TROJICE: Požehnání Boží milosti, lásky a společenství

TROJICE: Požehnání Boží milosti, lásky a společenství

  • Autor:
  • Anglický název: The Trinity: The Blessing of God's Grace, Love and Fellowship
  • Vydáno: 2012
  • Pozn.: Ve spolupráci s www.didasko.cz.

Ke stažení:

V Bibli je uvedena řada požehnání, jímž se také říká dobrořečení. Po celá staletí vyslovuje kněz či pastor na konci křesťanské bohoslužby požehnání pro shromážděné věřící, než se rozejdou domů. Náš rozbor se zaměřuje na tři části požehnání z 2K 13,13: 1) Milost našeho Pána Ježíše Krista a 2) láska Boží a 3) společenství Ducha svatého s vámi se všemi.
Find out why God wants to bless you and how you can receive His promises, as author Warren Wiersbe examines the importance of God’s presence and favor in your life. In this excerpt of his book Bless You, you’ll discover how your relationship with God can bring out the best in your attitude and actions. Experience the joy of blessing others, as you allow God to season you with His grace and love. Czech version of The Trinity: The Blessing of God's Grace, Love and Fellowship.

TROJICE: Požehnání Boží milosti, lásky a společenství

V Bibli je uvedena řada požehnání, jímž se také říká dobrořečení. Po celá staletí vyslovuje kněz či pastor na konci křesťanské bohoslužby požehnání pro shromážděné věřící, než se rozejdou domů.

Na jedno z těchto dobrořečení se podíváme právě v této publikaci, která je výňatkem z knihy Bless You od Warrena Wiersbe. Toto požehnání od apoštola Pavla určené církvi v Korintu je plné hlubokých myšlenek o Bohu, jemuž sloužíme. V jednom jediném verši, ve 2. Korintským 13,13, používá apoštol Pavel slova, která pozvedají naše srdce k Bohu, jenž touží nám žehnat svou milostí, láskou a přítomností.

Mart De Haan

Krycí jméno: Trojice

Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a společenství Ducha svatého s vámi se všemi (2K 13,13 autorův překlad).

Je pondělí 16. července 1945. V 5.30 najednou probouzí ospalou vesnici Carrizozo v Novém Mexiku oslepující záblesk. Dvě minuty nato se ozve ohlušující dunění. Nějakých 55 kilometrů odsud byla právě odpálena první atomová bomba. Nastává nový věk.

Za necelý měsíc, 6. srpna, prezident Harry Truman oznamuje, že na japonské město Hirošimu byla svržena atomová bomba. Jakkoli je to podivné, projekt pro tuto atomovou bombu nesl jméno Trojice.

Dávala by většina lidí rovnítko mezi křesťanskou doktrínu o Trojici a mezi explozi atomové bomby? Patrně ne. Vždyť i mnozí křesťané se tomuto učení raději vyhýbají. "Nechápu to," říkají, "a má to vůbec nějaký dopad na náš život?" A Thomas Jefferson napsal: "Myšlenky musí být jasné, abychom na jejich základě mohli nějak rozumově jednat, ale nikdo nemá jasné ponětí o Trojici. Je to pouhé zaklínadlo šarlatánů, kteří se prohlašují za Ježíšovy kněze" (Edwin S. Gausted, Sworn on the Altar of God, 1996, s. 139).

Někteří říkají: "Slovo trojice přece ani není v Bibli, tak proč z toho dělat problém?" Má-li být důkazem neexistence něčeho stav, kdy Bible o příslušné záležitosti mlčí, dostáváme se tím do obrovských potíží, protože v Bibli nenajdeme žádné pojmy pro řadu věcí, které však zcela jistě existují.

Někteří říkají: "Slovo trojice přece ani není v Bibli, tak proč z toho dělat problém?"

Dobrořečení (či požehnání) z 2. Korintským 13,13 je založeno právě na tom, že Bůh je trojjediný. Když budeme Pavlova slova dobře chápat, pomůže nám to mít lepší vztah s Bohem, jehož uctíváme, a žít v tomto světě lepší křesťanský život.

Trojice osob

Bible ukazuje, že existuje jeden věčný Bůh, který má jednu podstatu a existuje ve třech osobách, jež jsou si rovné, ale nejsou stejné: Bůh je Bůh Otec a Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Povšimněte si, že v předchozí větě je dvakrát použita spojka a, nikoli oddělující čárky. Otec a Syn a Duch svatý nemají posloupnost, jako třeba jednotlivé hodnosti v armádě - tedy Otec jako první, Ježíš jako druhý a Duch jako poslední - protože každý z nich je věčným Bohem a ani jedna z osob trojjediného Boha není větší než jiná osoba. V křestní formuli (Mt 28,19) Ježíš jmenoval nejprve Otce, pak Syna a pak Ducha svatého a použil zde spojovací výraz i: "Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého." V požehnání ve 2. Korintským 13,13 jmenuje nejprve Syna, což ale neznamená, že Syn je vyšší nebo důležitější než Otec a Duch svatý, protože souřadnou spojkou a jsou zde tyto tři osoby kladeny na roveň.

Nejedná se o tři bohy ani o různá jména pro jednoho Boha, který by se měl v různé době zjevovat různými způsoby. Heretikové říkají: "Jeden Bůh se zjevil jako Otec ve Starém zákoně, jako Syn ve čtyřech evangeliích a jako Duch od Letnic až do závěru Nového zákona." Pokud tomu někdo věří, jistě nečetl Bibli pozorně.

Trojjediný Bůh stvořil vesmír (Gn 1,1-2; Jb 38,4; Ža 104,30; Ko 1,16-17). Toto učení bylo sice plně zjeveno mnohem později, ale osoby trojjediného Boha zde byly vždy, existují od věčnosti.

