Zneužívání mužské síly – co s tím?

Zneužívání mužské síly – co s tím?

Ke stažení:

    Síla je základním projevem mužství. Někteří muži ale svou sílu zneužívají druhé ovládají, zastrašují, šikanují, ubližují jim. Co s tím? Jak používat sílu k dobrému?
    Being strong is an essential God-given component of masculinity; however, using that strength to dominate, bully, and hurt others becomes a misuse of the good thing God has given. Counselor Jeff Olson uses the examples of biblical characters to help you understand where, how and why power can be abused. Discover your true strength and how you can use it for good rather than for evil.

    Zneužívání mužské síly - co s tím?


    OBSAH:

    Co se zhatilo?

    • Dobrý začátek
    • Nesprávně uplatňovaná síla

    Co vězí za zneužíváním síly?

    • Zostuzená síla
    • Přehlížená síla
    • Zraněná síla - co se za tím skrývá?
    • Falešná síla

    Obnovená síla

    • Je třeba si přiznat svůj problém
    • Podřiď se Bohu
    • Vyznej, že zneužíváš svou sílu
    • Přijmi odpovědnost za bolest, kterou působíš druhým
    • Odvrať se od své falešné síly
    • Pojmenuj svá zranění a postav se jim tváří v tvář
    • Předlož svá zranění Bohu

    Jak napodobovat Ježíše


    Síla je dvousečná zbraň. Jejím prostřednictvím lze tvořit i bořit. Prostřednictvím síly lze druhé chránit, nebo na ně útočit. Obzvláště mužská síla má své stinné stránky. Manželé, otcové, synové, přátelé, církevní představitelé, zaměstnanci a úředníci po celá staletí používali svou mužskou sílu k tomu, aby druhými manipulovali, zastrašovali je a ubližovali jim.

    Očividným příkladem zneužívání moci jsou násilné zločiny, jichž se obvykle dopouštějí právě muži. Zneužívání síly se ovšem neprojevuje pouze ve fyzickém násilí. Jedná se o mnohem širší problém. Muži mohou svou převahu dávat najevo i jinak - přezíravým pohledem, zvýšeným hlasem či výhrůžkou, přičemž nijak nepřestoupí zákon a nikoho se nedotknou ani malíčkem.

    Než budeme pokračovat dále, je třeba si ujasnit, že cílem této publikace není kritizovat muže. Být mužem není zločin. Když Bůh stvořil muže, označil to jako „velmi dobré“ (Gn 1,31).

    Muži se proto nemusí omlouvat za to, že jsou muži, ani za svou sílu. Na druhé straně bychom jako muži měli zůstávat otevření a měli bychom si uvědomovat, kde a jak svou sílu zneužíváme a jak tím ubližujeme druhým.

    Pokud jako muž máte sklony druhé ovládat, patrně jste si tuto publikaci nevybral jen náhodou. Možná vám někdo řekl: „Chováš se k lidem příliš tvrdě.“ Manželka možná začala uvažovat o rozvodu či rozluce. Možná jste přišel o práci nebo jste byl vystaven nějakým kázeňským postihům. Možná jste skončil na policii. Je dobře, že to nenecháváte bez povšimnutí. Právě nyní je příhodná chvíle vážně se zamyslet, jak s lidmi jednáte.

    Cílem této publikace je poukázat na problematiku mužské síly. Doufáme, že vám pomůže objevit a prohloubit touhu, abyste svou sílu používali pro dobro druhých.

    Co se zhatilo?

    Stačí si prolistovat noviny nebo se podívat na televizní zprávy a je zřejmé, že s mužskou silou není něco v pořádku. Muži ji jistě ne vždy používají v souladu s původním Božím záměrem. Podívejme se tedy na tuto záležitost ze širšího hlediska.

    Dobrý začátek

    Bible popisuje Boha a jeho záměry těmi nejlepšími slovy. Bůh je mocný, spravedlivý a milosrdný. Král David o Bohu píše následovně: „Jen se ztiš před Bohem, má duše, vždyť od něj je má naděje. Jen on je má skála a spása, můj nepřístupný hrad - nepohnu se. V Bohu je má spása a sláva, on je má pevná skála - v Bohu mám útočiště. Lidé, doufejte v něj v každý čas, vylévejte před ním své srdce - Bůh je naše útočiště.“ (Žalm 62,6-9) Ježíš kritizoval náboženské pokrytce své doby, kteří nedbali „na právo a lásku Boží“ (Lk 11,42).

    Jak muž, tak i žena byli vytvořeni k obrazu Božímu (Gn 1,27). Muži i ženy tedy podobně disponují mocí a něžností svého Stvořitele. Nicméně bez sáhodlouhého dokazování bude většině lidí zřejmé, že muži obvykle přirozeně disponují větší silou, kterou také považují za důležitou pro své mužství.

    Většina dospělých mužů má výrazně větší sílu než ženy. A muži mají obvykle výrazně větší svaly než ženy. Muži jsou tedy mnohem lépe vybaveni k fyzickému střetu a používání „hrubé“ síly.

    I v biblickém vyprávění je také na mužskou sílu kladen příslušný důraz. Například: „Samým zlem se sytí moje duše, k podsvětí spěje můj život. Jsem počítán k těm, co sestupují v jámu, jsem jako muž, který pozbyl síly.“ (Žalm 88,4-5)

    „Posilni se a vzmuž se“ (1Kr 2,2) - tato slova řekl král David na smrtelné posteli svému synu Šalomounovi. David tím svému synovi zdůraznil, na čem u muže záleží.

    Apoštol Pavel také kladl důraz na sílu. Povšimněme si, co napsal mužům do Korintu: „Bděte, stůjte pevně ve víře, buďte zmužilí, posilujte se.“ (1K 16,13) Pavel je určitě nepovzbuzoval k arogantnímu, povýšeneckému chování, ale k tomu, aby jednali s důvěrou a mužně. A jistě se nejednalo jen o návrh, něco jako: „A mimochodem, bylo by dobré, pokud byste byli zmužilí a silní.“ Pavel svá slova uvádí v rozkazovacím způsobu. Dává mužům vlastně pokyn, jak mají jednat.

    Základem mužství je být silný a zasazovat se o druhé. Společnost sice možná propaguje pokroucenou, násilnou podobu mužské síly, ale muž má svou sílu používat k dobru druhých. A nejde jen o sílu fyzickou.

