Zklamání nás může zavést na scestí

Zklamání nás může zavést na scestí

Ke stažení:

    Proč nikdo není imunní vůči zklamání? Co se děje v našem srdci, když zažíváme zranění? Jaké lži nás ohrožují? Co vede k uzdravení a svobodě?
    No one is immune to disappointment—not even God! In this booklet, counselor Jeff Olson challenges you to take an in-depth look at what is really going on when your heart is wounded. Discover how you can see beyond the deceptive, misleading, and destructive lies of Satan and find the truth that leads to healing and freedom.

    Zklamání nás může zavést na scestí

    OBSAH:

    Časté lži

    • Lži o životě
    • Lži o nás samotných
    • Lži o Bohu

    Jsme vystaveni útoku

    • Svět
    • Slabé tělo
    • Satan

    Jak reagujeme na lži?

    • Lež bereme jako skutečnost
    • Zakrývání nedostatků
    • Odepírání tužeb
    • Falešná útěcha
    • Zahořklost
    • Rezignace

    Cesta k uzdravení a svobodě

    • Musíme se probudit
    • Musíme se vědomě zříci potřeby řídit si život
    • Musíme se naučit rozpoznávat zklamání

    Boj pokračuje

    • Je třeba mít na mysli, kdo je naším úhlavním nepřítelem
    • Je třeba si zachovat bdělost

    Zklamání zná asi každý z nás. Možná pro vás bylo zklamáním, když váš oblíbený sportovní tým nevyhrál nějaký důležitý zápas nebo když se váš oblíbený sportovec nedostal na stupně vítězů.

    Zklamání se ale rozhodně netýká jen sportu. Projevuje se v různých oblastech našeho života a může na nás působit přímo drtivě. Může nám brát životní sílu, dusit radost, brát jakoukoli chuť do života.

    Vůči zklamání neexistuje žádná vakcína, nikdo vůči němu není imunní, ani lidé, kteří byli vedeni k názoru, že Bůh nás má před zklamáním chránit. Vždyť v knize Genesis se dozvídáme, že když Hospodin viděl, „jak mnoho je na zemi lidského zla a že všechno zaměření úmyslů jejich srdce je napořád jenom zlé,... litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci“ (Gn 6,5-6). A zklamání zakoušel i sám Ježíš Kristus! Jen si poslechněme, s jakou bolestí mluví Ježíš o neochotě jeruzalémských lidí přijmout jej jako Mesiáše:

    Jeruzaléme, Jeruzaléme... kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako slepice shromažďuje svá kuřata pod křídla, ale nechtěli jste. (Mt 23,37)

    Jestliže zklamání zakouší i Bůh, jistě by nebylo moudré očekávat, že se nám tato zkušenost vyhne. Zklamání je tedy nevyhnutelnou součástí života. A většina z nás zažije zklamání již velmi brzy:

    • Nedostaneme pozvání na oslavu spolužákových narozenin.
    • Ve svém sportovním týmu se nedostaneme do užšího výběru pro zápasy.
    • Nepodaří se nám dostat na vysněnou školu.

    A než si to plně uvědomíme, můžeme zažívat jedno zklamání za druhým, přičemž další již na nás může někde čekat.

    Zklamání zakoušíme ve vztazích s některými svými přáteli. V práci není vše podle našich představ. V manželství by leccos mohlo být jinak. Investiční strategie nám nevycházejí. Dovolená se nám zhatila. Děti jsou nezvladatelné. A výčet by mohl pokračovat.

    Následně si začneme všímat, že druzí jsou zklamáni z nás samotných. A my jsme zklamáni, že nedokážeme naplnit jejich očekávání. A nějak se nemůžeme zbavit vnitřního hněvu, který kvůli tomu pociťujeme. Po každé hloupé chybě se pak cítíme jen stále hůře.

    Dříve nebo později začneme mít pocit, že nás zklamal i Bůh. Philip Yancey ve své knize Zklamáni Bohem uvádí, že „mnozí lidé se musí potýkat s nesouladem mezi svou vlastní životní zkušeností s křesťanstvím a tím, co od své křesťanské víry očekávali... Často totiž očekávají nějaké velmi zřejmé působení Boha ve svém životě. Pokud ale nic takového nevidí, cítí se zklamáni, rozčarováni a mají pocity viny“ (s. 9).

    Zklamání je bolestivou, nevítanou zkušeností. Naše pocity jsou skutečné. Ale co když máme neúplné poznání o tom, jak a proč nás zklamání tolik bolí. Nejsme na tom třeba podobně, jako oni zdrcení a užaslí muži, kteří se setkali se vzkříšeným Ježíšem na cestě do Emaus, ale nepoznali jej a ani nechápali, co se vlastně dělo (Lk 24,13-24)? Třeba nám něco důležitého uniká, třeba přesně nevidíme, co se vlastně děje.

    Věci nejsou tak, jak se nám jeví. Někdy jsou samotné skutečnosti horší, než jsme si mysleli. Někdy ale až tak špatné nejsou. Při zklamání se s námi samotnými děje mnohem více, než si možná uvědomujeme. Shodneme-li se na tomto výchozím bodu, může nám to značně pomoci při našem zkoumání v další části tohoto rozboru.

    Co se vlastně děje?

    Ve filmu Matrix z roku 1999 vystupuje Neo, který přes den pracuje jako počítačový programátor, ale v noci působí jako hacker. Při hledání určité informace si jej nečekaně pozve na schůzku Morfeus, záhadný, prapodivný cizinec, který mu dá možnost vidět, co se vlastně děje.

    Morfeus: „Dokážu si představit, že se nyní cítíš tak trochu jako Alenka v říši divů.“

    Neo: „Dalo by se to tak říci.“

    Morfeus: „Dovol mi říci ti, proč jsi vlastně tady. Jsi tady, protože něco víš. Ale neumíš si to vysvětlit. Jasně to ale cítíš. Celý svůj život cítíš, že se světem není cosi v pořádku. Nevíš, co to je, ale víš o tom. A je to jako střepina ve tvém mozku, takže tě to dohání k šílenství. A právě tento pocit tě dovedl až sem, ke mně. Víš, o čem mluvím?“

    Neo: „Má to být Matrix?“

    Morfeus: „Chceš vědět, co to je?“

    Neo: (Pomalu přitakává.)

    Morfeus: „Matrix je všude. Je všude kolem nás, i v této místnosti. Uvidíš to, když se podíváš z okna i když si zapneš televizi. Budeš to pociťovat cestou do práce i do kostela i při placení daní. Bylo ti to nasazeno na oči, abys byl slepý a neviděl pravdu.“

    Neo: „Jakou pravdu?“

    Morfeus: „Že jsi otrok, Neo. Jako každý ses narodil do otroctví, do vězení, které není cítit, kterého se nemůžeš dotknout. Vězení, ve kterém je tvoje mysl. Bohužel, nikdo ti nemůže říci, co je Matrix. Musíš si to uvědomit sám.“

    (Morfeus pak dává ruce před sebe a na dlaních má dvě velké tobolky, červenou a modrou.)