Učení o Trojici bylo sice plně zjeveno mnohem později, ale osoby trojjediného Boha existují od věčnosti.

Anděl Gabriel vysvětluje Marii, jak dojde k zázraku vtělení Božího Syna: "Duch Svatý přijde na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní; proto také to Svaté, co se z tebe narodí, bude nazváno Syn Boží" (Lk 1,35). Projevuje se zde každá osoba trojjediného Boha - Duch svatý, Otec i Syn. Jestliže Otec patří do Starého zákona a Duch svatý má své místo až ve Skutcích apoštolů a novozákonních epištolách, nemohlo by pak k tomuto zázraku nikdy dojít.

Anebo se vraťme k situaci, kdy Jan Křtitel křtí Ježíše z Nazaretu u řeky Jordánu: "Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: 'Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení'" (Mt 3,16-17). Opět zde vidíme společně osoby trojjediného Boha: Syna, který projevuje poslušnost, Ducha, který sestupuje, a Otce, který promlouvá.

"Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se mu nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: 'Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.'" (Mt 3,16-17)

Když Ježíš začal se svou veřejnou službou v Nazaretu, citoval slova z proroka Izajáše: "Duch Panovníka Hospodina je na mně... " (61,1-2). Opět zde vidíme jednotlivé osoby trojjediného Boha: Ducha a Otce (Hospodina) a Syna. Petr toto téma používá při svém svědectví v domě římského setníka Kornélia: "Jak Bůh pomazal Duchem Svatým a mocí Ježíše, toho z Nazareta" (Sk 10,38). Petr vysvětluje působení Otce a Syna a Ducha svatého, čímž vlastně poukazuje na Trojici.

Když Ježíš vyučoval své učedníky v jedné horní místnosti (J 13-16), jedná se o vyučování v duchu trojičního učení. "A já požádám Otce a on vám dá jiného Zastánce, aby byl s vámi na věčnost - Ducha pravdy" (J 14,16-17). "Ale Zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl" (14,26). "Až přijde Zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch Pravdy,... ten o mně vydá svědectví" (15,26). Jednotlivé osoby jsou zde opět jasně odlišovány.

Při Ježíšově smrti na kříži byly přítomny všechny osoby trojjediného Boha. "Čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu?" (Žd 9,14).

Při Ježíšově smrti na kříži (žd 9,14) i při jeho vzkříšení (Sk 2,32-33) byly přítomny všechny osoby trojjediného Boha.

Petr o Letnicích oznamoval, že trojjediný Bůh byl přítomen i u Kristova vzkříšení: "Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni jsme toho svědky. Když byl tedy vyvýšen pravicí Boží a přijal od Otce zaslíbeného Ducha svatého, vylil to, co vy nyní vidíte i slyšíte" (Sk 2,32-33).

Každý hříšník, který kdy vložil svou důvěru v Ježíše Krista, zakusil spásné dílo trojjediného Boha. Trojjediného Boha oslavuje Pavlův hymnus v Efezským 1,3-14: Otce za to, že si nás vyvolil (v. 3-6); Syna za to, že za nás zemřel (v. 7-12); a Ducha svatého za to, že nás označil svou pečetí (v. 13-14). Skutečnosti z tohoto chvalozpěvu pak Pavel shrnuje ve 2. Korintským 1,21-22, v Galatským 4,4-6 a v Titovi 3,4-6. Petr shrnuje spásné dílo trojjediného Boha do jednoho verše, když adresuje svůj dopis "vyvoleným prozřetelností Boha Otce skrze posvěcení Ducha k poslušnosti a skropení krví Ježíše Krista" (1Pt 1,1-2).

Každý hříšník, který kdy vložil svou důvěru v Ježíše Krista, zakusil spásné dílo trojjediného Boha.

Skeptici a posměvači se pokoušejí pravdu o Trojici vyvracet pomocí matematiky: "Jeden Bůh + jeden Bůh + jeden Bůh = tři Bozi." Ale trojjediný Bůh existuje v dynamickém vztahu, jemuž by spíše odpovídal "vzorec" 1 × 1 × 1 = 1. "Žádnou jinou skutečností nelze tak přímočaře poukázat na to, jak jedinečný pohled na Boha má křesťanství, než pomocí Trojice," napsal Dr. Carl F. H. Henry (Notes on the Doctrine of God, 1948, s. 114). Ortodoxní židé věří v jednoho Boha, stejně jako ortodoxní křesťané, ale ortodoxní židé nevěří v božství Ježíše ani v osobu a božství Ducha svatého. Nejsou tedy trinitáři.

"Žádnou jinou skutečností nelze tak přímočaře poukázat na to, jak jedinečný pohled na Boha má křesťanství, než pomocí Trojice." - Dr. Carl F. H. Henry

Je třeba říci, že učení o Boží trojjedinosti je nad naše chápání. Svatý Augustin ve svém úžasném pojednání De Trinitate (O Trojici) napsal: "Bůh je větší a opravdovější v našich myšlenkách než v našich slovech; a je větší a opravdovější ve skutečnosti než v našich myšlenkách."

Navzdory tomu, čemu věřil Thomas Jefferson, existují pravdy, o nichž víme ve svém srdci, ale které nelze nijak snadno definovat v mysli ani je vyjádřit slovy. Proto se teologie nakonec často musí uchýlit do ticha a uctívání.

Křesťané uctívají trojjediného Boha. Jakýkoli jiný druh uctívání není křesťanský. Zesnulý Dr. James S. Stewart z Edinburghu napsal: "[Kritici] především potřebují přestat s diskusemi a padnout na kolena. Jen tak lze poznat ty zásadní náboženské pravdy" (The Strong Name, 1940, s. 253).

