Sebeúcta a Bible

Sebeúcta a Bible

  • Autor:
  • Anglický název: Self-Esteem: What Does the Bible Say?
  • Vydáno: 2013
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

Proč je sebeúcta tak důležitá? Proč na sebe někdy máme špatný náhled? Na základě jakých hodnot se posuzujeme? Jaký pocit bychom ze sebe měli podle Bible mít? Jak je to se sebeúctou podle lidských a Božích měřítek?
Having a healthy and realistic opinion of yourself is a key element in your ability to succeed in life. In this booklet a biblical perspective i shared on the importance of self-esteem to help you gain a better understanding of whose opinion really counts in life. Discover what it means to trust the counsel, love, and power of God—the most significant Person in life.

Sebeúcta a Bible


OBSAH:

Proč je sebeúcta tak důležitá

Proč na sebe máme špatný náhled?

Jak bychom na sebe měli nahlížet?

  • Jak je to podle lidských měřítek
  • Jak je to podle Božích měřítek

Na základě jakých hodnot se posuzujeme?

  • Poměřování podle lidských měřítek
  • Hodnocení podle Božích měřítek

Jsme z podstaty dobří, nebo špatní?

  • Jak je to ve světle lidských měřítek
  • Sebeúcta ve světle Božích měřítek

Čí názor je určující?

  • Podle lidských měřítek
  • Podle Božích měřítek

Můžeme dosáhnout čehokoli?

Otázky k zamyšlení a společné diskuzi

  • Jaký pocit bychom ze sebe měli mít?
  • Na základě jakých hodnot bychom se na sebe měli dívat?
  • Jsme ve své podstatě dobří, nebo špatní?
  • Čí názor je určující?

Nový začátek

Kde začít?


Někteří lidé se domnívají, že Bible se otázkou sebeúcty nijak nezabývá. Jiní jsou zase přesvědčeni, že Bible je pro tento námět tím naprosto nejlepším zdrojem.

O sebeúctu lze usilovat s postojem pýchy anebo pokory, v rámci biblické moudrosti anebo bez ní.

Následující stránky jsou napsány s důvěrou, že největší potenciál k sebeúctě mají ti, kdo se snaží na sebe nahlížet z Božího pohledu. Lidé, kteří věří, že mohou dokázat cokoli, k čemu jim dá Bůh sílu, mají na sebe obvykle velmi zdravý a realistický náhled.

Martin R. De Haan II

Proč je sebeúcta tak důležitá

Seděli spolu v lavici na střední škole, ale přesto si byli na míle vzdáleni. On měl vše, na co si vzpomenul, ona jen samé překážky.

On byl z bohaté rodiny a užíval si všech výhod z toho plynoucích. Ona byla velmi obyčejná dívka z dělnické rodiny. Nic v životě nedostala zadarmo.

On o sobě ale neustále pochyboval, o svém vzhledu i postavení. Žil v podezření, že druzí mu věnují pozornost právě jen kvůli jeho bohaté rodině a penězům. Ona naproti tomu překypovala radostí. Dobře si uvědomovala svá omezení, ale byla rozhodnuta nenechat se ničím odradit a jít dál.

Dívali se na sebe naprosto odlišně. Zatímco on měl navrch v hmotném ohledu, ona oplývala sebevědomím a sebeúctou.

Vidíme z toho, že každý z nás byl vystaven určitým vlivům, na jejichž základě se pak posuzujeme a hodnotíme. Sebehodnocení tedy nezáleží jen na našem vzhledu a schopnostech, značnou měrou je odvozujeme od toho, jakým způsobem jsme se naučili o sobě smýšlet, což jsme přejali od osob, které byly v našem životě důležité. Pokud nám takoví lidé pomáhali, abychom se cítili milováni a oceňováni, budeme mít sklon mít na sebe zdravý náhled. Pokud v nás vzbuzovali pocit nedostatečnosti a zbytečnosti, budeme mít sklon k následujícímu smýšlení:

  • „Něco se mnou není v pořádku.“
  • „Prostě sem vůbec nezapadám.“
  • „S druhými se naprosto nemohu nijak srovnávat.“
  • „Nejlépe by bylo někam si zalézt a nikde se neukazovat.“

Nízká sebedůvěra je jako prokletí. Pokud se člověk cítí tak, že nemá co nabídnout, pak i opravdu jedná tak, že nemá co nabídnout. Pokud o sobě máte nízké smýšlení, budete na základě toho i jednat. Vidíte-li se nízko, budete mít sklon vyhýbat se vztahům a náročným situacím. Pokud stále myslíte na nějaké možné selhání, patrně také budete selhávat. Nízká sebedůvěra funguje jako jakési osobní negativní proroctví. Pokud věříte tomu, že v životě nemůžete uspět, budete mít sklony si toto své proroctví neustále potvrzovat.

Naproti tomu vysoká sebeúcta je požehnáním. Lidé, kteří jsou přesvědčeni, že mohou druhým něco nabídnout, mohou mít pozitivní vliv na život druhých. Lidé se zdravou sebedůvěrou usilují o smysluplné vztahy a dávají si smysluplné cíle. Lidé, kteří se na sebe dívají pozitivně, také lépe plní svá vlastní očekávání.

Sebeúcta má ale i druhou stránku. Zdravá sebeúcta je jistě výhodou, ale je třeba se mít na pozoru před přehnanou sebedůvěrou, jež je často vynášena v médiích, na školách a někdy i v křesťanských sborech.