    Morfeus: „To je tvoje poslední příležitost. Pak už není návratu. Když si vezmeš modrou tobolku, příběh tím končí. Ráno se probudíš a budeš věřit tomu, čemu budeš chtít věřit. Když si vezmeš červenou tobolku, zůstaneš v říši divů a já ti ukážu, kam až to vše vede.“

    Mnozí z nás se dokáží do Nea docela dobře vcítit. V hloubi duše cítíme, že cosi není zcela v pořádku. Něco nám nějak nehraje, ale nevíme proč. Potřebujeme vědět, co se to vlastně děje. Potřebujeme jasnější náhled. Vezměme si tedy „červenou tobolku“ a podívejme se, jak nás pocit zklamání může zavádět na scestí.

    Časté lži

    Zklamání nám někdy může pomoci lépe vidět pravdu. Zpozorníme a začneme přehodnocovat věci ve svém životě.

    Přejeme si něco zcela oprávněného, například práci, postavení či vztah, ale pak si uvědomíme, že naše pohnutky nebyly zcela správné. Kupříkladu jeden muž se ani po opakovaných pokusech nedostal na lékařskou fakultu. Nakonec si uvědomil, že lékařem chtěl být především proto, aby svým postavením mohl působit na druhé.

    Zklamání nám někdy může pomoci, abychom si lépe uvědomili skutečnost, že tento svět není naším opravdovým domovem a že veškeré stvoření sténá pod prokletím hříchu. Pak se může zvýšit naše touha po lepším místě, které nám připravuje Pán Ježíš (J 14,1-30), a může nás to vést k tomu, abychom svou naději vkládali v Toho, kdo skutečně může učinit veškerému zklamání konec (Iz 49,23).

    Zklamání s sebou nese nebezpečí klamu. Při zklamání se mnozí z nás dostáváme na scestí. Největší újmou nemusí být totiž samotná naše bolest, ale lži, které se nám při takové příležitosti podvědomě vkrádají na mysl. A následkem takových lží pak můžeme zakoušet to největší utrpení.

    Lež je jakákoli myšlenka či závěr, na jehož základě se začneme vidět ve špatném světle, přestaneme se zajímat o druhé či ochabneme ve svém vztahu k Bohu. Podívejme se tedy blíže na některé lži o životě, o nás samotných a o Bohu. Podívejme se na lži, které se nám při zklamání mohou vkrádat na mysl.

    Lži o životě

    Jeden přítel se nedávno vyjádřil: „Život za nic moc nestojí. Věci, které by mi měly přinášet radost, mi žádnou radost nepřinášejí. A co chci, asi nikdy mít nebudu. Je to celé jako špatný vtip.“

    Ve vyjádření mého přítele je shrnuta celá řada lží, které se nám při zklamání vkrádají do mysli a ovlivňují naše srdce. Například:

    • „Od vztahů raději moc nečekejte.“
    • „Skutečná láska není možná.“
    • „Druzí vás budou jen využívat.“
    • „Ať se člověk snaží sebevíc, věci se nijak nezlepší.“
    • „Je pošetilé od života něco očekávat.“
    • „Není bezpečné kohokoli potřebovat.“

    Nejen že si takové výroky říkáme, ale také nám často zní jako pravda. Tím to ale obvykle nekončí. Další lži jsou totiž ještě osobnější.

    Lži o nás samotných

    Když víme, že lidé kolem jsou z nás zklamáni nebo že nenaplňujeme svá vlastní očekávání, nakonec budeme v pokušení věřit lži, že je s námi něco hodně v nepořádku - že si nic lepšího ani nezasloužíme, že zdaleka ani nedosahujeme průměru a že tedy druhým ani nemůže stát za to, aby s námi ztráceli čas. Mnohé ženy jsou naprosto přesvědčené, že jsou ošklivé a že o ně nikdo nemůže stát. Mnozí muži došli na základě různých zklamání k názoru, že jsou neschopní a k ničemu.

    Lži se nám vkrádají na mysl, také když pociťujeme zklamání kvůli svým hříchům. Někteří z nás se považují jen za křesťany „druhé třídy“, které Bůh prostě nemůže používat. Mnozí z nás se vidí jen ve světle svého hříšného jednání, a proto se pak cítíme odsouzeni a jako v pasti.

    Jeden muž, který byl následkem svého hříšného jednání pod neustálou palbou takové lži, se v slzách vyjádřil: „Jsem už jen odporný hříšník. Bůh nikdy nemůže používat někoho natolik prohnilého.“ K osvobození od svého zotročujícího návyku dospěl až tehdy, když přestal těmto hrůzným lžím naslouchat a věřit.

    Lži o Bohu

    Jak zažíváme jedno zklamání za druhým, začnou pronikat na povrch i lži o Bohu. Jedná se například o následující myšlenky: Bůh není dobrý. Není možné mu důvěřovat. Nezáleží mu na mně. Žena, která právě procházela rozvodovým řízením, mi řekla: „Bohu na mně nezáleží. Kdyby to tak bylo, nedovolil by mému manželovi, aby mě takto opustil!“

    Destruktivní lži o nás samotných, o životě a o Bohu jistě nejsou pravda, ale máme pocit, že to pravda je. A když dostaneme radu, abychom se neřídili svými pocity, vyvolává to v nás jednak pocity viny a taková rada zároveň přehlíží skutečnou podstatu věci. Nejen že jsme vystavováni lžím, ale tyto lži jsou součástí nanejvýš chytrého a umně zakrývaného útoku!

    Jsme vystaveni útoku

    I když si to třeba plně neuvědomujeme, musí se každý z nás vypořádávat se třemi nepřáteli, na které nás upozorňuje Bible: Svět. Slabé tělo. Satan. O působení těchto tří nepřátel je tedy třeba vědět a čelit jim.

    Svět

    Svět je náš viditelný nepřítel. Jedná se o organizovaný systém vedený Satanem, systém, který záměrně ignoruje Boha. Je to systém umělých potěšení, která pro nás mají být co nejvíce lákavá. Může se jednat o prestižní zaměstnání, románek na pracovišti, značkové oblečení, více peněz, touhu po dokonalém vzhledu. Vábení zní vždy podobně: „Dopřej si to!“

    S tímto nepřítelem se setkáváme v rozhlase, televizi, ve filmech, novinách a časopisech a pochopitelně také na internetu. Vše, co nám tento svět nabízí, je ale bez Boha jen pouhou vyumělkovanou napodobeninou. Tyto věci v nás zanechávají jen pocit prázdnoty a vystavují nás nebezpečí, pokud i nadále věříme lži, že když podlehneme nějakému dalším lákadlu, zaženeme tím svůj pocit nenaplněnosti či zklamání.