    Bez ohledu na velikost svalů se každý muž rodí s určitou vnitřní sílou, která je součástí jeho osobnosti. Taková síla se někdy projeví v hrdinských činech, kdy jde třeba o to někoho ochránit před újmou. Jindy se projeví tak, že muž v určité situaci nezůstane zticha anebo si zvolí těžší možnost. Jindy dá muž najevo svou sílu jen prostřednictvím určitého pohledu nebo své přítomnosti, takže ostatní ví, že své postoje myslí zcela vážně.

    Síla je obvykle spojená s jednáním, konáním, například při hrozícím nebezpečí. Je spojená s asertivitou, pohybem, akcí, nikoli s pasivitou či nemohoucností. Síla je spojená s určitou zarputilostí, s nepopulárními rozhodnutími, kroky vpřed. Síla neznamená, že s její pomocí budeme na druhé vyvíjet nátlak, ale že nám pomůže neustoupit ze své pozice, a to ani tváří v tvář tvrdému protivenství. Díky síle se muž zasazuje o druhé nebo přizná, že se mýlí.

    Správně uplatňovanou sílu je na místě uznávat. Síla ale neznamená nadřazenost ani vyšší hodnotu. Neznamená to, že muž by neměl projevovat laskavost a dobrotu. Muž někdy musí být jemný, podobně jako apoštol Pavel v Tesalonice: „Jako Kristovi apoštolové můžeme užívat vážnosti, avšak byli jsme mezi vámi něžní, jako když žena chová vlastní děti.“ (1Te 2,7) Pavel však neprojevoval něžnost na úkor síly. Když měl jednat s pevností, jednal tak - například když proti němu vystoupili jistí Židé (Sk 18,6).

    Když někteří muži v Jeruzalémě chtěli galatským upřít svobodu v Kristu a chtěli je zotročovat svými náboženskými pravidly, Pavel a další jim „ani na chvíli neustoupili a nepodřídili... se jim“ (Ga 2,4-5).

    Nesprávně uplatňovaná síla

    Bůh stvořil muže s touhou být iniciativní a zasazovat se o dobré věci. Ale již na samém počátku byla mužská síla podrobena testu, v němž však muž neobstál.

    Z knihy Genesis je patrné, že Adam byl přítomen u toho, když byla Eva vystavena ze strany Satana pokušení. Z Genesis 3,6 se dozvídáme: „Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti. Vzala z jeho ovoce a jedla. Dala také svému muži, který byl s ní, a jedl i on.“ Hebrejské slovní spojení „s ní“ doslova znamená „přímo tam, po boku“. Adam tedy při Satanově lži velmi pravděpodobně nebyl v nějaké jiné části zahrady Edenu. Ze slovního spojení, že Adam byl „s ní“, vyplývá, že Adam patrně stál přímo vedle Evy, když byla pokoušena Satanem. I kdyby ale nebyl přímo na onom místě (jak se někteří domnívají), přesto Adam musel v určité chvíli udělat konkrétní rozhodnutí, musel něco říci či nějak zasáhnout. Neudělal však naprosto nic.

    Dějiny lidstva visely na vlásku a vše záleželo na Adamovi - který však neudělal naprosto nic. Ani nic neřekl. Zcela pasivně přihlížel zkázonosnému jednání své manželky. Když ze zakázaného ovoce pojedl i Adam, Bůh proklel půdu, protože Adam „uposlechl“ svou ženu Evu (Gn 3,17). Tím dosvědčil své selhání, protože v potřebnou chvíli nebyl silný a pasivně zůstal v nečinnosti.

    V tomto příběhu je důležité, že Bůh dal Adamovi pokyny ohledně stromu poznání dobrého a zlého ještě před stvořením Evy (Gn 2,15-17). Znamená to, že když Satan pokoušel Evu, Adam rozhodně neměl zůstat zticha. Bůh dal tento zásadní pokyn Adamovi, který jej měl přesně předávat dále. Proto se měl Adam ozvat a měl Evě objasnit Boží vůli v této záležitosti. Mohl například říci: „Evo, had lže. Bůh mi přímo řekl, že z tohoto stromu nemáme jíst. Had se tě jen snaží obelstít. Nevím, o co přesně tady jde, ale had se pokouší překroutit slova samotného Boha. Proto hadovi nenaslouchej.“ Adam si místo toho nechal tuto zásadní informaci pro sebe, zůstal zticha a následoval svou ženu v její neposlušnosti.

    Důsledkem Adamova mlčení je mimo jiné i větší pasivita ze strany mužů. Každý muž jednal podle Adamova vzoru častěji, než je vůbec ochoten si přiznat. Bylo jen otázkou času, než Adamova pasivita vedla k násilí a zneužití síly - což je patrné po celém světě.

    Pouhou jednu generaci po Adamově selhání Kain zneužil svou sílu a zabil svého bratr Ábela (Gn 4). A o několik generací později Lámech jednal podobně a „zabil muže za svou modřinu“, přičemž vyhrožoval, že tak učiní každému, kdo se odváží postavit se mu (Gn 4,23-24). Následně se násilí začalo šířit jako rakovina. Záležitosti pak vzaly patrně tak rychlý spád, že se Bůh kvůli lidskému násilí rozhodl použít potopu (Gn 6).

    Ještě předtím, než Kain zabil svého bratra, Bůh předpovídal (ale neschvaloval), že lidé budou svou moc zneužívat. Než byli Adam s Evou vyhnáni z ráje, Bůh řekl, co bude jedním z tragických důsledků pádu do hříchu - muži budou svou sílu zneužívat k nadvládě nad ženami: „Budeš dychtit po svém muži, ale on bude nad tebou vládnout.“ (Gn 3,16)

    Často asi slýcháme, že svět vlastně patří mužům. A muži prakticky po celou historii mají nadvládu nad ženami. Například v mnoha společnostech jsou ženy považovány jen za pouhý majetek či sexuální objekt. Ženám nebylo dovolováno vyjadřovat své názory a nedostávaly příležitost ke vzdělávání. V mnoha částech světa jsou ženám sice postupně udíleny výsady, které do té doby patřily jen mužům. Přesto ženy po celá staletí patřily jen k plotně a dětem. Je smutnou skutečností, že mnozí lidé ve sborech překrucují novozákonní vyjádření o postavení muže coby hlavy v rodině, aby tím ospravedlnili dominanci muže v domácnosti.

    Od začátku lidstva se něco zhatilo. Když byla Eva pokoušena Satanem, byla tím vystavena zkoušce Adamova síla, přičemž Adam v této zkoušce selhal. Mužská síla z toho nevyšla dobře. Jako ničemný Diotrefés (uváděný ve 3. Janově), který se chtěl mezi druhými prosadit za každou cenu (1,9-10), mají i další muži podobný sklon zneužívat svou moc. V případě některých mužů k tomu dochází jen zřídka. U jiných z toho postupně vzniká destruktivní způsob života.