Zdravá sebedůvěra musí být realistická. Taková sebedůvěra se tedy neprojevuje následovně:

  • „Dokážu naprosto cokoli.“
  • „Zasluhuji si rozhodně více.“
  • „Nikoho nepotřebuji, na vše si vystačím sám.“
  • „Ničeho ve svém životě nelituji.“
  • „Ničeho se nebojím.“

Zdravá sebedůvěra je založena na zdravém zhodnocení našich silných a slabých stránek. Taková sebedůvěra se projevuje následovně:

  • „Můj život má smysl.“
  • „Patřím sem.“
  • „Umím milovat a jsem milován.“
  • „Potřebuji druhé a druzí potřebují mě.“
  • „Za své chyby budu usilovat o odpuštění.“
  • „Mohu být čímkoli, k čemu mě Bůh zmocní.“

Mít o sobě přehnané smýšlení je stejně negativní jako nízké sebevědomí. Domýšlivost nás může vést k tomu, že budeme mít na druhé lidi přehnané požadavky. Může nás vést k názoru, že si můžeme věci nárokovat. Následkem toho pak budeme přehlížet svou potřebu Boha i druhých lidí. Zdravá sebedůvěra tedy musí být realistická.

Proč na sebe máme špatný náhled?

Způsob, jak na sebe nahlížíme, lze většinou vysledovat až k našim rodičům. Mojžíš, který zaznamenal prvních pět knih Bible, uvádí, jak se hřích rodičů může projevit na jejich dětech (Ex 20,5).

Dnes to vidíme na příbězích lidí, kteří byli jako děti vystavováni odmítnutí ze strany rodičů, kteří byli zanedbáváni a týráni citově i fyzicky. Děti jsou sice velmi houževnaté, rychle zapomínají a odpouštějí, ale přesto na ně má negativní chování ze strany rodičů značný dopad. Lidé, kteří zakoušeli ve svých raných letech ze strany rodičů odmítnutí, pak často celý svůj život zápolí s devastujícími pocity velmi nízkého sebevědomí.

Děti, které nezažily lásku, někdy celý zbytek svého života vědomě či nevědomě dělají vše pro to, aby se vyhnuly dalšímu zraňování. Lidé, kteří se bojí dalšího odmítnutí, se často uchylují do samoty a temnoty v podobě deprese, závislosti na návykových látkách, promiskuitě či chorobného strachu. Někteří utíkají před důvěrnými vztahy, protože se bojí dalších možných zranění. Při každém útěku ale pociťují jen další bolest, protože ze sebe mají jen ty nejhorší pocity. Jejich sebevědomí klesá stále níže. Cítí se hůře a na základě toho také hůře jednají. A po takovém jednání se pak cítí ještě hůře.

Jak bychom na sebe měli nahlížet?

Ve starověké apokryfní knize Sírachovec je velmi zajímavý postřeh ohledně sebeúcty:

Synu, tichostí si získej vážnost a sám sebe oceňuj, jak zasloužíš. Kdo ospravedlní toho, kdo hřeší sám proti sobě? Kdo si bude vážit toho, kdo nemá v úctě vlastní život? (Sir 10,28-29)

V tomto vyjádření se zračí praktická moudrost. Pokud si člověk nevěří, jiní mu důvěru také nebudou projevovat. Kniha Sírachovec však není všemi církvemi považována za inspirovanou Bohem, a proto také není zahrnována do všech vydání Bible. Proto je třeba se podívat, zda najdeme souhlas s tímto vyjádřením i v dalších částech Bible.

Jak bychom patrně očekávali, učení o pokoře není těžké v Písmu nalézt. Na první pohled se Bible spíše zabývá těmi, kdo mají o sobě příliš vysoké mínění, než lidmi, kteří se potýkají s nízkým sebevědomím. Apoštol Pavel například ve svém listu do Říma napsal:

Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12,3 ČEP)

Co měl Pavel na mysli vyjádřením, že máme o sobě smýšlet „střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh“? Než si odpovíme, je důležité vidět význam tohoto výroku v původním kontextu. Při bližším zkoumáním si všimneme, že Pavel chtěl, aby si jeho čtenáři jasně uvědomovali, jak jsou na druhých závislí (12,4-8).

Za druhé, Pavel výrazem střízlivě své čtenáře nabádal k tomu, aby se nedomnívali, že zmohou naprosto cokoli, ale povzbuzoval je ke střízlivému náhledu na sebe sama. Takový náhled má vyplývat z realistického pohledu na sebe sama spojeného se sebeovládáním.

Za třetí, Pavel se sice zastával sebeovládání, ale přesto nabádá své čtenáře, aby o sobě smýšleli tak, že chápou, jak jsou závislí na Bohu a na sobě navzájem.

V dalším dopise apoštol Pavel na svém vlastním příkladu ukázal, že v záležitostech, které byly nad jeho chápání, musel plně důvěřovat Bohu. S přesvědčením, že jedině Bůh chápe záměr a podstatu našeho života, Pavel napsal:

Neopovažujeme se zařadit mezi ty nebo srovnávat s těmi, kteří doporučují sami sebe: tím, že se měří jen podle sebe a srovnávají sami se sebou, ztrácejí soudnost... Ne ten, kdo doporučuje sám sebe, je osvědčený, nýbrž ten, koho doporučuje Pán. (2K 10,12.18 ČEP)

V daném kontextu zde z těchto slov vidíme apoštola, který o sebeúctě píše s pokorou. Snažil se s druhými jednat jemně a být jim nápomocen (10,1), ale přitom uvádí, že je schopen vykonat cokoli, co od něj chce Bůh (10,2-6). Pavel zakládal svou důvěru na Bohu, nikoli sám na sobě či na názoru druhých.

Jak je to podle lidských měřítek

Bible nás povzbuzuje k sebevědomí založenému na Bohu, ale různé vzdělávací a komunitní programy často povzbuzují k sebeúctě bez ohledu na Boha a uctívání. Cílem takových programů může být lepší školní docházka, prevence těhotenství mladistvých, prevence zneužívání drog, alkoholu a dalších návykových látek. Tyto programy jsou často prováděny s přesvědčením, že sebeúctu je třeba prosazovat jako základní lidskou hodnotu.

Zastánci těchto programů pak mladé lidi povzbuzují, aby si více věřili: „Jsi dobrý. Nenech se zneužívat. Buď sám sebou. Měj se rád. Důvěřuj si. Jdi za hlasem svého srdce. Využívej svůj potenciál. Starej se o sebe, nikdo jiný to za tebe neudělá.“

Něco na tom všem je. Nepochybně mnozí mladí lidé byli takto podníceni, aby dokončili své vzdělání a něco se svým životem udělali, protože jim byla projevována důvěra anebo protože byli povzbuzováni, aby si věřili.