    Slabé tělo

    Slabé tělo je náš vnitřní nepřítel, který chce řídit náš život, a to bez Boha. Tato naše sobecká přirozenost si neustále vyžaduje nějaký stupeň uspokojení, které chce okamžitě.

    Při zklamání se naše slabé tělo nad námi snaží získat navrch a přimět nás, abychom dělali pravý opak toho, k čemu nás vede naše křesťanské, věřící srdce (Ga 5,17). Svádíme pak boj se svým tělem, jak to velmi otevřeně popsal i apoštol Pavel: „Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ (Ř 7,20)

    Jakmile se tváří v tvář zklamání poddáme hříšným tělesným sklonům, výrazně se tím snižuje naše schopnost vidět, co je skutečně pravda. Je pak nejen obtížné si uvědomit, že svou snahou řídit si svůj život jen vše zhoršujeme, ale dokonce se ztemňuje i naše porozumění - a to natolik, že je pro nás stále těžší rozpoznat, kdy a kde jsme oklamáváni nějakou lží. Jak je to uvedeno v knize Přísloví: „Cesta ničemů je jako tma, nevědí, oč klopýtnou.“ (Př 4,19)

    Satan

    Satan je neviditelný nepřítel, který se snaží nás „dostat“. Apoštol Pavel jej popisuje následovně: „Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“ (1Pt 5,8) Ježíš ukázal, že Satan usiluje o to, aby „kradl, zabíjel a hubil“ život, který nám Bůh chce dávat v hojnosti (J 10,10). Chce nám všemožně bránit ve vztahu s Bohem.

    Satan rozhodně není mytickou či smyšlenou postavou. Je to naprosto skutečná duchovní bytost. A bojujeme nejen proti němu, ale také proti jeho pomocníkům, démonům. Je bohem tohoto světa. Právě on stojí za naší hříšnou podstatou a za prvních hříchem, k němuž došlo v zahradě Edenu.

    Satan na nás útočí především pomocí lží, jimiž „svádí celý obydlený svět“ (Zj 12,9). Hned při svém prvním útoku na lidi použil právě lež. Lhal Evě o Božím zákazu týkajícím se stromu s určitým ovocem (Gn 3,1-5).

    Ježíš řekl, že Satan „byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži.“ (J 8,44) Uvažovali jste někdy o tom, jak se Satanovi vůbec podařilo obrátit tolik andělů proti Bohu? Jistě musel být nanejvýš úspěšným a přesvědčivým lhářem, aby se mu to mohlo podařit. A ve svých lžích nadále pokračuje.

    Satan nám lže v mnoha ohledech. A také vhodně používá zklamání. Satan je vlastně zdrojem většiny lží, které na nás útočí, když zakoušíme nějaké zklamání.

    Pokud zakoušíme zklamání, Satan a jeho démoni nám při takové příležitosti chytře podsouvají falešná poselství, jimiž chtějí využít nějaké naší slabosti. Pokud nás někdo zklame, je právě Satan za našimi následujícími myšlenkami: Nikdo se o mě nezajímá. Lidem se nedá věřit. Pokud se dopustíme hříchu, právě Satan v nás vyvolává myšlenky, jimiž se sami odsuzujeme: Jak jsem vůbec něco takového mohl udělat? Bůh už mi nikdy neodpustí! Apoštol Pavel poukázal na to, že existuje spojitost mezi „přílišným zármutkem“, který může křesťana pohltit při hříšném jednání, a mezi Satanovými podvodnými úmysly (2K 2,5-11).

    Je ironií, že zlo se nám často vysmívá tím, že je nám naše špatná volba jasně odhalena až po vlastním hříšném jednání: Vidíš, jaká to byla hloupost! Co sis asi tak myslel? To?s nevěděl, že věci takhle nefungují? A Satan stojí za většinou našich pochybností a otázek o Bohu, které nás při zklamání napadají.

    Během zklamání nás všechny takové negativní myšlenky a názory na život, Boha i sebe sama nenapadají jen tak nahodile a samy od sebe. Tyto polopravdy a lži nám sice nemusí vždy podsouvat sám Satan, ale určitě za nimi stojí síly zla, které následují „boha tohoto světa“ a slouží mu (2K 4,4).

    Satan nám může své lži předkládat i skrze naše přátele a členy rodiny. Když Petr odmítl přijmout Ježíšovo vyjádření ohledně svého blížícího se utrpení a smrti, Ježíš řekl Petrovi: „Jdi ode mne, Satane! Jsi mi kamenem úrazu.“ (Mt 16,23) Petr si to sice neuvědomoval, ale Satan se zde jeho prostřednictvím snažil přivést Ježíše ke klopýtání.

    Je znepokojivé, že se na zlovolné působení Satana zaměřujeme tak málo. Mnozí křesťané si neuvědomují, jak je ten ničemný napadá prostřednictvím svých lží. Mnozí tomu ani nevěří. Domnívají se, že Satan se může zaměřovat na misionáře sloužící v dalekých zemích, zatímco v technologicky vyspělém světě by měli být snad před takovými útoky uchráněni. Pokud se v tomto ohledu spoléháme na svou vlastní chytrost, může nás čekat jedině velmi bolestivé vystřízlivění!

    Na základě Satanova působení mnozí z nás zapomněli, že Satan je zlovolným odpůrcem, na něhož jsme upozorňováni v Bibli. Brent Curtis ve své knize The Sacred Romance ukazuje, že ďábel se nám snaží podstrčit v prvé řadě následující lež: „Nejsem, neexistuji.“

    Nejhorším nepřítelem je ten, o němž nevíme. Satan se tedy stává ještě nebezpečnějším, když si neuvědomujeme jeho existenci a jeho ničemné záměry.

    Satan je naprosto skutečný. A proto si nemůžeme dovolit jej přehlížet nebo na něj zapomínat. Pokud se nebudeme mít na pozoru, budeme od něj „oklamáni“ (2K 2,11). Na druhé straně ale nechceme na Satana a jeho podvodné metody klást přehnaný důraz. Mohli bychom mu pak snadno přičítat jakoukoli negativní myšlenku. Zároveň ale nechceme zlehčovat jeho působení, protože jeho lži jsou skutečné, stejně jako byly skutečné v zahradě Eden.

    Jakou moc má lež

    Prožité zklamání obvykle po určité době nevnímáme tak silně, ale přesto můžeme nadále věřit příslušným lžím. A pokud takové lži zůstanou nevyvráceny, často je jejich hlas ještě silnější. Zabydlí se v nás totiž natolik, že je považujeme za pravdu.