    Mnozí muži jednají drsně a neomaleně prostě proto, že ve své rodině a společnosti jim takové sebestředné jednání bylo dovolováno a umožňováno. Pokud by jim to nebylo dovoleno a bylo by jim ukazováno, že nemají právo nad nikým panovat, mohlo by se tím mnoho věcí posunout k dobrému. Abychom lépe porozuměli problematice zneužívání mužské síly, bude třeba se zaměřit na muže, kteří po druhých klidně šlapou. U všech těchto mužů si postupně uvědomíme stále stejný prvek: určité nezahojené zranění.

    Co vězí za zneužíváním síly?

    Na konci známého filmu Čaroděj ze země Oz se Dorotka a její tři společníci opět setkávají se záhadným čarodějem. Nikdo tohoto „velkého a mocného“ čaroděje dosud nikdy nespatřil, jeho velký hlas však nahání lidem strach - ale jen do chvíle, kdy Dorotčin psík odtáhne závěs od čarodějovy „tajné místnosti“ a všichni najednou s překvapením hledí na malého nejistého mužíčka, který má bez svého speciálního zesilovacího zařízení jen velmi slabý a nevýrazný hlas.

    Není to vždy hned vidět, ale existuje jeden obecný důvod, proč muži zneužívají svou moc. Jako u onoho čaroděje ze země Oz se toho za scénou děje mnohem více, než co je ve skutečnosti vidět a díky čemuž lze vysvětlit (nikoli však omluvit), proč mají muži sklon ovládat druhé. Tato publikace se zaměřuje na skutečnost, že muži, kteří mají ve zvyku zneužívat svou moc, se ve svém nitru potýkají se svou vlastní zraněnou silou. Možná se jen pokoušejí tuto skutečnost zakrývat svou neomaleností či hrubostí. Vstupme tedy „za oponu“ a podívejme se, jak je to s mužskou silou, která byla zostuzována či přehlížena.

    Zostuzená síla

    Muž potřebuje být ujišťován o své síle a schopnostech. Toto ujištění je pro muže naprosto zásadní. Příkladem je sám Bůh Otec, který svému Synu dal ujištění: „Ty jsi ten můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Lk 3,22)

    Skutečností ale je, že žijeme ve zcela nedokonalém světě, kde každý muž o sobě značně pochybuje. Do určité míry si každý z nás klade otázku, zda dokážeme obstát tváří v tvář nárokům, které jsou na nás každým dnem kladeny. Neustále nás tedy pronásledují pochybnosti. Většina si to asi nebude chtít jen tak přiznat, ale právě muži, kteří mají sklon nad druhými uplatňovat svou sílu, se obvykle ve svém nitru potýkají s hlubokými pocity vlastní nedostatečnosti. Tyto pochybnosti jsou často výsledkem toho, že tito lidé byli ve svých formativních letech vystavováni zostuzování a znevažování.

    Jeden muž například uvádí, že mu jeho otec často říkal „ty měkkoto“ nebo „ty bábovko“. Neustále jej kritizoval za každý sebemenší nedostatek, zatímco jeho úspěchy přecházel bez povšimnutí. Pocit sebeúcty byl tak u tohoto muže od dětství vystavován tvrdému posměchu. V případě jiných mohl podobným negativním způsobem zanechat velké citové šrámy učitel, trenér, spolužák, oddílový vedoucí atd. Na podkopání sebedůvěry se u takového člověka mohly podepsat i různé nepříznivé okolnosti, zneužívání, neúspěchy ve škole, ztráta zaměstnání, chudoba nebo déletrvající nemoc.

    Přehlížená síla

    Mužovu sílu lze nejen zostudit a podkopávat, ale také ji lze úplně přehlížet, ignorovat. Rodiče, kteří měli u svého synka budovat jeho sebedůvěru, prostě nějak nebyli k dispozici. Z řady nejrůznějších důvodů otec nikdy nebyl k dispozici - například kvůli rozvodu, práci spojené s častými obchodními cestami či kvůli jiným okolnostem. A když už takový otec mohl se svým synem mluvit, nevěděl o čem, a tak zůstal zticha. Mnozí otcové nejsou schopni předat svým synům vědomí vlastní hodnoty, protože sami takové vědomí nikdy nepoznali.

    Zraněná síla - co se za tím skrývá?

    Je-li mužova síla zostuzena či přehlížena, na takovém muži se to následně nějak podepíše. Takový muž vlastně dostává sdělení: „Jsi slabý! Nemáš na to! Nechytáš se!“

    Jedná se o velmi hluboké a devastující zranění, které časem nad takovým mužem začne získávat nadvládu. Někteří muži se na základě svých obav stáhnou do naprosté pasivity. Jiní zvolí druhý extrém - začnou si svou sílu vybíjet na druhých. Své pocity nedostatečnosti a méněcennosti se budou snažit vyrovnávat destruktivním jednáním: Budou se snažit druhé šikanovat a ponižovat. Někteří se budou neustále vyrovnávat se svými pocity méněcennosti nebo si budou chtít nějak dokazovat své zneuznané schopnosti. Postupně přijmou za své lež, že ponižováním druhých se nějak zlepší jejich vlastní postavení.

    Učebnicovým příkladem obou extrémů je Saul, první král Izraele. „Nikdo ze synů Izraele nebyl hezčí nežli on“ (1S 9,2), a přesto se Saul nedokázal vidět ve správném světle.

    Když prorok Samuel sdělil Saulovi, že Bůh si přeje ustanovit jej za krále, který má Izraelce zbavit nepřátel, zalekl se toho a Samuelovi odpověděl: „Cožpak nejsem Benjamínec z nejmenšího izraelského kmene a není má čeleď nejmenší ze všech čeledí kmene Benjamín? Proč mi říkáš takovou věc?“ (1S 9,21) Z jeho odpovědi je patrné, jak o sobě smýšlel - byl prostě „malý ve svých očích“ (1S 15,17). Saul měl o sobě tak nízké smýšlení, že když jej chtěl Samuel představit lidu jako jejich krále, raději se skryl mezi výstrojí (1S 10,22).