Řada z toho, co se učí v zájmu sebeúcty, ale může být zavádějící. Například tvrzením, že člověk může být kýmkoli. Tvrzením, že není třeba mít z čehokoli špatné pocity. Povzbuzování k tomu, aby člověk neměl pocity strachu, viny, lítosti, aby nepociťoval odpovědnost vůči komukoli, ale jen vůči sobě, funguje jen krátkodobě. Pokud jsou lidé povzbuzováni k tomu, aby se cítili lépe na úkor pravdy, nakonec to nevede k dlouhodobě dobrým výsledkům.

Náhled na sebe sama
Z hlediska lidského Z hlediska Božího
Miluj sám sebe. Miluj druhé jako sám sebe.
Prosaď se. Pokoř se.
Žij pro sebe. Zemři vůči sobě.

Jak je to podle Božích měřítek

Bible nás učí, abychom hodnotu ve svém životě viděli v tom, že se na vše budeme snažit dívat z Božího hlediska. Cesta k sebeúctě z biblického hlediska je tedy náročná. Písmo jasně uvádí, že se máme milovat. A také nám ukazuje, po jakém jednání máme pociťovat lítost.

Možná si nyní kladete otázku, zda máte ve čtení ještě pokračovat. Odložte své obavy a čtěte laskavě dále. Radost a emoční zdraví, které Bůh poskytuje, je nekonečně lepší než cokoli, oč byste během celého tohoto procesu mohli přijít. Pokud vše dobře chápeme, otázkou není, zda si můžeme dovolit usilovat o sebeúctu z biblického hlediska. Otázkou je, zda si můžeme dovolit odkládat úsilí o jedinou možnou sebeúctu, která bude důležitá i za sto let.

Proto tedy laskavě čtěte dále - nejen kvůli sobě, ale kvůli lidem kolem sebe, na něž máte vliv. Biblický přístup k sebeúctě vám zprvu půjde naprosto proti srsti. Spoléhejte na to, že Bůh zná vše mnohem lépe než my. Ví, že ke skutečnému štěstí dojdeme jen tehdy, když se naučíme vidět ve správném světle lásku, nenávist i skutečnost, že máme vůči sobě zemřít. Podívejme se nyní na vše podrobněji.

Jak milovat sám sebe

V Bibli se předpokládá, že se již milujeme. I Ježíš to měl patrně na mysli, když řekl: „Miluj svého bližního jako sebe samého“ (Mt 22,39).

Když apoštol Pavel dával rady manželským párům, vyjádřil se ještě konkrétněji o našem přirozeném sklonu milovat se:

Takto jsou povinni i muži milovat své ženy jako svá těla. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Neboť nikdo nemá své tělo v nenávisti, ale živí je a pečuje o ně, jako i Kristus o církev. (Ef 5,28-29)

Patrně to můžeme potvrdit ze své vlastní zkušenosti. O své vlastní tělo se dobře staráme - živíme je, odíváme, chráníme. Přirozeně se zajímáme o svá práva a vzbuzuje v nás zlost, když nás někdo chce zneužívat. Zajímáme se o sebe natolik, že když nenaplňujeme svá vlastní očekávání nebo očekávání druhých, zarmucuje nás to a zlobíme se na sebe i na druhé.

Někdy nám ale uniká skutečnost, že jediným důvodem, proč nejsme spokojeni se svým vzhledem či výkonem, je právě skutečnost, že se o sebe tolik zajímáme. V opačném případě by nám přece muselo být zcela jedno, jak vypadáme. Nezáleželo by nám, co si o nás druzí asi myslí. Nevšímali bychom si nějakého svého vnitřního bolu. Nevěnovali bychom ani vteřinu svému obrazu v zrcadle. Pokud bychom sami sebe nemilovali, dokonce by nás ani nenapadla myšlenka, zda by nám nebylo lépe, když bychom už byli po smrti.

Ale nyní si musíme uvést něco, čím se vše ještě zkomplikuje. Pokud se milujeme, pak se podle Bible máme zároveň také nenávidět.

Jak se máme nenávidět

Co k tomu Bible uvádí? Je zcela zřejmé, že Bůh nás nenabádá, abychom nenáviděli své příliš velké uši, křivý nos či krátké nohy. Nemáme se zaměřovat na kvalitu své pleti, neposedné vlasy ani na svou špatnou paměť či nešikovnost. Máme mít v nenávisti cosi pro naše zdraví mnohem závažnějšího a nebezpečnějšího - svou zarytou sebestřednost a padlou lidskou podstatu. Pavel si uvědomoval tento náš vnitřní sklon, když napsal:

Nalézám tedy tento zákon: Když chci činit dobro, je při mně zlo. Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon ve svých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti? (Ř 7,21-24)

Pavel si zde zoufá, ale zároveň je ochoten projevovat nenávist vůči tomu, co mu duchovně nijak neprospívá. Učí se vidět své slabé stránky a svá selhání, v čemž je jako stavitel, který musí zbourat chatrnou budovu, aby na stejném místě pak postavil nový a pevný dům. Je jako trenér, který nejprve musí hráčům ve svém mužstvu ukázat, že svou sebedůvěru upírají nesprávným směrem, a teprve pak budou ochotni hrát podle jeho pokynů.

Podobně i Bůh považuje za nutné nám ukázat, že skutečně nemáme žádný důvod mít ze sebe jakýkoli dobrý pocit, dokud pokračujeme ve svém rozhodnutí žít sami pro sebe a spoléhat se jen na sebe. Tento sklon musíme mít v takové nenávisti, abychom podobně jako Pavel prosili Boha, aby nás od tohoto zaměření na sebe sama osvobodil. Přitom zjistíme, že je třeba učinit ještě jeden naprosto zásadní, ale velmi nepopulární krok.