Trojice výsad

V Bibli není žádná kniha ani část zaměřena specificky na učení o Trojici. Pravda o Ježíšově božství docházela učedníkům postupně; jako příklad lze uvést třeba Petrovo prohlášení u Matouše 16,16. A podobně i pravda o Trojici vyrůstala z osobní duchovní zkušenosti prvních křesťanů. Tato úžasná pravda jim došla, když denně uctívali Boha Abraháma, Izáka a Jákoba; chodili s Ježíšem a vnímali svou závislost na Duchu svatém. James S. Stewart vysvětluje: "Začalo to, když lidé došli ke zjištění, že slovem 'Bůh' nedokázali říci vše, takže bylo třeba říci Otec, Syn a Duch svatý" (The Strong Name, 1940, s. 251).

Jakmile učedníkům tato pravda došla, Písma pro ně nabyla nového významu, jejich služba dostala novou sílu a jejich osobní křesťanský život novou hloubku.

Jakmile učedníkům tato pravda došla, Písma pro ně nabyla nového významu.

Křesťanští historikové poukazují na to, že církev musela tyto pravdy znovu objevit, aby mohla zažít obnovu a obrodu. Reformace znovu objevila pravdu o Boží milosti - že jsme ospravedlňováni vírou, nikoli na základě svých zásluh či dobrých skutků. Když srdce církve téměř ochladlo po vlivem akademických proudů, různá pietistická hnutí v církvi znovu zdůraznila, jak důležité je milovat Boha osobně a osobně se těšit z jeho přítomnosti. V poslední době se kladla do popředí činnost Ducha svatého, takže jsme byli vyučováni tomu, abychom spoléhali na jeho moudrost a moc. Ale křesťanský život musí být založen na učení o trojjedinosti Boha, jinak nebudeme plně využívat své duchovní výsady. Podívejme se tedy nyní na některé z těchto výsad.

Křesťanský život musí být založen na učení o trojjedinosti Boha, jinak nebudeme plně využívat své duchovní výsady.

Milost našeho Pána Ježíše Krista

Raní věřící věděli, že jejich spása je plně a pouze díky milosti; není jiný způsob, jak dospět ke spasení. Ale také zjistili, že na základě milosti je třeba žít, protože bez Ježíše nebyli schopni ničeho (J 15,5). Jak mezi jednotlivými sbory kolovala čtyři evangelia a listy apoštolů, věřící objevovali bohatství Boží milosti. Ve své službě i ve svém utrpení osobně tuto milost zakoušeli. Písmo bylo 'slovem jeho milosti' (Sk 20,32). A 'Duch milosti' (Žd 10,29) je vyučoval o božské pravdě a vybavoval je, aby byli vůči této pravdě poslušní.

V počátečních letech růstu církve se vyskytly teologické konflikty ohledně zákona a milosti; přičemž některé z těchto sporů trvají až dodnes. Židovští věřící kladli důraz na požadavky zákona, zatímco věřící z pohanů se radovali ze svobody, kdy projevovali poslušnost na základě Kristovy milosti. Mojžíšův zákon byl těžkým jhem (Sk 15,10), ale Kristovo jho je "příjemné" a "lehké" (Mt 11,28-30). To je milost! Zákon byl jakýmsi strážcem chování pro nezralé lidi, ale Boží milost s námi zachází jako se zralými osobami, které dokáží svého bohatého dědictví náležitě využívat (Ga 4,1-7). Zásady uvedené v zákoně byly pouhým stínem budoucích věcí, ale v milosti máme živou skutečnost, jíž je Kristus (Ko 2,16-17). Zákon je zrcadlem, které odhaluje hříšníkovu špinavost (Jk 1,22-25), kterou však není možné tímto zrcadlem nijak smýt. Dnes křesťané hledí do zrcadla Božího slova, slavného zrcadla, které nám zjevuje Ježíše Krista a přetváří nás k jeho slávě (2K 3,7-18). Zákon odsuzuje - ale milost proměňuje!

Mojžíšův zákon byl těžkým jhem (Sk 15,10), ale Kristovo jho je "příjemné" a "lehké" (Mt 11,28-30).

Na měřítkách a cílech není nic hříšného. Ale jakmile se snažíme plnit taková měřítka a dosahovat takových cílů svou vlastní silou, posunuli jsme se od milosti směrem k zákonu - což nakonec povede jen k selhání. Měli bychom přijmout za své toto Pavlovo svědectví: "Boží milostí jsem to, co jsem. A jeho milost, kterou mi prokázal, nebyla marná" (1K 15,10). Život pod milostí přináší nesmírnou slávu našemu Pánu, protože bez Krista takový život nelze vysvětlit.

Milost dostáváme zdarma, což ale neznamená, že se jedná o něco laciného. Naopak, tato milost má nevyčíslitelnou hodnotu. "Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: ačkoli byl bohatý, stal se kvůli vám chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli" (2K 8,9). Jedinou možností, jak být bohatý v milosti, je být chudým sám v sobě a důvěřovat Bohu.

"Laciná milost je smrtelným nepřítelem naší církve." - Dietrich Bonhoeffer

Pokud si výraz milost přidáme do našeho teologického slovníku, nebude nás to stát vůbec nic, ale uvádět milost do každodenního života rozhodně není nic laciného. Ježíš draze zaplatil za to, aby nám přinesl Boží milost, a proto by nás to také mělo něco stát, když přinášíme milost jiným. "Laciná milost je smrtelným nepřítelem naší církve," napsal teolog Dietrich Bonhoeffer, který byl popraven nacisty. "Laciná milost je milost bez úsilí jednat jako učedník" (The Cost of Discipleship [Cena učednictví], 1963, s. 45, 47).

