?
    Mám strachovat se, bát?

    Ať stane se mi cokoli,
    nic mi není ke zlému.
    Všechno jednou přebolí,
    vše mi slouží k dobrému.

    Můj Spasitel mě jistě vede,
    Bůh mi nedá zahynout.
    Můj Spasitel mě jistě vede.
    Smím v Bohu klidně spočinout.

    Tato slova tedy nenapsal někdo, kdo měl snadný, jednoduchý život. Napsala je žena, která si postupně uvědomila, že bez ohledu na životní okolnosti a útrapy smí v Bohu klidně spočinout, protože Bůh je nade vším.

    Když známe Boha a důvěřujeme jeho dobrotě, chrání nás to, abychom se nezaměřovali na své okolnosti a abychom nedocházeli k mylnému závěru, že Bůh není nade vším, není spravedlivý anebo že se o nás nestará či nezajímá.

    Správný náhled získáváme tehdy, když Boha známe ze své osobní zkušenosti. Pak mu zcela důvěřujeme. Asaf si ve svatyni uvědomil, že jeho vztah s Bohem se prohlubuje při uctívání, kdy do našich každodenních záležitostí vstupuje rozměr věčnosti. Zároveň si uvědomujeme, že Bůh nejedná podle našeho časového plánu, ale podle svého načasování a podle své moudrosti.

    Otázka věčnosti

    Bible neslibuje věřícím lidem život bez bolesti, obtíží a strastí. Křesťané nejsou nějak zázračně chráněni před zklamáním a útrapami. Proto někdy zjišťujeme, že i během období radosti a požehnání přicházejí okolnosti, kdy zoufale potřebujeme získat na některé věci nový náhled.

    Bible křesťanům slibuje, že budou mít na své cestě Společníka, který jim bude pomáhat, bude je povzbuzovat a posilovat:

    On sám řekl: ‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ a tak s důvěrou říkejme: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát; co mi udělá člověk?‘ (Žd 13,5-6)

    Máme-li takový postoj, můžeme i v tomto světě plném nezodpovězených otázek žít s důvěrou v Boží přítomnost. Naší svatyní je totiž sám Bůh. Znáte-li Krista, odevzdejte se mu s důvěrou, že bude ve vašem životě přítomen.

    Pokud jste se Kristu ještě neodevzdali, mějte na mysli, že životem plným strastí a obtíží nemusíte jít sami. Ježíš Kristus přišel na tuto zem, aby obnovil náš narušený vztah s Bohem a aby dal našemu životu ten pravý smysl. Apoštol Jan napsal:

    Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

    Zkušenost, jakou měl Asaf v Boží svatyni, můžete mít i vy - když přijmete Boží lásku a odpuštění. A jakmile vstoupíte do tohoto nového vztahu s Kristem, zjistíte, že vám bude skutečnou nadějí a pomocí, a to nyní a navěky.


    O publikaci

    Název: Proč je život tak nespravedlivý?

    Původně: Why Is Life So Unfair? Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

    Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

    Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

    Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

    Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

    Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2014.