Jak zemřít vůči sobě

Má-li v našem životě nastat výrazný duchovní pokrok, který povede ke zralosti a zdravé sebeúctě, musíme podle Bible vůči sobě zemřít. Zní to skutečně zvláštně - člověk má vůči sobě zemřít, aby získal sebeúctu! Ale je to tak. Ježíš řekl:

Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem. Kdo jde za mnou a nenese svůj kříž, nemůže být mým učedníkem. (Lk 14,26-27)

Musíme projevovat ochotu dát Ježíše před jakýkoli jiný vztah (viz J 12,25). Ve svém vlastním zájmu musíme přestat vkládat svou důvěru na kohokoli jiného. Semínko musí zemřít, aby vyrostla rostlina, a stejně i my musíme pohřbít svou důvěru v cokoli jiného, abychom mohli dojít k požehnání, pokud jde o život, sebeúctu a přijetí sebe sama prostřednictvím toho, že se budeme plně spoléhat na Boha.

To vše může znít velmi přísně a téměř poraženecky. Pokud se ale budeme na sebe dívat z pohledu věčnosti, uvědomíme si, že jakákoli naše životní důvěra či naděje, která nevychází z Boha, je nakonec vlastně proti našemu vlastnímu zájmu. Byli jsme stvořeni tak, že máme sloužit svému Stvořiteli. Byli jsme stvořeni tak, že skutečnou radost nám přináší výsada být jeho služebníky. A byli jsme stvořeni i tak, že pokud se snažíme sloužit komukoli či čemukoli jinému než Bohu, vyvolává to v nás jen pocit prázdnoty (viz Kaz 12,9-14).

Na základě jakých hodnot se posuzujeme?

Nyní je na místě si zdůraznit, že náš Otec v nebesích si stejně jako každý milující rodič přeje, abychom se cítili dobře. Ale chce, aby tomu tak bylo na základě hodnot, které stanovuje on, a nikoli my sami. Některým lidem to zní jako špatná zpráva, ale není tomu tak. Boží věčné hodnoty jsou nadřazenější krátkodobým hodnotám lidským.

Poměřování podle lidských měřítek

Přirozeně máme sklon posuzovat se například podle následujících hodnot a měřítek:

  • Krása
  • Peníze
  • Vzhled
  • Chytrost
  • Síla
  • Schopnosti
  • Vliv
  • Pohodlí
  • Majetek
  • Postavení
  • Moc

S takovými hodnotami to ale budeme mít velmi těžké. Jsou totiž povrchní, krátkodobé a zavádějící. Naše hodnota přece nevychází z našich schopností, vlivu, vzhledu či postavení.

Je nestoudnou lží, pokud ze sebe máme špatný pocit na základě toho, že se druhým nevyrovnáme, pokud jde o krásu, peníze či moc. Lžeme sami sobě, pokud si myslíme, že skutečnou hodnotou je krásný obličej, oděv či nadité bankovní konto.

A přesto jsou děti vedeny k tomu, aby ze sebe měly určitý pocit jen na základě toho, do jaké míry odpovídají formě tohoto světa, který se navíc neustále mění.

Znamená to, že bychom měli všechny tyto hodnoty zcela zavrhnout? Jistě ne. V životě mají své místo. Je třeba co nejlépe nakládat s tím, co nám Bůh svěřil. A do jisté (ale omezené) míry nám tyto hodnoty mohou napomáhat, abychom ze sebe měli dobrý pocit.

Ale pokud jde o skutečný základ pro trvalou sebeúctu, je třeba budovat na pravdě. Všimněme si, co Bůh řekl proroku Samuelovi, který měl pocit, že při hledání následujícího krále Izraele právě narazil na nejlepšího kandidáta:

Nehleď na jeho vzhled ani na jeho velkou výšku, neboť jsem ho zavrhl, jelikož se nedívám na to, na co se dívá člověk. Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce. (1S 16,7)

Vidíme zde tedy, jak důležité je „nitro“. Nicméně tatáž kapitola dále popisuje Davida, který měl být pomazán za krále, a uvádí o něm, že „byl ryšavý, s krásnýma očima a hezkého vzhledu“ (1S 16,12). I z Božího hlediska je tedy „hezký vzhled“ přínosem, ale zásadní zůstává, co má takový člověk ve svém nitru.

Prorok Jeremjáš hlásal následující poselství:

Toto praví Hospodin: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se bohatýr nechlubí svou bohatýrskou silou, ať se boháč nechlubí svým bohatstvím. Chce-li se něčím chlubit, ať se chlubí, že je prozíravý a zná mne.“ (Jr 9,22-23)

Hodnocení podle Božích měřítek

Jsou pro nás důležitější peníze, nebo poctivost? Záleží nám více na tom, abychom dobře vypadali, nebo abychom konali dobro? Jde nám spíše o to, co od druhých můžeme získat, nebo co jim můžeme dát? Necháváme se ovládat okolnostmi, anebo stále stojíme za neměnnými zásadami? Tyto skutečnosti pak mají zásadní dopad na naši sebeúctu. Největší účinek ale má to, co v nás vzbuzuje Bůh.

Co je třeba k tomu, abychom byli lidmi, kteří se líbí Bohu? Na tuto otázku lze odpovědět z různých úhlů pohledu. Velkou pomocí je v tom dopis apoštola Pavla do Říma, kde je kvalita našeho vztahu s Bohem propojena s naším zdravým názorem na sebe sama. Pavel ve dvanácté kapitole popisuje tři kroky k sebeúctě podle Božích měřítek. Podle apoštola Pavla je třeba:

  1. Vzdát se svých osobních práv a plně se svěřit do Božích rukou v tom, co s námi Bůh chce vykonat.
  2. Odolávat společenským tlakům a nepřizpůsobovat se materialistickým měřítkům.
  3. Obnovovat svou mysl slovy a myšlenkami od Boha (z Bible).