Boží láska

Je těžké žít život v lásce, protože jsme ve světě plném soutěživosti, plném násilí. Problémem není projevovat lásku těm, kteří ji projevují nám, ale zcela jinou záležitostí je projevovat lásku těm, kteří vůči nám a vůči Ježíši Kristu projevují nenávist. Možná nás napadne, že nejsnadnější by bylo se nepřátelům vyhýbat a těšit se předně ze společenství svých křesťanských bratrů a sester. Ale Ježíš nám říká, že takto se dokáží chovat i celníci a pohané. Ježíš od nás očekává, že budeme milovat i své nepřátele, že se za ně budeme modlit a budeme jim činit dobro (Mt 5,43-48). Tak budeme napodobovat našeho Otce, který "nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé" (v. 45). Většina lidí bere tyto laskavé dary za samozřejmost a ani za ně nepoděkují. Pokud by nám Bůh za všechna tato dobrodiní poslal roční vyúčtování, přivedlo by nás to na mizinu.

Možná nás napadne, že nejsnadnější by bylo se nepřátelům vyhýbat a těšit se předně ze společenství svých křesťanských bratrů a sester. Ale Ježíš nám říká, že takto se dokáží chovat i celníci a pohané.

Když jsme přišli na tento svět, neustále jsme vyžadovali pozornost, protože jsme jako nemluvňata mohli své nepohodlí a potřeby dávat najevo pouze křikem. Museli jsme nějak dát najevo, když jsme měli hlad, když jsme se necítili pohodlně, když jsme byli unavení anebo když jsme se nudili. S přibývajícím věkem nám ale rodiče a sourozenci dávali najevo, jak je takové dětské chování nepřijatelné. Museli jsme se naučit sami se najíst, obléci, chodit, mluvit, uklízet si po sobě a dávat na sebe pozor. Kdykoli jsme sklouzli k nějakým dětským postojům a projevům, byli jsme varováni a možná i ukázňováni.

Když je náš život stále více poháněn láskou k Bohu, je to dokladem toho, že duchovně zrajeme.

Když je náš život stále více poháněn láskou k Bohu, je to dokladem toho, že duchovně zrajeme. "Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Ř 5,5), a tato láska proměňuje naše postoje a jednání. Ovocem Ducha je láska (Ga 5,22). Lásku nemůžeme nějak vytvořit či zhotovit. Poddáváme se působení Ducha svatého - na základě své víry posloucháme Boží slovo a necháváme Ducha svatého, aby působil v nás a skrze nás. Bůh nám často do našeho života přivede nesympatické, nepříjemné lidi, z nichž někteří se mohou prohlašovat i za křesťany, a my se musíme učit s nimi vycházet. To je ale jen jedna z Božích cest, jak v našem srdci pěstovat lásku. Je asi těžké projevovat lásku lidem, kteří nám život jen ztěžují, ale takoví lidé nám mohou pomáhat, abychom rostli v milosti a stávali se silnějšími ve víře a lásce.

Je asi těžké projevovat lásku lidem, kteří nám život jen ztěžují, ale takoví lidé nám mohou pomáhat, abychom rostli v milosti a stávali se silnějšími ve víře a lásce.

Křesťanská láska k lidem není nějaký dočasný, nejasný, "mlhavý pocit"; je to volní rozhodnutí, obětavé jednání. Taková láska se nezaměřuje primárně na pocity, ale na konkrétní jednání. "Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (J 3,16). "Nikdo nemá větší lásku než tu, že položí svou duši za své přátele" (J 15,13). Ježíš vůči nám nejen pociťoval lítost, ale vykonal to, co bylo potřebné pro naši spásu.

Budeme-li si zakládat na těch správných "náboženských pocitech", může nás to zavést na scestí. Odcházíme třeba z povznášející bohoslužby plni pocitů lásky a na parkovišti zjistíme, že nám někdo "vylepšil" nárazník u auta. Jak nám naše pocity pomohou?

Jednou při nastupování do letadla jsem se přátelsky usmál na otce s dvěma dětmi, kteří si sedli hned za mnou. Při startu letadla začalo první dítě neuvěřitelně křičet a druhé začalo zvracet. Úsměv se mi z tváře nějak ztratil, ale zároveň mi bylo jasné, že bych měl nyní jednat na základě Boží lásky.

Bůh je naším milujícím Otcem a žijeme ve světě, který také patří tomuto Otci. On je nade vším, i když třeba skutečnosti nejdou tak, aby náš život byl snadnější či pohodlnější. Bůh někdy připustí i pravý opak, což nás úplně vyvede z rovnováhy a už se nesnažíme projevovat lásku, ale hledáme, na koho svalit vinu. Začneme si stěžovat, místo abychom takovou situaci využili ke křesťanskému růstu, ke slávě našeho nebeského Otce.

Bůh je nade vším, i když třeba skutečnosti nejdou tak, aby náš život byl snadnější či pohodlnější. Bůh někdy připustí i pravý opak.

Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek... Jako Otec miluje mne, tak i já miluji vás. Zůstaňte v mé lásce" (J 14,23; 15,9). "Zachovejte se v Boží lásce," vybízí nás Juda (Jd 21). To neznamená, že si musíme Boží lásku zasloužit svou tvrdou prací, ale že máme Boha poslouchat ze srdce a že máme na základě své poslušnosti zakoušet jeho lásku hlouběji.