    Biblická zpráva neuvádí, co konkrétně nahlodávalo Saulovo sebevědomí. Nevíme, zda v něm vzbuzoval pocit méněcennosti jeho otec, nebo zda jeho mužskou sílu zraňoval někdo jiný. Víme však, že když byl Saul pomazán za krále, někteří se mu vysmívali. „Jak nás může tenhle zachránit? Pohrdli jím a nepřinesli mu dar.“ Přestože ve svém jednání pokračovali, „on ale mlčel“ (1S 10,27). Vypadá to, že Saul byl na takové poznámky o sobě asi zvyklý.

    Přestože Saul měl o sobě jen nízké mínění, Bůh jej schválil jako krále Izraele. A určitou dobu Saul v moci Ducha svatého plnil svou novou úlohu velmi dobře. (Například v 11. kapitole 1. Samuelovy je záznam o odvážném vojenském tažení, které Saul vedl.) Tento postoj ale Saulovi dlouho nevydržel. Někdejší pocity nedostatečnosti se vrátily, takže více než o Boží schválení se zajímal o to, co si o něm mysleli druzí. Přestal být silným vůdcem, přestal následovat Boží příkazy a ze strachu se začal dopouštět kompromisů a ústupků. Když jej nakonec musel Samuel s těmito skutečnostmi konfrontovat, Saul mu odpověděl: „Zhřešil jsem, neboť jsem překročil Hospodinův příkaz i tvoje slova; protože jsem se bál lidu, uposlechl jsem ho.“ (1S 15,24) Nakonec ho to stálo jeho královský trůn.

    Jak Bůh postupně snižoval Saulovo královské postavení, Saul se uchyloval stále více k násilí a zatvrzoval se. Velkou ranou pro něj bylo, když lidé vychvalovali vojenské úspěchy Davida, jeho následovníka na trůnu (1S 18,5-9). Drásalo ho, když musel poslouchat chvalořečení, „Saul pobil své tisíce a David své desetitisíce.“ Druhá polovina 1. Samuelovy je již jen tragickým příběhem o nejistém, žárlivém muži, který se staví proti Bohu a opakovaně (i když neúspěšně) se pokouší zabít Davida, budoucího krále Izraele. Saul si nakonec ve ztracené bitvě sám vzal život (1S 31,1-6).

    Falešná síla

    Zraněná síla může vést k síle falešné. Pokud muž na druhé útočí fyzicky či slovně, může vypadat jako silák. Může si tak připadat, přinejmenším v danou chvíli. Skutečná síla se ale neprojevuje šikanováním druhých. Jedná se jen o pokroucenou napodobeninu síly. Dotyčný člověk se takovými projevy jen snaží nějak zakrýt či utlumit své sžíravé pocity méněcennosti.

    Za mužskou snahou o dominanci za každou cenu nemusí vždy být zraněná síla, ale tento problém je častější, než si uvědomujeme. Muži často zneužívají svou moc, protože někde ve svém nitru pochybují o své síle a velikosti. Jen málokteří z nich si uvědomují svá vnitřní zranění nebo skutečnost, že druhé třeba šikanují. Přesto se potýkají s velkou vnitřní nejistotou.

    Despotičtí a panovační muži často zápolí s hlubokými pocity nejistoty, pokud jde o sílu, které se jim dostalo od Boha. Rozhodně jim ani jejich blízkým nepomůžeme tím, že budeme takové muže kritizovat nebo že jejich chování budeme nějak postihovat. Ostatně to je dobře vidět na vězeňském systému. Pokud se zaměřujeme až na důsledky, je to příliš pozdě a obvykle to nefunguje. Problém totiž není v projevech, skutečný problém je někde hluboko uvnitř, v srdci muže.

    Jestliže muž druhé tyranizuje a pošlapává jejich práva, nelze to nijak a ničím ospravedlnit. Je sice třeba neohroženě konfrontovat jakékoli zneužívání moci a s ohledem na poškozené vést takového člověka k odpovědnosti, ale je dobře mít na mysli větší cíl než jen změnu chování. Chceme takovým mužům pomoci uvědomit si jejich vnitřní zranění, nad kterými již nemusí mít vládu. Chceme jim pomoci uvědomit si, že pro jejich zlomené srdce je k dispozici uzdravení. Chceme, aby poznali svobodu, život a sílu, kterou lze nalézt pouze v Pánu Ježíši Kristu (J 10,10; Ga 5,1).

    Obnovená síla

    V muži, který zneužívá svou sílu, spočívá někde v jeho nitru síla, která je dobrá. Není však možné ji přivést na povrch, pokud se budeme pokoušet připravit muže o jeho mužnost. Robert Lewis si ve své knize Raising A Modern-Day Knight (Jak vychovávat novodobé rytíře) všímá, že muži jsou v naší společnosti „připravováni o svou mužnost... Během posledních několika desetiletí tato kultura neustále a neúprosně podkopává základy zdravého mužství. Namísto někdejších vznosných vzorů mužnosti nyní máme obrazy mužů, kteří se chovají naprosto špatně... Chovat se mužně dnes již není vnímáno jako něco jedinečného a žádoucího: spíše je to vnímáno jako problém, s nímž je třeba něco dělat.“ (s. 2-3)

    Jednou možností je usilovat o změnu tím, že despotické muže budeme učit, aby se zaměřovali méně na sebe a byli citlivější vůči potřebám druhých. Řešením ale zcela jistě není to, že bychom se zbavili mužské síly - že bychom ji odhodili jako cosi chybného a nepotřebného. Byla by to tragická chyba, kterou bychom muže pouze zbavili jejich mužské podstaty. Následkem takových snah dnes kolem sebe vidíme jen řadu bezpáteřních mužů.

    Je důležité mít na mysli, že pokud muži správně používají svou sílu, vede to obvykle k velkému dobru. Takoví muži se zasazují o práva druhých a neúnavně bojují za dobré věci. Především nezapomeňme, že před téměř 2000 lety za nás jeden Muž trpěl na kříži, aby „dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45).

    Patříte-li mezi muže, kteří mají potřebu dávat svou sílu nějak na odiv, ať doslovně, nebo jen v přeneseném slova smyslu, není třeba se své síly zbavovat. Možná bude třeba někde něco zjemnit a vyhladit. Ale Bůh stvořil muže se sílou a chce, abyste se naučili, jak ji používat správně, k dobrým, ušlechtilým a vznešeným cílům, které možná teprve budete muset objevit.

    Možná bude zapotřebí určitého času, než zjistíte, co to znamená konkrétně ve vašem případě. Určitě narazíte na některé obtíže a nebude to snadné. Neexistuje k tomu žádná univerzální a snadná cesta. Ale jako u většiny zásadních životních změn je třeba si na začátku této cesty osobně přiznat svá osobní selhání a své konkrétní chyby a problémy.