Všimněme si, jak Pavel ve svém popisu používá tyto prvky a spojuje je s tím, jak na sebe máme nahlížet z Božího hlediska:

Vybízím vás tedy, bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; to je vaše rozumná služba Bohu. A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé. Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh. (Ř 12.1-3)

Dále pak Pavel popisuje, jaké jsou výsledky toho, když se Bohu takto odevzdáme (12,4-21). Ukazuje, že lidé, kteří podle těchto zásad žijí, mají velmi pádný důvod k sebeúctě. Pavel také své čtenáře povzbuzuje, aby se nenechali překonávat zlem, ale aby spíše překonávali zlo dobrem (v. 21).

HODNOTY
Z hlediska lidského Z hlediska Božího
Vzhled Vlastnosti
Chytrost Postoj
Bohatství Štědrost
Talent Věrnost

Jsme z podstaty dobří, nebo špatní?

Jak jsme již viděli, biblický přístup ke zdravému a realistickému náhledu na sebe sama má dvě strany. Na jedné straně máme důvod se na sebe dívat dobře. Na druhé straně máme důvod se na sebe dívat negativně. Jakmile začneme zdůrazňovat jen jednu stranu a druhou opomíjet, začneme se přiklánět spíše k lidským než Božím měřítkům.

Jak je to ve světle lidských měřítek

Podle názoru řady odborníků se lidé nerodí jako špatní. Má nás poškozovat až naše prostředí. Přestože se negativní lidské rysy a sklony projevují ve všech kulturách, mnozí zastávají názor, že nedostatky v lidském charakteru jsou důsledkem společenských tlaků, ale náš život začíná v nevinnosti, jako čistá, nepopsaná tabule. Naše přirozenost tedy má být jako nepopsaný list, dokud nezačne naše interakce se světem kolem nás.

Další náhled přidávají ti, kdo se na člověka dívají jako na výsledek přirozené evoluce. Podle jejich názoru má být člověk sofistikovaným zvířetem, které se snaží co nejlépe přizpůsobovat svému prostředí. Lidská povaha pak není ani dobrá, ani špatná, ale nadále se v ní projevuje touha po přežití těch nejschopnějších.

LIDSKÁ PODSTATA
Z hlediska lidského Z hlediska Božího
Rodíme se bez jakéhokoli záměru. Bůh nás stvořil pro sebe.
Rodíme se nevinní. Rodíme se hříšní.
Jsme ve své podstatě dobří. Jsme ve své podstatě zlí.
Vyvinuli jsme se z nižších forem. Byli jsme stvořeni k obrazu Božímu.

Sebeúcta ve světle Božích měřítek

Z biblického hlediska jsme utvářeni dvěma protichůdnými silami - duchovní důstojností a mravní zkažeností. Od první do poslední knihy Bible nacházíme popis právě takové lidské podstaty.

Duchovní důstojnost

Lidská podstata má v sobě duchovní důstojnost. Kniha Genesis uvádí, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Proto je člověk naprosto jiný než všechny ostatní formy života. Zvířata sice Bůh učinil pro sebe, nikoli však ke svému obrazu. Jen člověk byl stvořen tak, že Boha poznává, raduje se ze vztahu s ním, snaží se Boha poslouchat a rozmlouvat s ním. Tyto výsady patří jen člověku, protože byl stvořen k obrazu Božímu. Proto ani není dost dobře možné dostatečně vyjádřit, jakou hodnotu má člověk.

David, někdejší král Izraele, si dobře uvědomoval, kdo je zdrojem jeho osobní důstojnosti. O Davidovi se píše, že byl „mužem podle Božího srdce“. Tento král si byl dobře vědom toho, odkud pramení hodnota člověka, když se modlil:

Vždyť tys utvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Vzdávám ti chválu za to, jak jsem úžasně stvořen - vzbuzuje to bázeň. Tvé dílo je obdivuhodné - má duše to velmi dobře ví. Před tebou nebyla skryta má kostra, když jsem byl utvářen vskrytu, utkán v útrobách země. Tvé oči viděly můj zárodek a do tvé knihy se zapisovaly všechny dny - utvářely se, nebyl ani jeden z nich. (Ž 139,13-16)

Možná nemáme schopnosti, společenské výsady či vzhled, jak bychom si přáli, ale existujeme na základě vůle a moudrosti Boha, který nás stvořil pro sebe. Bůh nás stvořil, abychom jej poznávali, ctili a na věky se z něj radovali - ať jsme chudí či bohatí, krásní či obyčejní, z Afriky, Asie či Evropy.

Mravní zkaženost

Je naprosto zřejmé, že člověk se nyní nenachází ve stavu, v jakém byl původně stvořen. Teologický termín zkaženost vyjadřuje, do jaké míry byla lidská přirozenost poškozena tím, že se člověk odklonil od Boha. Máme padlou přirozenost, jsme padlí tvorové, od narození jsme duchovně defektní, se sklonem žít sobecky jen pro sebe.

Za tento dědičný stav ale musíme těžce platit. Lákají nás špatné věci, a dobré věci zamítáme. Na každého z nás působí lákadlo sexu, významného postavení a materialismu. Často se uchylujeme k agresivním způsobům jednání s těmi, kdo by s námi chtěli nějak soupeřit. Každý z nás tak vlastně prokazujeme pravdivost toho, co o člověku říká Bible (Ř 1-3).

Vnímáme, jak se naše duchovnost dotýká našeho vnitřního obrazu? Zcela jistě! Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, když intuitivně víme, že něco v našem nitru prostě není v pořádku. Cítíme, že v našem životě by mělo být něco vyššího, významnějšího, že by naše vztahy s druhými měly být lepší, že bychom se měli lépe cítit a mít lépe.