Mějme na mysli, že křesťanská láska je rozhodnutím vůle. Jako rodiče rostou ve vzájemné lásce se svými dětmi, chce náš nebeský Otec mít důvěrnější a bližší vztah i s námi. Chce, abychom k němu přicházeli blíže a abychom šli do větší hloubky. Jako křesťané víme, že Bůh je Otec, ale ne vždy mu umožňujeme, aby byl Otcem přímo nám osobně.

Jako rodiče rostou ve vzájemné lásce se svými dětmi, chce náš nebeský Otec mít důvěrnější a bližší vztah i s námi.

Vybavuji si, jak jsme s manželkou plánovali určité speciální akce pro naše děti, které ale už měly své vlastní plány, a tak jsme je nechali, aby bylo po jejich. Později ale zjistily, o co vlastně přišly, a bylo jim to líto. Bůh nám chce být Otcem (2K 6,14-17), ale my už máme své vlastní plány, a tak si necháváme ujít příležitost prožívat hlubší lásku.

Společenství Ducha svatého

Otec nás tolik miluje, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel, a Syn nás tolik miluje, že za nás ochotně položil svůj život na kříži. A Duch svatý nás tolik miluje, že je ochoten žít v nás a být naším pomocníkem. Ježíš sestoupil z nebes na zem, kde byl 33 let, ale Duch svatý přebývá se svou církví již celá staletí. Tím nechci říci, že nás snad Duch svatý miluje více než Otec a Syn, ale děkuji Duchu svatému za to, jak je se mnou trpělivý, a za to, jak mi odpouští, když jej zarmucuji. Chci se 'nechat Duchem řídit' (Ga 5,25) a umožňovat mu, aby mi pomáhal žít podle Boží vůle. Když se mnou Duch svatý žije, jistě mě musí milovat!

Službou Ducha svatého je oslavovat Syna. "On mne oslaví," řekl Ježíš, "neboť z mého vezme a oznámí to vám" (J 16,14). Duch svatý nám zjevuje Ježíše Krista v Božím slově, díky čemuž milujeme našeho Spasitele stále více a rosteme v poslušnosti vůči němu, čímž mu přinášíme slávu. Duch svatý nekoná nic proti naší vůli ani nekoná vše za nás; působí v nás a skrze nás, a proto musíme být vhodnými nádobami, které může naplňovat a používat.

Duch svatý nekoná nic proti naší vůli ani nekoná vše za nás; působí v nás a skrze nás, a proto musíme být vhodnými nádobami, které může naplňovat a používat.

Řecký výraz, který překládáme jako "společenství" (koinonia), se v posledních letech stal mezi věřícími velmi oblíbeným. Výraz koinonia je používán ve spojení s nedělní školou, skupinami mládeže, ve spojitosti s křesťanskými tábory, a dokonce i kavárnami. Tento výraz znamená "mít společně", přičemž jde o to "mít společně" více než jen stejný věk či stejný druh kávy. Pokud znáte Ježíše jako svého Spasitele a Pána, můžete se těšit z tohoto společenství, protože Duch svatý žije v nás, a to bez ohledu na náš věk, pohlaví, příjem, vzdělání, koníčky či politické názory. Máme Ježíše společně a Duch svatý tuto skutečnost dosvědčuje. Je-li základem našeho společenství něco jiného než Ježíš, jak je zjevován Duchem svatým v Božím slově - možná nějaká malicherná doktrína, oblíbený překlad, talentovaný učitel nebo určité specifické rysy naší denominace - pak to není skutečná koinonia.

Jak se máme 'nechat Duchem řídit' a jak můžeme zakoušet společenství s ním hlouběji? Především musíme s Duchem svatým spolupracovat v jeho hlavní službě - musíme tedy přinášet slávu Ježíši Kristu. Ježíš přišel, aby oslavil Otce, a Duch svatý přišel, aby oslavil Syna. Duch svatý nehledá slávu pro sebe, a neměli bychom to tedy dělat ani my. "Toužebně očekávám a doufám, že v ničem nebudu zahanben, ale se vší otevřeností, jako vždycky i nyní, bude Kristus zveleben na mém těle, ať životem, ať smrtí. Vždyť žít pro mne znamená Kristus a zemřít zisk" (Fp 1,20-21). Život je to, čím žijeme, a žít pro křesťany znamená Kristus, protože mají život v Kristu.

Hlavní službou Ducha svatého je oslavovat Ježíše Krista, čehož Duch dosahuje tím, že pomáhá Božímu lidu proměňovat se do Kristovy podoby.

Hlavní službou Ducha svatého je tedy oslavovat Ježíše Krista, čehož Duch dosahuje tím, že pomáhá Božímu lidu proměňovat se do Kristovy podoby. Duch svatý zapsal Slovo Boží, aby zjevil Ježíše. Když se tedy z Božího slova učíme a projevujeme poslušnost, vidíme Ježíše a jsme proměňováni ke slávě Ježíše Krista (2K 3,18). Jestliže ignorujeme Bibli, knihu, kterou Duch svatý pro nás napsal, zarmucujeme Ducha a přicházíme o pomoc, kterou nám chce dát. Podle žalmisty máme mít následující postoj: "Ale oblíbil si Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci" (Ža 1,2).

Duch svatý oslavuje Ježíše Krista a vyučuje nás Bibli, a nejen to, také společně s Ježíšem pracuje na budování církve na zemi. Když se hříšníci obrací k Ježíši a docházejí ke spáse, Duch svatý je křtí do těla Kristova a dává jim dary ke službě Kristu a budování jeho těla (1K 12,1-13). Jestliže se odděluji od Božího lidu a nepoužívám své duchovní dary ke službě církvi, zarmucuji tím Ducha svatého. 'Nechat se řídit Duchem' znamená vydávat svědectví těm, kdo jsou ztraceni, a sloužit svatým ke slávě Boha - k čemuž potřebujeme Ducha svatého (J 15,26-27). Dejme si pozor, abychom natolik nevyzdvihovali pozoruhodné dary Ducha svatého, že bychom zapomněli na praktickou milost Ducha svatého, kterou Pavel označuje jako "ovoce Ducha" (Ga 5,22-23).