    Je třeba si přiznat svůj problém

    Pokud druhé drtíte slovy nebo svou fyzickou silou, ať doma, či někde jinde, je třeba si to především přiznat! Teprve pak může nastat změna.

    Svůj problém můžeš zlehčovat třeba tvrzením, že vina je na straně druhých nebo že jsi byl ke svému jednání vlastně donucen. Můžeš být v pokušení věřit lžím, že pokud lidé přestanou být přecitlivělí anebo se začnou více zajímat o *tvé potřeby, dojde ke zlepšení. Skutečností je, že zneužívání síly z tvé strany se jen zhorší, budeš-li i nadále ukazovat prstem na další a vycházet z toho, že svět se točí kolem tebe.

    Ještě těžší je přiznat si svůj problém, pokud s některými lidmi jednáš dobře. Svým osobním kouzlem tak můžeš řadu lidí účinně ošálit. Možná podvádíš sám sebe a ani si neuvědomuješ, co vlastně děláš. Nijak se tím ale nezmění skutečnost, že řada lidí ve tvém životě - manželka, děti, přátelé, spolupracovníci - tě považují za hrubého, neomaleného despotu.

    Pokud se v tomto bodě zasekneš, takže se ti nedaří přiznat si své nedostatky, snaž se zůstat otevřený. Buď ochoten se mýlit. Nikdo tě nemůže přimět, aby sis přiznal, co je druhým natolik bolestivě zřejmé. Zůstaň tedy otevřený vůči tomu, že druzí tě mohou vidět tak, jak sám sebe prostě vidět nedokážeš.

    S tímto problémem zápolili i Saul (později známý jako apoštol Pavel). Dokud nebyl konfrontován na své cestě do Damašku, byl naprosto přesvědčen, že pronásledovat křesťany je Boží vůlí (Sk 9,1-18). Bůh Pavlovi otevřel oči, aby si uvědomil, co je pravda. Bůh tedy může otevřít oči i tobě. Pros jej tedy o pomoc, abys mohl s otevřeným srdcem vidět svůj problém ve skutečném světle. Modli se podobně jako žalmista: „Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti!“ (Ž 139,23-24)

    Jakmile si svůj problém přiznáš, jsi tím již na cestě ke zlepšení. Když podřídíš svou vůli Bohu, budeš moci dělat větší pokrok, než sis kdy vůbec pomyslel.

    Podřiď se Bohu

    Ježíš učil: „Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.“ (Lk 9,24 B21) Neměl tím na mysli, že musíme nutně tělesně zemřít ani že nemáme mít sebedůvěru. Co tedy má v našem životě „zemřít“? Podle Ježíše musíme zemřít vůči své soběstačnosti. Musíme se vzdát iluze, že dokážeme svůj život řídit sami bez Boha. Jinými slovy, nenalezneme život, který máme podle Boží vůle mít, dokud Bohu neumožníme, aby byl Pánem našeho života.

    Co znamená podřídit se Bohu? Někteří lidé to vnímají tak, že by svůj život museli vydat do rukou úplnému cizinci. Zásadní obrat ale nastane, jakmile si uvědomíte, nakolik potřebujete Boží odpuštění a přijmete nabídku, že skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista můžete s Bohem dosáhnout obnoveného vztahu (Mt 20,28; J 3,16). Díky nové víře v Ježíše Krista životní potíže nutně hned nezmizí, ale nastoupíte na zcela novou životní cestu. Apoštol Pavel o tom napsal: „Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my... vstoupili na cestu nového života.“ (Ř 6,4)

    Ať máte vztah s Bohem již dlouho, nebo jste jej navázali teprve nedávno, je stále třeba se Bohu podřizovat a být v niterném spojení s tím, kdo o nás má takový zájem a stará se o nás. Bůh je osoba, nikoli soubor nějakých pravidel. A vztah s Bohem se neprojevuje primárně návštěvou kostela či zachováváním pravidel. Písmo uvádí, že pravidla nás mohou zotročit, pokud se pro nás stanou tím hlavním (2K 3,6; Ga 4,9).

    Bůh nám ale nabízí velmi úzký, důvěrný vztah. Z příběhů Mojžíše, apoštola Pavla a dalších vidíme, že Bůh nám chce být nablízku. Ježíš nám říká: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15,15 ČEP)

    Podřízenost Bohu není jednorázovou událostí. Podřízenost je postojem našeho srdce a o tomto svém postoji se musíme opakovaně ujišťovat. Každodenně se musíme zaměřovat na Boží autoritu a přátelství s Bohem. Někdy se Bohu podřizujeme ochotně a s radostí. Jindy je to pro nás velký vnitřní zápas. Ty největší obtíže svého života a negativní stránky své osobnosti můžeme Bohu vyjevovat, jen když se mu chceme podřizovat.

    Vyznej, že zneužíváš svou sílu

    Bez ohledu na to, jakým způsobem svou sílu zneužíváš, je zásadní přiznat si to. Stejně důležité je přiznat si, jakým způsobem druhým ubližuješ.

    Je třeba být naprosto konkrétní. Proto nestačí jen říci něco jako: „Tak dobrá, uznávám to. Někdy na druhé trochu tlačím.“ Je třeba být naprosto konkrétní a skutečnosti přesně pojmenovat. Je třeba upřímně uznat, jak konkrétně s druhými zacházíš a kdy k tomu dochází nebo máš sklon to dělat.

    Například jeden nekompromisní manažer nakonec uznal, že si prakticky od nikoho nenechá nic říci. Uznal, že si vše dělá jen podle svého, bez jakéhokoli ohledu na druhé.

    Zneužívání síly je třeba přiznat druhým i Bohu. Bůh tě nechce odsoudit. Jako otec onoho ztraceného syna ti Bůh chce odpustit a přivinout tě k sobě (Lk 15,11-24). Bůh jen čeká na tvou pokoru. „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Jk 4,6) Chce se spolu s tebou radovat ze změny ve tvém srdci.

    Možná Boží milosrdenství ani neočekáváš, obzvláště pokud jsi musel za své chyby dosud tvrdě platit. Pro dnešek si ale užívej Božího milosrdenství. Užívej si jeho milost a lásku. Dovol Bohu, ať ti projevuje lásku, přestože si připadáš tak špatný. Nasávej jeho odpuštění jako hřejivé paprsky slunce. Dovol si pociťovat vděčnost a radost (Ž 65,3).