Naše zkaženost se projevuje zatvrzelým spoléháním na sebe sama, což má negativní dopad na naši sebeúctu. Svými bezděčně sebestřednými požadavky dáváme svému okolí najevo, že nám v našem vlastním světě vlastně vůbec není dobře. Domníváme se, že bychom si měli zasloužit něco lepšího. Pociťujeme zlost, že nevypadáme stejně dobře jako jiní, že nemáme stejné schopnosti, podmínky a možnosti. Nemáme se rádi. Chtěli bychom, aby věci byly jinak. Myslíme si, že by bylo na místě si sebeúctu něčím povzbudit. Neuvědomujeme si ovšem, jak nás naše vlastní zkaženost může šálit. Vůbec si neuvědomujeme, že naše malé sebevědomí je ve skutečnosti jen uraženou ješitností a pýchou.

Právě naše pošramocená ješitnost nás pak vede ke zlobě a závisti. Není snadné tuto skutečnost přijmout. Ale je to prostě tak. Naše umně zakrývaná domýšlivost nás bezděčně vede k tomu, abychom druhým opláceli všechna jejich méně či více úmyslná příkoří. Místo abychom se nad záležitosti povznesli, více a více se do nich zamotáváme. Oplácíme druhým stejnou mincí.

Čí názor je určující?

Jak jsem viděli, je rozdíl mezi měřítky lidskými a Božími. Je tedy třeba se rozhodnout, jaká měřítka mají být pro nás určující a podle jakých měřítek máme utvářet své smýšlení.

Podle lidských měřítek

Někteří lidé zastávají názor, že jediným východiskem z pasti nízkého sebevědomí je nahlížet na sebe jako na toho, kolem koho se má celý náš život točit. S takovým přístupem si pak člověk říká: „Na odpovědi si musím přijít sám. Musím sám načerpat sílu, abych se povznesl nad odmítnutí, urážky a selhání. Dokážu to. Dokázali to jiní, dokážu to také. Dokážu, cokoli budu chtít. Splním si své sny. Věřím si. Je prostě třeba si věřit a hlavně na nikoho nečekat. Já jsem na prvním místě. Nemohu čekat, až mně někdo někam pozve. Nenechám se sebou zametat. Nespokojím se s ničím druhořadým. Zasloužím si jen to nejlepší.“

Na tomto postoji je pravda, že každý z nás potřebuje povzbuzení a silnou vůli, abychom mohli konat to, co je v našem nejlepším zájmu. Ale to je jen polovina pravdy. Je třeba si uvést ještě druhou, lepší polovinu.

VÝZNAMNOST
Z hlediska lidského Z hlediska Božího
Sám si přijdu na potřebné odpovědi. Ty nejlepší odpovědi nám dává Bůh.
Dokážu, cokoli budu chtít. Dokážu, cokoli bude Boží vůlí.
Jsem silný. Sílu mi dává Bůh.
Je třeba si věřit. Je zásadní věřit v Boha a věřit Bohu.

Podle Božích měřítek

Podle Bible nejsme nejdůležitější osobou v našem životě my sami, ale ten, kdo se o nás zajímá více, než si vůbec dokážeme představit (Ef 3,14-21).

Naprosto úžasné je uvědomit si, že Král a Stvořitel popisovaný v knize Genesis později přichází na svět jako náš Spasitel. Bůh nám dal život (J 1,1-4) a pak na sebe vzal lidské tělo a přišel nám osobně na pomoc (J 1,14).

Podle záznamu v evangeliích náš Stvořitel žil pro nás a mezi námi v osobě Ježíše Krista. A nejen že pro nás žil, on za nás i zemřel.

To, co pro nás Bůh vykonal v osobě svého Syna, Ježíše Krista, by mělo naprosto a navěky změnit způsob, jak o sobě smýšlíme.

Ve své smrti vzal Ježíš na sebe trest za vše, co si zasluhujeme my sami. Ve vzkříšení nám ukázal svou moc a překonal našeho úhlavního nepřítele. Svým vzkříšením nám také dává možnost, abychom mohli dosahovat svého potenciálu.

Ježíš zemřel na kříži místo nás. Pak odstranil vše, co by nám mohlo stát v cestě, a dává nám úžasné možnosti: za naše viny nám dává své odpuštění, v naší slabosti nás vybavuje svou silou, v naší zkaženosti nám zprostředkovává svou dobrotu.

Když vyznáme svou vinu a projevujeme mu důvěru, Ježíš nám dává novou totožnost, novou minulost, novou adresu i nové povolání. Stručně řečeno, dává nám naprosto nový život, s nímž přichází i zcela nový způsob, jak smýšlíme sami o sobě a jak na sebe nahlížíme.

V Kristu máme jistotu

Jakmile uvěříme v Krista jako svého Spasitele, máme s Kristem nezrušitelný vztah. Jsme v Kristu a Kristus je v nás.

Může to znít až příliš dobře. Bible je ale pravdivá a toto je prostě skutečnost. Kristus vítězně vybojoval bitvu, kterou bychom my nemohli podstoupit. Proto je naším Spasitelem, naším Pánem, je naším životem, naší nadějí, naší ochranou, naším zdrojem všeho, co si můžeme přát a oč můžeme žádat. Proto je nekonečně a věčně mnohem významnější než jakákoli jiná osoba v našem životě. A to nám dává veškeré důvody důvěřovat všemu, co on o nás uvádí.

Nemusí být vůbec snadné tyto skutečnosti přijmout. Raději budeme usilovat o schválení ze strany svého otce, matky, přátel, manželského partnera a dětí. Jak se ale tito lidé mohou srovnávat s tím, kdo nás stvořil a kdo za nás zemřel?