'Nechat se řídit Duchem' znamená vydávat svědectví těm, kdo jsou ztraceni, a sloužit svatým ke slávě Boha - k čemuž potřebujeme Ducha svatého (J 15,26-27).

Jako Boží děti máme velkou výsadu, ale každá výsada s sebou nese i určité nebezpečí.

Trojí nebezpečí

Přesuňme naši pozornost k některým novozákonním sborům s cílem zjistit, jak přišly o Boží požehnání, protože opomíjely své výsady.

Galatské církve odpadly od milosti (Ga 5,4)

Židé, kteří přijali křesťanství, ale stále dbali na striktní dodržování Mojžíšova zákona, získali značný vliv v církvích či sborech, které apoštol Pavel založil v Galácii, a začali zavádět nové věřící na scestí. Křesťané se začali oddalovat od evangelia, když se snažili směšovat Boží milost skrze Ježíše Krista s Mojžíšovým zákonem, což vedlo k celé řadě problémů. "Zbavili jste se Krista, vy všichni, kdo se ospravedlňujete Zákonem; odpadli jste od milosti!" (Ga 5,4 B21). Tito věřící z pohanů předtím nenesli jho židovského zákona, a přesto se vzdávali své křesťanské svobody, kdy ve snaze striktně dodržovat zákon dali vlastně přednost otroctví (v. 1). Měli k dispozici veškeré Kristovo bohatství, čehož se ale nyní vzdávali a raději ze sebe dělali "dlužníky" Mojžíšova zákona (v. 2-6). Předtím 'běželi dobře', ale nyní se začali pohybovat špatným směrem (v. 7-12).

Věřící z pohanů předtím nenesli jho židovského zákona, a přesto se vzdávali své křesťanské svobody a ve snaze striktně dodržovat zákon dali vlastně přednost otroctví.

Křesťanský život musí být vyvážený. Ke spáse sice nedocházíme dodržováním zákona, ale zároveň ve svém životě nechceme zákon opomíjet. Ke spáse sice nedocházíme na základě dobrých skutků, ale naše spása nás vede k dobrým skutkům, které poukazují na to, že Ježíše známe. Nevidět věci vyrovnaně je tedy nebezpečné. Některé církve či sbory převracejí milost do extrému, takže se ze svobody stává bezuzdnost a nezřízenost. "Zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista" (Ju 4 ČEP). "Vyznávají, že znají Boha, ale svými skutky ho zapírají" (Tt 1,16). Galatské církve šly do druhého extrému: Lidé zde natolik zdůrazňovali zákon, že zapomněli na Boží milost. Odpadli od milosti a stali se otroky náboženského systému.

Ke spáse sice nedocházíme na základě dobrých skutků, ale naše spása nás vede k dobrým skutkům, které poukazují na to, že Ježíše známe. Nevidět věci vyrovnaně je tedy nebezpečné.

Pavel ukazuje, že pod Mojžíšovým zákonem se s lidmi zacházelo jako s dětmi. Byla zde totiž samá pravidla a nařízení a také ti, kteří zachovávání těchto pravidel bedlivě sledovali a prosazovali. Ale v Ježíši Kristu stojíme před Bohem jako dospělí lidé a máme výsadu čerpat z Kristova bohatství (Ga 4,1-7). Duch Boží žije v nás a dává nám nasměrování a touhu žít pro Krista. Základní teologickou pravdou je, že zákon nám poukazuje na to, co je v nás nejhorší, zatímco milost nám poukazuje na to, co je v nás nejlepší. Naše stará přirozenost zákon odmítá, ale naše nová přirozenost zákon nepotřebuje. Pohnutka k poslušnosti pochází od Boha, který "do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval" (Ř 5,5 B21).

Základní teologickou pravdou je, že zákon nám poukazuje na to, co je v nás nejhorší, zatímco milost nám poukazuje na to, co je v nás nejlepší.

Pokud církev odpadne od milosti, budou z kazatelny zaznívat příkrá a tvrdá slova, kazatel bude více vyhrožovat než "mluvit pravdu v lásce" (Ef 4,15 B21). Když klademe důraz na zákon, požadujeme nemožné - "zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti" (Žd 7,19 ČEP). Když klademe důraz na milost Ježíše Krista, povzbuzujeme k životu ve svatosti, protože Ježíši Kristu můžeme sloužit jen díky milosti. "Boží milostí jsem to, co jsem," napsal apoštol Pavel (1K 15,10), což může dosvědčit každý skutečný křesťan, který se nechává řídit Duchem. V Božím svatém zákoně se zjevuje Boží spravedlnost a vůle pro nás. A úžasná Boží milost nám poskytuje vše potřebné, abychom mohli být vůči Bohu poslušní a žili svatým způsobem života.

Efezská církev odpadla od lásky (Zj 2,1-7)

Při návštěvě církve v Efezu bychom asi vše viděli v dobrém světle. Věřící se zde tvrdě namáhali a byli velmi činní. Netrpěli žádné falešné učení a s herezemi si dokázali poradit. Navzdory protivenství a obtížím je ani nenapadlo svou víru vzdát. Církev v Efezu tedy v každém ohledu vypadala dobře.

"Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce" (1S 16,7). A když se Bůh podíval do srdce věřících v Efezu, postrádal tam lásku. Verdikt zněl: "Opustil [jsi] svou první lásku" (Zj 2,4). Výraz opustil jsi lze také přeložit jako "zanedbal jsi" nebo dokonce "zapudil jsi". Jako by po zásnubách (Jr 2,2-5) láska Efezanů ke Kristu a k sobě navzájem ochladla. Bůh s námi nemusí být nutně spokojen jen proto, že v církvi pilně sloužíme, a proto také nemůžeme určitý sbor hodnotit jen na základě probíhajících aktivit. Bůh nemůže naši službu a naši obětavost přijímat a žehnat jí, pokud naší pohnutkou není láska.

Bůh nemůže naši službu a naši obětavost přijímat a žehnat jí, pokud naší pohnutkou není láska.

"Proto si vzpomeň, odkud jsi odpadl," varuje Efezany Ježíš (Zj 2,5). Mysleli si, že jsou na tom dobře, ale mýlili se. Sbor v Efezu založil apoštol Pavel. Po něm převzal tento sbor Timoteus a podle tradice sloužil v Efezu i apoštol Jan. Tento sbor obdržel od Pavla tři inspirované dopisy - Efezským, 1. Timoteovi a 2. Timoteovi - a Pavel soukromě povzbuzoval místní starší (Sk 20,13-38). Tato církev se tedy těšila z mnoha výsad! Pavel ve svém listu Efezským ukazuje, jak úžasnému životu se můžeme těšit, když nás Bůh spolu s Kristem "posadil na nebesích v Kristu Ježíši" (Ef 2,6 B21). Ale Efezané nyní od těchto výšin odpadli, protože opustili svou prvotní lásku.

Velké výsady nejsou zárukou velké oddanosti vůči Ježíši Kristu. Když Pán Ježíš pomohl Petrovi po jeho životním zakolísání (J 21), neptal se jej na teologii ani na metody jeho služby. Ježíš se Petra třikrát zeptal: "Miluješ mne?" (v. 15-17). "Pohání nás totiž Kristova láska," napsal Pavel (2K 5,14 autorův překlad), což je pro Pána také jedinou přijatelnou pohnutkou. Pán se dívá do srdce a chce vidět, zda je plné lásky, lásky ze "zásnub", která se ale časem stále více prohlubuje. Pavel ve své epištole Efezským věřící nabádá: "Jako Kristovi služebníci konejte Boží vůli celou duší" (6,6 B21). Prorok Jonáš nakonec Boha uposlechl a kázal Boží poselství v Ninive, nečinil to ale celou svou duší. Lidi, jimž kázal, vlastně nenáviděl a zlobil se i na Boha za to, že jim projevil soucit (Jon 4).

Je jistě dobré, když se ve své církvi nasazujeme pro Pána, ale žádnou činností není možné nahradit lásku k Ježíši Kristu.

Je jistě dobré, když se ve své církvi nasazujeme pro Pána, ale žádnou činností není možné nahradit lásku k Ježíši Kristu. Marta si dělala starosti, jak Ježíšovi posloužit, ale Ježíš pochválil Marii, která si udělala čas a projevila Ježíšovi lásku tím, že mu naslouchala (Lk 10,38-42). Ježíš se i dnes ptá každého z nás stejně, jako se ptal Petra: "Miluješ mne?"

Korintská církev odpadla od společenství Ducha

Kdykoli si některý z mých studentů povzdychne, "měli bychom se více podobat novozákonní církvi," opáčím: "A které z nich bychom se tedy měli nejvíce podobat?" Ve třídě pak rozebereme některé problémy, s nimiž se tyto církve potýkaly.

Věřící v Římě byli rozděleni v názoru na čisté a nečisté pokrmy a svaté dny. Členové církví v Galácii 'se navzájem kousali a požírali' (Ga 5,15). Dvě ženy ve Filipech spolu nesouhlasily, což pak vedlo k nějakému závažnějšímu problému (Fp 4,2-3). V církvi v Kolosech byla směsice židovského zákonictví, orientálního mysticismu a askeze. Někteří věřící v Tesalonice přestali pracovat a předpokládali, že církev se o ně postará, zatímco horlivě očekávali Pánův návrat.

A jak to bylo v Korintu? Tato církev byla rozdělena do jakýchsi čtyř frakcí (1K 1,11-12), přičemž někteří věřící se pomocí svých duchovních darů spíše předváděli, než aby jimi sloužili církvi. Jejich bohoslužby byly plné řevnivosti a zmatku, někteří zde byli i opilí. Členové se navzájem poháněli před světské soudy, a jako by to nestačilo, jistý člen se zde otevřeně hlásil ke smilstvu se svou nevlastní matkou - a někteří věřící byli dokonce hrdí na to, jak jsou vedoucí této církve "milující a tolerantní".

Jakmile člověk začne světsky myslet, brzy se začne i světsky chovat - a k této tragédii dochází v církvi i dnes.

Co bylo příčinou tak ostudného chování ze strany těchto věřících, kteří se zdánlivě hlásili ke Kristu? Pavel na tuto příčinu poukazuje v prvních dvou kapitolách svého prvního dopisu do Korintu: Dávali přednost "moudrosti světa" před moudrostí od Boha, kterou Duch svatý vyučuje z Božího slova. Jakmile člověk začne světsky myslet, brzy se začne i světsky chovat - a k této tragédii dochází v církvi i dnes. Místo aby Korinťané budovali svou službu na zlatu, stříbru a drahých kamenech Božího slova (Př 2,1-6; 1K 3,13-18; 8,10-11.17-21), dávali přednost dřevu, senu či slámě, levnému materiálu, kterého je všude dost. Chceme-li zlato, stříbro a drahé kameny - trvalé bohatství Boží moudrosti - je třeba vynaložit námahu a snažit se jít do hloubky. Bůh nepomáhá vůdcům, kteří jsou příliš pohodlní, aby hledali Boha a šli v Božím slově do hloubky, a kteří se spokojí s čímkoli, co se jim namane někde ve světě.