    Myslíš si, že Bůh tě nemůže používat kvůli tomu, co jsi dosud způsobil druhým? Jistě z toho plynou nějaké důsledky, ale Bůh tě neodepsal. Vše je teprve na začátku. Odpuštění je pro tebe nyní velkým překvapením, ale to je jen začátek. Postupně se můžeš stávat jiným člověkem, mužem, který bude svou sílu používat s ohledem na Boha a pro dobro druhých. To je důležitým znakem, že ve tvém životě postupně dochází ke změnám a že jsi ochoten přebírat odpovědnost za bolest, kterou působíš druhým.

    Přijmi odpovědnost za bolest, kterou působíš druhým

    Muž, který nějaký způsobem zneužíval svou sílu, jistě zanechal za sebou určité oběti svého jednání. Tuto skutečnost by neměl brát na lehkou váhu. Asi nebude stačit jen říci: „Omlouvám se, je mi to líto.“ Možná se dostaví chvíle, kdy budeš pociťovat kvůli svému jednání a jeho dopadům lítost, ale mnohdy trvá měsíce i roky, než vše plně pochopíš a převezmeš odpovědnost nad tím, jak jsi zneužíváním své síly druhým ublížil.

    Následně je třeba přijmout důsledky svého jednání, vzít na sebe toto břemeno, přijmout odpovědnost za nedůvěru a strach, které takové jednání působilo. A pak je třeba poškozeným osobám dopřát čas, aby mohly zpracovat veškerou bolest, která jim byla způsobena. Je tedy třeba vykonat vše potřebné, aby mohla být opět vybudována důvěra.

    Je důležité mít na mysli, že lidé, jimž jsi ublížil, ti svými reakcemi pravděpodobně také nějak ublíží. Dej si za cíl jednat s nimi laskavě. A pokud se ti to nepodaří, vyznávej to Bohu. Proč? Protože chceš především převzít zodpovědnost za to, že jsi druhé do takové situace uvedl.

    Když přijmeš za své jednání odpovědnost, začneš objevovat, jak se projevuje pravá mužská síla. A lidem tím ukážeš, že nejednáš jen mechanicky, protože ti to třeba někdo řekl. Dáváš jasně najevo, že chceš k věcem přistupovat jinak a že chceš být jiný.

    V některých případech budeš muset přijmout skutečnost, že s některými lidmi, jimž jsi ublížil, nebude možné dosáhnout smíření. U některých vážných přestupků to prostě není možné.

    Některé vztahy už sice nebude možné napravit, ale ty sám se napravit můžeš! Prostě se rozhodni jednat podle skutečné pravdy, jako muž, který chce žít podle Boží vůle. Tento proces nápravy ale bude pokračovat zdárně jen tehdy, když se odvrátíš od své falešné síly a půjdeš stále vpřed.

    Odvrať se od své falešné síly

    Jakmile nad druhými přestaneš uplatňovat svou sílu, rozhodneš se tím „odložit toho starého člověka“ a „obléknout... nového člověka, který byl stvořen podle Boha ve spravedlnosti a svatosti pravdy“ (Ef 4,22-24). Nejde tedy jen o nápravu někdejšího nesprávného chování. Jedná se o nový postoj, nové rozhodnutí, které jsi učinil nejen ve své mysli, ale i ve svém srdci.

    Proč se vlastně chceš vzdát své falešné síly? Nejde ti již o to, abys vypadal lépe a třeba neztratil své manželství, své přátele či pověst. Takové obavy samy o sobě nejsou dostatečně mocným důvodem, abys pak dlouhodobě dokázal konat dobro. Proč tedy přestat druhým ubližovat? Protože je to zcela špatné a naprosto nehodné toho, kým máš podle Boží vůle být. Prostě musíš přestat druhé ponižovat a šlapat po nich jen proto, že se ti to tak chce dělat. Musíš chtít přestat používat svou starou sílu, aby mohlo nastat uzdravení.

    Bůh chce, aby muži, kteří zneužívají svou sílu, zakusili skutečné uzdravení, k čemuž ale nemůže dojít, dokud ve svém životě tuto falešnou sílu používají. K uzdravení může dojít, až když se pokoříme a odvrátíme od svého destruktivního a škodlivého jednání (2Pa 7,14; Sk 28,27). Teprve tehdy můžeme přijít k Božímu milosrdenství a uzdravení.

    Zanechat násilného jednání neznamená stát se měkkotou. Znamená to přestat se vyrovnávat se svými pocity nedostatečnosti prostřednictvím nesprávně uplatňované síly. Znamená to rozhodnout se: Od nynějška již nebudu svou bolest řešit nátlakem, pěstmi ani slovním útokem. Přestanu druhé ponižovat, abych se sám pak cítil lépe.

    Můžeš se od takového způsobu jednání odvrátit zcela dobrovolně a ochotně - díky tomu, že se chceš z celého srdce podřizovat Bohu. V opačném případě si třeba Bůh ve své laskavosti takovou změnu nějak vynutí. Aby tě Bůh uchránil před ničivým dopadem toho všeho, možná tě vystaví nutnosti rozhodnout se za nanejvýš nepříjemných okolností. Například jeden muž si své jednání uvědomil až ve chvíli, kdy byl uvězněn za to, že svého nevlastního dospívajícího syna během hádky velmi surově zbil. Najednou bylo vše zcela jasné: Buď přestane syna mlátit, nebo si nějakou dobu pobude ve vězení.

    Ať se zneužíváním své síly přestaneš jakkoli, otevře se ti tím cesta k uzdravení, což ale vyžaduje víru. Nestačí totiž se jen něčeho vzdát, ale také musíš začít důvěřovat, že Bůh ti dá něco mnohem lepšího, i když to zatím nevidíš. „Žijeme totiž vírou, a ne viděním.“ (2K 5,7 B21) Ať pociťuješ jakoukoli bolest či zlost, máš pádný důvod odvrátit se do svých starých cest, protože Bůh má pro tebe cosi mnohem lepšího.

    Měj však na mysli, že na cestě k uzdravení to pro tebe zpočátku může být vrcholně nepříjemné. Proč? Nejen, že si budeš muset hodně skutečností přiznat (například škodu, kterou jsi napáchal), ale i ve svém vlastním srdci se budeš muset vypořádat s velkou bolestí, kterou jsi zatím nechával bez povšimnutí. Jakmile přestaneš svou nejistotu zakrývat zneužíváním své síly, otevřou se ti v srdci bolestivé rány. A až vytanou na povrch všechny ty pocity méněcennosti a pochyby o sobě samém, nebude to žádná procházka růžovou zahradou. A proto by ses neměl pokoušet být na této cestě sám. Bude pro tebe nesmírně obtížné se ve všech těchto pocitech zorientovat a vyznat. Proto požádej o pomoc nějakého dalšího muže nebo skupinu mužů, kteří již podobným procesem prošli, kterým důvěřuješ a respektuješ je.