Možná vám to vše ale připadá až příliš teoretické, nadpozemské, nereálné. Zkusme to tedy jinak. Řekněme, že vaše osobní situace není nic moc. Pocházíte z rodiny, kde otec byl alkoholik, matka nikdy nebyla nablízku a vaši sourozenci vám život jen ztěžovali. Finančně na tom vůbec nejste dobře, emocionálně se cítíte tak, že bez antidepresiv byste to nezvládli. Co pro vás v takovém stavu může vykonat Kristus? Pokud mu věříte jako svému Spasiteli, otevřete mu dveře svého srdce. Nezůstávejte uzavřeni v pasti svých omezených možností. Život je mnohem větší. A hlavně Bůh je mnohem větší. A věčnost je mnohem větší. Nechte se uchvátit tou nejdůležitější osobou v celém vesmíru. Věřte mu, když vám říká, že vše ve vašem životě může být mnohem lepší. Věřte jeho zaslíbení, že to nejlepší je ještě teprve před vámi! Věřte té nejspolehlivější autoritě v celém vesmíru. V Kristu totiž máte:

  • Novou minulost (Ř 6,1-6).
  • Novou budoucnost (8,18-32).
  • Nové jméno a totožnost (Sk 11,26).
  • Nový náhled na život (2K 5,17).
  • Nový vztah s Bohem (1J 1,1-4).
  • Nové povolání (Ef 6,5-9).
  • Nové dědictví (1,11).
  • Nový zdroj zaopatření (Fp 4,19).
  • Novou rodinu (1J 3,1).
  • Novou jistotu (Žd 13,5).

Díky postavení v Kristu, našemu vztahu s ním a našemu postavení v jeho rodině, nemusíme o Kristově lásce nikdy pochybovat. Ale to není vše. Toto postavení v Kristu je základem nejen pro náš nový náhled na sebe sama, ale také pro náš naprosto nový způsob života. Je základem pro naše nové postoje a nové přístupy ke vztahům. Pokud tyto nové postoje a přístupy ve svém životě uplatňujeme, máme mnoho důvodů k vděčnosti.

V Kristu máme nové životní cíle

Apoštol Pavel v prvních dvou kapitolách svého listu do Kolos píše o našem postavení v Kristu a o bohatství, které díky Kristu máme. Následně nás Pavel vybízí, abychom svůj život žili v souladu se svým postavením, které máme v Kristu:

Jestliže jste tedy s Kristem vstali, usilujte o to, co je nahoře, kde Kristus sedí na Boží pravici. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi. Neboť jste zemřeli a váš život je ukryt s Kristem v Bohu. A když se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete ve slávě. (Ko 3,1-4)

Musíme o sobě smýšlet jako o Božích dětech. Musíme ukazovat, že to, co o nás uvádí Bůh, je mnohem důležitější, než co o nás tvrdí kdokoli jiný (Ef 4,17-32).

To se pochopitelně nestane automaticky. Musíme neustále obnovovat svou mysl myšlením Božím, musíme neustále přemýšlet o tom, kým jsme v Kristu, musíme ve svém životě vítat jeho moc (2K 3,5; Fp 4,10-13).

Nestane se to přes noc. Je to proces. Je to boj. Je to dlouhá cesta, na níž dostáváme jednu příležitost za druhou věřit tomu, co o nás Bůh říká. Buď budeme věřit jemu, anebo podlehneme svým pocitům, protivníkům a nepříznivým okolnostem.

Můžeme dosáhnout čehokoli?

Někdy se říká, že můžeme dosáhnout, čemukoli věříme. Podobně se tvrdí, že můžeme být kýmkoli se nám zachce. Stačí si jen věřit. Stačí jen překonat překážky, které nám brání v naplnění takových cílů. I když ale připustíme, že pozitivní myšlení je důležité, dobře víme, že takové uvažování není realistické.

Avšak pokud máme vztah s Kristem, máme úžasný základ k sebeúctě. Je pak možné si říkat: „Chci jít životem s Kristem a vydat se mu. Díky jeho Duchu mohu být kýmkoli mě bude chtít mít. Mohu se jím nechat vést ve své mluvě. Mohu díky němu překonávat překážky, jak on uzná za vhodné. Díky němu mohu odolávat pokušení a vyhýbat se úskalím.“ Zároveň s tím si pochopitelně uvědomujeme, že nebudeme schopni konat nic z toho, co není Boží vůlí.

Je tedy třeba mít sebeúctu spolu s pokorou - zaměřením mysli, kdy jsme vedeni k biblicky podložené sebedůvěře, díky níž můžeme vykonávat vše, co od nás Bůh chce!

Otázky k zamyšlení a společné diskuzi

Níže uvedené otázky můžete používat při vyučování a vedení druhých. Zkuste tyto otázky společně probrat ještě před studiem dané části, čímž se na tuto část vhodně připravíte a naladíte.

Jaký pocit bychom ze sebe měli mít?

  1. Co je sebeúcta?
  2. Co je zdrojem sebeúcty?
  3. Jak se sebeúcta hodnotí z lidského hlediska?
  4. Jak se sebeúcta hodnotí z biblického hlediska? (1K 4,1-4; 2K 10,12.18)
  5. Je vždy na místě mít ze sebe dobrý pocit? (Jk 4,7-10)
  6. Je přirozené mít se rád? (Mt 22,39)
  7. V jakém slova smyslu bychom se měli nenávidět? (Ř 7,21-24)
  8. Jak to vede k novému životu, když vůči sobě „zemřeme“? (Ga 2,20)
  9. Jak nízký náhled na sebe sama může působit v náš prospěch?

Na základě jakých hodnot bychom se na sebe měli dívat?

  1. Jaký dopad má na nás nízká sebeúcta?
  2. Na základě jakých hodnot lidé často posuzují svou sebeúctu?
  3. Čeho si Bůh na nás cení? (1S 16,7)
  4. V čem bychom měli nacházet své největší uspokojení? (Jr 9,23-24)
  5. Jak můžeme rozvíjet správný náhled na sebe sama? (Ř 12,1-3)
  6. Jak mohou náš život utvářet Boží hodnoty a pomáhat nám, abychom ze sebe měli dobrý pocit? (Ř 12,4-21; Ga 6,1-4)

Jsme ve své podstatě dobří, nebo špatní?