    I když myšlenka je jen myšlenkou, pokud jí věříme, má na nás značný vliv. Když věříme falešným poselstvím, která se k nám dostávají během našich zklamání, začínají takové lži mít vliv na naše smýšlení o životě, o nás samých i o Bohu. Následně začneme činit svá rozhodnutí a reagovat na své životní zkušenosti právě na základě takto pokřiveného myšlení. Lži, které vedou k pokřiveným názorům, pak mají vliv na náš vztah s druhými lidmi a mají dopad na naši osobnost.

    Velké nebezpečí se skrývá v tom, že pokud takové lži zakoření v našem srdci, můžeme se stát jejich otroky. Mohou nás ovládat, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Budeme-li zastávat názor, že už s tím nic nezmůžeme, nebudeme se ani o nic pokoušet. Uvěříme-li lži, že lidé nás chtějí jen využívat, můžeme zahořknout, začít se stahovat do sebe, takže k sobě nakonec už nikoho nepustíme. Uvěříme-li lži, že Bůh se o nás nezajímá, budeme mezi sebou a Bohem stavět zeď, takže si necháme ujít radost z blízkého poznání Boha jako svého nebeského Otce a přítele, který pečuje o naši duši.

    Lži, jimž následkem zklamání začneme věřit, nás mohou připravit o svobodu, kterou můžeme mít v Kristu, a o radost z Boha a ze vztahu s dalšími lidmi. Někteří tak již zaplatili nesmírně vysokou cenu. Je zde však ještě jeden činitel, který je velmi těžké si uvědomit a který je jako tyto lži stejnou měrou součástí tohoto problému. Je totiž naprosto zásadní si uvědomit, jakou roli ve ztrátě svobody a v příklonu k těmto lžím hrajeme my sami.

    Jak reagujeme na lži?

    Po zklamání nikdo netouží. A o lži také jistě nikdo nestojí. Někdy však situaci jen zhoršujeme tím, jak na ni reagujeme. Když si neuvědomujeme, že se většinou jedná o skrytý útok, často přijímáme lež jako skutečnost, jako pravdu.

    Lež bereme jako skutečnost

    Mnozí z nás bezděčně souhlasí s různými lživými výroky, které jsme slyšeli o životě, o Bohu i o nás samotných. Takových lživých výroků se následně držíme, jako by to byla pravda. A jakmile lež přijmeme za svou, začne nás ovládat. Následně s pomocí našeho vnitřního nepřítele, našeho slabého těla, začneme používat některé z níže uvedených strategií, které nám mají pomoci vnitřně se vypořádat s touto novou lží, kterou nyní považujeme za pravdu.

    Zakrývání nedostatků

    Mnozí z nás se snažíme nějak zakrýt to, co u sebe považujeme za ošklivé, nízké či co pokládáme za svou slabost. Své nedostatky se někteří snaží zakrývat tím, že se snaží být v přítomnosti druhých lidí prakticky neviditelní. Nemluví, dokud nejsou na něco dotázáni. Nenavazují s druhými oční kontakt. Hledí si jen svého a snaží se nevzbudit žádnou nežádoucí pozornost, protože hrozí nebezpečí, že lidé by si nějaké jejich slabosti mohli všimnout.

    Tento přístup použil i Saul, když jej prorok Samuel chtěl představit lidu jako jejich budoucího krále. Saul se ukryl „mezi zbrojí“, protože se považoval za podřadného - pocházel totiž z nejmenšího izraelského kmene (1S 9,21; 10,10-22).

    Někteří se snaží odrážet své osobní nepříjemné otázky a pochybnosti přeháněním. Používají velká slova, aby vypadali chytře, vymýšlejí si historky, aby vypadali důležitě, oblékají se tak, aby vypadali jako úspěšní lidé. Pointa je ale stále tatáž: I tímto přístupem se stále snaží druhým nějak zabránit, aby si nevšimli jejich chyb a nedostatků.

    Odepírání tužeb

    V Ďáblovu slovníku od Ambrose Bierceho je heslo „rok“ definováno následovně: „Období se 365 zklamáními.“ Lidé, kteří takovou definici přijmou za svou, si pak postupně začnou odepírat jakékoli tužby. Raději nic nechtějí, po ničem netouží a z ničeho se nedokáží opravdově těšit. Sami si ukládají omezení, do jaké míry se budou vůči druhým otevírat, aby mohli lásku dostávat či dávat.

    Lidé, kteří uvěřili klamu, že život je jen jedno velké zklamání, často vidí jen jednu možnost, jak se bránit dalšímu zklamání - tím, že radikálně omezí své touhy a že se raději z ničeho neradují. Jeden muž mi nedávno řekl: „Dobře vím, co chci, ale není to možné. Tak proč o to usilovat?“

    Ve Starém zákoně je příběh o jedné neplodné manželce, která se časem začala podobně dívat na možnost, že by kdy mohla mít dítě. Když jí prorok Elíša zjevil, že do roka bude mít syna, namítala mu: „Ne, můj pane, muži Boží, nelži své otrokyni.“ (2Kr 4,16) Vlastně říkala něco jako: „Nepleť se do mých tužeb. Nechci si opět otevřít srdce, jen abych pak zase zažila hořké zklamání.“ Nechtěla, aby v ní Elíša probouzel touhu po dítěti. A jen to Elíšovi potvrdila o několik let později, když její syn zemřel: „Což jsem od svého pána žádala syna? Což jsem neříkala: Nevzbuzuj ve mně falešné naděje?“ (v. 28) Příběh končí tím, že Elíša jejího chlapce vzkřísí. Každopádně tato žena pro nás zůstává bezejmenná. A její negativní myšlení mohlo být důsledkem toho, že přijala lež - lež, že je pošetilé toužit po dítěti.

    Falešná útěcha

    Někteří lidé se při zklamání obracejí k falešné útěše. Může se jednat o věci, které nám nabízí náš viditelný nepřítel, tento svět. Patří sem i věci, které jsou samy o sobě dobré, jako například jídlo, sex či koníčky, které se ale stávají problémem tehdy, když se na ně zaměřujeme z nesprávných důvodů či s nesprávným očekáváním.

    Očekáváme totiž od nich útěchu. Očekáváme, že nejen dodají klid našemu zklamanému srdci, ale tyto věci také představují to, po čem jsme tolik toužili, ale nedostalo se nám toho. Proto na takové falešné útěše tolik lpíme. A když se nám tuto útěchu někdo pokouší vzít, bráníme se podobně jako pes, jemuž chce někdo sebrat jeho oblíbenou ohlodanou kost.

    Zahořklost

    Zklamání v nás po určité době vyvolává zahořklost. Podobně jako Izraelité, kteří byli zázračně vyvedeni z egyptského otroctví, můžeme začít být negativní a stěžovat si prakticky na cokoli. Jako omluvu třeba budeme uvádět, že jen musíme nějak vyjádřit své pocity marnosti a frustrace. Ve skutečnosti ale projevujeme svou zahořklost.