    Pojmenuj svá zranění a postav se jim tváří v tvář

    Muž nedokáže pochopit, co stojí za jeho zneužíváním síly, dokud zcela upřímně neodhalí svá vlastní zranění, což je ale pro většinu mužů velmi těžké. Tato zranění jsou jednak nesmírně bolestivá a kromě toho je muži považují za známku své vlastní slabosti. Tito muži se naučili „zatnout zuby“ a svou bolest prostě ignorovat - dělat, jako když se nic neděje. Tito muži jednají podle lži, které byli vyučováni od dětství: „Pořádný chlap přece nepláče!“ Proto mnozí muži svá hluboká zranění zlehčují a vytěsňují.

    John Eldredge ve své vynikající knize Wild At Heart píše: „Většina mužů svou bolest popírá - popírají, že k něčemu takovému kdy došlo, popírají bolest a popírají, že tato bolest utváří i jejich současný život.“ A dodává: „Zranění, které popíráte a kvůli němuž nepláčete, se nemůže zahojit.“ (s. 106)

    Postavit se svým zraněním tváří v tvář není znakem slabosti. I chlapi někdy pláčou. Jen se podívejme na příklad krále Davida. Byl to ostřílený válečník, který toho v životě zažil opravdu mnoho, a zcela veřejně řekl: „Vždyť jsem chudý a nuzný, v mém nitru je zraněné srdce.“ (Ž 109,22)

    Skrývat bolest může být na místě například krátkodobě, v rámci sportovního výkonu, ale nikoli v oblasti zranění, jež přináší život. Proto je načase přestat si hrát na nezávislého tvrďáka, který od nikoho nic nepotřebuje (a to včetně Boha), a je třeba si svá hluboká zranění jasně přiznat.

    Je třeba si vyhradit nějaký čas a přemýšlet, k čemu ve tvém životě vlastně došlo. Než jsi začal uplatňovat různé formy násilí, stalo se v tvém životě něco, následkem čehož ses cítil znevážen a začal jsi pochybovat o sobě samém i o své síle? Co to bylo? Jací lidé za tím stáli? Jak ses cítil? Co sis přál v té chvíli slyšet - možná od svých nejbližších, od rodičů, sourozenců, příbuzných, učitelů či přátel? Jakou oporu jsi potřeboval, ale nedostal? Ať už to bylo jakkoli, jakého poselství se ti dostalo?

    Výše uvedené otázky ti pomohou dostat se pod povrch, abys viděl, jaké skutečnosti se stále snažíš popírat. Snaž se vycítit chvíle, kdy se ti znovu ozve bolest z nějakého starého zranění. Zkus zjistit, jaké poselství se za tímto zraněním skrývá, proč ses tehdy cítil malý, zneuctěný nebo proč jsi měl zlost. Možná se ti tvé zranění vybaví při sledování nějakého filmu, během četby knihy nebo poslechu hudby. Bůh v tomto procesu může použít prakticky cokoli.

    Skutečnosti, které vyplynou na povrch, je třeba si zapsat a následně je probrat s dobrým přítelem nebo v rámci nějaké podpůrné skupiny. Snaž se zcela konkrétně vyjádřit, co se vlastně stalo a jaký dopad to na tebe mělo. Tyto skutečnosti si zapiš a prober je s lidmi, kteří ti poskytnou podporu.

    U tohoto procesu neexistují zkratky, proto žádné zkratky ani nehledej. Dopřej si čas, aby všechny věci mohly postupně uzrát. Nejde přece o to, odškrtat si splnění úkolů ze seznamu. Tento proces je lépe vnímat jako záchrannou misi.

    Přiznat si svá zranění není jen nějakým intelektuálním cvičením na jedno sezení. A nelze si to odbýt jen nějak mechanicky. Je zásadní nejen chápat, čím jsi byl zraněn, ale také cítit, jaký emoční dopad na tebe a na celý tvůj život měla přijímaná negativní vyjádření. V dětství a dospívání jsi určitě po nikom nechtěl, aby tě znevažoval, šikanoval tě, vysmíval se ti nebo tě ignoroval. Zde naprosto není na místě obviňovat za to sám sebe! Nebyla to tvoje chyba. Je to velké zranění. Dovol si pociťovat kvůli tomu oprávněnou zlost, dovol si kvůli tomu plakat. Je to zcela na místě!

    Ježíš řekl, že Bůh dává útěchu plačícím (Mt 5,4). Dokud se neodvážíš sestoupit do hlubin svého srdce, nebudeš moci ani zaslechnout ten niterný hlas, který bude protikladem k tomu, co jsi slyšel až dosud. Jakmile se otevřeš a dovolíš si pociťovat smutek za to, k čemu v tvém životě došlo, můžeš se svými zraněními začít dělat to naprosto nejdůležitější - předložit je Bohu.

    Předlož svá zranění Bohu

    Muži, kteří zneužívají svou sílu, se často natolik snaží ochránit obraz o sobě samém a prokazovat svou „sílu“, že ani nedokáží vidět spojitost mezi svou nesprávně zaměřenou silou a svým zraněním. Jakmile se však muž začne odvracet od své falešné síly a otevřeně se podívá na svou životní bolest, může se konečně obrátit na svého Stvořitele.

    Není možné svá zranění jen tak hodit za hlavu. Je třeba svá zranění předložit Bohu. Volej k Bohu a pros jej, aby dal tvému srdci uzdravení.

    Ježíš hned na počátku své veřejné služby hlásal, že jedním z hlavních důvodů jeho služby je přinést lidem uzdravení a svobodu (Iz 61,1-3; Lk 4,17-22). Později řekl: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28 ČEP) Proto muž, který kvůli své vlastní nejistotě zneužívá svou sílu, musí předložit všechna svá zranění Pánu Ježíši.

    Popros Pána Ježíše, aby ti pomohl se na tvou bolest dívat jinak. Pozvi jej do svých zranění, do své nejistoty, do nejzazších hlubin svého srdce.

    Bůh ti chce ukázat svou lásku. Chce tě ujistit o tvé hodnotě, chce ti dát uzdravení, chce tě zbavit všech negativních poselství, která tě v tvém životě tolik ovlivňují.