Křesťané v Korintu žili podle měřítek a tužeb starého života a nechodili podle vedení Ducha svatého. Sytili se světským odpadem a nerostli v Pánu.

Korinťané se nenechávali vést Duchem svatým, neusilovali "zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje" (Ef 4,3). Pavel k nim mluví "jako k tělesným, jako k nedospělým v Kristu" (1K 3,1-3). Křesťané v Korintu žili podle měřítek a tužeb starého života a nechodili podle vedení Ducha svatého. Sytili se světským odpadem a nerostli v Pánu. Bylo třeba, aby poslouchali Ducha svatého, který je ve dvou listech do Korintu zmiňován více než padesátkrát.

Korintští křesťané "byli ve všem obohaceni", pokud jde o dary Ducha (1K 1,5), ale zcela nedostatečně ve svém životě projevovali ovoce Ducha, jako například lásku, pokoj a sebeovládání. Prostě nebyli duchovními křesťany. Nechali se vést svými touhami a žili stejně jako lidé ve světě.

Jejich duchovní vedoucí na svých setkáních nezkoumali Písmo, nemodlili se o duchovní moudrost. Místo toho se předváděli lacinými světskými myšlenkami a jejich rozhodnutí by byla spíše dobrá pro naši starou hříšnou podstatu. Bohoslužbou neoslavovali Pána, protože zde nic o působení Ducha svatého nenasvědčovalo.

Mnozí členové církví nejsou ochotni platit cenu za zralost, a proto i při službě Pánu spoléhají raději na světskou moudrost a sílu, což ale nefunguje.

A. W. Tozer kdysi řekl: "Kdyby Bůh odejmul Ducha svatého tomuto světu, většina činností v církvích by šla stále dál a nikdo by si žádného rozdílu ani nevšiml." Zní to jako nařčení - ale domnívám se, že je to pravda. Mnozí členové církví nejsou ochotni platit cenu za zralost, a proto i při službě Pánu spoléhají raději na světskou moudrost a sílu, což ale nefunguje. Skotský autor George MacDonald napsal: "Cokoli člověk dělá bez Boha, musí v tom bídně selhat anebo jen velmi bídně uspět." Církev, která je úspěšná v lidských očích, vůbec nemusí být úspěšná z Božího pohledu. Pokud o tom pochybujete, přečtěte si Zjevení 2-3.

Pokud očekáváme, že Duch svatý bude v církvi působit, musíme především usilovat o oslavení Ježíše Krista, protože právě k tomu byl Duch svatý poslán (J 16,14). Korinťané se přeli, kdo je větší - zda Pavel, Petr či Apollos - přičemž zde byla i "veleduchovní" skupina věřících, kteří odmítali jakékoli lidské vůdce a tvrdili, že následují pouze Krista; a možná působili větší obtíže než ony tři další skupiny dohromady!

Thomas Merton napsal: "Nejnebezpečnějším člověkem na světě je kontemplativní typ, který se nenechá nikým vést. Důvěřuje jen své vlastní vizi. Poslouchá jen svůj vnitřní hlas, ale nikomu jinému naslouchat nebude. Za vůli Boží považuje to, co mu v srdci navozuje velký, příjemný, hřejivý pocit... Takový člověk může zruinovat celé město... i celý národ" (New Seeds of Contemplation, 1961, s. 194-195).

Místo výrazu kontemplativní typ z Mertonova výroku si klidně dejte výraz pastor, člen staršovstva, člen určitého výboru, misionář, církevní pracovník a uvidíte, že toto vyjádření je stále aktuální. Ať je určitá služba jakkoli velká či bohatá, pokud vedoucí nehledají Boží moudrost v Písmu, pokud se nemodlí o Boží vedení a moc a pokud neusilují o slávu Božího Syna, jsou jejich snahy marné, protože se to neděje pod řízením Ducha svatého. Před soudnou stolicí Kristovou pak takové dřevo, seno a sláma jen shoří.

Svatý Patrik řekl: "Zavazuji se dnes pod silným jménem Trojice." Je to silné jméno, jméno, jemuž můžeme důvěřovat.

John Newton napsal:

Kéž na nás spočine milost Krista, našeho Spasitele, a Otcova nekonečná láska spolu s přízní Ducha svatého. Kéž pak můžeme spolu být ve vzájemné jednotě a v Pánu a těšit se ve svatém společenství radostem, jež nám tento svět nemůže dát.


Tato publikace je výňatkem z knihy Warrena Wiersbe Bless You: Receiving and Sharing the Blessings of the Lord (Budiž vám požehnáno: Jak přijímat a sdílet Pánovo požehnání), kterou vydalo nakladatelství Discovery House Publishers, které je součástí organizace RBC Ministries.

Warren Wiersbe je především znám jako biblický učitel spisovatel a řečník. Před svým odchodem do důchodu sloužil ve sboru Moody Memorial Church v Chicagu a jako ředitel a biblický učitel pro rozhlasové vysílání Back to the Bible (Zpět k Bibli). Warren Wiersbe je autorem více než 150 knih.


Další publikace a materiály jsou k dispozici na www.BiblickaKnihovna.cz.


Název: TROJICE: Požehnání Boží milosti, lásky a společenství.

Původně: The Trinity: The Blessing of God's Grace, Love and Fellowship. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

Publikační řada: Discovery - Knowing God (Poznáváme Boha).

Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2012.