    Někteří při zahořklosti po druhých chtějí, aby jim prokazovali lásku a úctu, kterou jim do té doby měli odpírat. Jiní se stávají tvrdými a pomstychtivými s cílem vyřídit si účty s každým, kdo je nějak zklamal. A dokonce si začnou svou zatrpklost vylévat i na dalších, kteří s jejich zklamáním nemají naprosto nic společného. Jednají podle hesla: „Někdo za to přece musí zaplatit.“

    A nakonec svou zahořklost obrátí proti Bohu. Docházejí k závěru, že se o ně nestará, a proto na něj svalují vinu za své okolnosti. Následně vůči Bohu začnou pociťovat nelibost za to, že s jejich situací nic nedělá.

    Rezignace

    Zklamání nás natolik vyčerpává, že už se nezmůžeme ani na zahořklost, ale na vše již jen rezignujeme. Jeden manžel naprosto zbavený všech iluzí se zmohl jen na následující vyjádření: „Dříve jsem se sžíral hněvem. Dnes už jsem jen tím vším smrtelně vyčerpán.“ Někdy z nás zklamání vysaje tolik energie, že už jen chceme ode všeho utéct. Chceme ukončit své manželství, přátelství či kariéru. Jako prorok Elijáš, který se vyjádřil následovně, když byl úplně na dně: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život.“ (1Kr 19,4) Když přijdeme o všechny své touhy, sny a iluze, chce se nám už jen ode všeho utéct. Možná neupadneme až do vážné deprese, ale mnozí z nás rezignují na možnost jakékoli změny a v naprosté beznaději se smíří s tím, že věci od nynějška už prostě jiné nebudou.

    Jednou jsem mluvil s mužem o lžích, které postupně přejal následkem celé řady životních zklamání. Během rozhovoru se v jedné chvíli odmlčel a pak řekl prázdným hlasem jakoby bez života: „Prostě to ani trochu nechápete. Můj život nestojí vůbec za nic. Naprosto nemá smysl o tom dál mluvit, protože už se to nijak nemůže změnit.“ Bohužel se pak dostal do bodu, kdy chtěl se vším opravdu skoncovat.

    Je třeba lži vidět jako lži

    Všeobecně řečeno buď lži, které k nám během našeho zklamání přicházejí, přijmeme jako pravdu, nebo se rozhodneme je odmítnout jako falešné, a to především lži o sobě samých. A pakliže lži odmítneme přijmout, často to neděláme způsobem, který by nám pak umožňoval žít plně pro Boha a pro ostatní lidi. Jestliže je stále třeba prokazovat lživost nějaké lži, má taková lež nad námi dosud značnou moc.

    Někteří z nás mají potřebu prokázat, že se jejich kritici mýlí, a považují to za natolik vysokou prioritu, že to z velké části ovládne jejich život. Jedna žena například již v dospívání přijala lež, že na jejím názoru nezáleží. Dnes je pro ni nesmírně obtížné změnit názor, jakmile nějaké rozhodnutí udělá. I když si začne uvědomovat, že na základě nových informací by své původní rozhodnutí měla pozměnit, rezolutně odmítá jakkoli ustoupit, protože má obrovskou potřebu všem prokázat, že s jejími názory je třeba počítat. A přitom má pocit, že nad onou lží takto získává navrch, i když ve skutečnosti stále jedná pod jejím vlivem.

    Někdy se snažíme prokázat lživost něčeho, co se přímo pojí s nějakým vztahem, z něhož jsme zklamáni. Jeden muž mi vyprávěl smutný příběh o tom, jak většinu svého života v dospělosti věnoval tomu, aby prokázal, jak se v něm jeho otec mýlil. V dospívání mu jeho otec často říkal, že z něj nikdy nic nebude. Otec opakovaně dával najevo, jak je z něj zklamán, což v něm zůstalo jako osten. Proto se rozhodl prokázat, že se jeho otec tvrdě mýlil. Díky svému nezlomnému úsilí vybudoval velmi úspěšný podnik. Tento jeho plán jej stravoval natolik, že nakonec přišel o svou rodinu.

    Je dokonce možné přijmout Ježíše jako svého Spasitele, obdržet odpuštění svých hříchů, a přesto dále žít ve vězení starých lží plynoucích z různých zklamání. Mnozí z nás byli obelháváni tak dlouhou dobu, že ani nevíme, jak začít věřit pravdě. Sami se tedy z otroctví tohoto klamu a podvodu osvobodit nedokážeme. Potřebujeme Boží pomoc, abychom své naučené lži dokázali přehodnotit a vidět je konečně jinak.

    Lidé často přehlížejí následující skutečnost evangelia: Ježíš Kristus chce přinést uzdravení a svobodu i do našeho zraněného, oklamaného srdce plného bolesti (Iz 61,1-3; L 4,17-22). Ježíš chce do našeho zraněného a bolavého nitra promlouvat svou konejšivou pravdu. Podívejme se tedy, jak jej můžeme do svého srdce pozvat. Podívejme se, jak konfrontovat své nestoudné lži a jak konečně vidět pravdu.

    Ježíš Kristus chce přinést uzdravení a svobodu i do našeho zraněného, oklamaného srdce plného bolesti.

    Cesta k uzdravení a svobodě

    Každý z nás si patrně nese nějakou bolest pramenící ze lží, které se k nám dostaly na základě našich životních zklamání. Úplné uzdravení nás čeká až v nebi, kde „smrti již nebude, ani žalu ani křiku ani bolesti již nebude, neboť první věci pominuly“ (Zj 21,4). Nyní však dochází k uzdravení tehdy, když si uvědomíme, jak jsme byli během svého zklamání vystaveni klamu, a když dovolíme Bohu, aby nám ukázal pravdu. Pravda nám přináší uzdravení, protože nás osvobozuje od vězení klamu a umožňuje nám být lidmi podle Božího záměru.

    Bůh nás chce uzdravit a osvobodit od moci Satanových lží, jak z minulosti, tak i ze současnosti. Není to tak, že by nám Bůh dal spásu, novou přirozenost v Kristu a pak nás ponechal na milost a nemilost Satanovým klamům. Apoštol Jan napsal: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy.“ (1J 3,8)

    Mějme na mysli, že jedním z hlavních Ďáblových skutků je zavádět nás na scestí pomocí klamu. Tak nám totiž může uškodit nejvíce. Dobrou zprávou je, že Ježíš přišel tyto ničemné skutky zmařit. Chce se s námi setkávat i v naší bolesti a chce nám odkrývat svou pravdu, která přináší uzdravení a svobodu.