  1. Co ohledně lidské podstaty uvádějí odborníci?
  2. Co ohledně lidské podstaty asi uvádí Bible?
  3. V jakých ohledech bude Bible asi kritičtější než odborníci?
  4. Co je základem naší úcty podle Bible? (Ž 139,13-16; Žd 2,6-8)
  5. Co Bible uvádí o naší zkaženosti? (Ř 1,18-32; 3,10-18; 7,7-24)
  6. Jaký dopad má na naši sebeúctu naše zatvrzelá nezávislost?
  7. Jak nám může pomoci správné chápání našich selhání, abychom ze sebe mohli mít dobrý pocit? (Ř 7,24-8,17)

Čí názor je určující?

  1. Kdo by měl být nejdůležitější osobou v našem životě podle lidských měřítek?
  2. Kdo má být tím nejvýznamnějším v našem životě podle Bible? (Ef 3,12-21)
  3. V jakém smyslu můžeme s Kristem začít věci ve svém životě znovu? (2K 5,17; 1J 5,1)
  4. Jak nám Kristus může dát novou minulost (Ř 6,1-6), novou budoucnost (Ř 8,18-32) a novou totožnost (Sk 11,26; Ga 2,20)?
  5. Jak nám Kristus může dát nové povolání (Ef 6,5-9) a postarat se o naše potřeby (Ef 1,11; Fp 4,19)?
  6. Jak nám tento vztah může pomáhat k tomu, abychom ze sebe mohli mít dobrý pocit?

Nový začátek

Možná nejlepší bude uvést si na závěr vyjádření jednoho člověka, který námi uváděný přístup považuje za praktický.

Kdysi v našem RBC bulletinu vyšel na toto téma jeden článek. Dotyčný k publikovanému článku napsal:

Tento článek mi ukázal tolik skutečností ohledně původů mých celoživotních problémů! Předtím jsem se snažil odpovědi hledat v psychologických publikacích a mluvil jsem s celou řadou lidí. Na vysoké škole jsem dokonce navštěvoval seminář psychologie. A nyní mám poprvé nějaký začátek, odkud mohu všechny své problémy vysledovat. Vždycky jsem měl problém s přehnanou citlivostí, takže jsem se snadno urážel. Viděl jsem, jaký dopad to mělo na druhé - především na mé rodiče - a proto jsem tento postoj nechtěl předávat dál ve své vlastní rodině (i když jsem to do jisté míry již asi udělal). Od chvíle, co jsem před rokem odevzdal svůj život Bohu, mám menší problémy s nízkým sebevědomím, protože se snažím žít více pro něj a méně pro sebe. Od listopadu minulého roku se snažím podřizovat se Bohu. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mé problémy se sebou samým jsou už zcela minulostí! Stále se s nimi potýkám. Nyní mám ale naději v našem Spasiteli. Chci, aby byl Pánem mého života, aby vedl mé kroky a utvářel mě do nového stvoření, jakým mě chce mít. A on v mém životě skutečně působí! Možná to nakonec bude delší proces, než bych si sám přál, ale Pán ví nejlépe, co je třeba. Ano, je velmi těžké zemřít vůči sobě samému - „zapřít sám sebe, vzít kříž a následovat Ježíše“. Někdy mám pocit, že mě má vlastní pýcha přivede do záhuby. Když cítím z něčí strany bezpráví, chce se mi křičet, plakat, klít a bojovat. Ale místo toho řeknu: „Děkuji ti, Pane. Chválím tě za to. Vím, že ‚vše působí k dobru těch, kdo milují Boha‘.“ A funguje to. V poslední době Pán některé hrozné věci v mém životě naprosto změnil, takže uvnitř pociťuji klidný, hřejivý pokoj. Usmívám se a myslím na druhé, a nikoli na sebe. Chvála Pánu! Pro mě je něco takového mnohem větším zázrakem, než když chromý vstane, vezme si své lehátko a začne chodit. Děkuji ti, Pane Ježíši!

Kéž každý z nás zažije něco podobného. Kéž každý z nás pozná, co znamená důvěřovat lásce, moci a radě té nejvýznamnější osoby v celém vesmíru.

Kde začít?

Údajně nejlepší způsob, jak se zbavit nepřítele, je získat jej na svou stranu, udělat si z něj přítele. Jistě to platí o všem, co ohrožuje váš obraz o sobě samém. Také se může jednat o skutečnosti, jejichž prostřednictvím objevujete svůj smysl života, moc a potenciál.

Jak si z takových „nepřátel“ udělat přátele? Nechejte je konat pro vás to, co by nikdy nešlo konat jen na základě sebedůvěry či soběstačnosti. Vaše slabost by vás měla dovést k závislosti na Bohu. Jedině Bůh nám totiž může dát dobrý a trvalý důvod, abychom ze sebe mohli mít dobrý pocit.

Nebojte se. A pokud máte nějaké obavy, měly by vás přivést k Bohu, který nás tolik miluje. Když si přiznáme, že jsme šli po nesprávné cestě, převýší to jakoukoli momentální bolest z takového doznání. Brzy se dostaví velká úleva, protože jsme Bohu přiznali, že jsme proti němu hřešili tím, že jsme se spoléhali na hodnoty tohoto světa. V Římanům 3,23 se uvádí: „Všichni zhřešili a postrádají Boží slávu.“

Následně vyznejte, že Ježíš Kristus je vaším Stvořitelem, Pánem a Spasitelem. Dejte mu najevo svou víru, že vám dává spásu na základě toho, že za vás zemřel na kříži. Přijměte skutečnost, že zemřel i za vás. A když vstal z mrtvých, dává svého Ducha a svůj život k dispozici všem, kteří v něj věří.

To je tedy první krok k novému začátku. To je Boží odpověď k novému zrození, nové totožnosti a novému potenciálu. A tato odpověď je spolehlivá, protože ji dává ten, kdo nás miluje více, než bychom kdy my sami mohli milovat sebe.


O publikaci

Autor publikace, nedávno zesnulý J. Oswald Sanders, patřil mezi význačné učitele Bible. Napsal přes 40 knih a přednesl tisíce kázání. Jeho služba má dosah na celém světě a lidé, kteří jej znali, jej milovali.

Název: Sebeúcta a Bible.

Původně: Self-Esteem: What Does the Bible Say? Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2013.