    Patrně jsi již slyšel, jak se Bůh vyjadřuje o tvém jednání vůči druhým. A patrně uslyšíš ještě další jeho vyjádření. Ale Bůh tě nechce odsoudit. Bůh tě chce usvědčit pravdou, chce tě pozdvihnout a dát ti naději. Nevidí v nás jen hřích a selhání. Díky Kristovu spásnému dílu na tebe Bůh pohlíží jako na nové stvoření (2K 5,17).

    Naslouchat Bohu neznamená jen recitovat biblické verše ani si neustále připomínat, jak tě Bůh miluje. Naslouchat Bohu znamená ptát se jej, jak tě vidí, a čekat na jeho odpověď.

    Jedno z nejsmutnějších vyjádření v Bibli zní: „Hospodin mluvil k Menašemu a k jeho lidu, ale nevěnovali mu pozornost.“ (2Pa 33,10) Bůh k nám promlouvá, ale často mu nevěnujeme pozornost. Vymlouváme se, že jsme příliš zaneprázdněni, máme v životě příliš mnoho rušivých elementů anebo prostě nevěříme, že by nám Bůh mohl něco sdělit.

    Ježíš řekl: „Kdo je z Boha, slyší Boží slova. Vy neslyšíte, protože nejste z Boha.“ (J 8,47) Abychom Boha slyšeli, bude třeba odstranit rušivé prvky a prostě být s Bohem. Jestliže se ztišíme a uděláme si čas k naslouchání, užasneme nad tím, co nám Bůh sdělí. Tehdy totiž uslyšíme jeho „šepot“, který se nás hluboce dotkne.

    Proto je důležité uchýlit se někdy na nějaké tiché místo, kde nebudeme rušeni. Bůh k nám určitě promlouvá skrze Bibli. Musíme ale zůstat otevření i vůči tomu, že Bůh k nám promlouvá i řadou dalších způsobů. Bůh k tomu může použít přírodu, knihy, přátele, hudbu či cokoli jiného. Je třeba mít přitom na paměti, že Bůh nám nebude nikdy sdělovat něco, co by bylo v rozporu s jeho slovy v Písmu.

    Jak napodobovat Ježíše

    „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ (Jr 17,9) Ano, s naším srdcem není vše v pořádku. Ale přesto v nás zůstává ona původní sláva, kterou Bůh chce obnovit do její plné záře.

    Tuto původní slávu spatřujeme nejlépe na Ježíši Kristu. Ježíš je dokonalým příkladem laskavosti a síly. Lidé utiskovaní, zavrhovaní a opovrhovaní nacházeli v Ježíši svého nejlepšího zastánce a přítele (Mt 9,36; j 8,1-11). Ve zcela jiné pozici ale byli ti, kdo sloužili království temnoty a kdo druhé utiskovali. Stačilo by se zeptat penězoměnců, jimž Ježíš jen několik dnů před svou smrtí převrhl jejich stoly a vyhnal je z chrámu (Mk 11,15-17; Lk 19,45-46).

    Ježíš byl nejvlídnější, nejlaskavější a nejpřívětivější člověk, který kdy byl na zemi, ale zároveň disponoval velkou mocí. Svou sílu ovšem používal na základě vztahu se svým Otcem, jemuž naslouchal a věřil. Otec svému Synovi řekl: „Ty jsi ten můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení.“ (Lk 3,22)

    Jeho síla pocházela i z toho, že znal svůj cíl a záměr. Znal svou úlohu v Božím záměru, věděl, co má dělat (Mt 20,28).

    A také znal svého skutečného nepřítele i jeho metody. Rozhodně věděl, že lidé jeho nepřáteli nejsou. „Náš zápas není proti krvi a tělu.“ (Ef 6,12) Věděl, že oním nepřítelem je Satan, stejný protivník, který svedl Adama a Evu ke vzpouře proti Bohu. A věděl, že tento nepřítel bude útočit na jeho podstatu a totožnost. A Satan se snažil nejméně dvakrát zpochybnit skutečnost, že Ježíš je Boží Syn, když řekl: „Jsi-li Syn Boží.“ (Lk 4,1-13)

    Bůh k tobě jako k Ježíšovu následovníku také může promlouvat. Se stále větší jistotou proto budeš vědět, že jsi jeho syn, že jsi schopný a silný. Zároveň můžeš začít hledat svůj smysl života a své životní poslání (2Te 1,11). A pochopitelně bys měl ze strany našeho úhlavního nepřítele, Satana, očekávat další útoky. Všichni se vlastně nacházíme ve velké bitvě. Tato duchovní bitva mezi dobrem a zlem probíhá od doby, co se Satan pokusil svrhnout Boha z jeho svrchovaného postavení krále celého vesmíru (Iz 14,12-14). Tvoje zranění jsou vlastně jednou z obětí této bitvy mezi dobrem a zlem.

    Ježíš řekl, že Satan je zloděj, který „přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil“ (J 10,10). Neustále bude v této své podvratné činnosti pokračovat. Udělá cokoli, abys začal pochybovat o Bohu, o sobě, o smyslu svého života. Nezastaví se před ničím, aby tě vrátil zpět do tvých někdejších životních kolejí, kdy jsi zneužíval svou mužskou sílu.

    Tato bitva může být skutečně nelítostná. Ale rozhodně nemusíš jen nečinně sedět a přihlížet. Stejně jako Ježíš, můžeš pevně zastávat a prosazovat své stanovisko a vytrvale odolávat lžím a útokům tohoto zavilého nepřítele a při tom všem se řídit radou apoštola Jakuba: „Postavte se proti Ďáblu, a uteče od vás. Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám.“ (Jk 4,7-8)


    O publikaci

    Název: Zneužívání mužské síly - co s tím?

    Původně: When Power Is Misused. Uveřejněno s laskavým svolením www.rbc.org.

    Publikační řada: Discovery - Christian Living (Křesťanský život).

    Není-li uvedeno jinak, jsou biblické pasáže citovány z Českého studijního překladu. Další překlady: B21 - Bible, překlad 21. století, ČEP - Český ekumenický překlad, KB - Kralická bible.

    Překlad a sazba: Jan Janča, M.Ed. Korektury: Mgr. Dagmar Krpcová.

    Publikaci je žádoucí a možné šířit jakýmkoli způsobem, ale pouze jako celek a nevýdělečně. Dílo podléhá licenci Creative Commons CC BY-NC-ND 3.0.

    Ve spolupráci s www.didasko.cz připravila www.BiblickaKnihovna.cz, 2014.