    Každému z nás, kdo jej přijal jako svého Spasitele, říká: „Hle, stojím u dveří a tluču.“ (Zj 3,20) Dál jsme jej pozvali ve chvíli, kdy jsme jej přijali jako svého Spasitele, který nás chrání před trestem za naše hříchy. Pán Ježíš nyní chce získat přístup do našeho nitra, které je plné bolesti a klamu. Ale nevejde tam, pokud jej tam nepozveme.

    Pozvat Boha do svého bolavého nitra je hluboce osobní a zcela jedinečný proces. Někdy k němu dojde v soukromí, při modlitbě, ztišení či rozjímání. Jindy nastane v přítomnosti přítele či duchovního rádce. Někteří z nás zakusí uzdravení zcela náhle, u jiných to bude zkušenost postupná. Bůh může od mnohých z nás chtít, abychom se na svou bolest dívali opakovaně - pak nám totiž uzdravení může dát hlubší smysl. I když je tato zkušenost u každého jiná, určité činitele jsou na cestě k uzdravení a svobodě obvykle typické.

    Musíme se probudit

    Nejprve je třeba vidět, k čemu skutečně při našem zklamání dochází. Apoštol Pavel to uvádí následovně: „Probuď se ty, kdo spíš,... protože dny jsou zlé.“ (Ef 5,14.16) Podobnou myšlenku zdůrazňuje i na jiném místě: „Přišel čas probudit se ze spánku.“ (Ř 13,11 B21)

    Je třeba se probudit, probrat, procitnout. Na to jsme se zaměřovali v první části našeho rozboru. Je třeba si uvědomovat, k čemu skutečně při našem zklamání dochází, a přiznat si svůj podíl viny na tom, že se věci v našem životě neposouvaly k lepšímu (i když jsme to třeba plně nechápali). Následně si budeme moci lépe uvědomit, jak nutně se potřebujeme vydat Bohu a pozvat jej do svého nitra, do svého srdce, kde pociťujeme tolik zklamání a bolesti.

    Musíme se vědomě zříci potřeby řídit si život

    Než dáme Bohu větší přístup k našemu zraněnému srdci, musíme se mu vydat. Jak? Musíme se vědomě zříci potřeby spoléhat sami na sebe a řídit si život a pokorně se vložit do Božích rukou. Apoštol Petr napsal: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (1Pt 5,5)

    Boží uzdravující moc nepoznáme, dokud budeme spoléhat sami na sebe a budeme si chtít řídit život podle svého. Vydat se Bohu znamená zahubit svého vnitřního nepřítele, své slabé tělo, které se domáhá vlády nad námi. Někdy je naše bolest tak velká, že jsme ochotni udělat cokoli, jen abychom žádnou bolest nepociťovali. Vydat se Bohu ale znamená vzdát se i svého práva unikat před bolestí skrze jakoukoli falešnou útěchu.

    Když se Bohu vydáme a poddáme, dáváme tím najevo, že jsme proti Bohu hřešili tím, že jsme jej ze svého života vyčleňovali. Dáváme najevo, že naše řešení nejsou funkční a že Boha nutně potřebujeme.

    Bohu se vydáme ještě více, když si uvědomíme, že on je Bůh, a nikoli my sami. Když se potýkáme s pochybnostmi a nezodpovězenými otázkami, může nám pomoci jednoduchá, upřímná modlitba, podobně jako to bylo v případě jednoho otce, který se na Ježíše obrátil s prosbou: „Věřím, pomáhej mé nevíře!“ (Mk 9,24)

    Musíme se naučit rozpoznávat zklamání

    Jakmile se vydáme Bohu, začnou vycházet na povrch i některá stará zklamání. Nemusíme si je nutně snažit vybavit. Bůh nás na pravdu předchozích zklamání ve svém čase upozorní. Uvažujme nyní krátce, v jakých situacích by se nám některá naše stará zklamání mohla připomenout.

    Nynější zklamání

    Následkem nynějších zklamání mohou vycházet na povrch i některá zklamání dřívější. Současná negativní událost se může nějak podobat čemusi z minulosti, kde jsme zažili zklamání.

    Mnozí z nás jsme také zažívali podobná zklamání opakovaně. Nedovolme proto takovému opakovanému zklamání, aby v nás posilovalo nějakou lež, ale začněme prosit Boha, aby nám pomohl spojit si naše nynější zklamání s dobou, kdy jsme cosi podobného zažili poprvé.

    Jedna žena zjistila, že manželova občasná selhání a neplnění slibů v ní vzbuzovala dobře známé pocity zklamání, které pramenily z toho, že opakovaně nenaplňoval očekávání svého otce, který jí své zklamání dával zřetelně najevo. Jakmile si začala uvědomovat tuto spojitost mezi minulostí a přítomností, došla ke zjištění, že se vlastně ani nepotýká tolik se svým manželem, ale spíše se svým otcem. Na základě toho, že její otec jen málokdy dodržel své slovo, si pak utvořila stejný názor na všechny muže.

    Pokušení

    Během pokušení se zároveň mohou dostat na povrch i některá dřívější zklamání. Není to tak pochopitelně u všech pokušení. Když jsme v pokušení obrátit se k nějaké falešné útěše, nemusíme tomu jen pasivně odolávat. Můžeme takové pokušení podrobit zkoumání s cílem vidět, zda třeba není známkou nějaké vnitřní bolesti, bolesti v našem oklamaném srdci, kde se s námi chce setkat sám Bůh.

    Jedna žena začala jít pod povrch svého pokušení s přejídáním. Zjistila, že pomocí jídla zakrývala své zklamání se sebou. Před několika lety ji manžel opustil kvůli jiné ženě, ale ona za to přičítala vinu sobě. Prostřednictvím přejídání potlačovala své pocity sebeopovržení. Díky tomuto pokušení získala příležitost se na minulost podívat otevřeně, takže si uvědomila, proč ji manžel opravdu opustil a v jakém sebeklamu pak žila.

    Jeden muž si uvědomil spojitost mezi svou nutkavou touhou po anonymním sexu a bolestí ze své rodiny, kde byl jako dítě zcela opomíjen. Svému pokušení pak úspěšně čelil, takže nesáhl po dřívější falešné útěše, ale začal své pokušení považovat za příležitost s otevřeností se zaměřit na svou vnitřní bolest.

    Hněv

    Hněv zaměřený na sebe či druhé je často silným indikátorem nějaké bolesti z minula. Při pečlivějším zkoumání často vyjde najevo, že takový hněv je jen snahou zakrýt nějaké hluboké zklamání.

    Když přemýšlíme o tom, kdy jsme vybuchli nebo jsme jen těžko zakrývali vnitřní vztek, měli bychom se přitom zaměřit na svůj hněv a prosit Boha, aby nám pomohl pochopit, co nám tento hněv má říci o bolesti v našem srdci.

    Jeden muž, kterého vždy rozlítilo, když manželka odpovídala na něco místo něj, si postupně uvědomil, že v pozadí jeho hněvu je určitá stará bolest, jejímž následkem byl i nadále velmi zranitelný.

    Musíme se svým zklamáním strávit nějaký čas

    Někdejší zklamání může vyjít na povrch mnoha různými způsoby. K našemu zklamání nás může přivést Pán Ježíš podobně, jako to udělal v případě Petra tu noc, kdy jej Petr třikrát zapřel (J 21,15-17). Ježíš mu nejen připomněl, co znamená být na dně, ale také Petra ujistil o své lásce.

    Musíme se svým zklamáním strávit nějaký čas, abychom se z takové zkušenosti mohli ponaučit. Možná bude třeba takové zklamání dát na chvíli stranou, abychom se mohli věnovat svým každodenním odpovědnostem, ale pak se k takové záležitosti rozhodně musíme vrátit.

    Není nijak snadné trávit čas u svého zklamání. Budeme v pokušení vybít si svůj hněv anebo uchýlit se k nějaké falešné útěše. Mnozí by raději takové zklamání jen rychle vytěsnili, smetli ze stolu a předstírali, že už neexistuje. Nemůžeme však pozvat Boha do svého nitra, kde my sami nechceme být. K uzdravení může dojít jen za podmínky naší plné a vědomé účasti.

    Musíme tedy svému zklamání, bolestivým vzpomínkám a pocitům věnovat určitý čas. Takové vzpomínky se někdy váží ke konkrétní události, konkrétnímu místu a času. Jindy to bude jen určitý vnitřní pocit, který si nebudeme moci propojit s žádnou konkrétní událostí. Ať už se na povrch dostane cokoli, je třeba si to pojmenovat a je třeba o takovém zklamání zcela jasně vědět. Tento proces bychom rozhodně neměli uspěchat. Měli bychom zpomalit a o příslušné bolesti přemýšlet, měli bychom ji cítit a popsat.

    Velmi účinným způsobem, který nám zabrání před svým někdejším zklamáním prchat, je své pocity si zapisovat. Donutí nás to věnovat pozornost myšlenkám a pocitům, jimž jinak jen málokdy dopřejeme svůj čas. Může nám to pomoci uvědomit si lži, které nám byly předkládány. A můžeme přitom zjistit, jak se těchto lží držíme. Při psaní se naše myšlenky stávají skutečnějšími, konkrétnějšími, jsme nuceni zapojit srdce, a ne jen hlavu.

    Když se budeme snažit věnovat svému zklamání určitý čas, možná uvítáme také pomoc nějakého křesťanského přítele či poradce, který by nám měl pomáhat, abychom zůstali na správné cestě. Bůh nechce, abychom své těžké břemeno nesli sami (Ga 6,2). Další nám mohou být nápomocni, když nám budou naslouchat, budou nám dávat zpětnou vazbu, modlit se s námi a za nás a budou nás upozorňovat, když se začneme dostávat mimo náš vytyčený směr.

    Musíme do svých neuzdravených míst pozvat Boha

    Kromě výše uvedených kroků musíme také do svých neuzdravených míst pozvat Boha. Musíme jej požádat, aby nás obklopil svou přítomností a pravdou. Potřebujeme jeho pomoc, abychom jasněji viděli lži, které jsme si vyvodili ze svých zklamání a kterých se stále držíme.

    Je důležité prosit Boha, aby do naší situace promlouval. Bůh odpovídá svým dětem, když k němu pokorně vznášejí prosby o pomoc:

    Neboť toto řekl Panovník Hospodin, Svatý Izraele: V návratu a klidu budete zachráněni, v utišení a v důvěře bude vaše síla. Ale nechtěli jste... Proto Hospodin vyčkává, aby se nad vámi slitoval, proto se pozdvihne, aby se nad vámi smiloval, protože Hospodin je Bůh práva - blahoslavení jsou všichni, kdo na něho toužebně očekávají. Neboť lid bude bydlet na Sijónu, v Jeruzalémě. Nebudeš již plakat, Hospodin ti bude velice milostivý při zvuku tvého úpěnlivého křiku: Jakmile jej uslyší, odpoví ti. (Iz 30,15.18-19)

    Bůh k nám promlouvá více, než si uvědomujeme. Promlouvá k nám především prostřednictvím svého psaného slova. Ale může k nám promlouvat i prostřednictvím lidí, hudby, knih, filmů či dopisů od našich přátel a řady dalších zdrojů. Když Boha zveme do svého zranění a zklamání, musíme být otevření vůči jakémukoli způsobu, jímž nám chce ukázat pravdu.

    Musíme Bohu naslouchat

    Naslouchání Bohu je intimní zkušeností a je zásadní součástí našeho vztahu s Bohem. Ježíš řekl: „Kdo je z Boha, slyší Boží slova.“ (J 8,47) Později uvedl: „Mé ovce slyší můj hlas.“ (J 10,27)

    Při naslouchání Bohu bychom ale neměli očekávat, že nutně uslyšíme nějaký zvukový projev z nebes. Bůh k nám bude promlouvat v našem srdci. Uvědomíme si „jemný šepot“ či „pokojný hlas“ Ducha Božího. Apoštol Pavel řekl: „Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží.“ (Ř 8,16) Bůh svým Duchem promlouvá k našemu duchu. Je to promluva od srdce k srdci.

    Jak si můžeme být jisti, že k nám promlouvá Bůh? Bůh nám jistě nebude říkat něco, co by bylo v rozporu s tím, co nechal zapsat v Bibli. Proto musíme každou myšlenku porovnávat s pravdami uvedenými v Bibli. A následně je třeba odmítnout cokoli, co je v rozporu s moudrostí zjevenou v Božím slově a v lásce Kristově.

    Skutečnost, zda k nám opravdu promlouvá Bůh, lze poměřovat i tím, jakým směrem jsme vedeni. Jestliže jsme zbavováni odvahy nebo vedeni k zahořklosti, nepochází takové vedení od Boha. Jestliže si ospravedlňujeme nějakou falešnou útěchu či nějaký způsob nezávislosti na Bohu, jedná se jen o další lež od našeho nepřítele. Naproti tomu myšlenky, které nás zbavují naší falešné útěchy a boří zdi mezi námi, Bohem a dalšími lidmi, pocházejí opravdu od Boha.

    Mnozí z nás rozhodně nejsou zvyklí naslouchat Bohu. Můžeme se v tom ale v průběhu doby zlepšovat a také můžeme lépe rozpoznávat i nahodilé myšlenky a zákeřné lži. Čím lépe známe psané Boží slovo a čím více zůstáváme vůči Bohu otevřeni, tím lépe pak také poznáme Boží hlas. Jak to říká žalmista: „Hle, ty máš zalíbení v niterné opravdovosti a vskrytu mi dáváš poznat moudrost.“ (Ž 51,8)

    Mnozí z nás patrně známe Boží náhled na různé skutečnosti, ale teprve když slyšíme Boží hlas ve svém nitru, začínáme tyto skutečnosti také chápat. Změnu začínáme zakoušet, teprve když se Boží pravda dostane do našeho srdce. Postupně se učíme věnovat pozornost Božímu hlasu a odmítáme lži, které nás držely ve svém zajetí. Ježíš nám dává následující zaslíbení: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (J 8,31-32)

    Jak se otevíráme vůči Božímu hlasu, pravda v nás začíná zakořeňovat a začne nás osvobozovat. Začneme zakoušet to, co je popisováno v knize Přísloví:

    Vždyť moudrost dává Hospodin a z jeho úst pochází poznání a rozumnost... Moudrost vstoupí do tvého srdce a poznání tvou duši potěší; rozvaha bude tebe chránit, rozumnost tě bude střežit. Vysvobodí tě od zlé cesty. (Př 2,6.10-12)

    Když Bohu pozorně nasloucháme, máme možnost si mnohem lépe uvědomit, jak nesprávně jsme předtím reagovali na zklamání. Začne nám být více zřejmé, jak jsme ubližovali druhým i sami sobě. Tato skutečnost nás sice zarmoutí, ale přesto nebudeme pociťovat odsouzení, protože s vyznáním hříchů přichází také vědomí o Božím odpuštění (1J 1,9). Hlouběji si začneme uvědomovat to, co pochopil apoštol Pavel uprostřed svého vlastního boje s hříchem - že „není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Ř 8,1), a že ani náš život není určován hříchem (Ř 7,20). Jsme sice nadále plně zodpovědní za své postoje a volby svého hříšného těla, ale naše srdce je očištěno a obnoveno.

    Boj pokračuje

    Na cestě k uzdravení a svobodě nejsme nutně chráněni před zklamáním. Ani to neznamená nějakou zvláštní ochranu, kdy bychom již neslyšeli žádnou lež. Je důležité si uvědomit, že svádíme boj - duchovní boj, že jsme v největší bitvě všech době, v bitvě mezi dobrem a zlem.

    Sami jsme si tuto bitvu nevybrali, ale jsme její součástí. Ať se nám to líbí, nebo ne, narodili jsme se do ní. Během našeho života se odehrává obří bitva mezi silami dobra a zla. A síly zla chtějí přemoci ty, kdo na sobě nesou slávu Boží a Boží obraz.

    Je sice pravda, že když byl Ježíš vzkříšen z mrtvých, byla Satanovi zasazena smrtící rána, ale tato bitva přesto není ani zdaleka u konce. A nemůžeme si dovolit jednat, jako by tato bitva nebyla. Musíme mít stále na mysli, kdo je naším úhlavním nepřítelem, a zůstat bdělí.

    Je třeba mít na mysli, kdo je naším úhlavním nepřítelem

    Na jedné straně nechceme upadnout do druhé pasti, kdy bychom se Satanem neustále zabývali. Na druhé straně jej nechceme opomíjet, protože většina lží, které jsme si při svých zklamáních osvojili, pocházejí právě od něj. Musíme si proto uvědomovat, jak úporným protivníkem Satan je, protože bez něj by tato bitva vůbec nebyla. Ježíš řekl, že Satan „přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil“ (J 10,10).

    Naším největším nepřítelem tedy není zklamání. A ve skutečnosti nebojujeme s lidmi, kteří nám působí zklamání. Nevedeme boj se zkorumpovaným politickým systémem ani se společností, která ztratila veškerý mravní směr. A zcela jistě nebojujeme proti Bohu, i když se nám to tak někdy může jevit. Apoštol Pavel naprosto jasně uvádí, že celá tato bitva je ve skutečnosti vedena se Satanem a jeho silami zla a temnoty:

    Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. (Ef 6,12)

    Je třeba si zachovat bdělost

    Pavel tedy píše o duchovním boji a pak pokračuje: „A k tomu bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté.“ (Ef 6,18) Podobně nás vybízí i apoštol Petr: „Buďte střízliví a bděte.“ (1Pt 5,8)

    John Eldredge ve své knize Wild At Heart uvádí:

    Za tímto světem a naším slabým tělem se skrývá ještě mnohem hrozivější protivník... nepřítel, o kterém málokdy mluvíme... A přitom žijeme ve frontové linii zuřící duchovní války, která má na svědomí většinu obětí, které kolem sebe vidíme, i útoků proti nám samotným. Je tedy nasnadě se na ni připravit (s. 155).

    Musíme být připraveni. Při našem zklamání na nás byl v podstatě podniknut skrytý útok. Nyní ale již víme, co můžeme čekat. A proto se máme na pozoru. Nadále budeme zakoušet zklamání a budeme očekávat další útoky. Svět nás bude svými polopravdami i nadále odvádět od Boha. Naše slabé tělo na nás bude naléhat, abychom na Boha raději zapomněli a dělali si vše po svém. A náš úhlavní nepřítel, Satan Ďábel, se bude neustále snažit nás oklamat prostřednictvím dalších lží o Bohu, životě i nás samotných.

    Musíme se mít před těmito lživými výroky na pozoru. Některé nám budou znít velmi povědomě. Mějme na mysli, že mnohé naše negativní myšlenky nepocházejí z nás samotných. A díky moci, kterou nám dává Pán Ježíš, se můžeme ‚postavit proti Ďáblu, a uteče od nás‘ (Jk 4,7).

    Kdykoli sleduji nějaký film o útoku na Pearl Harbor, k němuž došlo v prosinci 1941, musím se znovu zamýšlet, jak by vše mohlo být jiné, kdyby americké námořní síly tehdy věděly, co je čeká. Co kdyby velkou letku letounů zachycenou radarem třeba nepovažovali za své vlastní bombardéry B-17? Jak by se pak věci mohly vyvíjet jinak? To už se ale nikdy nedozvíme.

    Naproti tomu co se týče bitvy, jejíž jsme součástí, rozhodně víme následující skutečnosti: Naši protivníci - tento svět, naše slabé tělo a Satan - nás tvrdě napadali během našeho zklamání a udělají to znovu. Nebudeme-li na to připraveni, budeme opět obelstěni. Proto je třeba si zachovat bdělost.

    Naše bolest vyplývající ze zklamání jistě nepomine jen díky vědomí, že jsme byli vystaveni lžím a že jim opět budeme muset čelit. Ale raději budeme chtít vědomě s takovými lživými výroky bojovat v moci našeho vzkříšeného Pána (1J 4,4), takže Ďáblu nedáme ve svém životě žádné místo (Ef 4,28).


    O publikaci

    Název: Zklamání nás může zavést na scestí.

    Původně: When Disppointment Deceives. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

    Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

    Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

    Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

    Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

    Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2014.